V zříceninách.

Mne kdysi kroky do zřícenin vedly

a kláštera jsem stanul na dvoře;

kol rozhlížím se v kruhu prostoře –

ty šedé stěny v slunka záři bledly.

Den letní k spánku zvolna již se chýlil,

šum stromů ozýval se z temna háje,

noc-kníže v závoji s hor v údol pílil,

kmen kmenu dávné vypravoval báje.

Kde druhdy mniši dleli v bázni svaté

a Všemocnému vřelé díky pěli,

jež z hloubi srdce zníceného zněly

a odlehčily duši žalem spjaté,

tam na zdi drolící se bují býlí,

na ssutých stěnách pyšně hlavu zvedá,

a každý útes, průlom k nebi kvílí –

však chodec marně klidné cely hledá.

Tu v hlavě myšlénky se rodí steré

při vzpomínce na dávné zašlé doby,

že z časů slávy zbyly nám jen hroby –

a slza bolu z oka ven se dere...

Co tisíc spěchalo sem pro útěchu,

co tisíc nalezlo zde svatý mír;

jak mnohý unikl zde pomstě lechů. –

V tom nade mnou zavíří netopýr.

Co chudáků zde bylo nasyceno,

co opuštěným milé přístřeší

zde popřáno – dnes úskal veteší

ni dobrodinců nezjeví mi jméno.

Kdo povalil vás ve rozvalin prach? –

Byl zbůjník? – Lupič? – Mluvte, mluvte trosky!

Či odíval se v drahocenný nach? –

Či přemrštěnci, jimž se zmátly mozky? –

Kol ticho! Jenom u zdi v bezoví

si ptáče veselou svou píseň vede,

nad římsou pavouk hebkou síťku přede –

co kámen tají, kdo mi vypoví? – –

„Zda vstanete kdy z rumu rozvalin,

vy mechovité trosky klášterní? –

Kdy vzniknou cely z strmých úskalin? –“

Zvuk bez ohlasu šerem nočním zní.

Však po chvíli jak v hloubi útrobě

těch zřícenin vzdech žalný ozývá se:

„Ba dlouho ještě, nežli v plném jáse

se zaskvějem; duch lidstva v porobě.

Až vymaní se z liché osvěty

a k Bohu přilne srdcem věřícím,

my z prachu vstanem, jak by zaklety,

v mžik náruč otevřeme prosícím!“

Zas ticho; kráčím po skal hřebeně,

mým srdcem však jak v hloubi útrobě

hlas zní a hyne v smutné ozvěně:

„Ba dlouho ještě – lidstvo v porobě!“