V. Zpěv.

Již daleký kus cesty ušli ovčácy jak němí,

Žádný slova nemluví, mate jim hlavu ledcos divného,

Hrůza pojímá také, když jim to na mysl připadne;

Cosy je tak svírá, jako kámen na srdcy by ležel!

Těžkost snad Jákuba y jejich tak srdce pronikla,

Snad y pro Jozeffa žel je oněměl, že smutně tak kráčí.

Sklopení jdou do země, z nich žádný nemukne ni cekne,

Ba ani ohlídne se kam, tiše jen z nich některý vzdechne.

Když tak oněmělí veliký kus cesty již ušli,

Cháran první promluví, dýl nelze tu němotu snesti.

„Těsné je srdce mé tak, že lapat mohu ledva povětří;

Jak pomatenbych byl, jen z paměti cestu tu tlapám.

Náš ubohý stařeček! jak trpké se dočkal žalosti!

Truchlivý pohled to byl, shrbenou jak skloňoval šíji!

Srdce nepuklo mi div, na jeho když jsem hleděl těžkost.

S ním jsem potichmo slzel, – bolestně jak vzdychaje seděl

O, ubohý stařeček! těžkosti přehořké jak došel!

O, by byl dříve pošel, novinu než zaslechl žalostnou!“

Hnedle se zas zamlčí, – kráčí tiše dále obadva.

Připadá pláč Jákubův y Jozeffova smrt oběma.

Huza po chvíly zas dí: „Do hrobu to jistě ho svede!

Těžce jak oddechával, zsynalé jak líce mu zbledly!

Tak mně ho líto bylo, že srdce krvácelo ve mně!

O, že tak, vzdychal jsem sy, musý dobrý muž snášet žel trpký!

Ta ho žalost potrhá, – v něm prudce se házely plíce!

Naň jsem nemohl zhlednout, by se mně neoslzely oči.

Mním, že mít nebude dlouhého po ráně té žítí;

Mříti již teď se mi zdá, – ta žalost jej do hrobu schvátí!“

Pojdou dále opět, pak na drn se sázý upělí;

Bála co jim k jídlu poskytla, však bez chuti jedí,

Ač ode včerejška nic nejedli, tak předc byli syti.

Od hoře jsou zprahlí, víc potřeba píti než jísti.

„Teď mně cosy připadá!“ dí Cháran, více pak šepce

„Nechce mne to pominout, nemohu ni z hlavy to pozbyt,

Cos hrozného vrtí v mé hlavě se, – nechce to z hlavy! –

Zlost-by to velká byla, – ó ten zlý nápad mne rmoutí!

Býtiby mohli tak zlí? ó nelze to tak lehce věřit!

Předc nemohu sy pomoct, – však jen tobě svěřit to musým.

Sukně zkrvácená ta nezdá se mi zcuchána tuze, –

To ode šelmy není! – žádný mně to, věř, nevyvrátí.

O, jinák zcuchaná-by musyla y pokousaná býti;

Však ni vlčího zubu, ni drápy od šelmy neuzříš.

Dal jsem sy dobrý pozor a na veskrz jsem ji prohlížel.

O, hrozného cosy připadá mně a ve mně se zpouzý.

V hlavě mně tak to vrtí, a to vyřknout předc sy netroufám;

Dost v mém srdcy to vře, a niják mohu pozbyt to z hlavy!“

„Dobře ó Chárane máš!“ dí Huza, „tak já také hloubám,

Mně napadá ledacos, a celou tím cestu se dloubám;

Dosti sy vymlouvám, tím spíše na mysl to přijde;

Mám to teď na jazyku, – zamlčím zas, zhroze se tiše. –

Však – ven s tím! Neviděls krvavé ty prouhy, jak rovně

Táhlé po sukni byly, jak schválně by táhl je malíř?

O, to od zvěře není! – to lidská barvila ruka.

Když vzpomínám sy na ty prouhy, posud srdce mne bolí. –

Když pak odevzdali nám sukni, vždyť krev byla teplá!

Čerstvá, mazlavá tak, teprv jakby tekla nedávno!

Ležeti zdaž neviděls zabitého tam v stánu kozelce?

O, to podezřelé jest, a pořád to mou hlavu mate!“

„Že stejného, vidím, jsme smyslu,“ zas Cháran prořekne,

„Proč se jen máme tajit, vždyť dávno ty zlostníky známe.

Já soudím, – jen ven! – sami že ho zabili bratří.

Z ust to nerado mi šlo, – zůstaň to tak mezy náma; –

Často neb jsem slyšel hovořit o chlapcy nezbedně;

Jestli mezy ně přišel, – jak s ním nakládali zpurně!

Otcy v zmilované-li jej sukni někdy zahlídli;

Jískřili naň očima zůřivě, neb jej také láli.

Jistě že jsem nechybil, když řekl jsem, že zabili chlapce!

Vraždu provedli sami a starého jen otce tak mámí!“

„Dobře,“ praví Huza, „zdaž zmořili jednu jen slzu,

Když odevzdávali nám sukni; „„Jen spěšně se vraťte!““

Nás nutili, – zůřivost hleděla jim patrně z očí.

Dobře jsem pozoroval, oslzý zdaž některý z nich se.

Jistě že zabili jej a ruce své smáčeli v krvi!“

„„Jistě že zabili jej!““ – řkou oba teď – „„zabili krutě!““

„Však ale“ Cháran zas dí, „my s naším mlčme důmyslem,

By neprobleptli jsme co, před nimi prst do huby strčme.

Znám nebo mstitedlnost již jejich, ji často jsem zkusyl;

Pro malé provinění dostal jsem ran třeba na sta.

Otcy, co smejšlíme, – to nejméně vyzradit smíme;

Víme neb, v tmavý že hrob ho co nejdřív doprovodíme.

Těm pak vražedlníkům vypovím žravý zármutek otcův.

Jich nebudu litovat, trhali byť z hlavy sy vlasy!

O, aby zármutek ten vrahům těm prorazyl uši!

Otcova těžká žalost by jejich také srdce pronikla!“

Však synové se zatím trápí žeroucý starostí,

Dlouho že ovčácy nejdou, to velmi je mrzý,

Ještě pak když nejdou, když dočkati jich jinák nelze,

Chtí sy na ně počekat, pod dub na stráni sy sednou.

Dlouho pak nesedějí, zhlídnou je, jak váhavě kráčí,

Sklopení jdou do země, nohama jak nemohliby vládnout.

„Mně se to“ dí Jůdas, „nic nelíbí, – málo dobrého

Nám povědí, – hádám, že otec toho tuze se ulekl.“

„„Já to samé myslím,““ dí Ruben, – „„napřed jsem to věděl.

Že nemile na posly hleděl, – toť mohu sy myslit!““

Sotva že je dojdou, obstoupí posly hned všickni,

Všickni na ně se hrnou, co slyšet bude, každý poslouchá.

A jak nedočkaví jsou teď! Jeden víc než druhý křičí,

Že neslyší se sami, takový povyk vespolek svedou:

„Co říkal vámtě otec? Zdaž poznal Jozeffa sukni?

Jaktě sobě počínal? – jak smutněl? jaktě pak kvílil?

Zvěř že ho roztrhala, ubohý toť myslil sy rovně?

V důmění zdaž koho měl? nás jestli kterého neb plísnil!

Tuzeli sy počínal? naříkal kterak? tuzeli plakal?

Jestli o nás co mluvil? nám zdažli co vzkázati dával?“

Jůdas okřikne je však: „Najednou nekřičte jen všickni,

Promluvit nelze pro vás! Což jste tak nedočkaví blázni?

Dohromady svedete takovou spleť – hanba poslouchat!

Jaké otázky to jsou! Ráděj ty, Chárane, počni!“

„Jak počít mám, to nevím,“ dí Cháran, „neb odkud kde začít;

Srdce mé tíží mne tak, počíná že tlačit mne napřed.

Jaktě živ jsem neviděl naříkat tak a kvílit bolestně

Ctného stařečka, a tak sebe svíjet a vzdychat žalostně!

Vzhled jaký smutný to byl, ponejprv když sukni zahlídl,

Zbledl, – potácel se, – klesl, – přiskočili rychle jsme k němu,

S ním jsme měli co dělat, docela by na zem nepadnul;

V náruč, bez vlády padl nám, – měli jsme ho co držet.

Po veliké chvíly otevře pak oči a vzdechne;

Šat popadá krvavý, zhrozý se a z novu se lekne.

Ach, jest sukně syna! vykřikna, ji poznovu zhlíží,

Ach, jest sukně syna! a v rukou nám znovu omdlévá.

Jej usadíme na drn; na sukni on strápený hledí,

Líbá, prohlížeje zas, slzami hořkými ji smáčí.

Dosti těšíme ho my, těšení však nechce přijmouti;

Sukně milého syna! – jen pláče a vzdychá přesmutně!“

„Zdažli se tázal, jakou zahynul smrtí?“ Ruben se táže.

„„Zlořečení synové!““ – „Co! řeklli to?“ – Jůdas v řeč skočí.

„„Ach, já se zapomenul!““ dí Cháran, – Jůdas mu hrozý:

„Ty chlape, já již tě znám, – rozumím, – však dej pozor sobě!

Chlap má za ušima!“ dí bratřím. – „Jestli co bleptneš,

Přisáhám na duši svou, nezdárnou kůži že svlíkneš!“

Cháran se hned zamlčí, velice se pohrůžky té leká;

Dálby mluvil, nutějí, – jazykem však sotva on blekce;

Pak počíná s pláčem: „O, kdo to vypovědit může,

Co ubohý trpí? – Do hrobu, ach, strast ta ho svede!

Nemluvil více na nás, pro pláč na koho ni se ohlídl;

Stíral jen sukní slzy, – zas složil, – a zas rozestřel.

Stál do země shrbený, rukama lomil, těžce jen vzdychal.

K stínu byl víc podoben, těšení ni od koho přijal.

Manželky ho želícý y Jozeffa, jísti ho nutí;

Benjamínek malý, hladě jej, chuti sám mu dodával:

On pak nezdál se ho znát, ani chtěl dost málo jen pojíst.

Oči na sukni jen přel, ji líbal a vzdychal přetěžce.

Nás pak zahlídne a dí: „„Jste ještě tu, poslové smutní?

K stádům navraťte se hned,““ do rukou zas sukni tu béře.

„„Mým pak vyřiďte synům,““ – opět slzy sukní sy stírá, –

„„Rcete: že k Jozeffovi brzy vstoupím do hrobu pláče!!““

Jak osyka se třesou synové, zblednou a k zemi se shrbnou.

Jaktěby pozbyli řeč, stojejí teď stuhlí a němí.

Dlouho tak když stojejí, vykradou ovčácy se rychle,

Pryč utekou; neb mluvit víc netřeba, srdce kde pláče.

Dlouho když tak stuhlí a němí jako sloupové stáli,

Jakby je přimrazyl kdo, když každý jen do země hledí,

A jako zkamenělí, když žádný se nehne, ni hejbne;

Vzpamatuje se první Ruben a Jůdovi kyne:

„Jůdo, hle! vzbuď pak bratry, ať ze sna zločincy procytnou!

Otce ať jdou potěšit! těžkost ať otcovu uzří!

Hle, co jste způsobili a jakou jste mu ztropili těžkost!

Čím nahradíte syna? co mu vylžete? – Čím ukojíte?

Jestli hořem zahyne, – do hrobu pak smrt-li ho schvátí;

O, pak y otcovu smrt chcy mstít a vás smrtit krutě!“

„Rubene, víc nebodiž“ dí Jůdas, „již sevřené srdce,

Otcova dost ho žalost pronikla a tuze již bodla.

Víme, že jsme zhřešili a spáchali skutek ukrutný.

Ach, že pak nezpomenul z nás žádný na otcova smutek!

Platné co vejčítky jsou tvé? Radu ráděj poskytni,

Jakby jsme otce těšit mohli, svou zrádu též skrýti.

Plačícýho, slejchám, kdo lituje, s ním spolu pláče,

Více že jej potěší, před ním než by skákal sy směšně;

Zdáli se s ním děliti těžkost, s ním v prachu se koří:

Z očí mu syce slzy vyprejští, – s srdce pak splákne.

Já tedy vám radu dám: Všickni se teď v žíně oblecme

A popelem hlavy své, zkormouceni jsouce, posypme.

K otcy tak přistupme, a s plačícým hořce též plačme.

Když pozná, že jeho těžkost nám srdce pronikla,

Skroušeně když uvidí nás Jozeffa plakati spolu,

Mním, že se pak utiší, – slz setře a přestane lkáti.“

„Slušné to,“ Ruben praví, „všickni bychom vstoupili k otcy,

Skroušeně s ním želeli, neb aspoň se stavěli smutní.

Však by posylnil sebe, – neb nechce nic jísti ni píti, –

Nejlepšího co jest, přinesem ze stáda mu s sebou.

Mám tam běloučkého, mně milého ve stádě beránka,

Pro toto mládě y hned poběhnu, – ať sy pochůtná.

Vína též z Karmelu y z Libánu mám plné baňky;

Ještě pozůstal mi kus, jejž bodli jsme ondy, srnečka.“

„Já ovoce naložím“ Symeon dí, „záda plničká,

Mandragory také, jež Ráchel mlsávala ráda.“

„„Mním, dva beránky bychom,““ dí Leví, „„dva y kozelce

Vzali s sebou, by beránka jedl jednoho a zažil,

A druhého Bohu za sebe mohl obětovati.

Možné, také k těšení že přijdou někteří známí,

By také je uctil, jedl s nimi a vyrazyl sebe;

Jedno též kůzle jedl, posedě sy s námi, se sýlil,

Druhé pak obětovat budeme, bychom spálili hřích svůj.““

Hned se usnesli na tom, a se všech deset v smutek obláčí;

Posypají hlav svých popelem y sukně pošmouří.

Když do stánu vešli, leknou se, až zpátky ucoufnou!

Víc podobného smrti, ba mrtvého jej patřiti myslí.

On celý strápený jsa, umrlec co ztuhlý tam sedí;

Zdá neslyšet, nevidět, se, čeho, – shrbený celý k zemi.

Žádný netroufá naň sy promluvit jedno slovíčko.

Vrátiti chtěli se radč, však je nová příhoda zdrží.

Z těchto beránků jeden, vyklouzna, k stařečkovi skočí;

Líže mu dlaň, blekaje, naň skáče, na klíně mu leží.

Jakby procytnul ze sna, pozdvihne se, zhlídne tu syny;

Své oči upře na ně, z nich každý pak zbledne, se třesa. –

„Váš mně jest příchod milý,“ stařeček teď k nim mluvit počne,

„Jestliže Jozeffovy nesete mně kosti ku pohřbu;

Vděk učiníte mně tím, chcy je složit v Ráchelým hrobě.

Dost až popláči sy sám, tam chcy sobě odpočinouti!“

Toho oni nenadáli se, ni komu z nich to připadlo,

Žeby na kosti se ptal; nemohou odpovědi dáti.

„Kosti?“ pak dí zmateně Jůdas, „těch pilně hledáme;

Šelma zatáhla je pryč, musyla neb rozdrtit na prach.“

Jákub jak to uslyšel, sehnul se a zas oči sklopil;

Zedraný šat popadá, slzami, jej líbaje, smáčí.

Jůdas pak počne opět: „Ach, jak tebe, otče, želíme!

O, že dopustilo pád na tebe nebe tuze ukrutný!

Ach, kterak cýtíme tvou těžkost, – lkáme upělí!

O, jak, hle! pád krutý ten též naše y srdce pronikl!

Co ale platné již jest, třeba bychom se uřvali v slzech?

Otče, se pozdvihni! – ze sebe slož zármutek tento.

Často neb nám jsy říkal, že znáš dobře světa nestálost,

V světě milého co jest, že po tom jest nejprvé veta!

Hle, Jehovy se stala vůle! – tys vždy se jí vzdával,

Vždycky jsy nás vzbuzoval, Boží plnit vůli ochotně.

Otče milý, sebe šetř! – šetř aspoň pro chlapce malého!

Časně osyřit nenech milé dítě své, Benjamínka!

Otče, se pozdvihni! patř naši žalost také hořkou!

Tváři vyjasni zase! proměniž náš zármutek v radost!“

On ale vzdychaje jen, shrbený sedí, – ni se ohlídne,

Ni hlavy pozdvihne; slzeje jen do země hledí.

Přejme teď Ruben zas řeč: „Těšiti nás ty jsy umíval,

Ještě se pamatuji, ač byl jsem klouče maličké, –

Děd náš kdyžtě umřel, Izák, my plakali hořce;

Plakal jsy ty y také, osušils však hned oka svého.

K nám jsy, „„Neplačte!““ pravil, – „„Jehova, hle! vzal sy ho k sobě;

Vůle se Boží stala, – poruší se v hrobě jen tělo!““ “

„Když jsme,“ dí Symeon, „tvou Ráchel provodili k hrobkám,

Hořce jsme jí plakali a žalostí jsme u hrobu klesli:

Tys nás sám pozdvihl, řka: „„Když milé naše tratíme,

Toť bolí; příliš lkát však nelze, Bůh sám když je volí.

Hle!““ dál, „„dítky,““ jsy řekl, – „„já ztratil na Rácheli mnoho!

O, budiž pochválen Jehova ze zármutku toho!““ “

„O, budiž pochválen!“ dí Jákub, „y za to ho chválím.

Pochválen, že ukrutný osud ten Ráchel nepotkal!

Máti, jsy přešťastná, v pokoji žes usnula dřívé;

Tento ukrutný-by pád dorazyl teprv cytné tvé srdce!“

Zase se k zemi shrbí. „Pochválen!“ Jůdas zas praví,

„Pochválen budiž Pán, jenž všecko nejlépe činí!

Otče! ó vzhledni na nás, – neseme, hle! bílé beránky,

Nejlepší ovoce, jež Ráchel jídala ráda,

Víno y z Karmelu, z Libanu též, – bys sebe sýlil.

Otče! pojez, by žítí dlouhého popřálo ti nebe!

Hle, dva beránky tuto! jednoho bys vzdal Bohu v zápal;

Sám pak druhého zažil. – O, chutnala by ti krmička!

Též dva kozelce nesem, – jednoho bys s námi požíval;

K oběti pak druhý jest, chcem v zápal ho posvětit sami,

Přál by tobě Jehova dlouhého zde zdraví a věku.

Dnes budem na zdraví tvé jíst hojně a píti radostně.

Nefftali! spěšně dones matkám tyto chutné krmičky,

Dobře by připravily, – že bude otec s námi dnes jísti.“

Jákub se pozdvihne, řka: „Vy jen pojezte sy sami

A se vyrážejte, nemohu já s vámi dnes jísti;

Též obětujte sami, co Pánu jste v zápal přinesli.

Přijme od vás Jehova, zlost žádnáli nehněte srdce.

K oběti až posavad mé srdce jest tuze neschopné,

S myslí neb zkormoutlou přede Pánem stati neslušno.“

Poslechnout musejí. Jdou nejprvé obět tu vzdáti.

Na hranicy položí beránka, – hle! však oheň nechce

Žháti, ač dosti do něj nadmouchlou foukají hubou;

Nadmou tuze se tak, budeš mnít, že strhne se vítr:

Předc hranice nechce nijak hořeti. – Spadneli z nebe

Žžavý oheň, hledějí; – však víc nebe ještě se mračí,

Nechtělo jakby hledět na obětě sprahlé od zlosti.

Čím víc podpalují, hranice tím rychleji hasne.

Hrůza je obklíčuje, neb y jasné se zakryje slunce.

Ruben pak broukne na ně: „Odstupte! nechce Bůh obět!

Mníte, že provinění tak hrozné se lehce dá skrotit?

Patřil jsy, ó Jehovo! velice kterak já jsem se snažil

Jozeffa vysvobodit, že y v bouřce jsem v studni ho hledal;

Vděk odemne přijmi obět, již před tebe kladu.

Otce, prosým, zachovej, v zármutku ho těš a posylňuj!“

Sám hranicy rozžal; rukama sepiatýma se koře:

Hle, co k podivení! hranice hned plamenem hoří.

Klade beránka na ni: „Buď vděčný zápal za otce!“

Pak popadá kůzle, na oheň také rychle ho házý.

„Obět za hřích budiž náš, – ať v nás zlost víc se nemnoží!“

Skončené po oběti, jdou k otcy a snažně ho prosý,

S nimi by pohodoval a vyrážel se jak muž povážně.

Jákub pak zdvihne se, řka: „Vy jděte, hodujte vy sami;

Můj posud truchlivý duch v samotě mně truchliti velí.

Až uslyšíte potom, smrt mého že zavřela oka;

Pak pochovejte tudy do hrobu mne Rácheliného!“