V zříceninách hradu.

Půlsvitem luna plá na východě

a srostly skal i ssutých věží rysy,

co mrtvol věčně mladé přírodě

na šíji vetché dílo lidské visí.

Zde oddychují dávná století

jak spící děti v minulosti klínu,

a dnové příští zašlým v zápětí

se k spánku uloží ve trosek stínu.

Vanutí chvělé sotva citelné

mně šepotá u tajuplném stenu,

že v noci ruce neviditelné

znenáhla boří kámen po kamenu.

Slyš – hnul se kámen zas ve vlhkých zdech

a padá po skalách v dol přehluboký

věčnosti prstem dotknut! tajím dech,

a v dálce doznívají duchů kroky.