V zimním jasnu.

V rozlehlé pláni nad sníh mrtvých rolí

ční místem v dáli černý topol holý

a ztrnule se dívá do průzračna.

Na širém nebi ani zjevu mračna –

jen vrány statné chladným plují vzduchem

a šumně vlají černých křídel ruchem.

Juž mizí v dál – teď spustily se přece

na starý dub tam, na zamrzlé řece,

jenž jako stín se zvedá nade břehem;

a jak tam sedí mezi bílým sněhem

na křivolakých, tlustých větví kraji –

jak černé se tam květy vyjímají!

Jen skřek jich sám do dalekého prázdna

se nese tichem... V sypkém sněhu vázna

kdy krok tvůj maně na cestě se staví –

vždy samy zbloudí zraky tvojí hlavy

v hrob západu, kam slunce se juž noří

jak žhavá bomba za hladinu moří,

kde nit jen dýmu ze ztracené vísky

se vypínajíc nad niv okraj nízký

jak modrá stuha krouží ve svém plání

kol sněžné čapky dvou kostelních bání!