V zlé chvíli.

Tak sám a sám jsem těkal lesem,

mně prchal klid a srdce mír,

a myšlének mých pestrým směsem

jak listím bouřný zmítal vír.

V houšť mlází nořila se hlava

a bludná noha v rudý troud,

zrak zalíval se do krvava;

sám nad sebou jsem držel soud.

Co tady chce tvá duše snivá,

co v nebi hledá tvoje tvář,

ten hvozd, ten luh, ta planá niva

přec určena jí za žalář.

Pryč z něho, ven jak sokol bílý

tam výše nad světy se vznes –

pryč! výše, výše! – Touže chvíli

vřes zašuměl a vzdechl les.

A dceruška má srnčích zraků

mne volá: Chceš nám prchnout’ snad?

já vzdech a zřel jak s nebes mraků

Bůh na čelo mi ruku klad.

Mír objímal mne dítka rukou,

trud mysli, z ňader vír – ty tam

a za mne píseň sladkozvukou

pták nesl k nebes končinám!