V zoufalý večer.

Do čela jednu, do srdce jednu –

spolu tak tiše budeme spát!

Naposled ještě

ruce Tvé bílé

budou mne hladit,

celovat!

Naposled ještě rety mé žhavé

budou Tě líbat,

zbožňovat!

Půjdeme všechněm

tiše tak z cesty,

rádi, viď, rádi.

Přece nás budou všichni, ach všichni

proklínat!

Do čela jednu, do srdce jednu –

Bohu nač žalovat?

Znaliť jsme blaho nad všemi blahy,

všechno viď! lásce

v oběť dát!

Přišli proč tedy zákony svými

štěstí nám kalit,

duše štvát?

Budem je za to všechny, ach všechny

proklínat!

Do čela jednu, do srdce jednu –

proč se tak musí, musí stát?

Životem pravdy,

vášně a citu

nechtěli nechat duše plát!

Neshasí však již svatou tu vášeň,

vzplane, až budem

umírat! –

Až půjdem tiše z ráje do ráje,

budou nás proklínat!

Ale až láskou na místě mravů

dovedou světu štěstí dát,

přijdou nám na rov, blahým a čistým,

přijdou nám všichni, ba všichni

požehnat!