V životě bez lásky.

To Bůh ví, co teď po čele mi jelo

jak mrtvá ruka, chladná jako mráz,

co oko mi až k slzám rozechvělo

tou bolestí, jež věčně žije v nás.

A náhle vstává, než se člověk nadá,

jak chmura těžká rázem přichvátá

a člověk zmámen do tmy její padá,

čím’s neviděným stržen do bláta...

Co platno říkat „věř a doufej znova“,

když vše, v co věříš, vždy tě oklame,

když cestou každou dojdeš do hřbitova,

pod kámen hrobu do tmy neznámé!

Když opustí tě všechno to, v co věří

hoch, dítě, muž, – a když jsi náhle sám,

jen s bolestí a roveň štvané zvěři

před lidmi prcháš v náruč samotám.

Pak pohled každý do duše tě raní

a cítíš v srdci, klas, jenž zašumí

ti nad hrobem, pták, jenž se lidí straní,

že více ti než oni rozumí.

Leč srdce tvé je otrávené, prázné

a jako hrob, kam s pláčem všechno dáš.

A přijdou chvíle, kde mdlá noha vázne

nad vírem řeky, kam se zadíváš...

Tak v zoufalé a teskné resignaci

ti prchá život, stárneš ve trudu,

vždy v duši se ti stará bolest vrací

i mdlý a trpký výsměch osudu.

A život, ach, ten dál jde proudem časů

bez účelu a cíle... na moři

tak časem uzříš plavce bez kompasu,

než s rozbitou se lodí ponoří...

To Bůh ví, co teď po čele mi jelo

jak mrtvá ruka, chladná jako mráz,

co oko mi až k slzám rozechvělo

tou bolestí, jež věčně žije v nás.

A to je život? sebe ptám se v bázni...

A duší táhne to jak těžký sen,

proč stokrát sklamán znovu člověk blázní,

chtě šťastným být, když k smutku narozen.

Tak život splývá kolem těžkých skrání, –

a jednou snad se zeptáš, proč jsi žil,

když vysílen a chorý v umírání

bys chladnou ruku k srdci položil.

Chtěl’s život pít a smrt jsi našel u dna,

se v rozluštěné zachvěv otázce,

zda život více je než píseň bludná,

kde refrainem je výkřik po lásce.