VÁCLAV VAVŘINEC RAINER

Pád Gigantů... Ach, než v ten obraz vložil

jsi duši svou, své srdce a svou krev,

co trpěl jsi a co jsi v mukách prožil,

ty, duchem obr, v pláči zaúpěv

nad vlastí svou, jíž po zoufalém vzdoru

zlý osud nechal pouze Bílou horu!

A v onen čas do ztrnulého prázdna,

v noc, kterou zčeřil velký, hrozný pád,

v tmu propasti, jež kolem zela srázná,

v křik zoufalý a lání dragonád,

v to ticho mrtvé, v mlhu těžkých mračen

tys, mistře, přišel veliký a nadšen.

Tvá rodná země snila těžké dumy,

na každém květu ležel ostrý mráz,

vše bylo stín a tma, a noc a rumy,

když ty jsi s volných skrání chmury střás,

a nadšení syn pravý v letu smělém

svět nový’s tvořil: nestřísněným čelem.

Když všechno spalo, se svými bděls druhy,

když všechno v poutech, vy jen, děti Mus,

jste hymnou hřměli v udupané luhy,

a do mrákotné noci běd a hrůz

svým tónem, štětcem, dlátem hrdě vmetli

jste rudý blesk a zoře paprsk světlý.

Když cizí vichr dusil česká slova,

vy mluvili jste řečí strun a dlát,

vy tušili jste slunce démantová

z pochmurných mraků v budoucnosti plát, –

a věděli jste: řeč ta nejlíp hlásá,

čím národ národem, a kde mu spása!

A ten lid vstal – zas trvá, žije, žije,

a dojat zírá na báječný svět

tvé zkamenělé, slavné poesie,

jíž věky všecky budou rozumět,

jež stokrát přečká pro vše věky příští

ty, kdo váš národ štvali k popravišti...