V ZLATOU HODINKU.

Ves se dvoří, krčma zvučí,

na zápraží děti skáčí,

každé v ruce po kytici

a makovém po koláči.

V krčmě kmotři v rozhovorech

za dubovým v koutě stolem,

paní matky jako kytky

po lavicích sedly kolem.

Hoši pějí písně vzhůru,

hned zas v kole tancem víří,

a děvčátka jak poupátka

v růžovém se věnci pýří.

Sběhlo celé posvícení

ku zlaté se ku hodince,

i ta babka s marcipánem

vyhlédla si koutek v síňce

Tu pan kmotr ze zastolu:

„Jak ta mládež divně skáká,

já řku, páni muzikanti,

spusťte forte rejdováka.“

A ku kmotře ku sousedě:

„Nuže kmotra na podpatky,

ukažte jim, jak se vznáší

s nožkou svižnou střevíc hladký!“ –

A pak kmotr luskl sobě,

kmotra se již přitočila,

a muzika staroslavná

rejdováka zanotila.

Kmotr svižný jako vítr

v kole hýří, až to práší,

kmotra při něm jak ve větru

růžový se lístek vznáší.

V tom se pustí – kmotra v předu

křepeličky drobným cupem,

a pak kmotr za ní v skoku

vraníkovým hravým dupem.

Ale kmotra jako muška

před kmotrem se točí, míhá,

ten ji krokem, ten ji okem

v každém nožky hnutí stíhá.

Hned se dvoří, vrtí, šlape

jak holub kol holubinky,

hned zas zdáli po kmotřici –

strojné hází kudrlinky.

Rázem na to jako střela

ku sousedě pozaskočí,

dupne sobě, pozavýskne

a dál švarné kolo točí!

Planou kmotři na lavicích,

kmotry sebou potřásají,

krčma zvučí, mládež čumí,

a muziky samy hrají.

Zajelo jim všechněm do žil

starodávné rejdování –

i ta babka s marcipánem

rejduje kdes v zpomínání. –

Vřiskla basa na finále,

kmotr zvedna kmotru vzhůru

skončil v prostřed jizby stana

rejdováka slavnou turu.

A pak k chase, jež tu čumí:

„Já řku, chaso, bez caviku!

nech to panské trdlování –

zarejduj dle starých zvyků!“ –