V zimě.

Zimy teprv zrak můj všim’ se,

jitra šer když v jizbu vnik’

a na posněžené římse

vrabčat rozléhal se křik.

Ejhle, řek’ jsem, úsměch v líci,

vida tíseň jich i skok,

o mně tito nevděčníci

nevěděli celý rok.

Dobrý jsem jim teprv z nouze,

do sněhu když drobných hvězd

nasypu jim, začež pouze

ráčil jich let sem se snést.

Učiním to ku paměti

jedné bílé ručky rád,

která drobné ptačí změti

sypávala tisíckrát.

Račiž jim to k duhu jíti,

dvojnásob jim nasypám,

oč by lepší pták měl býti,

než to bývá člověk sám?