V ZIMNÍ PODVEČER.

Když v krbu šlehne plamen za večera,

a venku za oknem zřít stromy holé,

a za nimi jak do mrazného šera

se strou ta bílá, zasněžená pole –

Tam v snění hledět až, kde zrakům splývá

sníh s oblohou, kdy západu zář zbledla

a první velká hvězda zářně kývá,

jež čistá v modru nad zemí se zvedla –

A nechat myšlénky své volně plouti,

že nestíháš, jak vznikají, kam spějí,

a nechat je, kde touží, spočinouti...

Proč jen se v očích náhle slzy chvějí?