V ZIMĚ.

Již tedy zase, kouzelnice,

tvé kresby vidím na oknech.

I vyhlídku mou do ulice

již zastřel mi tvůj ostrý dech.

Má jizba temna jest, a není,

čím smutnou chvíli zahnati.

Co zbývá? Chci zas jednou snění

a vzpomínkám se oddati.

Chci zahledět se v prchlé časy,

v dny, zahalené věku tmou,

v les, plný dum a tajné krásy,

nad zasněženou myslivnou.

Chci zříti zas, jak luna bledá

se dívá s nebe v jilmů tlum,

a každý z nich jak mlčky zvedá

své holé větve k nebesům.

Od kraje lesa do paseky

vždy laně vyjdou s jelenem,

vše do kola sníh kryje měkký

a stín jich obráží se v něm.

A já je vidím, jak se kradou

od lesa v luny paprscích

a jak své malé nožky kladou

po stopě v lesknoucí se sníh.

A vidím pod ztuhlými keři

jak hejno ptáků o hladu

se k sobě tulí, když se šeří

a den již hasne v západu.

Zřím rybník tuhým ledem spjatý

a na něm křik a smích a rej,

zřím pláštík jemný, přebohatý

a poklad svůj upjatý v něj.

A vidím město na severu,

o němž mi děd můj vyprávěl,

jak nad mořem se zvedá v šeru

kdes v dálné cizině, ... o žel!

Mé myšlénky se nesly k němu,

já doufal s nimi dát se v let,

bych viděl v sněhu skvoucím lemu

je hrdé z moře k nebi čnět.

A nyní – zatím v kanceláři

od rána k noci, každý den

nad prací sedám v potu tváři

a všední prosu píšu jen!

A jestli časem v prázdné chvíli

v své dětství zpět se zahledím

a spatřím dědův účes bílý,

i sny mé navrací se s ním.

A před mým zrakem vstane znova,

jak v mlze, město velebné,

a já se hroužím beze slova

v ty jeho rysy malebné.

A vidím po nebi i moři

pláť záře rudou záplavu,

zřím lodě, jak se z vody noří

a kolébají v přístavu. – – –

Ó duše má, ty lodi hnaná

od břehu k břehu vichřicí,

jež trhá plachty tvé i lana

a štve tě v moře bouřící,

spusť naděje své kotvy směle

a vrz je ve vln pustý dav,

bys mohla stanout s leskem v čele,

až zaženou tě ve přístav.