V zimní noci.

Noc lunojasná, bílá,

jak severní je den,

a tak, jakoby snila

napolo živý sen.

To velké město dřímá

na střechách leží sníh,

křídloma obrovskýma

stín věží tmí se v nich.

Nebe je modré, siné,

hvězd úsvit jak by vlh’,

a s hora na zem line

se závoj stkaný z mlh.

Po nebi měsíc pluje

a dole svit a stín

se po těch střechách snuje

a padá v ulic klín.

Jen zrak to nebe pije,

sluch neslyší tam chvit:

tam velké ticho žije,

zde na mžik mrtvý klid.

Tam ticho to je věčné,

zde na mžik od svých běd

a honby nekonečné

si oddychá ten svět.

Tam od hvězd milionů

k nám nedolétne hlas,

zde k horečnému honu

se zbudí všechno zas.

To velké město dřímá

a nikde ani zvuk,

klid rukou obra třímá

těch všechněch srdcí tluk.

Ó noci, ty jdeš k sklonu,

a brzo bude den

a s očí milionů

mrákotný strhneš sen.

A klid zas bude dítě,

jenž obrem teď je v snách

a honba začne litě

zas žití na vlnách.

A budou zase vidět,

kdo prstí je, kdo pluh,

a budou nenávidět;

– a soudit bude Bůh.

Ó noci, z tvého nitra

se mladý noří den

– leč, kdyby jenom zítra

nevyšlo slunce ven.

A na pozejtří zase,

pak týden, rok a dva,

nevyšlo slunce v jase

a země byla tvá!

Tvá země byla, noci!

tvá celá krátký čas

a lidský bez pomoci

se k hvězdám zvedal hlas. –

Ó noci, jak jdeš tiše,

ve stínu křídel tvých

jak ve své vřavě, pýše

ten lidský svět by stich’!