Václav z Budova.

V zlaté Praze před radnicí

se předivná veselka chystá;

ženichy, hle, šedých kšticí

jsou slovutní ctitelé Krista;

a prstenem snubním jsou okovy,

a oltářem příšerné trámoví

a kat je knězem.

Venku Lichtenštein chtě nechtě

zří tlačit se diváků kruhy

k oddavkám, jež české šlechtě

byl připravil Ferdinand Druhý.

Tam v radnici vyniká z ženichův čet

pán Václav z Budova, velebný kmet,

zrak jen mu září.

Byl tak mnohou poznal zemi

i víry a života taje;

chloubou svou jej zvaly sněmy

a hvězdou svou české ty kraje;

i od králův býval i od lidu ctěn;

než přec za svůj nejkrasší, největší den

ten dnešní vítá.

Náhle s tváře rázovité

mu šlehají nevole plamy:

Blíží se dva jezuité,

Říma to družbové známí.

„Ó zdráv budiž“ – lichotí – „slovutný pán!

My přišli jsme vychvátit z pekelných bran

mu jeho duši.“

Stařec na to: „O mou duši

že rozmilí patres se hlásí?

Aj, toť sotva z vás kdo tuší,

jak blažen jsem jistotou spásy.

Ó vězte, i v hrůze, jíž nyní jdu vstříc,

mne od Boha nemůže odloučit nic,

ni smrt, ni peklo!“

„Ach, pán sebe sama šálí!

Dle Písma i na živém dřevě

neví nikdo, zůstává-li

zde v milosti Boží či v hněvě.“

Tak jeden z nich prchlivě v odvetu dal;

však hned na to ruce své skroušeně spjal

a zbožně vzdechl.

Václav z Budova se vztýčil:

„Tak lhouce, mne získati chcete?

Aj, toť satan, by mne sklíčil,

své sluhy sem posílá kleté.

Však Budovec nikdy se neuměl bát!

Nuž, kdo že vás učil tak odvážně lhát

ve jménu Páně?

Což jste nečtli: Nás skrz Krista

Bůh k spáse, ne k hněvu zde chová?

Což vám tajna Písem místa,

kde Pavlova jásají slova:

Já vím, v koho věřím; a item, já vím,

že koruna slávy mi Vévodou mým

se strojí v nebi!?“

„Ach,“ – pad v řeč mu jezuita –

„jak bloudí ty pikhartské hlavy!

Ten, co korun slib tak vítá,

tu větu jen o sobě praví.“

„Jen o sobě? Nepraví: Mně jako všem,

kdož milují Pána? – Proč zůstáváš něm?“ –

A lháři mlčí.

Kmet však horlí bez úlevy:

„Má Loyola takovou plevu?

Řekli jste, že žáden neví,

zda v milosti jest tu či v hněvu;

nuž, zde máte bibli, svůj vtip nechte znět;

to slovo, jímž útočil na mne váš ret,

kde stojí psáno?“

Vyslančíkům Říma nyní,

jak zdá se, je parno v tom boji;

mlčí, až z nich jeden míní:

„Snad u Timotea to stojí.“

I propukl Budovec v pohrdy smích;

pak k hněvnému pokynu pravici zdvih

a zvolal: „Vari!

Bible cizím jest vám světem

a jdete co Kristovi posli

k Jana Husa českým dětem?

Pryč ode mne, odstupte, osli!“

I našli ti mistři dva hned dveří směr

a zmizeli, jako když do skalných děr

se skryla zmije.

Zatím Šlika před radnicí

kat s nevěstou smrtí už pojí.

A za nedlouho – úsměv v líci –

i Budovec u špalku stojí.

A hladě si šedivou bradu svou dí:

„Mé šediny, jaké jste došly to cti!

Den slávy svitá!“

Na to pak se loučí s Prahou

a s víry i národa braty,

za svou vlast se modle drahou,

za Sion i za svoje katy.

A zavířil buben – zžas diváků kruh –

meč zasvištěl – – chrabrého písmaře duch

se vznesl k Pánu.