VÁCLAV VCHYNSKÝ.

Vácslav Vchynský v samopaších

vyškolený rob,

jako by ho vystřih’ z našich

papírových dob;

mnohomluvný slídič tmářů,

lstivý dobrodruh, –

od takových pletichářů

zachovej nás Bůh!

Z katolíka z něho mžikem

protestant se zlíh’,

z protestanta katolíkem

stal se lidem v smích;

na každého hotov k půtce,

kdo ho platil dráž,

vzorem byl mu Čechů škůdce

Uher Matyáš.

Smýšlel lsti a strojil pikle,

hněv a spor a svár,

jen když ruce darům zvyklé

tiskly grošů pár;

den s Rudolfem léčky snoval,

den zas s Matějem,

s Pasováky ryl i kloval,

na odpor byl všem.

Hrozil stavům, hrozil zemi,

strojil klam a lest,

Prahu, Čechy s městy všemi

se světa chtěl smést,

a ty pány, co jich koli,

divou zlobou syt,

v lesích, polích po okolí

toužil oběsit.

Děl: „Mně každý král se hodí,

dost-li z váčku táh;

král Matyáš v Čechách chodí

jen mých po nohách;

dal-li s Chlumcem dům mi Týnský,

já mu žezlo dal.

Nuž, kdo větší, Vácslav Vchynský,

nebo Matěj král?“

Byl to ďábel lidské tváře,

vzor zlosynů všech,

prolámal se ze žaláře,

do Krakova sběh’,

neřestných byl druhem hostí,

samý vztek a hřích,

chraň nás, Bože, na výsosti

chámů takových!

Z rovných jemu darebáků

vzešel v Čechách mor,

byl jak jestřáb, postrach ptáků,

nic než vzdor a spor;

v Čechách z něho na vše strany

nářek rost a kvil,

a lid český, utýraný,

přec ho nezabil.

Takých v Čechách psů a supů

stále bylo dost,

rodné zemi na potupu,

lotrům pro radost;

tací v Čechách na ostudy

bohatnou i dnes,

zkrotli jen, proč se vším všudy

čert je neodnes’!

Takých v Čechách chlapů supích

posavade dost,

a lid český nemůže jich

nijak býti prost;

těmi, již nám práva ruší,

ztrácí český lid

statek, srdce, krev i duši,

ba i hrobů klid!

Také do Čech zpupné hochy,

Pane Bože náš,

s hesly, erby, fafrnochy

posud posíláš;

už takovou vlčí chásku

u čerta si nech,

pošli raděj smír a lásku

do ztýraných Čech!