V. ZPĚV.

Poslechněme slova Kulíškova,

Nimi vinu svou zakrývá,

Na nic ve lži se nedívá,

Ani dobrá pověst mu otcova,

Ni přátelské jméno svaté bylo,

By se spíše uvěřilo,

Co on nestydatě jim maluje,

Nepřátelům zkázu kuje. –

„Zdařilo se jednou otci mému,

Jemuž Pán Bůh nebe uděl,

Přijít ku pokladu nesmírnému,

Co si Emerich král nashromážděl.

Nelze samým tím už šťastným slouti,

Komu souzeno jest zbohatnouti;

Obyčejně venku se jen blýská,

Na duši se málo získá.

Tu pan otec výše ocas nosil,

Větší pány za kmotry byl prosil;

Když někoho ze svých viděl,

Za jich prostotu se styděl;

Mezi vyšší šlechtu on se čítal

A jen s těmi obcoval;

Sprosté přátele víc nepřivítal,

A pozdraven neděkoval.

Hrdý, nespokojen s vládou,

Co má Vaše Milost právem svatým,

Chytře vymyšlenou zradou

A prostředkem stříbrným a zlatým

Hleděl, aby Mroulík stal se králem.

Aurel zprávu nesl a pozvání,

By se přibral z Ruska cvalem,

Ať se o trůn zde ohání.

Aurel šťastně list mu doručí.

Mroulík zvědavě v něm čítá,

Pak si plesavě zabručí,

Stará naděje mu v duši svítá;

Dlouho v Rusku neotálal,

Ale rychle za mým otcem cválal.

O Bulíkově jste slýchal

Nedaleko Kocourkova,

Tam Mroulík ctižádostný pospíchal.

Neb tak chtěla návěst to otcova.

Na horách, na místě pustém,

Jak byl měsíc na nov v šedé noci,

Tajně v kosodřevu hustém

Spiknuli se proti Vaší moci.

Otec můj, jenž první tam se hnal,

Druhý Jezovec a Zubík třetí,

Čtvrtý Mroulík se přibral,

Aurel nato se přivětí;

Tam si umluvivše zradu,

K věčnému si svazku ruce dali,

Na smrt Vaši přisahali

Chtíce Mroulíkovi dáti vládu.

Otec můj měl převraceti

Poddanstvo na víru Mroulíkovu,

Kteří pak se nepoddají slovu,

Ty měl pokladem svým upláceti;

Kdyby pak to nešlo s nimi,

Učinil je nemožnými.

To se do mých uší tak dostalo:

Jezovec na Mroulíkovo zdraví

Jedenkrát si z ruky dal do hlavy;

Tím se srdce mu rozhřálo,

Srdce ale jazýček rozváže.

Tajemství se ženě vybleptalo;

Arci, že jí mlčení přikáže,

Ale tu tajemství zas lechtalo.

S ženou mou se pak potkají,

Jak to u žen obyčejně chodí,

Pěkné pozdravení sobě dají,

Na své rodiny se vyptávají

A pak jedno slovo druhé rodí.

Hezkou chvilku si postály,

Mluvily si o těžkém porodu,

O sprostých a zas o králi,

O zlých mužích, o důchodu.

Jezovcova praví: „Milá brachu,

Něco bych vám říci měla,

Kdybych to jen říci směla;

Že mne vyzradíte, jsem ve strachu.“ –

Moje jmenuje svaté tři krále

Na svědectví, že necekne,

U sebe uzavře, co jí řekne,

Nepronese tajemství se dále.

Nato má se všeho dověděla,

Ta si na svou hubu pozor dala,

Až mě honem vyhledala,

Přísahou mě také zavázala,

A pak všechno pověděla.

Já řku, že by to jen šplechta byla;

Ona na pravdu se zadušila.

Já řku: Ó ty převrácená touho!

Odkud tento žabský nápad vyšel?

Žáby totéž kuňkaly tak dlouho,

Chtíce krále, až jich Bůh vyslyšel,

Poslal čápa jim za krále.

Ten je honí, vraždí neustále;

Jsouce dříve živy u volnosti

Jen poddány božské moci,

Zohavení teď otroci

Hrdé čápovy krutosti.

Žabská říš se více marně zdráhá,

A bolestně k nebi kuňká,

Kuňká zas na krále žalobu;

Král juž mocně je přemáhá,

Za nimi do vody hrdě žblunká,

Odpor dráždí královskou zas zlobu. –

Já jsem pomyslel si pak u sebe:

Jaký zisk to – milostivé nebe!

Místo lva mocného, šlechetného

Krále mít medvěda chrapounského?

Bál jsem já se za Vás také změny.

Arci, doufal jsem jiné odměny,

Že jsem život zachoval a panství

Králi nanejvýš milostivému

A předešel hanebnému manství,

Národu co chystalo se mému.

Věru, bylo se co bát té zrady,

Nebo znám já Mroulíkovy spády;

Hrozím se pomněnky na tu dobu,

V níž by Mroulík přišel k panování;

Znám totiž poťouchlou jeho zlobu,

Bylo by to lkání, naříkání.

Rozmýšlel jsem ve dne v noci,

Zdali jaké odněkud pomoci,

By se zmarnilo mínění zrádné,

Zachovalo vladařství se řádné.

Konečně jsem vymyslil tu radu,

Hledět, bych nějak to vyšpehoval,

Kde je skrýška otcova pokladu,

Nímž on odbojníky uplacoval.

V zrádcův spiknutí jest brzo zmatek,

Jak nastane peněz nedostatek.

Od té doby vždy jsem číhal,

Kdy a kudy otec šmejdil;

Buď jsem skrytý ve kři líhal,

Neb jsem za ním pozdaleku rejdil.

Ať si sucho, vlhko, deštivo,

Horko, chladno, mrazivo –

Vždy jsem jeho stopu vyčmuchával,

Vždy jsem na něj pozor dával,

Spásu všech vás obstarával.

Jednou jsem se ve hrobeček skrčil,

Lámaje si myšlenkami hlavu,

Kam můj otec poklad strčil,

Že jej vyšpehovat nejsem v stavu.

A tu naproti mně ze skuliny

Mezi roštím, kamením a mechem

Leze něco ze hlubiny.

Já tu ležím zatajeným dechem,

Příkop dobře mne ukrývá;

Pomyslím si, co se tam okouní.

Aj, toť otec můj se všudy dívá,

Na vše strany zkoumavě si founí,

A jak nikde žádného neznačil,

Písku, mechu snášel, jak jen stačil,

Díru bedlivě ucpával,

Všecko patřičně ukládá,

Ať tu žádnému nic nenapadá;

By však stopa nehrozila zradu,

Ocasem za sebou zametával.

Tenkrát z otcova příkladu

Vybral jsem si výbornou poradu;

Já jsem ticho ležel, až on zašel,

Pak jsem pozorně vystoupil.

Kdybych tady poklad našel,

Věru, ten bych lacino teď koupil.

S chutí hnedky přistoupil jsem k dílu,

Mech a písek svrchu odhrabu

A za malou pilnou chvílu

Do skuly se šťastně proškrabu.

Ach, to bylo pro mne podívání!

Div, že hned v té samé době

Neoslepnul jsem na oči obě

Pro samé to klenotův blýskání.

Nejstarší z vás nemá o tom zdání.

Trakařův nemaje ku pomoci,

Mne a ženku mnoho potu stálo,

Než jsme to odnesli ve dne v noci,

Kde se nám jistější zdálo.

Zatím otec převracoval

Lid na Mroulíkovu víru,

Poklady odbojcům přisliboval,

Kterých ukryl v tuto díru.

Mroulík, Zubík verbovali

Po uherské zemi hlučně,

Těm, co se k nim dají, slibovali,

Že budou vždy jísti tučně;

Buď majíce peněz dosti,

Rozkoší tělesných do sytosti,

Neb že budou mít službičku,

Jak by byli na krmníčku.

Jak se potom léto počínalo,

K vojně potajmo se podobalo;

Aspoň otec dones’ domů

Návrh i přípravy k tomu;

Zrádcův sněmu zápisy okázal,

Že přes tisíc z všelikého rodu

Velkou přísahou zavázal,

Pokusit se o svobodu.

Nebo ptáčník sladce zpívá,

Ptáčky lákaje do síti;

Tak můj otec svobodou nazývá,

Mroulíkovým slouhou býti.

Sto Jezevců rozumem prý trousí,

Šest set Zubíkovců zuby brousí;

Hrůza jiných chce přijíti,

Ale žold především v kapse míti.

Otec vězel v šálivé té víře,

Že nesmírný poklad má ve díře,

Ale nadarmo tam poklad doufal,

Darmo čmuchal, hrabal a zas čmuchal,

Nosíčkem, pařátkem v díru šťuchal;

– Ach, mé srdce puká – pak si zoufal!

Arci, přijde lehko prý ku rasu

Ten, kdo hledí spásu svého času;

Kdo však chová pravou zradu v lůnu,

Ten se pase nedaleko trůnu.

Já drahého otce obětoval,

Řízenou bych vládu jen zachoval.

Teď mi za to šibenice kyne,

Zásluhám kat věnce vine,

Mroulík, Zubík zatím v slávě žije,

Chytrá tvář jich skutky kryje.“ –

Očitě tu přibývalo hladu

Králi a královně po pokladu.

Ferinu si stranou zavolali,

Zvědavě se vyptávali,

Kde ten poklad, o němž mluví, má.

Kulíšek jim za odpověď dá:

„K čemu by mi také bylo,

Kdybych místo pokladní oznámil?

Neboť krále nepřítel omámil,

Že by se mé řeči nevěřilo;

Zloději a zrádci víru mají.

Vlastenci za dobrou vůli lkají.“ –

„Ne, ne! tak to nemá býti,“

Královna zařvala vlídným hlasem,

„Rozumnější budete vy časem,

Teď vám daruje král ještě žití,

On nebude více soudit;

Co jste v minulosti kdy natropil,

Král svou milostí zaklopil,

Budoucnost však nemá vás zaloudit.“ –

„Ó má paní milostivá!“

Kulíšek oulisně odpoví,

„Naděje se mi zas rozednívá,

Loudí se do srdce život nový.

Ráčí-li král vinu prominouti

A uleví mému trestu,

Ukážu mu ku pokladu cestu;

On má nejbohatším slouti

Mezi všemi králi na světě;

Král všech Indův oči na to by otvíral,

Kdyby viděl, co můj poklad skrývá.

A to všecko otci jsem posbíral,

K spáse vaší, paní milostivá!“ –

„Nevěřte to, ženo má a paní,“

Král pán řekl urputnými slovy;

„Kdo se od Kulíška pravdy doví?

Každé slovo nestydaté lhaní!“ –

Na to královna odvece:

„Má-li minulost nám dáti míru,

Tak on arci nezaslouží víru;

Ale tenkrát si rozvažte přece:

Vinu otce vlastního odhalit,

Do hub svého strýce dáti!

Ne, tak hloupě neumí on lháti,

Vždyť to na jiného moh’ uvalit!“ –

„Staň se, myslíte-li, že by bylo

Nám a zemi lépe poslouženo,

Kdyby se mu ještě odpustilo,

Co žalobně na něj proneseno.

Po královsku na to zapomenu,

Co dřív natropil on zlého,

A to učiním ve jménu

Práva svého milostného.

To mu ale pravím: Naposledy

Odpouštím mu hříšné vady;

Nechopí-li se pak lepší rady,

Žádné nepomohou víc ohledy,

Slovo královské ať za to ručí;

Bude-li víc lháti, klamat, loupit,

Rod to celý má pocítit klučí;

Až do desátého kolena

V žalu žij oud každý z jeho plemena!“ –

Takto zněla hrozba pana krále.

Kulíšek pak pomyslil u sebe:

„Když jsem jenom tak opentlil tebe,

Vím, co učiniti dále,

Bych se nepřátelův zbavil.“

Nato ale nahlas pravil:

„Suďte, najmocnější pane!

Jak bych čistou pravdu lží zakalil?

Vím, že skryta neostane,

Příští den by ji odhalil.“ –

Nato král uvěřil jeho slovu;

Nejdřív odpustil zradu otcovu,

Potom, co Kulíšek sám natropil,

Svou milostí vše zaklopil.

Tu se Kulíškovi ulehčilo,

Nepřátele však to zarmoutilo,

Že dřív po krku nesáhli.

Kulíšek se pěkně poděkoval,

Řka: „Můj najmilostivější králi!

Všechno zlé mi Vaši zrádci přáli,

Vy však jste mi život zachoval

A nedal jste zlobě nás utratit.

Pán Bůh rač to Vám zaplatit,

Vás a Vaši milostivou paní

Před ourazem ať zachrání,

Hojné požehnání, stálé štěstí

Ať Vás s rodem celým zavždy pěstí.

Já však ve dne v noci budu toužit,

Jak bych Vám po vůli mohl býti;

Bych se dílem moh’ odsloužit,

Věrně poklad chci odkrýti.

Byste lépe mohl jej dostati,

Hned Vám místo chci popsati.

Slyšte, jak Vám věrnost má to poví:

V sedmihradské zemi, to na poušti,

Zelená se od zdaleka křoví,

Tamto v tmavovlhké houšti

Vyjde se na místo smutné velmi,

Tam jen sova syčí, fouká,

Kalous jen a výr si houká

A podobné noční šelmy,

Tam od dávných věků

Není stopa po člověku.

Nuzolhov to místo sluje;

Nedaleko studánka se prýští,

Stříbrně po písku tok se blyští.

Snadnovír se studně jmenuje.

Tam jsme s ženou poklad zahrabali,

Tajně jsme si hrobek znamenali.

Na to znamení si pozor dejte.

Však musíte sám Vy na tu pout,

Není na koho se spolehnout;

Poklad s paní Vaší vykopejte.

Zlato, stříbro v oči švihá,

V očích ale žádost číhá,

Žádost ruku pak natáhne,

Ta po cizém statku ráda sáhne;

Proto nechcete-li škodu míti,

Sám musíte tamo jíti.

Jděte přes Bulíkov, Šaškovice,

Nuzolhov a Nanosice,

Snadnovír pak uhlídáte;

Přejdete tam přes boreček,

Malý obejdete pak kopeček,

Potom ale na pravo se dáte.

Kde Vás chodník juž opustí,

Tam jen jděte a za malou chvíli

– Mladá březina tam šustí –

Snadno dojdete ku cíli;

Tam jsme poklad my ukryli,

Třeba, byste jenom trochu ryli.

První vrstva mech je hustý,

Druhá vrstva písek nasypaný,

Třetí příklopek je tlustý,

Potom průchod prokopaný,

Pak železná přijde bránka;

Tu si lehko otevřete,

Za ní teprv ona schránka,

Kde poklady naleznete.

V levo, ve postranní skule

Je předrahá koruna ukryta,

Byla pro medvěda prý určita,

Jak se stala zrádcův vůle;

Takou po sobě Vám má okrasu,

Rovnou že nemá za našich časů. –

Kdo by takou práci teď podstoupil?

Vykouřilo se juž to umění;

Ba, kdo takové má jmění,

Nímž by také dílo koupil?

Až sám, milostpane, uvidíte

Nevídanou klenotův hromádku,

Skvostná díla ve slušném pořádku,

Jako bych Vás slyšel, promluvíte:

Ó, Kulíšku, poctivý můj slouho,

Věrně na mnes pamatoval,

By tě za to Pán Bůh šťastně, dlouho,

Kdekoliv jsi, opatroval.“ –

Král mu na to odpoví:

„Však vy mne musíte doprovodit,

Sám bych já se moh’ nachodit,

Darmo bloudit po neznámém křoví.

Vím sic o Belgradě, o Krakovu,

O Praze a Vídni, o Budíně,

Moskvě, Zagrebu, Berlíně;

Však o Snadnovíru, Bulíkovu,

Poprvé ty jakživ zprávu dáváš!

Šelmo, zdali zas mne obelháváš?“

Takou řeč od krále slyšet, bylo

Velmi Kuliferdě teď nemilo;

Měl však odpověď hned na jazyku,

Řka: „Ó najmilostivější panovníku!

Jakým způsobem Vám řeč má

Může býti podezřelá?

V Palaestině poklad ten neskrývám,

Ani ve sibiřském sněhu,

Nobrž podle mého běhu

Za dva krátké dny tam bývám.

Amen, pravím, věc to jistá,

V sedmihradské zemi jsou ta místa.

Pravda čistá má se hned dokázat,

Můžeme se jiného potázat;

Snadnovír to jedno sluje,

Bulíkov pak druhé se jmenuje.“ –

Hnedky Křoupálka zavolá;

Ten se předstoupit obává,

Ferina však chuti mu dodává,

Pravě: „Náš pan král tu milost má,

Vás k svědectví předvolati,

Zdali vaše zkušenost to zná

Dle nedávné přísahy udati,

Snadnovír a Bulíkov kde leží;

Mluvte, neb o vaši čest tu běží!“

Křoupálek před nimi v strachu stoje,

Kulíška se víc než krále boje,

Praví: „To mně říci snadno,

Znám v tom kraji každou díru;

Bulíkov je vedle Snadnovíru,

Bylo mi tam horko i zas chladno,

Jak jsem skrytý ve příkopách líhal,

Když mě pes s myslivcem stíhal.“ –

„Král juž dost ví,“ Kulíšek mu praví,

Kývá, ať se zpátky zas postaví.

Na Kulíška mluví král v milosti:

„Netrapte se nad mou pochybností,

Ale příprav hned na cestu hleďte,

Na to místo tajné mne zaveďte.“ –

Kulíšek odpoví, hlavu skloně:

„Jaká čest to mně a mému rodu,

Sloužit králi samému k průvodu!

Ale Vám by bylo ku ouhoně.

Ach, kdo hanbu svou rád obnažuje,

Sebe sám na pranýř vystavuje?

Ale ať se hanba má odhalí;

Čest sluhova málo platí,

Ale králův blesk jak se zakalí,

Obecné se dobro tratí.

Srdci svému ulevím,

Jak tajemství vyjevím:

Zubík, není tomu dávno,

Vyznal řeholi a stal se mnichem,

Ne, by Pánu Bohu sloužil,

Jen po tučné píci toužil,

Zabýval se tlamou jen a břichem.

Ale ač si za šest z mís vykládal,

Vždy se mému strýci zdálo,

Že to pro potřebu málo,

A vždy víc a více žádal;

Však i tak, jídaje bez pořádku,

Častou s kuchtíkem mívával hádku. –

On pak chudák vyzáblý a smutný

Zkázal ke mně o dobrou poradu.

Já se tajně do kláštera vkradu.

Pomoh’ jsem mu od hladu a kutny,

Proto papež mě do kletby dal,

Nesmí žádný se mnou obcovati;

Proto zkroušeně chci putovati,

By ji zas s mé hříšné hlavy vzal.

Ach, já lačně po odpustkách toužím; –

Tak dovolte jíti mi do Říma,

Až si milost papežskou zasloužím,

Navrátím se domů zpříma;

Zatím milost tu pro mne schovejte,

Pak mi Vám po boku jít popřejte.

Šeptali by sobě po ulici,

Na papežskou kletbu že nedbáte,

S hříšníkem se zabýváte,

Jehož jste odsoudil k šibenici.

Pane, rozváživ těch důvodů

Upustíte pak od mého průvodu.“

Král mu na to odpověděl:

„Arci, to se pro mne nehodí,

Svět by na to divně hleděl,

Ať mě někdo jiný zprovodí,

Vám však má královská vůle káže,

Ať do Říma bosý pospícháte,

Tam kajícně hříchův svých vyznáte,

Ať se kletba vám rozváže. –

Zdá se, že konečně pevně chcete

Činit pravdivé pokání;

Aj, tak časně ráno pout počnete,

Pán Bůh dejž úmyslu požehnání!“