V zimní noci.

S velkými stíny do pustého dvora

studený večer prosincový pad’ –,

jen prázdné temno klesá zvolna shora,

a ostrý obrys věže sotva znát.

O promrzlé a obílené mříže

svým čelem opřen mlčky hledím v před.

Jak mrazivý kol dech, jenž tuhne níže,

jed mrtvých illusí v mou duši slét’! –

Jsou proti mně dvě okna osvětlena,

však žlutý svit se brzy rozplývá

v té husté tmě, a šedá strmá stěna

ve stínech černých jen se ukrývá.

Dech ruchu městského se venku krátí,

den mlkne v sledních zvucích zmíraje...

hrčení drožky do dálky se tratí

i prchající cinkot tramwaye.

Sbor hlasů ozval v protější se cele,

ráz na ráz píseň tichem projela, –

ta píseň lidí nových, která směle

juž stokrát v šeru ulic zazněla.

A je v ní ona síla, bujná, zdravá,

jež dobu letem šine v jejích snech,

jež v revoluci rudým cárem mává

a historii živější dá dech.

A ticho teď zas –; okna setměla se,

noc strnula a nic se nemění,

jen po mužném a bojechtivém hlase

cos jak by zbylo z jeho nadšení.

A v hrudi mé je nevýslovná tíže

a nevýslovně zoufanlivý vztek,

že mladou sílu pohřbívají mříže: –

ve smutném boji – smutný výsledek!