V zmítaném lese.

Snad zapustil vichr zde kořeny

a vybujel v bouřný ten černý les!

Hoj, jak to tu rozkoší stená dnes

a svírá se obřími rameny!

Jak zápasu vášeň tím burácí!

Jak řítí se z hlubin ves poutaný vztek,

kvil žaloby každé, ves odvety jek,

jak slastně to v bouři se potácí!

Jak výskajíc plesá i vzdychá to!

Co výpadů ryčných, co třeskutých ran,

co puklých tu zbraní, co zborcených bran,

co padlých, co trosek tu rozváto!

Co stromů, to bitců, to hrozivých stvůr!

Teď v obraz ten divý hrom zařval co lev,

dešť zarděl se bleskem jak proudící krev,

a nad bitvou lesa vlá bitva chmur.

V boj s perutným ohněm vod chrlí se proud

v boj s mrákotou dusnou plá sršící žár,

v boj nebe i země, vše v lítý vře svár,

i zdá se, že pekla jej rozhodne soud!

V té dunící vřavě, v tom zuření sil,

v tom padání kmenů, jež praskají kol,

jak zavýskne v srdci ten starý si bol,

tak jak by rej bouře mu domovem byl!

To hřmění zní sladce jak na matky rtech,

jak z bratrské duše zní vichřice skřek –

ó cítím, že z bouře se zrodil můj věk

a v bouři zas vydá svůj poslední dech.

Duj, myšlénky vichre! Neb jako ten les

se křivdy kol věží a bují ti vstříc!

Hoj, odestři v mračnu již pravdy líc

a pro světlo sáhni si do nebes!

Boj souzen je z věčného určení desk

všem, komu tlak podlý se protiví!

A proto je hlahol tvůj hrozivý

tak vábný, ó bouře, i spasný tvůj blesk