VÁCLAV ŽIVSA. (I.)

Víska tichá dřímá ve hvozdném věnci pahorků.

Jak pastýř nad ovec družinou své témě vypíná

červenavý dům Páně šedý ze stáda chaloupek –

a věrný jako pes – zda smím doplnit podobenství? –

krov k němu šindelový stavení farního se tiskne

s lip košatých družinou. Nízké tam ze dřeva sloupce,

nátěrem ozdobené zeleným, prostou k tomu řezbou,

před stavením skromným filigránskou květnici vroubí;

leč bohatý půvab v tom sebrán prostoru těsném:

tu zpeřenou zelení plá v šarlatu růže pivoňky

velkolepá; tulipán pestrý soused tu komonky

nádherné, zlatové; blíž září zvonky bělostné;

modré s ostruhami květy chýlí vedle orlíček;

nad macošek skromných pitvorné tvářky, peřesté,

očka tu blankytová něžné zdvihají nezabudky.

Srstky, ryvíz hustou zelení lemují všade cestku,

pískem jasně žlutou, jež pásá v půli zahrádku, –

od vrátek mřežových, jež po straně zřízena jedné,

sádkem v déli vedouc v roh opačný tam, kde besídka

hustě kozím listem laťové svoje mřížky opřádá.

Stůl tamo prostičký, březová k němu lávka se tiskne.

Muž kadeří bílých, jež nad temenem kryje temná,

okrouhlá z hedbávu čepička, sedí tu na lávce,

hladce holou tvář, mírně plnou, podepíraje na dlaň

a zraky jasnořasé v šírou knihu bedlivě hrouže,

jež vetché svoje listy na šíř klade na stole před ním,

okraje desk tlustých zjevujíc, sponky k tomu těžké.

Muž to boží jest, vísky farář. Teď přes knihu zírá

přívětivým, modrým tam okem, kde stezka bělostná

stínem lip košatých vlnivá jak stužka se táhne;

zrak jeho stíhá tam veselé snivě zábavy dítek,

míč pestrý s povykem chytajících, jejž vymetává

rozpřažená mrštným ramenem nehorázně palestra,

kdežto kolem travkou zelenou hus zástupy bílé

s housátek hejnem zlatokřídlým pěkně se mísí.

Náhle oživla mu líc; kněz povstal a kráčeje volně

k zahradním vrátkům, s temene sňal rychle čepičku,

zatřepetal jí pak, milené z daleka zdravě hosty,

jimž přede vrátka, rukou pozdrav kyna, v ústrety bral se.

Též hosté z daleka smekli, kroky zrychlili vážné.

Byl tě jeden z nich pán šedivý, však postavy přímé,

tváře, sivé sluncem, vous prokvětavý jemu vroubil:

druh jeho, muž mladší, třicet as let bys jemu hádal,

byl podoben jemu sic, ponuré však líce, pobledlé,

jež vousův i vlasů mrak rozčeřený obejímal,

svědčily, venkovský že vzduch je pořídku ovívá.

Když oba přišli poblíž, kněz paždím tiskna čepičku,

ke rtu zdvíhaje dlaň pravice své, ve tvaru trouby

válečné stočenou, s veselým ozval se posuňkem:

„At tuba terribili sonitu: tara tantara! dixit.“

Vstříc na to mladšímu z hostí ruce vlídně napřáhl,

přívětivým pohledem staršího i vítaje hosta.

Pak mladšího chopiv ruce, lehce ho k sobě přitáhl

a přátelsky pohlížeje naň, vece laskavě takto:

„Aj, po letech zase můž’ učitel přec uvítati žáka.

Ovšem, již to není útlý jinošík, snivolící,

jenž z duhových kdysi mlh žádostivě do světa zíral;

všakť učitel daň též hojnou zaplatil času zlému:

V leb sněhovou závěj mu žití zima šíro navála

a v čele rydlo pečí četnou přikreslilo vrásku –

Heu fugit interea, fugit irreparabile tempus.“

Povzdechl a s tváří zase úsměvnou vece takto:

„Dále, milé hosté – Či snad bude vám tuto lépe

ve vzduchu vůněplném, než v dusném tamto salóně –“

při slově tom se farář usmál – „kde tuším k tomu právě

čistoty géniové věchtem vládnou a pometlem,

mne z domu též neboha – však znáte potíž! – vypudivše.

Nuž tedy laskavě sem v zelenou si usedněte jizbu

a prozatím tuto Matthiolův si prohlédněte herbář –

ten starožitný lov namanul se mi v Lužci nedávno.

Já pak z orgie tam smetavé vyruším domu Lary,

by zde pohostinství příjemný převzali úkol.“

Nedbaje námítek zdvořilých, k domu rychle se béře.

Hosté na březovou si usednuli lávku besídky,

k soudruhu pak starší tlumeným hovorem se obrátil:

„Prostosrdečný kmet, veselý, a nepřítel okolků,

pop nikoliv protřelý, než výborný lidu pastýř,

muž vzdělanosti pravé, lidumilný, snášelivý též

k náhledu každému, kdy z přesvědčení plyne pouze.

S ním hovořit můžeš jako se mnou, prostě a volně,

dobře bavit se také, an roztomilý je besedník.“

Mladší mlčky vyslech’ tuto řeč, jen trpce usmál se.

„Přírodu vroucně kochá,“ tiše starší dále vyprávěl,

„zvlášť botanik jsa čilý, známý též v okruhu širším.

Pěstovatel vědy výborný, spolu víry obránce,

příkazy církve s onou v ladný upravil sobě souhlas.“

„V ten soulad nevěřím,“ rozhodně mu odvece mladší.

„Dávnou báj zjevení s učením vědy těžko je mířit:

Dvé to soků lítých, věčnou spolu válku vedoucích,

tak že obou věrným paladýnem býti nemožno.

Jednoho nutno volit z odpůrců nesmiřítelných

a vzdělaným snadná, nepochybná jesti tu volba,

chtí-li po pravdě činit, bez mrzké masky pokrytství –“

V tom přerušil ponurou jeho řeč spěšný kněze návrat.

V jedné obklopenou pavučin předivem nesa láhev,

šroub tenký ve druhé, pěšinou blížil se besídce;

dívka za ním svižná zákusky přinášela prosté

s přívětivou stařicí. Bílý chléb nesly domácí,

pak medu plásť zlatovou, rosné k tomu máslo bělostné,

upravené prostým uměním ve figurku beránka,

jenž oči měl z hrozinek, stuhu kol šije zářivě růžnou.

„Náhoda zlá, že milým hostům dnes právě nemůžem’

nic lepšího podat; před chvílí z cukru věnečky,

jež jako vezdy něco jsem v zásobu ráno napekla,

můj pan brat mezi žebrácké děti po zvyku rozdal;

těch dítek bylo šest, za chorou se ubíraly matkou,

jedno na zádech jí v cárech se kolísalo vetchých –

srdce bolí zřít bídy tolik – –“ Tak řekla babička,

jíž obličej dobrý četné rozrývaly vrásky,

kdys dozajista lepý; teď zbyl mu za ozdobu ještě

úsměv dobrotivý, zrak pěkně modrý jako charpa:

vlas šedivý šátkem byl ovázán sprostně na babku

červeně kvítkovaným, hruď poutala těsně kazajka

vzpouchlých k půli ramen, úzkých však níže rukávů,

ozdobená vzadu varhánkem hojným, staromódní.

Tak hovoříc čistý rozkládala po stole ubrus,

dvojbarvý, šňořený vyšitými přehojně obrázky

jedlí, myslivců, jelenů, lovu rozmanitého –

Zdálo se, že z nějaké sem Nimroda jizby zabloudil.

„Všaktě sluší cukroví nejlépe dětem jen a ženským,“

sestry hovor přerušil domu pán, otvíraje láhev

a z ní mělnické tekuté lina volně granáty

v číšky kolem zdobené rév lístky a hrozny zlatými,

jež před hosty neteř jeho sličná stavěla na stůl

v úsměvu rozpačitém poněkud. Červánky lehounké

krášlily pleť čistou úměrné líce podlouhlé,

v níž měňavým pohybem miloněžný hrál sobě důlek,

očko se černořasým, jemným poukrývalo víčkem,

však třepetem brvy hedbávné jeho lesk promihával.

Šat jí pěkně slušel půl vesnický, zpola městský.

„Za vděk přijměte již, pane Živso, a buďte mi vítán!“

prostě matróna sivá staršího uvítala hosta.

„Aj, hleď, Marto milá!“ v tom k sestře farář se obrátil.

„Poznáváš-li dosud správců kadeřávka milého?“

„Aj, věru poznávám, však sotva se hlásiti troufám

k pánovi vážnému, sprostná žena já, nerozumná –

Ach, bože můj, skoro těžko věřit, správců že Vašíček

jest vysoký ten pán, tak statný, vousy zarostlý,

jenžto nepomní as, jak rád vařené moje buchty

jídával, skořicí plněné, lehké jako pýří,

když, poučiv se, něčím z mé spíže na cestu se sílil:

chválit nechci sebe, však lepších nesvede jistě

nikdo buchet vařených, ač – pravda – to jídlo našinské

málo vaří se nyní, neb městem pyšně načichla

vesnická i kuchyň, panských přichytá se receptů –

Nad vše nebožtík můj miloval prosté toto jídlo.

Těchto buchet v den ještě požil, kdy při stole se mnou

obědval naposled; však již mu nechutnaly dosti –

zlé to bylo znamení! Hned pak si uleh’ nebožáček,

v týdnu potom dokonal –“

Teď modré zástěry cípem

setřela vláhu s očí. Tím pásmo řečí se utrhlo,

jež v nedozírno jinak bez konců mohlo se přísti,

sem tam pestře letíc – však znáte babičky hovorné:

jak stuhy kejklířské jim řeč za řečí plyne ze rtů.

Kněz toho rychle užil, osloviv zas hosta mladého:

„A zde ta dívčina vám neznáma je jistě nadobro,

snadno ji přehlíd’ jun: tehdáž jsouc takhle maličká –“

dlaň snížil do kolen – „svou první hýčkala loutku.“

Dívce zaplála tvář jak v záhonu vedle pivoňka.

Však slova mocna opět jí z rozpaku Marta pomohla:

„Jak nemilé, že převzácní nás poctili hosté

právě v den takový, kdy konečně dopřáno mi jednou

byt důkladně celý probrat, ne světnici pouze

s alkovním pokojem, ale též i studovnu pořádat,

tak že není kam hosty uvést v tu chvíli opravdu.

Však co bojů potřebí a proseb, než dáno mi jednou

ztéci tu pevnou tvrz knih rozmetaných a papírů,

spoustu bylin sušených, ptáků, kamenův a motýlů,

v nížto velebník náš – před hosty ho nutno zahanbit –

sestry nebýt, jež zná mu čelit, by najisto se pohřbil

pod mračnem pavučin hustých v stoletou prachu závěj –

Lstí jediné tam dnes mé chvoště si cestu nalezlo – –“

Sesterské řeči proud zarazil kněz v úsměvu lehkém:

„Dosti očerněna již skrovná mé Múzy svatyňka.

Spěš, nechť možno uvést posléz do světnice aspoň

hosty milé; v oku jim sice číst, že v souhlasu se mnou

jizbici tu z lupení chválí sobě na vzduchu volném –

leč vím dobře také, že vzdáti se pocty nemíníš,

čenkovští hosté by nehodnou pod střechu vešli.

Ty však, Lidko, lepou natrhej nám Flory ukázku

v ozdobu příhodnou toho listy krytého salónku –

já kytici švarnou rád mívám na stole vezdy,

hostům pak čich a zrak potěší ten přídavek aspoň,

když jazykům bohužel vnady lepší dáti nemůžem.“

Ženské zašly po té vykonat, co kmet poručil jim.

On však číšku chopiv mělnické šťávy lahodné,

k ústům výše ji nes. „Nuž rázně přiťukněme sobě

v té šťastné shledané všech tří zas po mnoha létech:

na shodu přátelskou naši dávnoletou i budoucí!“

S jasným zazvoněním útlounké střetly se číše.

Starší Živsa, dopiv, řeč družnou takto zahájil:

„Již doufám, pane důstojný, mne s Vámi že pásá

pouto nerozlučné, an Bůh vyplnil moje přání.

Uřadníka život, toť často je sudba nomádů

bez domova bludných, ba mnohdy je los jeho krutší

než-li oněch: svůj stan těkavý, svou jurtu kočovník

přec mívá domovem, nechť dům s ním věčně se toulá,

avšak služby otrok ni hrstky nemá v světě šírém

vlastní půdy nohám, stálého ni příkrovu hlavě.

V jizbě cizí ulehá, země píď svou zváti nemůže;

sotva že srdce časem se k jednomu připjalo místu,

pán či osud povelí: Své hnízdo hledej sobě jinde!

V jizbě milé cizinec, do cizí zas bráti musíš se.

Bez viny mé, mnou zvláště osud tak po světě vláčel;

však nejtíž bylo mi zde s tímto se loučiti mistem

před lety patnácti, vždyť nejdél jsem tuto trávil

ve květu mužných sil, manželství léta tu první

šťastně zažil, pak dvé pochoval tam u kostela dítek,

dítě třetí, jediné, tu zdárně vyrůstati vídal,

přítele též získal, vzácné vaše srdce, upřímné,

známých kruh blaživý. Kraj, lid jsem dobře tu poznal,

lán každý povědom, strom každý jest mi tu přítel;

sám jich řad nejeden já tehdáž sázeti kázal,

jenžto nyní plod hojně nosí, luh rozmile krášlí –

kraj ten vezde jeví mých rozmanité sledy péčí.

Avšak osud posléz i z této mě končiny vyhnal,

zas po Čechách sem tam, cizinou mě zlobně poháněl,

až smrť bratrova pak mou náhle obrátila sudbu:

Bezdětek odkázal mně všecko, co pilně vyzískal

v obchodu výnosném. Ne vzácné arci bohatství,

než přece dost, bych koupiti moh’ dvůr sobě nevelký.

Vhod tou právě dobou Čenkov kupcům se nabízel –

rok tomu pán jeho jsem. Jsemť aspoň ve kraji tomto

známém zas, té vísce poblíž, kde správci mladému

kvetla mi léta blahá, mám blízko na růvky miláčků,

blízko také na hovor k Vám, příteli dávnoletému.“

Stisknuv jemně farář ruku hostovu, vroucně opáčil:

„My spolu rok tomu již setkání družně opětné

oslavili, s té chvíle žijem’ zas ve styku dávném,

že mním, jak by nebyl čas žádný schůze ty přerval;

vždyť též písemné nás v dáli ovíjelo pouto.

Však tuto váš pan syn znik’ naskrze z obzoru mého;

z doslechu jen, z dopisův i vašich jsem v dálce provázel

mládce životní pouť, jen v matném obrysu hlavním,

jak dokonav gymnasia běh, práv cestu si obral,

ve cti a slávě dosáh’ pak doktorského klobouku,

stal se pomocníkem defensora proslaveného –

Snad samostatně nyní již lotry se hájiti chystá,

podtrhovat vtipným uměním Justitie vážky?

Snad v rodný tuto kraj ho chvalná péče přivádí

o stržený kdesi plot, sčesanou větvičku převislou,

s níž palmáre valem lze česat chutě ve sporu krásném?“

Žertem tak stařeček mladšího se Živsy otázal.

„Praxe na čas zanechal – hodlá doma déle pobýti,“

odvece vážně otec; stín lehký tvář mu přelétl.

„Dobře činí,“ kněz pochvaloval. „Jest potřeba jistě

oddechnout si za čas bez péčí na vzduchu čistém

po trudech úmorných v tom dusnu a zápachu města,

zrak znavený, zprahlý spoustou liter, akt suchopárných,

občerstvit květným zelené nivy, doubravy písmem,

občerstvit ducha též na svížím přírody klíně –

A v době nejlepší pan doktor prázdniny dal si:

Vesny čarovný dech, v jarním luhu, háji potulky

ňádra mu rozšíří, růměnce mu rychle vykouzlí

na tvář, již poněkud svým město zatemnilo stínem;

s myslí osvěženou, pln síly nové se navrátí

do chrámů ponurých, kde Themis má prestoly vážná.“

„Tam se nevrátím již,“ rozhodně mu odvece Václav.

„Té bohyni chmurné vypovídám na věky službu.“

„Aj, aj!“ kmet s podivem zavolal. „Žert jistě to pouhý.

Po studiích trudných, po letech perného začátku,

když Vám právě poblíž dlouhých kyne odměna námah,

úspěchu brána teprv před Vámi se šíř otevírá:

čestnou, čáky plnou chtěl byste tu dráhu opustit?!

To snad pouze nechuť, již každý druhdy pocítí,

stav zvolený v barvách Vám líčí nejškaredějších

a svůdným přeludem na jinou Vás cestu pozývá,

před zory toužné snad venkovskou vábně idyllku,

ze zlata žit vlnivých, z čerstvé luk vůně upřádá,

a znavenému časem v ruchu městském, práci horečné,

jak blaženosti vrchol prostičký rýsuje úděl,

v míru otecký lán vlastními zorávati volky?

Dobře se jistě hodí sem verš ze satirky Horáce:

Agricolam laudat juris legumque peritus.“

„Týž je i náhled můj,“ přisvědčuje Živsa mu starší.

„Nechtěl stejně ni já uvěřit, když syn mi zavítal

náhle domů večerem se zvěstí překvapující.

Nechci tajit: nelibým ta zpráva mě protknula dojmem,

neb mé nitro celé k té představě přilnulo těsně,

že zvolenou dráhou syn můj chutě ke zdaru kráčí,

šťastná, leskuplná že na ní mu zakvitne budoucnost.

Ovšem, nechci nutit jeho los pod vůli oteckou,

muž je zralý, statný, nechť sudbu si volně uchystá;

pakli na svém setrvá, své Staň se! v povzdechu řeknu.

Avšak víru chovám, že vrtoch to je nálady vratké,

jejž zapudí sám čas nebo chladná úvaha lepší.“

„Ó nikoliv!“ na to syn. „Jáť, otče, předobře uvážil,

dávno i připravoval svůj krok; zpět nikdy necouvnu.

Strýc, můj dobrodinec, jediné na tu dráhu mě nutkal, –

já vyplnil vroucí jeho tužbu a tvé spolu přání.

Leč vlastní duše hlas s tou volbou nikdy se neshod’,

záhy mi jasně jevil, že není meč zákona pro mne

dvojbřitký ukován, bych k obraně práva, nepráva

v šermířských fintách jím v ryčném turnaji mával.

A když strýc dokonal, tuť rychleji odvaha zrála,

až bez rozpaku pak mučivé jsem jarmo setřásl,

dobře vědom tvé mysli dobré, jež nikdy nehodlá

šíj syna ve jho nutit, s nímž nitro je v rozporu burném.“

„Již věru líc vážnou tato divná věc na se béře,

již bez mála věřím, že konec jest replik a duplik,“

míní teď fary pán, v myšlenkách bubnuje prsty

po spuchřelých deskách knihy obrovité, starožitné,

již byl přestěhoval prv se stolu vedle na lávku;

drahnou chvíli pochod tak bubnuje po knize tajný,

až pak vyzvědavý povznáší k Václavu pohled:

„Nuž – a jaký Váš cíl, co počíti hodláte nadále?“

„Co chci počít?“ dí Václav echem; na to v rozpaku vázne.

Z tísně vyvádí jej chrust písku na práhu besídky.

Dívka to upravenou v sadu něžném kytku přináší,

již ruče do skleněné objemné nádoby vetkla:

Obraz roztomilý věru dává plémě to různé

sličných Vesny dětí, kalichů směs pestrobarevná,

zvonců, hvězd nachových, sněžných, zlatu, blankytu rovných,

jimž z lupenů dosavad sem tam perličkami blýská

vláha rukou pilnou skytaná sadu jistě nedávno:

vábno tu kytku je zřít pod svislou Lidky hlavinkou,

s níž kadeří černých laškovné vlnky se chýlí,

rtíky – višeň čerstvá, oči – hvězdy tiché noci jarní.

Zjev ten rozmluvy proud v jinaký žleb náhle obrátil.

„Dobře, Liduško, je tak!“ pochválil dívku duchovní.

„V rozkošné skupení spojilas’ mých krásy miláčků.

Věřte, drazí: Nic na světě tom mé srdce nepoutá

kouzlem tak blaživým, zdroj stálý rozkoše čisté,

láska moje sladká, let pozdních útěcha ještě,

jak říš pestrolepá květných luhu, doubravy dítek.

Nechť již valně roků zřím stále ty obrazy něžné,

vždy znovu duch zaplesá, když zářné hvězdy blatouchu

břeh potokův ozlatí, hájem prosvitne sasanka,

čerstvou louky zeleň mnohobarvá nádhera protká,

běl kopretin pyšných, žluť orseje, modro kakostu,

mák obilím zahoří, leknínu kahánce plovoucí

zasvítí na vodách... Jak neskonalé to bohatství

různé krásy barev, sličných i forem velerůzných,

každá k obdivu nás loudíc po způsobu vlastním,

nechť to je růže hrdá, nechť skromná Panny slzička.

Sám božský učitel v nich symbol krásy vynášel,

nad Šalamounův skvost jich půvaby výše pokládal.

Svět je-li bible živá, jsou v ní květy slovce milosti,

v nichž nejněžněji Bůh svou lásku pozemšťanu hlásá,

prokmity líbezné nejsladších Tvůrce myšlének – –

Hleďte, zapomněl jsem, že besídka není kazatelnou,

hymna moje květná že nudí leda hosta mladého,

jenž by chválu raděj dívčí spanilosti poslouchal,

líc pěknou ceně výš nad všecky fialky a růže.“

Host mladší pohledem na tváři Liduščině prodlel,

když na stůl březový libovonnou ozdobu nesla,

a když lehce potom zpět kráčela ke vchodu sádku,

postavu půvabnou jeho zrak bezděčně provázel,

u mřežových vrátek jež líc poobrátila nazpět,

zrak po besídce točíc, pak spěšně pochýlila líce

a hbitě do klenuté poblíž se uchýlila branky,

jíž přes dvůr široký byl vchod ve farářovo sídlo.

Nedbale roztržitý teď Václav starci naslouchal;

při větě poslední jemná se zamihnula červeň

tváří matně bledou, ramenem pokrčil mimovolně,

v úsměvu pak nuceném, leč vážným tónem opáčil:

„Krásoty různá jen zjevení jsou kvítka sasanky

i zraky půvabné; a stejně i ve květu vábném

leckdy se jen skrývá jak v pohledu nejspanilejším.

Pak skrušenému duchu svět vůkol o lásce nekáže,

tvář naň ledně krutá i z květné houštiny zírá.

Příroda bible pravá, jediná; však víra tu marně

podpory sobě hledá, svých důkazy tuch nadehvězdných;

jen chladný vědy zrak povolán to vykládati písmo,

jež záhad plno jest, run věčně nerozřešitelných;

čím pak hlouběji duch zpytavý v tuto bibli se hříží,

tím víc povětrná prchají fantasmata víry,

a proto nelze myslit s církví vědy družbu upřímnou.“

Nevčasnou jeho řeč pohled otcův mlčky pokáral,

avšak lehce jenom pohrozil kněz Václavu prstem

a k němu vlídně mluvil, žertem zpola, odpola vážně:

„Ó již zřím, že dechem nevěry zlým spáleno sémě,

jež ruka má v dětskou kdys vkládala útrobu žáku.

S lítostí to vidím, však přec mi je valně milejší

upřímný nevěrec než potměšilec licoměrný,

jenž v oči církve sluhům zbožnými posunky se lísá

a v čelo kříž dělaje, škleb na rtech jedva tajívá.

Řeč Vaši církvi na příč ovšem pochváliti nelze;

zejmena blud je také, věda víru že vezdy potírá.

Jáť vědu pěstuju sám, a není snad chlouba to marná,

dím-li, že v říši její jsem dosti se již poohlédnul;

však mohu pevně jevit: Věda vírou ve mně neviklá,

než tříbí naopak Boha představu, výš ji vynáší.

...Zřím-li, že rozmanité nejsou květu formy a barvy

pouhá rozkoš očím, nýbrž lákadla i pouta

pro hmyz spřátelený, jenž z nich sobě čerpaje nektar,

v odměnu pyl plodný zas unáší ze květu na květ:

V obdivu neskonalém tím hlouběji duch se kořívá

pak moudrosti boží, jež v souladu nejspanilejším

každou částku malou v mistrovském utkala díle.

A když vyškolený hvězdářstvím zrak se upírá

na květy bleskotavé v nesmírné louce nebeské,

jak v duchu žasnoucím tu vyrůstá Tvůrce velebnost!

Když vědy mocný ráz roztříštil báni lazurnou,

nad níž dětsky malý Bůh dávné představy trůnil,

když se tu náhle lidem závratný výhled otevřel

v bezmeznou světa dál, všehomíra tu šíř nekonečnou,

v níž světokoulí roj nesčetných, nezměřitelných,

v nížto přeohromných sluncí myriád myriády,

dálkami oddělených, jichž píď je roků myriáda,

bájnou spoustu věků hemží se po zákonu věčném

a v níž zem naše míň, než v poušti je písku zrnéčko:

což tu majestátnost nesmírné vzrostla bytosti,

jíž vesmír zbudován, jež třímá všechno a řídí.“

„Aj, co by ve stroji tom nesmírném duch světa řídil?“

odpověděl Václav. „Stroj ten cele navždy je zřízen,

sil vlastních pružinou jde po zákonu nezměnitelném,

určitě vyměřenou napořád kolejí se otáčí

a v něm přesně sahá tak veskrze částka do částky,

že kdyby vůle něčí v něm jedno vyvrtkla kolečko,

zázrak nejmenší porušil kdes přírody zákon:

hned by celý zarazit se musel sklad kosmu a zřítit.

Nuž, kteraký ona moc v ruchu tom by prováděla úkol?

Po věky nesčetné vesmír stejnými se řídil

řády, sebou samoten – Kdež stále Jehova tu meškal?

Jak mechanik bystrý, jenž stroj vyrobil samohybný,

zdaž jen klidně nadál jeho ladné práci se dívá,

jen leda soustavu per důvtipnou chráně a čistě,

a když uvázne posléz, mechanismus nově natáhne,

neb jeho výkonu syt, zhrdavým jej rozbije rázem –

představa důstojná zdaž nejvyšší to bytosti?

,A zjevení?‘ chcete říc’. ,Bůh k lidstvu se v lásce ponížil...‘

Ó, té pýchy lidí! V ohromné soustavě kosmu

zem naše stokrát míň, než v poušti je písku zrnéčko,

jak jste nedávno pravil. Jak plíseň jedva lehounká

na ztraceném, mizivém tom prášku je veškero lidstvo –

Však nadutosti lidí bod ten všehomíra je srdcem

a k zemi jen pozadím zdobným oblasť nekonečná

sluncí, hvězd všelikých; jen k potřebě, rozkoši lidstva

ty světy ohromné nočním na blankytu září

a všeho pán, světa duch, v zem soustřeďuje svoji péči,

sám v podobě člověčí na to matné zrnko zalétá

a mře bolestně na něm, by celý svět v lidstvu vykoupil!!“

„Právě pochyb těch opak vzhled k obloze ve mně probouzí,“

horlivě dí mu farář. „Aj, pravda, že tečka nicotná

zem naše jest a že lidstvo je míň než roj mraveniště.

Však co na soudě ducha hmoty rozměr, šířka i délka

valná neb mizivá? Zdaž velkolepá duchu méně

vodní krůpěje říš než soustava kosmu ohromná?

V závrati rovně do mlh nesmírna noří se myšlénka

jak v taj pídě malé. Již drobnohledem divy žasné

objevil um lidský – kdož ví, co tu ještě vypátrá –

a vždy tajů zbude tam, jež na věky čočka nižádná

mdlým lidským neokáže očím. Jen Tvůrce prozírá

stejně nebeskou dál bezmeznou, jak nekonečný

ten malosvět, jejž nejmenší hmoty dílec ukrývá.

Což Jemu rozměr jest? Zdaž před ním slunce titanské

víc než atom? Až k nejmenší On částici prvku

svět proniká veškeren, On stejnou pěstuje péčí

kondory v modru nebes jak výtvory nejmizivější,

jichž roje nesčetné se v jedné krůpěji hemží.

Že k malu též se kloní, zdaž tím jeho bledne velebnost?

spíš, jak slunce paprsk v letavém prachu, jasněji září.

On k zemi nesmírnou též kdys naklonil se milostí,

k jiskře malé, ztracené v bezmezném hvězd oceánu,

zázrak lásky konal k té lidstva rodince mravenčí –

spíše: koná, neb přítomnost, minulost Jemu jedno,

dnes je Mu zítra i rok, šeř dávna i temno budoucna,

před Ním křídlo časů burné bez vlády se chýlí.

Díte-li, že sto věků svět jednoho řádu poslouchá,

což dovodí tato řeč? Věčnost sama Pánu okamžik.

A hmoty dávný řád zdali též duchy pod sebe chýlí?

Zdroj vysvětlete jen, zkad ve mně rodí se myšlénky

o mně samém, o věcech, jež zrak můj spatřuje vůkol,

o světě nesmírném, jeho původu, o vzniku vlastním,

o krátkém bytu mém, mém cíli na hroudě pozemské,

o hrobním taji pochmurném, co za ním se ukrývá. –

Záhady nesčetné v duchu lidském stále se kříží;

zevšad naň se hrnou nejhustší mračna tajemství,

k nimž věda klíče nemá, v nichž bez rady sám se potácí,

tuch matné šeření jen cítě ve úkrytu ňáder,

až nad hvězdy posléz o pomoc náš zrak se utíká,

a hle! tu mračny, nocí prosvítá hvězda velebná,

v bouři pochyb spasným nám září víra majákem.“

Odvetu sok chystal, však starší Živsa ukončil

spor jemu málo milý: „Meč, Václave, zatkni do pochvy!

Jinde vytas jej zas proti pokrytství, fanatismu –

však zde ti pevně čelí upřímný víry bojovník,

mudřec jasnoduchý, jehož obrana srdce unáší.

Ač též z části kacíř, jeho výklady vezdy kochám se,

a kdyby možno bylo, chtěl bych jim dlouho naslouchat.

K odchodu čas je nyní; však již jsme tu prodleli dosti;

záležitost nutnou mám ještě tu ve vsi vyřídit.“

„Nuž jděte, příteli můj,“ kněz vlídný hosta propouští;

„však svou odbuda věc sem ještě na táčky se vraťte –

tak lacino z drápů přátelství žertvu nepustím.

V zástavu sobě potud zadržím hříšného nevěrce,

s nímž vítězně zatím, bohdá, ten zápas ukončím –

či snad lépe bude, když pro dnes půtky necháme,

nebť odpůrce tuším, s nímž často čepel budu křížit,

než v útěk zapudí meč pravdy sofismata bludná.

Tož zabavím raději stodolou příštího zemánka,

po dvoře jej provedu, své kravky a drůbež ukážu,

zelnici, sad stromový, včel pilných úly na konci.

V kostel zajdeme pak – snad práh svěcený neleká Vás? –

tam zase přítel uměn pokloní švarnému se Brandlu

neb starožitník zvon ocení z dob krále slepého

a staleté panských náhrobků nápisy pročte.

Těchto věcí vzácných asi hoch jen málo si povšim’.“

Starší Živsa po té za věcí svou do vsi zamířil

a mladšího farář ved’ na dvůr úpravy pěkné,

čistoty bezvadné. Tam na pravo zřel jsi obydlí

a v levo stáje a chlév; v zadu zahrady zídka se táhla,

nad níž větve hruší, jabloní sem kývaly hustě,

obsypané bohatě sněhovou, růžnou květu řásou.

Ve dvoře uprostřed čněl pyšně na kůlu holubník

s ozdobnou stříškou, baňatou, kol pestře obarven

tak jako báječný na muří noze ve vzduchu zámek.

Kol něho po dvoře roj všeliké se drůbeže pestřil:

Statný kníže kohout pyšnil se tu v úboru lesklém,

slípek rozmanitých mu sloužilo věrně komonstvo;

housata onde zlatá kol matky se hemžila bílé

chumlem roztomilým; tu řadou se kolébaly kachny;

tam s lalokem nachovým krůt zlobný vládce se durdil,

kýklal divně hlavou, svislýma křídloma šustě;

stříbrem pokropené perličky pobíhaly jinde;

krotký leckde holub mezi pestré hejno se mísil

a vzadu páv pyšný rozpínal nádheru chvostu

jak duhy zářný kruh, jak šperky drahého vějíře.

„Těm ruka vládne jiná,“ na drobné hejno ukázav,

k hostu farář hovořil. „Toť říš mé Marty a Lidky,

pýcha jejich přední. Však máte vidět melu pestrou,

když sem jedna z obou se spíží v zástěře vyjde:

jak se to hemží kol, chumelí, hrne, v oblaku slétá,

div živitelka jejich nemizí v tom různobarevném

mračnu okřídlenců, div na hlavu jí nevylétnou –

však vám z obrazu as taková je známa idylka,

roztomilý věru děj, když Lilli jakás je hrdinkou.“

V zahradu dále farář rozlehlou hosta uvádí.

Částka její různé hostí rostlinstvo kuchyňské,

v záhony rozdělená, jež kolkol v ozdobu vroubí

kvítí pruh měňavý, v rohu každém houština růží.

Se dvou stran hlohový plot vzrostlý zelnici chrání,

na pravo bok stavení, dál zahrady zeď ji zavírá,

révou zacloněná; tam ve včel rozruchu pilném

úly řadou svítí, rozličnou natřeny barvou.

Ostatní sadu čásť vlnitá zponenáhla se chýlí

strání k úžlabině, v níž volně potok vody jasné

vesnice prostředkem v bujných vrbinách se zatáčí.

Jabloně rozložité, hruše statné po svahu rostou,

většina jich záříc teď v pyšném úboru jarním,

ve květu sladkodechém, bzučivých včel pastvě lahodné;

pod stromy tráva jenom kyprá všude půdu pokrývá,

pampelišek hojných svítíc zlatovými slunéčky –

tak v dědinách českých nejčastěji zahrady vídáš,

jen tím ozdobené samorostlým vesny kobercem.

„Půdu nerovnou má, krabatou, sad můj olivetský;

a přec hojně nosí daru rozmanitého Pomóny –

na květ patřte jenom, jak hustě tu větve pokrývá!

Zásvit ráje to jest, čím jarní příroda září,

v kráse juné tu opět zem’ vábí v den jako první,

kdy z ruky vyšla boží, v ní Édenu vůně zavívá,

v rozkoš srdce noříc, v neukojnou touhu čarovnou.“

Takto farář velebí jara půvab, slastně zanícen.

Však též Václavu teď stín bezděky líce opouští,

pohled zasmušilý z vůkolní krásy se jasní,

hruď se mu rozšiřuje, vzduch vonný žíznivě dýchá.

„Již moje fantasie svá dávno pochýlila křídla,“

kněz vede dále hovor, „však v půvabu přírody jarní

ještě mi leckdy duší poetické záchvaty víří;

jak za jinošských dob, kdy horečka si veršotepecká

na mně vyžádala daň – na štěstí jen do denníku.

Teď by pění moje as zaznívalo hrůzněji ještě

a smích neskonalý leda vyzvalo po kraji českém,

již formou přežilou, neb sotva jinak by dovedla

Músa moje zpívat než v dávném rozměru řeckém

a v časomíře lepé, jež k posměchu choutce moderní.“

„Módy nebyl to vrtoch, co vrátilo přízvuku prestol,“

Živsa namít’. „Duch češtiny sám jemu žezlo podává,

dávno jedin vládnul v řeči národa i v jeho písni,

ažť učenost školská, vše nutíc v rysy řecko-latinské,

antický na skřipec naši řeč rozpínati začla,

kroutit podle forem, jimž ráz mluvy navždy se příčí.

A proto marně tasil meč lesklý ještě nedávno

umný duch nejeden, jalovou by tu hříčku obránil:

v zásadě vítězství časomíru ověnčilo tehdáž,

však řeč, nezmatena, svou cestou kráčela dále,

bezděky po vkusu svém dál ze rtů tryskala pěvcům

proudem volně živým, nikoliv kaskádami metra,

v něž ji nutil školomet, umělé rozmetla překážky,

přízvuku řádem jen vlny výšila, nížila rytmu.“

„Vím, že naším jazykem řád přízvuku veskrze vládne,

v básních dávnověkých, v lidové též písni nynější, –

ač bych dobře, tuším, naše (přes háj, přes votavičku‘

s šestisměrem srovnal, k tomu ,dám ti hubičku( neméně.

V žertu to arci pravím. Však věřte, že délka i krátkost

váhu také mívá v řeči prosté, v národa písni

větší nežli tuší ta přízvuku služba otrocká.

A rcete pravdu jenom, zda není též přízvuku rozměr

věc vyumělkovaná? Či mníte, že prostě vytryskly

z úst pěvců lidových přízvučné verše a rýmy?

Hříčka je rým umělá, řeči prosté rovně se příčí.

Však mluva básníků jest právě jiná, umělejší

nežli jazyk všední. Ona své má zákony vlastní

krásy a harmonie, zníc hudbou nitra tajemnou.

Ať dbá přízvuku jen či měří zvuku délku a krátkost,

vždy hlaholem zvláštním nad všední řeč se vynáší,

žádá, bys na její naladil sluch tóninu čarnou.

Zvyk lidu kouzlo jeví, jež v rýmu a přízvuku dřímá,

jej věru těžko učit, by navyk’ sluch metrice řecké;

však vzdělanec, jenž zákony zná veršů časoměrných,

snadno přivykne srkat v chuti stejné Parnasu víno

z číše moderní teď, teď z antického kratéru.“

„Ó z toho lépe je pít jen božské víno klassické,

jež nám zůstavila druž zpěvná Hellady, Rómy,“

odvece Živsa mladý. „Jest beztoho práce falešná

náš časomíry kratér, onť napodoben je nejapně

z látky nepříhodné, takové jež formě se příčí.

Však nevěřím, že poeta pravý v ten brak by naléval

nektar posvěcený, jenž v božské chvíli mu tryská,

pro školskou leda chuť, podivínskou pouze libůstku.“

„Leč co Kollár, co jiní?“ časomíry bránce namítá.

„Avšak již se mi zdá, že budem sobě soupeři ve všem –

Hle, k jakovým v roli krásovědy jsme zbloudili tůčkám

od té básně živé, jež kol nás ve květu září.

Příroda, hleďte, boží nejlepší v pravdě poetka:

všem k duši stejně mluví ve věčném půvabu stejném.“

V zahradu za strýcem v tom neť přichvátala hezká,

zprávu nesouc, že mlynář sem s prosbou mládka posílá:

máť jeho hasnoucí ždá útěchy církve poslední.

V povzdechu děl tu farář: „Hle! stín jak náhle se šíří

po vší kráse kolem, z nenadání zhouby myšlenka

skrání rozblažených lednou perutí se dotýká;

duch v tom jasně vidí, jak vratka je sudba pozemská,

těsně u rozkoše bol, zhynutí jest rozkvětu blízko,

jak sen prchne život, jak marné vidmo přelétne – –

Úřad můj mě volá; však záhy se jistě navrátím.

Hostu, Liduško, zatím, jak umíš, hleď chvíli ukrátit.“

Kmet vzdálil se po té. Však dívčina v rozpaku stála

chvilku mlčíc. Pak s větve širé, jež do vlasu téměř

skláněla jí květu houšť jak hvězdic zářivě bílých

obláček řásný, bezděčně utrhla haluzku

a s ní sobě hrajíc, řeč nesměle takto zapřádá:

„Což naše zahrada jest pro městský vkus vyběračný?

Krásy tu málo je zřít, ana slouží pouze užitku –“

„A přece krásy tu víc, než hostí parky boháčů,

vesny vykouzluje dech,“ promlouvá v zápalu Živsa.

„Nad keře postřižené, nad záhony Flory cizinské,

rozměřené cirklem, vyumělkované trety módní,

výše cením tu zeleň bujnou, moře trávy to volné,

pampelišek prostých vděkem ozdobené samorostlým,

nad nímž zářně visí tato květná oblaka bílá.“

„Ó z jara krásno tu jest ovšem,“ přisvědčuje dívka.

„Ráda i v létě tu dlím, v hustých korun úkrytu stinném,

kdy v kyprém lupení mile jablek líčka se pýří –

jich bude hojně letos, neb štípí odkvete dobře –“

Václav mlčky hleděl na svižnou venkova krásku.

Mívá chvíle časem věk mužný, nálady krátké,

v nichž se vrací do prsou zmládlých květy vesny jinošské,

krev lehčej kolotá, zjařený duch křepčeji mává

osvěženým křídlem, v přeludech tone srdce opojných,

blouznivě nitro plní dávné sny a tužby mladistvé.

Tak nejčastěji nám jaro zašlé do hrudi kouzlí

přírody jarní váb a mladistvých družba bytostí.

Živsovi div takový ta krásná chvíle přinesla:

vesny zeleň svíží, ta květná oblaka vůkol,

v modravě kříšťalovém, vonném vzduchu luzně visící,

v jichžto řasách sněžných jarního slunéčka paprsky

hrály jasem skvostným, bzučivých včel hejna zlatíce,

a v jasu tom děvice, vtělený vděk vesny životní,

v rozkvětu prvních vnad, s ňádrem rozkošně pučícím,

s odleskem veselosti jaré na tváři upřímné,

již nach jemně polil jak sladkou v létě merunku,

úsměv na rtu malém, v němž svítí perly bělostné,

čerstvá hrušky haluz, květy, poupata úbělu čistší,

jež ruka rozpačitá ke rtů těch červeni krásné

povznáší, té víly jara vhodný věru symbol.

Vznesla nyní k němu zrak, svůj on k zemi bezděky chýlí.

„Přísně nesuďte, prosím, řeč prosté dívky nejapnou,

jež zapřísti hovor počasím jen umí nebo setbou,“

mníc, že mlčí pohrdou, ostýchavě řekla Liduška.

„Jsem děva venkovská, všední, ducha nevzdělaného,

neznám vtipně mluvit, slova krásná umně vybírat,

jichž hlaholům ladným v městských jste uvykli salónech.“

„Nemněte, slečno drahá,“ jí horlivě odvece Václav,

„že mnoho zábavy, krás, vtipu rostí půda salónů.

Jak vánek v obilí tu šumí snad zábava jemná,

dvorně se všechno klaní, v pohybech lehkých čile šustí,

mák tam fráse planý, licoměrný pochleby koukol

myslem nezkušeným vábnými se barvami pestří;

však ducha zrnko zlaté tu zřídka do nitra upadne,

spíš nudu neskonalou tam zábavy maska ukrývá.

Mne kruhy nezvábí, kde duchem vše by rádo se lesklo

a chce slnit jediné, násilně se do vtipu mrská;

jeť to nemoc století, ten shon po efektech a bliktrech,

ta snaha zdát se jiným, teď lepším, teď zase horším,

možno-li tím neb oním oslnit dav, k obdivu pohnout.

Jim nebohý je hlupec, kdo přímo a prostě podává

vlastní pouze bytost, bez efektní kukly a masky,

vlastní míru citů, své vlastní prostě myšlenky:

Ó vždyť géniové tu samí jsou, monstra podivná,

vášní nezměřených, přetajemných v útrobě záhad,

myšlének velikých, vtipu, jenž proniká vše a žíhá –

aspoň z líce jejich to všechno je možno vyčísti;

lehký smích zhrdavý jim na rtech věčně pohrává,

neb duch povznešený jen v úsměvu může pozírat

na vše kolem; vždy schytrale zrak, vždy tajemně se dívá,

jak by pravil, že je více za ním, než hádati můžeš.

A rtu jejich je dalek prostý citu výraz a mysli,

hlavníť stále zřetel, oslnit nás v obratu lesklém

a vše vtipně třepit v jemné kudrlinky a žerty –

Věřte mi, slečno drahá, než závod v turnaji tomto,

kde snaha všech přední, by ,duchem‘ strojeným se zableskli,

lepší rozmluva jest o dnešním teple a krásnu.“

An muž takto mluvil, děva v líc jeho vrývala pohled,

jakby s části jenom řeči divné chápala obsah;

než kdy dokončiv teď, k ní pohled náhle obrátil,

svůj ona zor sklopila, však svit veselý z řasy jiskřil,

všechna na líci její rázem rozprchla se tíseň

a kročejem lehkým s hostem se k zelnici nesla.

„Nuž tedy buď vám vděk, co k zábavě vesnice dává,“

žertem švitořila. „Zde je záhon řetkve pikantní,

čerstvý onde salát, tuto vedle čekáme okurky –

toť vás jistě baví jak zvěsť o novince operní.

Avšak dál neradím k úlům přistoupiti tamto,

neb včely nezdvořilé by snadno popíchaly hosta;

vždyť sama leckdy trpím jich spurnou nevraživostí

a v loni přímo na ret z nich jedna mi zlostně usedla,

že jsem vzhled měla pak,pak jako tlustoretá Afrikánka –

vyznati arci musím, že snad ji zvábila sladkost

úst mých obzvláštní, any tehdáž zrály medovky

na hruši onde staré, jež zejmena ráda mlsávám.

A proto lépe bude, když po straně vyjdeme vrátky

níže v ovocný sad. Tu potok hle! ku mlýnu se béře;

po břehu pojďme tudy! Vzácný vám klénot ukážu

vísky naší; dům vystavěný tamo pyšně nedávno

ve slohu švýcarském; zubatou má obrubu štítu,

nátěr jasnožlutý, k tomu řezby na pavlači, sloupcích –

vesnice hlavní šperk, naše přední pýcha i chlouba,

k nížto ješitně předem každého vodíme cizince,

jak vy lidé městští ku stavbě divadla nového.“

Václava vedla po té, žvatlajíc dál takto naivně,

po břehu nad potokem, v němž zahrady větve převislé

ztápěly lehký stín své hojné nádhery květné,

jak třesavý odlesk mráčků sněhových nebo růžných.

A v zeleném vrboví kol vážky se míhaly modré.

Cestkou vyšlapanou v zadní kout zahrady došli

tam, kde potok široký, vrbovím kol hustě ovrouben,

sám jenom odděloval sad farní od sadu vedle,

jenž upraven byl spíš v podobenství parku malého:

na břehu tamto druhém houští mezerou vrbového,

cestkami propletených několik zříš trávy koberců,

obrubu někde keřů, souměrnou k úpravě celku;

tu kvete bíle šeřík, zlatě září onde čilimník;

uprostřed vodotrysk vzduch stříbrem, perlami nítí;

kol něho rozloženy jsou záhony pestrobarevné

vzorcem hvězdovitým. V pozadí dům stavby lehounké

svou sem záď obrací, s ní pavlač ze dřeva pěknou,

švýcarský maje sloh, všude čisťoučký jako klícka.

Před vodotryskem stál muž hezké postavy štíhlé,

spíše jinoch teprve; tvář s části mu stínila jemně

obruba rozložitá, drsná slaměného klobouku,

a po níž jasnorusé vlasy bujné splývaly volně

v prstencích bohatých kol čisté líce ovální,

hladké jak děvy líc, ano téměř i krásoty dívčí;

svrchní ret mu jenom chmýří ostýlalo hebké.

Stál tam lehce oděn ve světlém obleku letním

a plechovou konví – zelený měla k ozdobě nátěr –

vláhy nabrav jasné, slal deštík v záhony pestré.

V tom za potok zaletěl jeho pohled v zahradu farní;

hnedle konev postavil, s kadeří sňal chvatně pokrývku,

prudce hlavou i rukou trh’ v pokloně trošku nejapné,

až z pola zastřela mu vlasu jasná záplava líce,

téměř k bělmu očí je žhoucí pokryla červeň.

Úsměv dívce pohrál rtoma; v odvět kývla mu pozdrav,

zrak veselým leskem pod temnem brv se zajiskřil,

„Dobrý den! Což, stále pilen?“ hlas jasně se ozval.

On pošinul nazpět s lící vlasu záplavu valnou,

rozpaku pouto setřás, přistoupil ku břehu blíže

a chtěl cos promluvit, leč náhle tu Živsu zahlédl,

jejž mu dosud vrbová zastírala houština bujná;

na rtech uvázla mu řeč, zas rozpaky zastiženému.

„Tuť pan Živsa mladý, práv doktor,“ hlásala dívka.

„A zde milý soused, pan Výhoň, bard i malíř náš,

pilný pěstovatel růží, holubářů mistr okolních,

zručný velmi rybák a naší sloup Thálie nuzné.“

Představení sobě tak mužové skráň schýlili lehce.

Váznoucím jazykem na to Výhoň skromně se ozval:

„Hříčkou rozmanitou nudu venkovskou si plašíme –

v posled ochotnické jsme divadlo zařídili sobě –

já v oponu strakatou naplesknul podle patróny

lýru ve věnci hvězd a k zasvěcení toho chrámku

zoufale zrýmovaný též na mně vymámili proslov –

teď za to nésti musím vavříny malíře a pěvce.“

„Nechvalná skromnost, dary božské v sobě zapírat,“

Ludmila žertuje dál. „Zdaž rovně i popřete pravdu,

že jste herec velký, nedostižný zvláště milovník,

Romeo, jímž honosit by se velké mohlo jeviště?!“

Červeni mocný žár zas mládcovy líce zanítil,

odvetu marně hledal, v tom spásu přineslo mu hlasné:

„Bohdane!“ jež v pozadí švýckého se ozvalo domku.

„Strýc mě volá – odpusťte tudíž,“ vece v omluvu Výhoň;

poklonu vykrouživ, k domu odtud rychle se béře.

Živsa hledem ponurým svižného mladíka provází,

až domu zadní vchod ztepilou jeho postavu zastřel.

Leč v duchu Václavově tvář mládcova ještě se míhá,

ten čerstvý pleti pel, vlasu prsteny leskle rusého,

jasný zrak, hluboký, jiskřící v žáru mladosti,

přitlumeném jemným rozkošné zádumy flórem,

tím jitřním oparem nad krásami vesny životní,

v nějž jas fantasie tká zářné barvy čarovné,

v těch skvoucích mlžinách slibuje světy nádhery bájné –

V povzdechu Živsa zalét’ upomínkou v léta zapadlá,

když sám takto mlhou zřel do světa luznobarevnou...

Teď rozprchla se již, jen skrovné zbytky se lesknou

nad životem všedním, kde pravdy mu slunce neklamné

rozplašilo přeludů sladkých polosvětla opojná.

V povzdechu děl sobě tak, jím touha zavířila marná

po ztraceném světě tom, jeho klamných slastech i krásách

i s jeho bláhovstvím, jeho bouřemi nezkrocenými.

Dívka zatím hovoří: „Podivín je strýc jeho, vězte.

Rok tomu, ve vsi naší pozemek ten sobě zakoupil

a zbudoval si tu dům. V něm lučbou prý se zabývá,

stroj nějaký skládá, slídí po vynálezu různém.

A spolu jest politik, radikální zásady hlásá;

již za jinošských dob prý heslům podvratu sloužil,

v době reakce pykal za ně těžkým léta žalářem.

Choť jeho líbezné naopak jest mysli, pobožné,

leč churavá poněkud; dceru provdal; syn jemu zemřel.

Ve studiích na to podporoval nuzného synovce,

Bohdana, myslím však, že na bradlech zkoušky poslední

plavby se osmileté roztříštila čáka nevalná.

Teď latinář v hříčkách mechanických ujci pomáhá,

půldny sedá s udicí neb v zahradě růže zalévá

a v noci jen, možná, s učeností ještě se pachtí,

neb tam shůry vikýř, kde malá mu komůrka je sídlem,

ještě duchů hodinou blíkává světlem okénka –

ač-li nebásní tam bdící nebo nečte romány.“

V Živsově mysli opět líc mládce jarého se mihla,

houšť světlých kadeří ji v pěkném rozladu věnčí,

noční lampa kolem třesavou k ní glórii kouzlí

a v čele vábných dum stopa jasná chví se tajemně,

blouznivě zářný zrak v říš divné krásy se hrouží,

v rajských tlum zjevení, z nichž jedno se líce vynáší

jak z cherubínských spoust vítězná krása Madonny. –

Ach, věru básník jest, nechť nikdy se verše nedotknul,

každý v době také, kdy buší v hrudi srdce mladistvé

a v rosný duše květ zora první lásky zaplává.

Jistě i Bohdanu již zasvítila z Lidčiny tváře!

Jak tuto příhodná pro milostnou půda selanku:

Dvé zahrad schovaných, kam větví houšťka zavírá

přístup očím zvědavým; je dělí jen tok vody jasné,

obruba křů vrbových jen lehkou přehradu dává.

Přes tekutou onu mez skok mrštný může přenésti

mládce na farní břeh; tam v bujné houštině mlází

úkryty bezpečné jsou k smíchu a šeptu milenců,

stisku i ruk teplých, ba i též sladkému polibku –

A věru těžko vybrat pěknější lásky obrázek

nad toto postav dvé, vzory svíží krásy mladistvé,

nad tuto hlav dvojici zde světlo- a temnokadeřnou,

přikloněnou těsným k sobě poutem touhy milostné

pod pruty čerstvými mlází vrbového a listím,

pod větví stromovou v bělorůžné ozdobě poupat –

Dál, dál obrazivost tuto pěknou představu předla,

a přece nevlídným čelo houšť se ovíjelo mráčkem.

Po straně Živsově dál švarná průvodkyně darmo

vedla hovor veselý – host žertům jedva naslouchal;

takto do výše opět po stráni vystoupali travné

pod řásní květovou; dvoru zas farního dostihli.

Slunce zatím jarní v západ se pochýlilo níže

a bleskem veselým tím vroucněji líbalo ještě

předměty nejbližší, jež zíraly v líc jeho žárnou:

štíty chalup dřevěné, s vetchým tu i onde kabřincem,

někde i hrot lomenic prostých, věž kostela výše,

kol níž ptactvo čilé se krouživě míhalo sem tam

ve vzduchu jasně zlatém jak třpytné skvosty letící.

Též v korunách stromových bleskutné hrály paprsky,

že v nich zohnivěla květu krásná běl nebo červeň,

leckde paprsk dlouhý skulinou té řásy prolétal

jak střela plápolná nebo výprysk výhně horoucí;

i včel roj bzučivý kol větví ve vzduchu zářil,

jakby zlatý všude prach z té květné nádhery tryskal.

Dvůr též z části hořel v tom skvostném ohni nebeském:

jím holubí tu na kůlu domek báječně se lesknul,

v pravdě nyní podoben drobnému paláci pohádky;

kolkol péra zlatá svit půjčil slípce nejedné

a tkal nitky zlaté do svrasklé líce babičky,

před stavením farním na stupních práhu sedící,

že tvář dobrotivá pod šátkem v babku zadrhlým

smát se zdála celá tím leskem záře večerní.

Skutkem pohrával po uvadlém po rtu matróny

úsměv pouze tichý; zrak jasný, charpě podobný

z pod řasy, ozlacené sluncem, spokojen se upíral

na hru malých děvčat, z nichž jedno vyhoupla si na klín

a pravicí hubenou hebké mu probírala vlásky,

světlorusé, bělavé téměř, s krátkými copánky,

k nimž byla připletena blankytná pentle vybledlá.

Ostatní se točí v kole před ní, zvučně pějíce

píseň dávnověkou o Heličce milé zlatolící

a v jich věnci stojí sama něžná družka, Helička,

vážně kolem patříc, květným okrášlena vínkem.

V tom starušenka vidouc, že s hostem Lidka se blíží,

s klínu na zem bělovlásku malou odkázala jemně

a vstala v ústrety jim. Též děvčata pána cizího

příchod z her vyrušil; plaše před ním hlouček ucouvnul.

Výjev přestřižený vysvětlila Marta hovorná:

„Právě na rychlo jsem celodenní skončila práci,

v dům náš rozruchaný zas trošku pořádek uvedla.

K oddechu před stavení jsem na vzduch vyšla si volný

a hned Martu starou tato drobná cháska přepadla,

jež čekajíc u vrat, z fary babku si často vyčíhá,

her ředitelku jejich, nevyvážnou studnu pohádek.

Ráda opět děckem v tom děckém kroužku se stávám

a hru jejich sledujíc, v ráj dávno zašlý pozalétám.

Ach, bohužel, že zmizí v čas dnešní více a více

všechno, co dětství nám pestrými ovíjelo vínky

kvítků sladkodechých, vzrostlých na palouku domácím.

Dnešní svět se chlubí, že mu jasněji osvěta září;

však za to – věřte, pane – v době zašlé víc bylo krásy.

Kvetly pohádky zlaté v chat selských jizbě nizoučké,

když ledovým šperkem zima krov jim věnčila bílý,

když v nich praskal oheň, kolovrátek družně vrčíval.

S vesnou dětských her se probouzely závody plesné

v kráse přerozmanité, kola děvčat vířila trávou,

zpěv tu slyšel’s, říkadla stará bez počtu a konce,

všechno ryzí, hezké, vykvetlé z půdy našinské –

tak sobě hrát neumí již drobná cháska nynější,

chudne a bledne její též zábava dob churavostí

a kde co zůstalo přec, pel čerstvý jistě tu setřen.

A kde sterý obyčej pěkný, jenž po věky krášlil

české vísky život, hody, svatby a výkony různé,

s otce k synku děděn, v plesu dcer znova matky těšíval?!

Tehdy z lesův i lučin krásně zaznívaly písně

dívek i mládenců, toužícím v úlevu srdcím,

a v poli v letní čas žencům libě krátily práci.

Teď co slyšíš? Kraj trudně mlčí nebo písně zasléchá,

jež jeho nitru cizí, neb hnusné vřesky dokonce,

z nichžto slují městských nejhorší otrava páchne.

Věřte mi, že v čase tom mé srdce si často zasteskne,

po světě zašlých dob krásnějších smutně zatouží –

Čas věru jest, aby babka sivá pod trávu si lehla,

již nehodí se v jiný ten svět, mezi plémě nynější.“

V tom se vrací fary pán staršího ve průvodu Živsy,

jejž, potěšiv mroucí, na to cestou z kostela potkal.

Již klenutou na dvůr farní se ubírali brankou,

an kmet zpátky maní pohleděv, ku brance se vrátil

v pozdravu chodce lapit, jenž kol se právě zamihnul;

rozmluvu zapřed’ s ním, pak do dvora dál ho pozývá;

on zdráhá se vejít; než posléz starci po vůli

zvolna za ním kráčí blíž k zástupu na dvoře farním.

Hejnem dívky malé pospíšily starce uvítat,

než ruky pozdvižením on zvyklou poctu zamítl,

kývnuv pouze hlavou jich laskavě v odměnu vůli;

drobná cháska po té tiše brankou ze dvora tíhla.

Václavu on mezitím jmeno věstí hosta nového,

Výhoně, neb znám již staršímu je Čenkova pánu.

Muž to sic obstárlý, leč statné postavy přímé,

jiskřících se očí, s hustým obrvím, snědolící,

z řízných tváře tahů duše rázná vážně vyzírá,

pevnou vůli jeví ret silný pod nosem orlím,

obklopený kolkol hustého chmúrami vousu,

mračnem rozčeřeným jenž splývá po hrudi šíré –

řídko jenom tu a tam bělavá v něm nitka se míhá.

Hustěji prokvétá vlas černý stříbra chomáčky,

jenž od lebky lysé – ji sprostil právě klobouku –

se stran obou splývá jak hříva na rámě mohutné.

Před skupinou smeknuv, němě Čenkova panstvo uvítal.

Zasmušilou trochu líc zjasniv, kněz Václavu hlásil:

„Zatvrzelého věkem vedu vám spolčence, Vašíčku;

s ním boje já zanechal, marnou vida námahu každou,

vnitřní hlas nebo vyšší moc jen Šavla obrátí,

s nímž časný zbraně klid jsme ujednali ve styku denním.“

Výhoň mlčky upřel zpytavý tu na Václava pohled,

zpřívětivěl jeho zrak, teď družněji vítaje hosta.

Všechny slovem snažným zvala pod střechu Marta hovorná:

„Dále, prosím, dovnitř! Nevhodno na záspi tu dlíti.

Dosti na tom, že velebník náš jen v zahradě venku

špatně uvítati moh’ převzácné z Čenkova hosty,

jen viny vlastní trest, an úklidu věčně se příčí.

Též panu Výhoni jest z chyby těžké kát se konečně:

Rok tomu, soused náš, v té vesnici stále přebývá,

a přec – těžko věřit – dosavad naši jizbu nepoctil,

jež milenou jeho choť jen někdy pohostiti mohla –“

„Pravda to jest,“ dí kněz. „On vskutku se zřejmě vyhýbá

skromné farce mojí, ač skutkem upřímně ho žádám,

by zde faráře nezřel, než člověka souseda pouze.

Jen mimo dům doposud neb v schůzce mi přáno veřejné

s ním se sejít, shovořit, když nás k sobě náhoda vrtla.

Však dnes, když noha sem ku samému zabloudila práhu,

nutno přestoupiti jej – – Nuž dál! Střecha má zove pány –

parva quidem, stipulis et canna tecta palustri.“

„Však na chvilku jenom,“ pan Živsa pravil; „skoro noc již!“

a vstoupil se synem; s nimi Výhoň zdráhavě bral se.

Chodbou prošli malou, v níž jemné polšero vládlo,

neb již slunce paprsk poslední sem nezalétal

a k tomu okna její se skládala po staru ještě

z šestibokých tabulek, drobných, s olovem všude kolkol,

tak že nejasně jenom z povyrudlých shlížely rámů

malby krajin, světců, proti oknům na zdi visící,

všakť asi zář ni plná by jejich nezjasnila soumrak:

znáte ty malby staré, na farách jež vídati leckde,

jež po faráři farář snad po věky mlčky dědíval,

jež – sešlá co veteš snad z kostela vybrakovány –

v posled tamto předou pošmourné mystiky kouzlo.

Leč za to záře dosud po světnici hrála si jasná,

blesk jí slunce sršel v západní okna moderní,

jež ruka pilných žen nad křišťál právě vydrhla.

Vzhled měla vážně milý tato jasná prostora čistá,

v úpravě ozdobné, leč každé nádhery prostá,

útulná, vlídná, přece čímsi prováta tajemným.

Schráň vody posvěcené, ze stříbra to mušle okrouhlá,

u vchodu blízko visí, svěcené k ní zatkli kočičky;

onde klekátko malé; na stolku poblíž mezi okny

ozdobný krucifix ční vedle starého brevíře;

cos jako jemný sled po vypáchlé vůni kadidla

zdá se po prostoru vlát; kol na stěny kópie pěkné

mistrů dávnověkých posvátné malby klasické

vkus dobrý zavěsil; proti oknům na stěně přední,

kam svoji záři plnou žár západu právě vysílá,

Kristus velkolepý jak v rajské glorii týčí

tváře velebné jas, k nebi božské vznášeje prsty,

malby novější plod, pod nímž plane ve zlatě nápis:

Zem’ pomine s nebesy, slovo mé však zůstane věčně!

Marta letem tu a tam šukajíc odklízela ještě

kol nepořádky malé, jež nikdo jiný by nepostřeh’.

Hosty zatím žádal domu vládce, by ke stolu sedli,

a tvář lehce opět schmouřiv – zpomenuv to zajisté

na truchlivý obřad, konaný ve mlýně nedávno –

k Václavu obrácen dotazem rozprávku zahájil:

„Doufám, že všude Vás v mé Lidka provedla selance,

že jste přes vodu též pana Výhoně villu zahlédl,

jež ve prostičkém Velemínských stádu chaloupek

jak mezi vrabci bažant se v panském hávu vypíná.“

Václav přisvědčil zdvořilou k té pochvale frází.

Líce mu temně dosud mrak mutné zádumy stínil;

při jmeně Lidky zrakem po světnici krátce zakroužil –

avšak dívka lepá sem dovnitř s hosty nevešla

a starušenka také teď rychle opustila jizbu.

Odpověděl Výhoň: „Můj stánek velmi je prostý,

poblíž města tuším leda k úsměvu chodce by vyzval;

ve vsi tu odlehlé, již pokrok jedva se dotknul,

uprostřed chatrčí vetchých jest arci palácem.“

„Ovšem, víska naše starosvětskou zůstala zevně,“

přisvědčil mu farář. „Nechť uvnitř, jak všude jinde

lid se měnil, dávný odkládaje návyk i názor,

kroj nechť dávno minul pestrý, mravy zašly otecké:

nezměněnou podnes té zůstala slupka dědinky,

schráň minulosti holá, z níž obsah dávno vyvětral.

Ještě tu prosté jen, starožitné zříti chaloupky,

došky sivými kryté, s temným na štítu kabřincem

neb s lomenic skromných ozdůbkami ve vkusu dávném –

všechno šedé, zvětralé stářím, kol teskně hledící

v čas jinaký a cizí, jenž skon přežilých očekává,

by sled jich vyhladil pro nové tvary po vkusu vlastním.

Však doposud jediný průlom pana Výhoně sídlo

v dávnou prostotu jest, s níž snáší dobře se ovšem

dvůr i malý, sešlý, kdys bydlo chudého zemánka,

náš kostel šedivý, skromná pod šindely farka.“

Starší Živsa pravil: „Nechť cožkoli v rozvaze chladné

vážně namítne rozum, s lítostí vždycky pohlížím,

jak ten svět minulý v povšechnou zkázu se hroutí.

Kroj lidu, mrav dávný již čásť jen půdy moravské

chrání sobě dosud; nám zůstaly pouze ty chatky,

hustěji ještě tu tam; zde vyřídlé, jinde zanikly.

Mně však stokrát víc ony dřevní stavby se líbí

nežli ty domky nové, jež střízlivy, nudny naprosto,

budky železničních sobě strážcův obraly za vzor.

Způsob rozmanitý stavení veských staročeských

v různých jsem krajinách poznal, kam sudba mě vedla.

V rozkoši na příklad připomínám z Podkrkonošska

vísku nejednu sobě, v níž ráz uchoval se domácí:

Ze dřeva sroubeny tam přítulné stály baráčky,

spodky jejich po krov dvojbarvé krášlily prouhy:

temná barva břeven, nátěr mezi břevny bělostný,

někdy rudé či žluté s bílými se střídaly pásy;

a v čele družných dvé k sobě tisklo se těsně okének

s obložením trámců, jež barvou natřeny různou

a k tomu někde také vykrouženy v okrasy prosté;

někde prkénko malé, v němž srdce vyříznuto pěkně,

zakrývá je na noc; v nich květné vídati hrnce,

a květy rozmanité též před nimi jasně se pestří

v ohražené prkenným plůtkem zahrádce miloučké.

Štít široký, vysoký shora zírá vážně i vlídně,

shůry dolů i na příč v pole různá v souměru ladném

lištami rozdělený s pěknými obloučky a zoubky

a v každém poli tom jinakým se obrazcem ukládá

vrstva prken: tu šikem, tam zas vodorovně či kolmo;

i z něho často hledí – však menší ještě – okénka,

otvory vykrojené v podobu trojlístku, srdéčka

mnohdy šeří se v něm, řada sloupců někdy ho krášlí.

V před shora často malá vyčnívá stříška kabřince,

jenž na spodku jeví v pobledlém nápisu prostém,

létopočet stavby, kdo bydliště to sobě zařídil

a k Bohu prosbu, by lid v té chatce milostivě chránil.

Šindel a došky sivé, v nichž leckdy se mech zelenává,

dobře sluší střeše též, jež pokraj šíro převislý

stínivě uklání nad lehkou po straně pavlač,

skromnými zdobenou štihlounkých řezbami sloupců – –

Když bohatý hruše květ svou sněžnou záři ukládá

na krov ten šedivý, k němu réva se družně vypíná,

když zelení zahrad tlupa domků těchto jevívá

stěn svých čisťoučkých pruhy černo- a červenobílé

a z bezu přívětivým vyhlédá párem okének: –

v půvabu svérázném, v samorostlé krásotě prosté

zdaž nelinou v duši nám poetické kouzlo domácké,

kouzlo, jehož ani sled neovívá stavby novější,

jež k domkům na tratích strážným jsem právě přirovnal?

Zdaž neželí tu chodec, že v zástupu těchto chaloupek

lid se nepestří též v národním úboru pěkném,

písně tu krásy ryzí nezpívá ve plesu dávném?

Zdaž tě žalem neplní myšlénka, že záhy zaniknou

též ony stavby dědů, tyto pěkné zbytky poslední

dob snad trudnějších, v ducha rozhledu obmezenějších,

krásy plnějších však, poetické mysli milejších?!“

„Ó kdyby Marta dobrá byla výklad tento zaslechla!

Což by zatleskala vám!“ dí v úsměvu církve služebník.

„Avšak i já – poněkud – laudator temporis acti.

Leč co činit? Náš vzdech času jistou žertvu nevyrve.

Výminkou naše ves v kraji tom se opozdila valně,

dosti na zevnějšek zachovavši starého si rázu;

avšak záhy mizet druh po druhu jistě tu začnou

vetché štíty chalup neb náhle ulehne požárem

hned jich řádka celá, nebohých pak místo zaujmou

stavby nové, v slohu nádražním, jak dobře pravíte,

ač-li nepovznese výš, snad ku Švýcarska selance,

svůdný vzor je poblíž –“ Tu šibalsky na Výhoně pohléd’.

Výhoň v jev doposud jen známky nesouhlasu dával,

neklidnou pravicí v černých se probíraje vousech,

někdy hlavou i vrtěl, teď však rozhodně se ozval:

„Přední kouzlo, tuším, jež k vám nejvábněji dýše

ze stavení starších, jest právě zašlosti patina,

odlesk dob minulých, kam duch váš zpátky se chýlí.

Tam poetičnost jen, – co nové, toť prósa je drsná.

Avšak lidstva pokrok staromilců povzdechu nedbá,

přes minulosti rumy stoupá k metě dále a výše;

svět ni chvíli malou v strnulosti nemůže ukřehnout,

věčně ničí přežilé, by novému postoupilo místa. –

Nechť sebe pěknější jsou ze dřeva chýše počestné,

prohledavější věk si volí přece kámen a cihlu

a kryt jistější než předků šindel a došky,

ať je netřesk nebo mech v sebe krasší povlak odívá.“

„Dobrá!“ kněz na to dí. „Ať vládnou kámen a cihla.

Však proto nutno-li jest, by všechna oprchnula krása

s vesnických stavení, neb ve slohu, ozdobě každé

kýs cizokrajný vzor leda nápodobil se otrocky?

Příklad blízko volím: vaše sídlo! To ze dřeva štít má

z části také a pavlač – proč medle jich útvar a řezby

v podklad nevzaly radš národní vzorce domácí?“

Výhoň břitce čelí polovážné souseda výtce:

„A kdo mi přesně podá původní vzorce domácí?

Kdož mi ručí, že z půdy naší samostatně vyrostl

Podkrkonošska barák či jiná pod došky chaloupka,

jež českou, ryze národní jsme nazývat uvykli?

Možno, že jest nebo byl ten ze dřeva, hlíny baráček

v celku i drobnostech k nejmenší výzdobě trámu

kópie pouhá jen vesnické chatky cizinské,

snad leda pozměněná kdes k choutce a potřebě vlastní.

Národ náš netrčel nevnímavě v lůnu Evrópy,

dal ze svého cizím, sám od nich hojně přijímal,

byl věky účasten toho zápolu všesvětového,

jenž z kraje do krajiny své živné proudy přeléval.

Z končin rozmanitých k nám vlétalo sémě myšlének

od staletí dávných, vkus, názory, řády veřejné;

kroj se měnil po cizím, též jistě i způsob obydlí

a kde co vlastního přece zůstalo v úpravě této,

toť rozdíly malé, skromné jsou cetky zajisté.“

„Pravda, že dosti posud jasného světla nemáme

v odboru tom – bohužel!“ starší zas Živsa se ozval.

„Znalce čekáme dosud, jenž navždy tu přesně a jasně

od jinonárodních odloučí prvky domácí.

Dosti oněch arciť v národní útvary české

vniklo, ve stavby a kroj; však srdnatě možno prohlásit,

lid že ty živly cizí přetvářel po vkusu vlastním,

svůj samostatný ráz jim navzdory celkem uhájil.

Zvláštní národa duch v chat českých úpravě dýše,

známou z dávna řečí k českému srdci promlouvá,

nechť dřevěný svůj štít skromnou vykrášlily řezbou

neb jako tam v šíré, klasorouné pláni moravské

pod šedivým doškem všemi barvami vidma se pestří

v prostém šperku maleb všude na stěně zářivě bílé.

Pohled díla celý a zvláště ty okrasy drobné,

jež samorostlý vkus maloval, vyřezal nebo vetkal,

vlastní znak chovají, původní národa výraz.

A kde posud trvají národní veškery živly

v celku nerozrušeném, jak v nížině onde moravské,

v níž k duze na stěně chat též roucha druží se peřestá –

(ó sta barev jarních doposud v šedivosti moderní

pod perutí pestrou sobě družná orlice chrání!)

a vděk písně ryzí, děda mrav neztenčeny vládnou:

tuť poznáš teprvé, jak v pěkném obraze tomto

duch lidu svérázný se přesně a jasně zrcadlí

a trety nejmenší že k souladu celku potřebny,

tóny to rozmanité v půvabném souzvuku hudby,

znící z nitra lidu, z národní přímo bytosti.“

„Snad to platí v zemi tam sesterské,“ odvece Výhoň.

„Však co u nás, kde z hudby oné jen tóny porůzné

zůstaly, matně zvučí, než mrouce na dobro umlknou?!

Vždyť pozvolna i tam v odlehlém cípu moravském

vadne peřestý květ původní úpravy dávné

a zcela zajde časem, jak řídne, mizí ponenáhlu

divný Baska birýt a Skotská suknice pestrá,

jak na nivách římských rouch dřevní tuchne malebnost

a všude tam, kde zemí proniká hloub osvěty záře.

Jí se mění lidu duch, setřásá názory zašlé

a s nitrem změněným též zevní stránka mění se,

rozškubané minulosti mizí též cáry peřesté.

Mrtvy jsou tyto formy staré. Kdož chtěl by je křísit?

Zpět pošinout by musil též vnitřní národa rozvoj,

z nitra lidí vyrvat vítězné osvěty dílo

a vštípit zase tam dřívější názory matné –

však na to málo silen voj všechněch světla nepřátel!

A k čemu byl by jinak zevnějšek bez ducha pouhý,

tvar vyumělkovaný, nevzrostlý z podstaty vlastní?!“

Za slov těchto zrakem na mladším Živsovi utkvěl,

jakby hledal souhlas, spolčence tu v rozbroji zásad.

Ten však nepřitakal, než do sporu takto zasáhl:

„Soudím z části jinak. Jsou, pravda, ty útvary mrtvy,

avšak zdroj hluboký, jenž dal jim před časy původ,

ještě nevyschnul, mním; skryt v útrobě národa dřímá.

Moh’ by ožít probuzen, zas moh’ by mohutně vytrysknout

v útvary svérázné – ne tytéž, co vytryskaly druhdy,

nýbrž pozměněné v duchu rozvoje pokročilého,

však z duše národní témž právě na základu vyšlé.

Nadšen, obdivu pln zřím osvěty dílo velebné,

jež vykonal věk náš, ctím slunce to jasně planoucí,

jež ze chmur minulých v evropské lány vyblesklo.

Však samo slunce není bez poskvrny, má ji zajisté

každé dílo lidí, má rovně ji osvěty výtvor.

Slavně Rozum vyvstal, rozbil předsudky a pouta,

avšak pod kladivem, nešvarné modly drtícím,

též nejeden citu květ, květ vzácné krásy uvíznul – –“

Náhoda úskočná jeho výkladu přervala pásmo,

meč mu do pochvy kloníc, než rána ku cíli dopadla.

Rozpor náhle utich’, neb zavznělo venku klekání.

Povstal z křesla farář, ruce sepjal a líce pochýlil,

bezděky Živsa starý učinil po příkladu tomto;

Václav zdvih’ se také, leč k oknu se pouze nachýliv,

pohledy roztržité do večerní záře vysílal.

Výhoň dále seděl jediný, podpíraje záda

volně o křesla lenoch; v trpkém při tom úsměvu lehce

zachvíval se mu ret, chmurný an pohled upíral

na dvojici starší, v modlitbě tu mlčky stojící,

stejně na Václava též, jenž k oknu se od nich obrátil.

Posvátné ticho teď zavládlo ve světnici farní,

prozlacené září, blednoucí málo po málu,

však blaživější jen v mírném tom lesku, poklidném,

jímž zvonu pouze hlahol rozléval hudbu tajemnou,

a chvílí prostorem světlým cosi zdálo se vláti,

jakby se ve vzduchu kol zachvívalo anděla křídlo.

Když modlitbu tichou kněz vetchý křížem ukončil

a znovu v křeslo sedal, tu zdvih’ se ku odchodu Výhoň.

Kmet jej marně držel, též Marta mu bránila darmo,

jež s ubrusem bílým zas právě do komnaty vešla

a zvala horlivě jej k prosté zákusce večerní.

On děkoval; setrvav na svém, uchopil se klobouku.

Hosta propustili teď, leč přáním kmet ho provázel:

„Již kordon porušen, jenž vám fary nitro zavíral;

doufám, častěji teď že uvítám souseda hostem.“

Odpověděl Výhoň: „Myť pospolu ve styku častém

v sousedských potřebách – formálních netřeba návštěv.

Jáť odpůrce plané, licoměrné konvenience,

nech to je fráze hluchá, modlitba i nech to nicotná,

jež ret pouze vlní, ana jinde myšlénka se toulá.“

V pokloně rychlé již hostinskou jizbu opustil.

Chvilku mlčel kroužek, zdvořilá pak nastala půtka

s oběma Živsy, neboť též váhali déle prodlíti;

však jich snáz překonán odboj; k stolu ještě zasedli

a vzdali náležitou výborné poctu kuchařce,

nápoj chválili též, jímž sklénky se perlily jasné:

dobrotu jistě jeho zvyšoval vděk Héby milostné,

Ludmily úslužné milovábný úsměv a pohled.

Závoj soumraku vlál již po vnadě přírody jarní,

když je branka posléz farního propustila sídla.

Kněz jim darmo povoz k té pozdní cestě nabízel:

líbezným večerem víc vábila hosty procházka.

On bránit si nedal, by do půlky je dráhy provázel.

Lidka i Marta jenom před branku provázely hosty,

odtud pak pohledem bělavou je stíhaly stezkou,

pod lipami v hustším již soumraku volně mizící.

Václav zpět se ohléd’; jich spatřil postavy ještě

před bělavou brankou v polozáři se matně šeřící;

postřehnul, jak Marta rukou tu zakývala pozdrav

a hlavu líbeznou jak rychle nachýlila dívka.

Z vesnice vyšli potom. Na velebné klenbě nebeské

již skvoucím promihem nesčetné vzcházely hvězdy

a k sobě mysli obou starších povznášely chodců;

rozmluva jich volná k té výši zamířila záhy

a k dotazům vážným, jež dóm ten v nitru probouzí,

ku člověčenstva tuchám věčným, nadějím, ideálům.

Leč Václav zadumán té rozmluvě jedva naslouchal.

Ač k němu přímo farář poznámku nejednu obrátil,

on zachoval mlčení neb frázi bez obsahu hlesnul.

Na kraji háje posléz, jímž krátká k Čenkovu cesta

vedla řadou dvojitou modřínů vzácně mohutných,

rozloučil se farář upřímně s hosty milými,

Václava brzkou zvlášť zase návštěvu sobě vyžádav.

Zpět k Velemínu potom lučinou zšeřenou se ubíral,

v níž roj žab skřehotal hlučnou serenádu milostnou;

Živsa starý a mladý však lesní kráčeli cestou,

kde s mihavým stříbrem luny jarní, skvostně planoucí,

rej stínů třesavých kouzelné kejkle prováděl.