Vábení.
By Adolf Heyduk
Přijď za noci, moje milá,
v rybákovu chýš,
nežli sedne
slunko ze dne
v horstva tajnou skrýš;
v čarolesku
spatříš stezku,
vodu, vrchy skal,
jak by kolem
širým polem
zlata nasypal.
Přijď do loďky v rákosině
na lazurný Váh,
v čas ten vezdy
zlaté hvězdy
tančí po vlnách;
měsíc svítí
na rokytí
i bohatou šeř,
a blíž v křoví
sladkoslový
slavík zpívá, věř!
Přijdi k ránu, duško moje,
přijdi ale skor,
než z těch očí
slunka skočí
zář na čelo hor;
nepřemítej,
v raz přivítej –
mnoho uvidíš,
i pod snětí
pro své děti
pěnkavčinu skrýš.
Přijdi, v jelších češe víla
zlatoskvoucí vlas;
dřík i líčka
ta ženička
koupe v zdroji krás;
z toho věru
ti naberu,
sáhnu v prohlubeň,
na okrasu
tvého pasu
dám ti zlata žmeň.
Přijdi, pipišenko plachá,
sám chci loďku vésť,
v tmavovlasé
jelše zase
nechám proudem nésť;
pod větveli
pak jsme sjeli,
jejich perel jas
kadeř skryje
a kol šíje
utulí se zas.
Při lekníně zapražených
spatříš vážek šest,
ty na listě
pevně, jistě
vílu musí vést;
i rusalky
šplouchať z dálky
spatříš s úžasem,
zlaté kačky,
charapačky,
plouti tam i sem.
Přijď, má milá holuběnko,
počkám na tě, spěš!
za kalúpkem
s rudým vrúbkem
pérečko mám též.
Nechť by chvíli
rozpustilý
větřík vál, ztlum žal,
vlas jak z lenu
oviň v plenu,
by jej necuchal.
Přijdi, moje malučičká,
ale přijdi v čas,
pokud v paši
na salaši
ohník neuhas’,
pokud zlatá
lenka chvátá
v trávu, květy, mech,
dokud jíva
chvěním zpívá,
přijď a všeho nech!
Přijdi, hřích by to byl věru,
abych nezjevil,
jaké švárné,
miločárné
kvítí jsem ti svil;
klinčok s růží
v něm se druží,
s blišťkem plesnivec,
ba i kresu
něco nesu,
že až milá věc.
Příjď, křepelko, nezdráhej se,
nebuď taký bloud,
zlatpenízky,
ovsenísky,
v zátoce má proud;
přijdi tedy
na ohledy,
budu v loďce sám,
a ret v úška
ti pošušká
vše, co v srdci mám.
Přijď, andílku, okouzlí tě
každičký ten zjev,
jiskra s očí
v srdce skočí
a zhárá ti krev;
tam pod lazem
kněžnou razem
v zář se oděješ,
a v kraj světa
bude seta
naše láska, spěš! –