V.

Den jasný byl a velký zvonů zvuk

se zlatým vzduchem nes’ a zapadal

v klín hluboký lesiny dřímavé,

jež mezi hradem a vsí Dřínovem

se rozkládala v šperku jesenním.

Jak v oulu hemžily se dědinou

dnes davy od rána, vše tlačilo

se kolem kostela, vždyť z Landsperku

dnes pán svou svatbu slaví. Nevěsta

jak lilje stříbrná u oltáře

juž stojí, v hustém dýmu kadidla

zdá se jak světice, a úsměvem

tím sladkým kolem rtů se jeví cos

jak smutek, neurčitý jako bol,

a půvab její tím je dojemný.

Po jejím boku Hertvík s plamenným

a hrdým okem hledí knězi v tvář,

jak by ho k spěchu pobízeti chtěl.

Kněz starý byl a trochu loudavý.

Teď konečně ten přišel okamžik,

kdy ruce víže jim... V tom zaznělo

hlubokým tichem slovo bolestně,

tak bolestně, že zastavil se kněz.

Jen „Bože!“ znělo to, pak ticho zas,

jak dříve bylo... Vzdech ten zoufalý

ze stínu ozval se, kde monument

pod klenbou lodě pne se z mramoru

a z bronzu zářivého; krypta to

jest pánů dávných, nyní vyhnaných,

rod Častolárských spí tam dlouhý sen.

Byl ston ten hluboký snad výkřikem

nad zašlou slávou, který vydal prach

těch zetlelých tam dole pod zemí?

Lid zašept’ tiše, ohlíželi se,

však neviděli žádný velký div,

stín žádný pánů z Častolárů tam

se nezjevil u krypty z mramoru,

jen bledá dívka polo omdlelá

v klín choulila se kněžny z mramoru,

jež seděla ve bílé slávě své

u prostřed ostatních soch pomníku.

Kdo byla dívka? Nikdo neznal jí,

ó nejspíše přespolní žebračka,

vždyť všickni nuzní tlačili se tam

dnes kolem pomníku, tam ve stínu,

a čekali na štědrou almužnu.

U oltáře byl obřad skončen teď.

Zas upřely se zraky diváků

na krásnou nevěstu, teď vedl ji

juž Hertvík z kostela ku kočáru,

by jeli do hradu, a za nimi

dav hrnul se; dnes hostem mohl být

na hradě Dřínově, kdo tomu chtěl,

dnes místo vody víno tryskaly

fontány v zahradách, dnes štědrým byl

pán z Landsperku i paní Alena.

Ta sama, do vozu než stoupala,

svou vlastní rukou mezi žebráky

teď rozdávala dary bohaté.

„Dík! Bůh vám žehnej!“ znělo ozvěnou

to kostelem, a paní Alena

zrak pozvedala zbožně ku klenbě,

a děkovala Bohu v pýše své

za vlastní dobrotu, a házela

své peníze bez podívání kam,

jak slunce paprsky své rozsévá.

Tu náhle ranil šťastný její sluch,

zvuk, který zarazil jí v žilách krev,

ne „dík“ to znělo – ale „prokletí!“

To byla Griselda, neb v její klín

pad’ peníz z ruky paní Aleny.

Okamžik na sebe se dívaly

jak lvice před bojem, pak měnily

se bledé líce jejich pomalu,

jak královna se zdála Griselda,

jež v ruce padla spurných otroků,

tak hrda byla v němém bolu svém,

o temný mramor krypty opřená;

klid pojal ji tak velký, vznešený,

jak posilu by brala z popele,

jenž spočíval pod deskou náhrobní.

A paní Alena šíj sklonila,

a zsínalá prchala z kostela

a snažila se skrýt se v kočáře

před zrakem, který zdál se, že ji štval...

Teď kostel prázdný byl, jen Griselda

tam posud stála, okem planoucím

čtla slavných předků jmena na kryptě,

a kladla hlavu sochám na prsa,

a chladné jejich ruce líbala.

Tak bílá byla jako mramor sám,

a v srdci měla mrtvý jeho mráz.

„Já přestála svá muka,“ šeptala.

„Teď silna jsem, a vás chci hodna být,

vy předrazí, tam dole pod deskou.

Ach, viďte, klesl hluboce náš rod!

O vše nás oloupili, mě i vás.

Jak holubice krotka byla jsem.

Já chtěla odpustit! Však smířiti

se s těmi, kteří mrzce loupí nás,

to znamená: klesnouti ještě níž.

Msta krvavá je naděj jediná,

jež zbyla nám. Čím více pokory

si na nás žádají, tím hrději

my čelo vznesem. Cítím teď, kým jsem!

To cizé plémě, jež se vedralo

v zem neblahou a s vývrhelem vším

se spojilo, chce pánem naším být!

Ó prachu velebných mých předků, slyš!

Já nedopustím, bídný dobrodruh

by sídlil tam, kde v slávě žili jste!

Já pomstím vás, já sebe pomstím též.

V mém srdci není stopy lásky víc,

ten lhář ji zničil na vždy v duši mé.

Jsemť celá vaše, pomstě náležím.

Já nejsem Griseldou, já poslední

jsemť z Častolárů, a já mstít se chci!“

Tvář její byla klidna, srdce též –

jí bylo jak by v hrobě spala už.

Co učiniti, jak se pomstiti,

to jasno posud v duši nebylo.

Šla domů, sedla na své lůžko tam,

a hleděla na hruši tichý stín,

jenž blíže pomalu se přikrádal

od okna k loži, tak jak kráčí smrt.

Tak seděla bez hnutí celý den,

a krvavě když slunce klesalo

v hrob z oblaků, tu náhle vykřikla:

„Juž vím, co učiním! Ó Dřínove,

ty v temný klesneš hrob jak slunce teď,

ty jak to slunce rudě zaplaneš

a pochováš je v temné trosky své!“

Po těchto slovech, klidna k podivu

ze svého lože vstala, hledala

kdes v koutě křesadlo a ukryla

pod šat, pak vyšla velkým krokem v les,

tak slavnostně jak v kostel kráčí kdo,

by velkou oběť bohu připravil.

Po cestě suché větve lámala,

mech sbírala, a věnec uvila

tak podivný, jak pro skráň mrtvoly,

jež dávno, dávno v tmavém hrobě tlí.

Ten věnec na hlavu si vsadila,

a vážně kráčela na Dřínov hrad.

Byl lidem naplněn, a v zahradách

se posud zpěv ozýval; rouháním

ten výskot zdál se jí, to veselí.

Což nevěděl ten tupý, slepý lid,

že častuje ho lupič prokletý?

Že pánem hradu Euseb z Landsperku

a zrádný jeho syn? Nestoudná lež!

A ruku vložila na vínek svůj,

ten suchý, z mechu vínek pohřební,

a cítila se jako královnou.

Když ohlížela se po zahradách,

tu upomínky z mládí útlého

se v duši její draly, sladký šer

a úsvit stříbrný! Ten starý strom

stín rozkládal svůj nad ní kdys, a tam

ten fontán uspával ji šplounáním!

Ty sochy omšené se dívaly

na dětské její hry, a poznala

i schody s pozlaceným zábradlím

jež vedly, určitě to věděla,

v síň hodovní! Tam kdysi hostina

se velká slavila, a matka tam

jak hvězda zářila v své nádheře

a leposti a ji, Griseldu, tam

svým vzácným hostům ukazovala

a jí se chlubila... Ó minulost!

Se srdcem mroucím nohu kladla teď

na první stupeň, vzhůru stoupala

jak ve snu, slepá spola slzami.

Teď stála v pusté chodbě, večer tam

se měnil v hustou tmu, hluk ze zahrad

zněl utlumen. Jak úzko bylo jí,

šer upomínek shasl, přítomnost,

ta pustá, temná, jímala jak hrob

ji kamenný. A dívka tázala

se samy sebe, co přec hledá zde,

zda muže zrádného... „Ne,“ zvolala.

„Jen pomsta vede mě, jen myšlenka,

že vyrvat musím z rukou lupičů

hrad Dřínov, abych odevzdala jej

plamenům k očistě!“ V tom ozvaly

se v dáli někde kroky na chodbě,

a Griselda jak bleskem spěchala

teď podél zdí, svou rukou zkoumajíc;

teď přišla k dveřům pouze přivřeným

a vklouzla rychle, šero bylo tam,

a Griselda poznala velkou síň.

Třpyt zlata po zdech svítil soumrakem:

tak známo bylo jí zde... Vykřikla.

To byla ona síň, již vídala

tak často ve snách! Bože, byl to klam?

Krok na chodbě ji znovu vyplašil,

juž k dveřům blížil se, a Griselda

se vrhla rychle, strachem puzena,

za těžkou záslonu, jež visela

jak zlatý oblak, temně purpurný,

dva kroky od ní. Tam se schoulila,

a srdce v prsou bušilo jí tak,

že bála se, že tlukot prozradí

snad její přítomnost... Teď slyšela,

že někdo vešel v síň, šel kolem ní

a nedaleko zastavil se pak,

za chvilku pronikalo silnější

a prudší světlo clonu purpurnou,

kdos rozsvěcoval svíce, zdálo se.

Pak vyšel opět ven, a na chodbě

zas kroky zazněly, však hlučnější,

teď více vešlo osob, zajisté.

Teď sedaly, a někdo k dveřům šel

a na klíč zavřel je, pak vrátil se

a na to hned se ozval známý hlas.

Klam nebyl to, mluvila Alena!

Mha drala Griseldě se v zrak i sluch,

pak ale vzmužila se, trhlinou

u lemu clony zírala teď v síň.

Na stole v těžkém svícnu ze stříbra

pět velkých svící z vosku hořelo,

a bílá záře v prostor padala,

a Saloméně na hedbávný šat,

na hřivnu, třpytící se smaragdy,

jež bílé její hrdlo jímala.

Po jejím boku ženich její stál,

a klonila svou hlavu půvabnou

na jeho rameno, a hleděla

na matku, která takto mluvila:

„Můj milý zeti, drahá dcero má,

teď nadešel ten velký okamžik,

o kterém po leta jsem snívala;

můj úkol dochází teď splnění.

Ó Hertvíku, já osud dcery své

vám v ruce kladu! Onať pokladem

jest největším. Však poklad druhý též

vám odevzdávám, jak jsem slíbila.

Vy dědicem jste hradu Dřínova,

však nikdy, prosím, nezapomeňte,

že Dřínov hrad juž hrozil uniknout

vám navždy, bez mé valné pomoci.

Vy skvělé jmeno přinášíte nám;

mé dítě potomkem je neslavné

sic rodiny, bez mé však pomoci

by vaše jmeno v bídě zaniklo.

Slib dala jsem já pánu z Landsperku,

že jeho tísně zbavím jej, když vy,

můj Hertvíku, šlechtickou korunu

na čelo postavíte dceři mé.

Dnes vyplnil jste slib svůj v kostele,

já vedla v síň vás sem, bych splnila

též daný slib. Ze truskovický dvůr

vám náleží, to víte, stačil by

na víc než s polovici zbavit vás

všech dluhů tížících, já skvělej však

chci obdařiti muže dcery své.

Nuž vězte, jediná já z živoucích

znám veliké to tajemství, že zde

skryt leží velký poklad, nesmírný,

já jediná jej mohu nalézti,

a poklad ten jest darem svatebním,

jejž dávám v ruce vaše, Hertvíku;

rod kacířský, jenž zde kdys panoval

pro náhlý útěk zanechal jej zde,

a umíraje Adam Jesenský,

jich dávný sluha, druh a souvěrec,

to tajemství mi svěřil. Vaše teď

to zlato bude, které kacíři

po věky střádali... Hle, obraz ten

vchod zakrývá do kobky tajemné!...“

A paní Alena se blížila

teď zácloně, kde bledá Griselda

se vzpřímila a vyjít chtěla juž,

by hlasem hromovým své dědictví

si žádala, a okem zhrdavým

své lupiče do prachu kořila.

To tedy celý původ zášti byl

u paní Aleny, a proto stal

se lhářem Hertvík, zrádcem, bídníkem!

Smích trpký náhle její duší zněl.

Proč déle skrývat se před lupiči?

Hrst po hrstce to zlato metat jim

do tváře s urážkami, zdálo se

jí rozkoší! Juž ruku pozvedla

by rázem strhla clonu k nohoum svým.

V tom ale Saloména vrhla se

před matkou na kolena, před mužem,

a hlasem, v kterém slzy chvěly se,

tak zvolala: „Ó, matko drahá stůj!

Blud temný, hrozný jímá duši tvou!

Ty pravíš, v ruce tvé že Jesenský

své složil tajemství, ó matko, mluv,

on řekl ti, ten poklad že je tvůj?

On právo měl jej tobě darovat?

Ty mlčíš, bledneš, klopíš k zemi zrak?

Ó, matko moje, slavně přísahej,

že nežije už dědic pokladu!

To tajemství ti svěřil Jesenský?

Pak hrozné podezření v duši mé

jak pekla záře svítit počíná!

Mluv, matko má, kým jesti Griselda?

Ó, přísahej, že nevíš, kým že jest!“

„Nuž,“ zabouřila paní Alena,

„ten had, ta bledá, vyčítavá líc,

jež mezi mne a tebe drala se,

jest pánů z Častolárů dědička!

Však víš, co jesti jejich dědictvím?

To kletba církve jest a císaře!

Na šibenici visí jmeno jich,

rod jejich věčné hanbě propadl,

a jmění jejich jest jim odňato.

Rod věrný králi, církvi oddaný

ať vládne v bázni boží na místě

těch kacířů! Toť vůle Boží jest!“

Tu vstala Saloména, vzpřímena

se obrátila k panu Hertvíku:

„Vy slyšel jste, můj milý manželi?

Ó promiňte mé matce smutný blud!

Vy mužem jste a vy jste šlechticem.

Vy křivdu napravíte! Griseldu

já přivedu vám, vy jí vydáte,

co jejím jest. Vy nejste lupičem!“

Pan Hertvík z Landsperku se pousmál:

„Ty blouzníš, krásná moje nevěsto.

Však pravdu máš, tvá máti mýlí se.

Ten poklad, který darovat nám chce,

juž jesti mým. Což nekoupil jsem hrad,

neb vlastně otec můj? Tak jako hrad

vše v jeho zdech jest naším majetkem.

Když nyní matka tvoje poví nám,

kde zlato leží, dík náš zaslouží.“

V prach klesla Saloména před mužem:

„Stůj, Hertvíku! Ty krutě žertuješ;

ty nevíš, co mne k zemi krušilo

po celý život, co jak temný mrak

mou duši tížilo, i v kostele

po boku tvém ve chvíli slavné dnes!

Zvěst temná byla to, již šeptají

si lidé dávno, zvěst, že otec můj

byl zrádcem dobrodinců bývalých.

To vědomí mne povždy tížilo.

Já rděla se, že skvrnu přinesu

v dům svého muže, a ty, Hertvíku,

teď sám chceš poskvrniti jméno své?

Ty nejsi tím, kým duši mé jsi byl?

Ty klamal’s mě! Ó rci, že mýlím se!“

On políbil ji něžně na čelo,

pak ale obrátil se k Aleně

a pravil chvatně: „Nerozumna je,

je příliš mlada. Mějme strpení.

Nuž mluvte, kde je poklad, spěchám juž.

Na dvoře kočár stojí připraven,

v němž pojedeme s otcem do Prahy.“

Bez dalších slov spěchala Alena;

tak těsně stála vedle záclony,

že Griseldě se zdálo, horký dech

že látkou proniká. Pak slyšela

zvuk vedle sebe jako cinknutí,

pak zaskřipnutí klíče, výkřik pak

dvou hlasů v překvapení velikém.

„Toť více jest než nejsmělejší sen!“

Děl Hertvík vytržen a Alena

jen s tíží dýchala a nořila

v tůň zlata ruce své a smála se.

A mezi tím na zemi ležela

dceř její štkajíc, bledá, zničená,

a každá slza, která skanula

jí s oka, padla v duši Griseldy

a hasila tam pomsty její pal.

Kam děla se ta divá její zášť?

Z těch myšlenek Alena rušila

ji chvatem, kterým k stolu kráčela,

by těžkého se svícnu chopila.

„Cos temného já našla v sudu tam

v tom koutě nejzazším,“ tak pravila

a chtěla svítit. Hertvík vykřiknul:

„Zpět pro Boha! S tou svící vzdalte se!

Prach v tůni té se černá!“ Alena

se rychle vzdálila a pravila:

„Prach strážcem byl těch zlatých pokladů,

a strážcem věrným. Ponechme jej tam.“

Však Hertvík na to: „Ne, já vyvalím

sud raděj v síň, a dvéře zavru zas,

to bude jistější. Prach záminkou

mi bude, aby nikdo nevkročil

v tu prostoru, než z Prahy vrátím se.

Tak aspoň budu klidný, pokojný.

Tak nikdo pokladu se nedotkne.“

A na to Griselda zas slyšela,

jak dvéře zavíral, a obraz zas

jak přiklonil, pak pravil Aleně:

„I kdyby zňal se prach a sbořil síň,

ta kobka nedotknuta zůstane,

neb vytesána jesti do skály.

Teď pojďme otci mému zprávu dát.“

Po těchto slovech vyšel s Alenou,

a Saloména sama zůstala

v svém těžkém bolu, zlomený jak květ.

Tu pozvedla Griselda záclonu

a vyšla tiše jako krásný stín,

jenž z ráje spustí se na truchlou zem,

by těšil ty, již tonou v hořkostech;

a tiše, jako pluje blankytem

v den letní bílý oblak, nesla se,

a dotkla se jí něžně jako květ,

a hlasem nyjícím jí šeptala:

„Ó Saloméno, sestro, žehnám ti!“

Tu Saloména vzkřikla radostně,

pak ale zase slzy tekly jí,

nach studu polil zbledlou její líc.

„O, Griseldo, ty nevíš“ – začala.

Ta ale dí: „Ó já vše slyšela.

Buď požehnána, drahá sestro má.“

„Ty nazýváš mne sestrou, Griseldo?

Já ale vím, že ty jsi paní zde,

a já že dcerou sluhů nevěrných.

Ó, kdybys odpustila ženě té,

jež zrodila mne, líbat chtěla bych

prach s nohou tvých! Já nazvat nemohu

ji matkou, bože, jaký jest to bol!

Ó odpusť jí – já přec jí miluji!“

„Ó Saloméno,“ s pláčem zvolala

teď Griselda, „ty sladká sestro má,

ty nevíš, jak jsi ránu shojila,

jež krvácela v hloubi duše mé!

Ty smířila’s mě s trpkým osudem.

Ó Saloméno, já všem odpouštím,

já více odpouštím, než tušiti

tvá čistá duše, věř mi, dovede!

Buď šťastna s mužem, slyš, já odpouštím.

To není plané slovo, pozděj kdys

to slovo muži svému opakuj.

Ó řekni mu, že odpustila jsem

tak upřímně, tak vřele, hluboce,

jak doufám v ráj a sladké sejití

se s matkou předrahou. Nuž dále slyš:

Spor žádný pro to zlato nevznikne;

je tvým, neb já je tobě daruju.

O, nezdráhej se! Jedno slovo pak:

Já odejdu, a nikdy juž mou tvář

ty neuhlídáš, Saloméno má.

Buď tedy šťastna! Na to pamatuj,

že odpouštím, že žehnám tobě, jim!“

Po těchto slovech klesla v náruč jí

a pokryla líc její polibky.

„Ó Griseldo, ty nesmíš odejít!“

tak Saloména s bolem zvolala.

Krok ozýval se znova na chodbě.

„My opět sejdeme se,“ šeptala

jí Griselda, „za dlouhý arci čas.

Ó zajisté ty o mně uslyšíš.“

A slza padla v třpytné smaragdy

na šíji Salomény, rychle pak

za clonu opět vklouzla Griselda.

V síň vešel Hertvík, mladé ženě děl:

„Juž připraveno vše, co meškáš zde?“

A Saloména plaše dívala

se k zácloně, a krokem loudavým

ven vyšla s manželem. Teď ticho zas

se rozkládalo v síni, brzy však

muž starý vešel, zrakem bázlivým

se díval na prach v sudu, na svíce,

a opatrně shasil je a šel.

Klíč v dveřích zaskřípal, a Griselda

teď vyšla z úkrytu, své křesadlo

pak vyňala a rozsvítila zas.

Při záři světel kolem hleděla.

Sluch její zachyt’ temné hrčení.

To z hradu kočár k Praze uháněl.

Líc její bledá schýlila se v dlaň.

Ta byla jako led a chladila.

Griselda vzpřímila se, její zrak

po stěnách bloudil, jakby naposled

se s nimi loučit chtěl, teď zastavil

se pojednou, a šířil, šířil se

a svítil jako hvězdy v prosinci.

Tam vedle clony obraz veliký

se skvěl... Bylať to paní překrásná,

jak anděl bílá v rouše bohatém,

na hlavě diadem a v ruce květ

tak rudý jako temný červánek;

ach, úsměv její nevýslovný čar,

a oko její blankyt nebeský...

Krev hnala Griseldě se do spánků,

cos jako němota ji pojalo,

a stahovalo hrdlo, srdce pak

pěsť ledová jakoby držela;

bol prudký v celém těle cítila,

vír jakýs divý kolem točil se,

však poznenáhlu jako světla proud

to linulo jí v duši, prudký bol

se měnil v slasť, a těžká němota

se jako balvan s prsou valila.

A s výkřikem, v němž síly veškeré

i duše její těla mladého

se soustředily, na zem vrhla se –

na kolenou se vlekla k obrazu,

a stará klenba jejím voláním

se chvěla, jak se chvěje zdřímlý les,

když ptactva skřek ho budí z dumání.

„Ó moje matko, sladká matko má!“

tak stokrát s pláčem, v smíchu, s nadšením,

pak bolestně, a opět s radostí,

své ruce pozvédajíc, zvolala.

Pak vlekla k obrazu se ještě blíž

a položila hlavu k nohoum té,

po které toužila juž dlouho tak,

tak dlouho ach, tak v žalu, horoucně!

A tiše, jak když ptáče usíná,

jí šeptala a žalovala jí:

„Mne srdce bolí, matko, vezmi mě

ach, k sobě přec! Ó, jakž já strádala!

Já hledala tě, křivdy snášela.

Mám zase odejít? To nelze přec!“

A vzpřímila se. „Dala jsem jim vše,

to zlato, po němž touží šíleně,

to srdce, po němž zrádně šlapali,

i odpuštění, smír a žehnání!

Já právo svoje vykoupila jsem,

tvůj obraz na mně žádat nesmějí.

Ó, matko moje, toužit, hladovět

po zjevu mém bys věčně musila,

zde opřena o chladnou stěnu tu.

Ne, příliš dobře já ta muka znám.

Ty nezůstaneš mezi cizími.“

Šla k zásloně a rázem strhla ji,

pak našla věnec z větví omšených,

jenž s hlavy byl jí spad’, pod obrazem

jej svící rozžehla, na plameny

pak clonu přitáhla; když vzňala se,

šleh’ tváří její úsměv blažený.

Teď hleděla na krásnou matku svou,

jak růžověla září planoucích

těch látek... Dým jí vstoupal do hlavy

a opojil ji jako dřímotou.

Svět zapadal jí v jakýs temný šer;

svět druhý ale, dávných zpomínek,

jak úsvit počal v duši vycházet.

Teď bylo jí, jak v oné pohádce,

již povídala stará Estera

v ten bouřný večer, v truskovický dvůr

když poprvé se byla utekla...

„Já jsem to bludné dítě královské,“

tak šeptala, „a ejhle matka má

mi podává juž květ ten krvavý,

jenž klíčem jest od ráje sladkého!

Mě bodli v srdce též, však necítím

juž žádný bol... jen slast, jen slast, jen slast!“

Dým hustší byl, a její myšlénky

juž pozbývaly rysů určitých.

Teď tupě hleděla, jak jiskry blíž

juž padaly k té tůni, v které prach

se černal příšerně... a ještě blíž!

Dým halil obraz teď a plameny

juž skákaly na zlatou korunu,

teď vyšleh’ rudý jazyk z květiny,

již v ruce měla matka Griseldy,

a plátno dmulo se a bortilo,

a zdálo se, že z rámce sstupuje

ta bílá paní, ruku vztahujíc.

To probudilo jaksi Griseldu,

neb ruku zvedla, sladce šeptala:

„Juž, máti, jdu!“ a zpola povstala.

V tom z látek vyšleh’ rudý jisker sloup,

pad’ do prachu a celý Dřínov hrad

se zachvěl v základech, hrom burácel

do jasné noci, hlásal lesům všem,

že s matkou svou se sešla Griselda,

že splnil její života se sen!

Pak bylo ticho; měsíc veliký

se díval klidně v černé ssutiny...