VÁBENÍ MOŘE.

Mne z lože časně moře zvábilo.

Jak opojen po břehu dosud jdu.

Kol dokola nikoho nebylo,

ni jedné plachty v dohledu.

Dech nedotčené šíře na mne dých.

Z vln bílý racek do modra se tratí.

A vím, zde dávno každý smutek stich,

jej nestačil bych za ním vysýlati.

A jakby moře svátek světilo,

ty v písek šlapeš všechnu marnost svou...

Kol dokola nikoho nebylo,

jen jeden racek vznes’ se nad vlnou...