V život!

Na stráni do chládku jsem leh’

a děl jsem teskliv trochu:

Už lásky nech a zpěvu nech

a zmoudři, starý hochu;

jdi, vezmi bibli do rukou

a zbožně v chrámě klekni,

což méně v klidu šťastni jsou,

kdo činí tak? No, řekni!

Ba, věru, věru, přemýšlím,

proč toulky jsem měl sudbou,

však sotva že tak k sobě dím,

jdou mimo ženci s hudbou;

tou procitl zas písně tón,

jež dávno v mysli spala,

i zazvučel mých ňader zvon

a krev má zajásala.

Jak střela jsem se z mechu zved’

a ruku tiskl k boku,

vždyť zázrakem jsem zmladl hned

též aspoň o sto roků;

nuž, za životem; nemám strach,

hruď znova výskat může;

a je-li trní na cestách.

jsou na trní též růže!

Těch do kytice natrhám,

ať duše má zas výskne,

a na bujná je prsa dám,

nechť znova krev z nich tryskne;

nechť nachu toho záští v plen

víc nežli ondy skane,

už nelze jinak; v život ven,

ať, co chce, juž se stane!