V zimním soumraku.

CHOCHOLOUŠ stýská na dvoře,

střechy jsou šedivy mrazem,

nebe je šedé oblaky,

sníh zvolna polétá na zem.

Zamženým oknem dívám se ven,

kde stojí bezlistá líska;

jde soumrak v prosincový den, –

chocholouš stýská.

Co nám zde v teplé světnici,

jsme jako v hnízdečku v peří,

vesele v kamnech praská louč

a plápolá večerní šeří;

na plotně doutná jalovec,

jablíčko na peci zpívá

a je nám tak milo a teskno přec,

jak venku se stmívá.

Stmívá se valem, jak ten sníh

se měkce na střechy sází;

to chvíle, kde se vzpomíná

těch, kteří u krbu schází,

kde vzpomíná se dávných let

a každé blažené chvíle –

chocholouš stesknul naposled,

sníh na vše padá tak bíle.