V zimě.

Před starým stromem, sbírajíc klestí,

stanula žena vrásčitá,

vzpomíná svého smutku i štěstí,

o jaru, zimě přemítá:

Ty, starý brachu, býval jsi mladý,

zelená byla každá sněť,

nu, jsou tu léta jak u mně tady,

ach, co kdy bylo a co teď!

Rostli jsme spolu, sestárli oba,

přelít’ věk hlavu tvou i mou,

žili jsme, žili, teď přijde doba,

že nás, dva stromy, podetnou.

Oba jsme staří, oba se chvějem’

únavou, léty, zimami,

není už jinak s života dějem –

rostou už mladí před námi.

Bouře tě rvaly za léta znoje,

a mně bol mnohý brázdil líc,

tvoji klesť sbírám, a srdce moje

též jen klesť suchá – pranic víc.

Ale než lehnem’ na staré pleci,

ale než padnem’ na tu zem,

viď, brachu, v zimě někoho přeci

ještě tou klestí zahřejem’!