VÁCLAV IV. V KUNRATICÍCH.

Co je ti, chrte? Co ti schází, starý

můj věrný pse, že kňučíš u mých nohou?

Jen lež a spi, sny nejsladší jsou dary,

vždyť noc jsme spolu prohýřili mnohou.

Zas od tlapek svých zvedáš ostrou hlavu

a jako v dálku natahuješ čenich?

Co větříš jen v tom tiché noci tmavu?

Boj? Vraždu? Smrt po mukách každodenních?

Či stýská se ti po veselých honech?

Oj, milý chrte, sestárli jsme oba!

Čas v trýzni zvolna mizí jen a v stonech,

ta tam je štvanic nádherná ta doba,

kdy zníval roh po křivoklátském hvozdě

a štěkotem tvým budily se skály –

je vše to sen... je pozdě, chrte, pozdě,

ty tiché zdi kol jakby se mi smály.

Víš, jak jsme spolu chodívali Prahou,

když spala tiše ve hvězdách a v stínu,

a noc pak v krčmě proseděli blahou

se studenty a v kruhu měštěnínů?

Och, tenkrát smíchu, šprýmů bylo všudy,

a netlačila moje bedra říše

jak teď, kdy svízel vystřídává trudy

a nudu vztek... kdy hořkne i ta číše...

A pamatuješ ještě mistra Jana?

Měl’s rád ho přece!... i já rád jej míval!

Ta bledá tvář jak ze měsíce stkána,

a v ní ten zrak, jenž do duše se díval!

Naň neštěkal jsi nikdy... divnou mocí

tě zrak ten poutal, krotil chtíč tvůj hrubý,

ač Johanku mi udávil jsi v noci

a na kněze i mílce cenil zuby.

Já měl ho rád... Zřím stále tvář tu bledou...

Co vyčítá mi, přísný tak a němý?...

Jen sváry, sváry, rozbroje se předou...

Chci pokoj mít... a pokoj v celé zemi!

Ó, jaké ticho po hlubokém lese,

kam sluch svůj pnu i oko, v celém kraji...

Jen listí tiše jako v snách se třese...

Či se to venku hlasy umlouvají?

Ne, všude klid. I bolest v ruce mojí

teď slábne... spát chci... táhne jistě k čtvrté...

To jenom rád bych věděl, v nepokoji

co jsi to větřil, starý, věrný chrte?