V zimní noci.

Já zřel, jak v zasněžený svět

kýs velký Anděl míru slet’;

až do zenitu v dálku mhavou

se ztrácel ohvězděnou hlavou

a dole hustá pára bílá

to jeho dlouhá říza byla,

z vod perutě se jeho vzpjaly,

a ty svět celý objímaly.

Já zavřel oči, ve tmě však

zřel Anděla mé duše zrak.

Stál ustavičně, níž se klonil,

v svá křídla celý svět juž clonil

a všecku bídu, kletby, lání,

vzruch k dobru, modlitby a lkání

s tou tíží lidských losů celou

na křídlech vznášel kams v dál ztmělou.

Ó chtěl to všecko k bohu nést

a říci: Zde tvé dílo jest!

Je dobrým nazvals po stvoření,

teď slyš ten jek, ten pláč, to vření!

Přej, člověku se vznésti k výši!

Snad lepším bude, tobě bližší.

To Anděl chtěl – Tíž lidských bolů

však strhla svět zas v propast dolů.