VÁCLAV ŽIVSA. (II.)

Sotva že nad krajinou rozbřesklo se jitro lahodné,

Václav dvorce zadem, kde k háji se zahrada táhla,

kráčel volně travou, v níž zářily krůpěje rosné,

až pak vrátky vyšed, v lese hustém hned se ocítil.

Stříbrošedý buku peň tu prohlédal z houštiny listů,

jež hladké a tuhé leskem zahrávaly pěkným,

jak zeleného kovu překrásné plátky tenounké;

břízy kmen tuto zas drobným lupením probělával,

jež zeleným s něho kol se zdálo splývati deštěm;

líska za ní zubaté, velké rozkládala listy,

cípovaté zde javor, tam dub zas pěkně laločné –

směs bohatá tu forem sličných, svíží zelenosti

odstínů všelikých, spor věčný stínu a záře;

hojnou pastvu očím, jež poutá přírody krása,

v proměně rozmanité píď každá štědře tu dává.

Stejně i půdu zeleň mnohotvárná bujně pokrývá,

houšť lístkův a lodyh různé velikosti a formy,

obdélných, kulatých, tuto srdci, tu kotvě podobných,

řásných, zvarhanělých, s jemnými na obrubě zoubky;

šírý onde vějíř ozdobné krajky uklání;

tam zelené, tenké zdvihají se mečíky a jehly;

řebříček tu vidíš; tam štíhlý stvol se vypíná,

rozmile ozdobený krásnými přesleny lístků,

jak něžný minaret v té zahradě pídimužíků – –

Kdož by vyčet’, več ještě kolem vystříhaly sličně

čerstvou vesny zeleň kouzelné přírody nůžky?!

A z třásní zelených jako klénoty různobarevné

září květ sasanek, nahloučen místy přehojně,

jak bys hvězd nasypal tu zlatých, tam čistě bělostných,

bílé hvězdky jahod, petrklíče kalíšky zlatisté,

temné modro fial, to hluchých, však sličně kvetoucích,

pomněnek očka libá, zlatomodrá, něžně malounká,

lech šarlat i lazúr a jiný šperk doubravy jarní,

máje robátka milá, z jichž očka blahého se dívá

všecka radost mládí, jeho svíží rozkoše čisté.

A vděk tento nyní dvojnásob srdce opřádal,

kdy v těch vesny očích všude vláha se perlila jitřní.

V zasmušení Václav z Velemínské cesty se vrátil

a bděl pozdě nocí, zmítán v loži neklidu bouří,

spřádaje pochmúrné v čele horkém pásmo myšlének;

však přece osvěžení mu krátký spánek uchystal,

a když z jizby vyšel ven v jasnou přírodu jitřní,

zdálo se, jakby padal v jeho hruď té jasnoty odlesk.

Dlouhá léta prožil v koby městské těsnu a dusnu,

v pusté vřavě ulic, v ruchu pospolitosti horečném

neb v prachu nudných akt, v úmorné práci nechutné,

a proto jímalo teď jej takměř kouzlo novosti

v půvabu rozmanitém té klidné houštiny lesní.

Poutala jej ta zeleň zázračné vskutku jarosti

půdu halící kol, shora řasnatě, hustě visící

v nesčetných lupenů mnohotvárném oblaku hojném,

ty kmeny temnošedé či zahnědlé v nádechu plísně,

skvrnkami někde kolem jak pokropené bělavými,

listů formy lepé, toho kvítí barvy čarovné,

v ozdobě pestrých ok zářící křídla motýlí,

vážka, živý drahokam, v letu bájné lesky měnící,

skromný též i hlemýžď, svou budku pozorně vlekoucí –

všechno, všechno kolem zrak vábilo chodce tichého

a sluch líbezná mu ptactva opájela hudba,

písně ty různohlasé, laškovné, sladce nyjící,

k nimžto žežulka časem své mísila pilně kukání.

Více a více vlivem vnadných scén těchto i tónů

jasnělo nitro jeho, včera jak tam v zahradě farní;

však zponenáhla opět stín jemný v útrobu krad’ se.

Byltě vyšel z tlumu jív a buků, bříz, lísek a doubí

v čírý les borový, podrostu po většině prostý,

v němž poskrovněji už zrak vábné pastvy nacházel:

chudší flóru i mech, pňů štíhlých spousty zarudlé;

i zpěv ptactva umlk’ v tom prostoru zasmušilejším;

však za to mocněji teď sluch jímala hudba tajemná,

již nám věčně hudou ty chvějné hvozdu vrcholky.

Hudbo lesů divná, ó větví hymno ty šumná,

kdož pochopí tvoji řeč, kdož výraz nápěvu tvého?

Z úst neživých se řineš, struny tvé jsou snítky nezvučné,

a přece svým ševelem nám srdce podivně dojímáš

a sluchu bystrému zníš tóny přerozmanitými:

jednotvárně časem jako na splavu vodstvo hučící,

teď jak z dáli chorál, jak s výše duchů šepotání,

jak stony přitlumené, vzdechy valné, smíchy tichounké,

temný někdy repot, žvatlání jindy dětinské,

teď duši jemně tišíš jak šeptem chůva robátko,

teď zas touhy budíš neb steskem srdce províváš,

sen minulosti předeš neb šeptáš věštby budoucna,

teď nás v říše vidin, v tůň věčných záhad unášíš...

Snad že, ty hudbo lesů, jak nářek vichřice zimní,

vánku libého ševel, šum deště, potůčka bublání,

jak hromu třesk a rachot, moře věčná hymna velebná –

snad že jsi prostě hovor, jímž k nám polohlasně promlouvá

duch světa neznámý, v těle přírody tajně žijící?

Či když z víru žití člověk samoten se ocítí

v lesní hloubi tiché, když vůkol náhle umlkne

všecken hluk rušivý, davu šum, hlasy přízně i zášti

a mluva přírody jen hlucho šoumá ve krovu větví –

tajný nitra tu hlas, jenž druhdy ve vřavě okolní

býval přehlušován neb nesměle jen se ozýval,

ten duše vlastní hlas, těšivý, teskný, nebo kárný,

zavzní volně nyní, duch větví řeč si vypůjčí,

jíž hovoří k sobě sám o všech svých strastech a slastech?

Hlas ten mocně také teď Živsu mladého upoutal.

Bezděky víčka přivřel, hlavu dumnou k ňadru nachýlil

a ztlumené, šumné boru písni pozorně naslouchal.

Vzpomněl dob minulých, jak tehdy tu stejně nejednou

dlíval, děcko a hoch, hovorům naslouchaje větví –

Než jak tehdy jinak, prajinak zněly ve sluchy dětské!

Šeherezady šepot ševelil v té šumce vrcholků

báje čarovných krás, tkal postavy z oblak i záře

v divných půvaby niv, v kouzelných lesky paláců,

kdes tam v dálce siné, za hvozdy a vršky ležících,

k nimž on někdy také pro štěstí ráje si zajde...

Ach! dostal se časem za ty svůdné hvozdy a vršky,

v města zašel hlučná, leč ve světě nikde neuzřel

divných krásot oněch, jež báje mu kouzlila dětská.

Jednou snil, že našel přesličnou kněžku pohádky

a hned láska mladá tkala kol ní lesky čarovné,

v éden všechno měníc, kam vstoupila nožka milostná – –

Avšak sen pominul, oklamání přišlo bolestné

a skvoucí vidina v mutnou rozprchla se páru.

Míjel rok za rokem v nudě, práci, požitku i bouřích,

však v tom věnci žití květ po květu matně uvádal,

s obrazu země kolem lesk zvolna po lesku tratil se,

skláněla křídla naděj’, duch ztrácel sílu a pružnost

ve jhu tuhém, nudném vnuceného losem povolání.

Střás’ teď jařmo kleté – Leč dále co sudba mu chystá,

když bez vábu život, když v útrobě pusto a prázdno?

Zas volný tu těká pod klenbou hvozdu ševelnou,

však ta mu temně nyní jen teskné zvěsti vypráví

o mládí ztraceném, jak podzim zvolna se blíží

pošmourný, studený, bez kvítí, vůně a písní;

zní jak thrény tiché nad rakví krásy životní,

jak na hrobech nadějí hluchošumná hudba pohřební.

Tak své úvahy teď Václav polohlasně ukončil.

Však stesk tento nebyl s jeho nitrem ve shodě řádné:

Chmúra předešlých dnů sic ještě myšlénkami vládla,

leč pod ní tušení dob jasších nesměle vlálo,

záře nových nadějí mihotem prosvítaly slibným,

jak světlá ta zeleň, jež právě zamihla se před ním

ve pňů červenavých posledním zástupu zřídlém.

Tam borový zase les mlází bujnému ustoupil

bříz a buků; pěšinou v něm Václav dral se zarostlou,

až nenadále stanul – rozptýliv záclonu větví,

překvapeným pohledem na známém obraze utkvěl.

Z Čenkova byltě v háj směr vybral téměř opáčný

od Velemínských stran; však bezděky chůze potulná

právě k vesnici té jeho krok nevědomky zavedla:

Aj, dol přívětivý ve hvozdném věnci pahorků

usmívá se, zlacen jitřního slunce paprsky;

v něm luk, setby zeleň; tu a tam prsť ještě se černá,

hrušní řad, jabloní, sněhobíle a růžně kvetoucích,

krášlí pokraje cest, i přes pole někde se táhnou;

tamto malebně potok hojnou oklikou se zatáčí

ve skupinách olší. A prostřed kotliny pěkné

jak pastýř nad ovec družinou své témě vypíná

červenavé dům Páně šedý ze stáda chaloupek,

jež lip kryje zeleň, běl květná zahrad ovocných;

nad nimi dým šedivý se vznáší ve vzduchu čistém;

z pod topolův opodál dvůr skrovný družně vyhlédá,

v němž jeho dětských snů duhobarvé pásmo se předlo;

od něho luk zelení, jež bývala her jeho družkou,

jak bělavé stuhy šperk jde k vesnici cesta kratičká,

jíž ke druhům tehdáž, k faře, do školy, chrámu se brával –

všechno tu zůstalo tak, jak za dnů bývalo zašlých;

jen střecha švýcarská, tam blízko u zahrady farní,

rouhavě jaksi ruší ten známý z dávna obrázek.

Václav dlouho nořil zraky dumné v úval a vísku...

Jasněji létly duchem rozkošné výjevy dětství,

však stín stesku mizel též z útroby více a více:

Jak by to byl z delší jen toulky domů se navrátil,

málem zdálo se mu. Svízelná dosti a trudná

pouť byla tam cizinou, jíž bloudil v dusnu a bouři,

však doma teď zase jest, kdež strázní může zapomnít,

odpočinout a tiché štěstí minulosti najíti.

Štěstí dob minulých? – hlas teskný zavzněl opětně –

Marných vzdej se tužeb – to štěstí navždy uvadlo!

Téměř nezměněný sice rodný kraj tebe vítá

a v něm též milené osudem zachovány bytosti:

matka, otec, – ač sešli věkem, však v dobrotě, lásce

stejni posud – s nimi povědomé též tváře nejedny,

k nimž tvá víže paměť dávné upomínky blažící,

v nichž snad najdeš i teď, čím vábily dítko a chlapce –

Avšak – co jsi ty sám?! Jen troskou z dálky vracíš se,

lepší půle žití do bezedna ti navždy zapadla,

máj ti minul krásný, snů jitřních kouzlo uprchlo.

Pravda, že máj pominul; však léto tu ještě životní

– hlas těšivý zase dí – sic léto bez úrody zdárné,

léto chudé a suché; však sil ti pozůstalo dosti,

útěchy, léku hledat ve plodné práci poklidné,

snad že i květ nejeden ze zpráhlé vykvete půdy...

A v duchu Živsově zas důrazná kmitla otázka

starce faráře: Jaký tvůj cíl? Co nadále si počneš?

Pátralť pouze dosud, jak jařmo setřásti nechutné,

a když setřeseno, v dům otcův jedna myšlénka

vedla ho jasně jenom: Tam nejdřív odpočinouti,

sebrati síly nové, než příští vytkne si dráhu.

Ve směsi matné jen zámysly se míhaly nitrem

a z nich pouze jeden se hmotněji někdy probíral,

vábě ho žitka zlatem, do klidné dvorce selanky,

kdež by rolí si hleděl, neunavný otce pomocník.

Teď v jasnosti živé tato představa zářila myslí:

výjevy orby, setí, okotěšný žatvy obrázek,

pásmo poklidných dnů ve zdárné práci plynoucích,

návraty pod večerem za cvrčků hudby miloučké

ke krovu družnému, z něhož oblaky dýmu sivého

v záři večerních par krb vlastní vábně vysílá –

Snadno druhý též krb dům otcův může obejmout,

až by družku milou syn hodlal sobě přivésti,

jež by mu se skrání dum temných sháněla stíny...

Václav bezděky zrak zase upjal na střechu farní

v chat Velemínských střed; tam do vzduchu krystalového

bílý kouře chochol z nízkého pjal se komínu

a v duchu Václav zřel pod ním se čiperně otáčet

čisťoučkou kuchyní půvabnou postavu dívčí,

jíž dech plotny vřelý růměncem šarlatu krasším

zžíhá líce milé, v nichž jemné důlky se hloubí – –

Živsa rukou máchnul, jak sám sebe chtěl by pokárat

a sny dětinské smést; vzdech bezděky ze rtu se vydral.

V tom jeho blíže pohled k obrostlé tůni zabloudil,

pod ním právě patu příkrého srázu myjící,

jímž tu padal k dolině chlumu ostroh rozložitého,

kam bludné po lesích dnes Václava toulky zavedly.

Tam dole nad tůní tmavolisté spřádaly olše

soumrak zasmušilý, leč skoulí v pokrovu hustém

slunce paprsk veselý v tu skrýši pokradmu zalétal,

pruh zlata jednotlivý v tuto šeř vetkávaje aspoň

a zdobě jím balvan, jenž v pokraji tůně se výšil,

kryt zelení mechovou, v úhledných kapradi krajkách.

Balvan teď sloužil za sedadlo junému rybáku,

na prutu jenž dlouhém vlas tenký k tůni ukláněl,

stíhaje klidně zrakem brk s korkem volně plovoucí

na hladině zšeřené. Ač režná sláma klobouku

tvář jeho nakloněnou zakrývala pod střechu šírou,

nad níž střemchy haluz květná stuhu krášlila modrou,

přec po klobouku, šatech ze světlé látky lehounkých,

po vlase jasnorusém, v prstencích k šíji plynoucím,

po zjevu mládce celém i po volném sportu rybáckém,

Václav uhádnul hned, že to Bohdana Výhoně zastih’.

Jak naň shůry hleděl, tyto mozkem táhly myšlénky:

Ký to život jalový ve hříčkách, zádumě líné,

bez plodu květ prázdný, ač v pestrém lesku planoucí!

Mládeži arci věnem lesk obraznosti čarovný;

avšak jestliže duch jen v marné nádheře této

na plano rozkvétá – když skvoucí barvy pohasnou,

nať zbude pouze holá neb hořké otravy sémě – –

Práce, ty’s úděl náš! Zas jasně v okamžiku tomto

poznávám cenu tvou. Ba, tebou jen zdárně zakvétá

krása i síla mladá, ty v stáří útěchu dáváš!

Od kraje dál udicí švihnuv teď vzhůru pohlédl

Bohdan, Živsu zočil, jak hříšník silně se zarděl

a sňav rychle širák, mimovolně s balvanu povstal.

Smeknul Živsa také a zvykle rybáka se tázal:

„Dobře po ránu berou?“

„Jen ze zvyku čas tu zabíjím

a spíš lelky chytám než kapry, okouny a mřínky,“

Bohdan v rozpaku děl, zaplétaje kol prutu rychle

žíň s prázdnou udicí. Pak nástroj v houštině ukryv,

stezkou vzhůru se dal, jíž Václav k tůni zamířil.

„Na pravo lépe!“ volal, jako kamzík skákaje výše.

„Neb tuto houštka trnův, k tomu srázná cesta je příliš.“

Sám však mrštně trním po příkré stráni se drápal

a stih’ výšiny dřív, než k úklonu Živsa sestoupil.

„Na pravo cestka tuto se sklání volně zatáčkou;

bez nesnáze po ní za mlýnem dojdete lávky

a k Velemínu potom vede rovná přes pole cesta –“

„Přijměte dík, však cesta moje k Velemínu nemíří;

chtěl jsem pouze sejít k vám v rokli tu vábně tajemnou,

spatřit rybky třepot, na osudném háčku visící,

– ač je mi, přímo povím, lov každý málo po mysli,

an mi jeví, jak pevně vězí též v útrobě lidské

dravčí pud krvavý, ten hrozný přírody zákon,

že tvor živ je, vesel ze zhouby a trýzně jiného –

však přece líto mi jest, že vaši jsem zábavu přerval.“

„Zábava nesvůdná, však mám věru výběru málo.

Z jizby a zahrady sem rád někdy po ránu vyklouznu

a zde chvíli sedím s udicí v ruce, četbu na klíně

neb jen volně při tom svým pouštím uzdu myšlenkám.“

„Ó věru krásnější as těžko nalézti společnost

nad myšlénky juné,“ dí v jemném úsměvu Živsa.

Bohdan mlčky jenom širokou sňal se lbi pokrývku,

snad, by zakryl červeň, jíž poznovu líce zaplály,

střemchy haluz hloub za stuhu vetk’, s čela vláhu si otřel,

již tam chůze rychlá do stráně vyloudila příkré

a vlasu houšť uhladiv, zas pokryl témě širákem.

Živsa jinam hovorem zabočil: „Znám tůni tu dobře

z dávných let. Jako hoch jsem nad ní často sedával,

božsky se bavě rejem hmyzu lehkým po ploše vodní,

pestré vážky letem, též rybky chytávaje někdy –

víc žádné v rodném okolí mě nevábilo místo,

jeskyni vyjma malou, kol houští šípku zarostlou,

jež kdesi výše, tuším, na chlumci se onde ukrývá.“

„Znám ji také a smím-li se vám jako vůdce nabídnout,

za chvílenku malou k ní dojdeme po zmolu tomto.“

Václav s díky přijal tu skromnou mládce nabídku

a s ním vzhůru se bral po stráni ve výmolu šikmém.

Ve předu Bohdan tíh’, před Živsou někdy pozorně

zdvíhaje větve keřů, jež místy zavíraly cestu.

Tak dostihli posléz výstupku stráně plochého

pod vrcholem skalním, kde skrovné jeskyně otvor

šípků bodlinatých zelení pochmurně se černal.

Nad ním lehce trčel na vřesném skalky vrcholku

kříž prostý, březový, pouvadlé vínky nesoucí.

„Místo v pravdě lepé – tož zejmena později v létě,

když toho šípčí houšť kol jícnu šerého uvíjí

růží věnce planých, jichž červeň pěkně se líší

od bělavého skalí. A skvostná vskutku vyhlídka

odtud po kraji kol, ač místem rozhledu brání

peň doubků semotam neb habřina výše vyrostlá;

však za to obruba jich příjemné stíny upřádá

a zvyšuje, chrání té pustiny kouzlo tajemné.“

Tak hovořil Bohdan, zrak s výstupu do kraje hrouže:

Nejblíž z hloubi kynul rozkošný dol Velemínský

v ladném věnci chlumů; přes nižší z těchto vrcholků

úvaly zřel jsi jiné, v nich doubravy, lány a vísky

a vzadu hor dalekých bledomodré obrysy lehké.

Avšak Živsa zatím, odchýliv houštinu šípků,

v jeskyně nitro vešel. – Jak těsným teď se mu zdálo,

kdežto hošík vídal v něm skalní komnatu divnou!

Prázdno a pusto bylo v tom temném prostoru, nízkém:

plíseň na stropu jen, dole vlhká půda i trusky

a v těch drobničké leda někde ulitky plžíků,

zdobné, proužkované, kdysi obdiv chlapce budící.

„Těsný pouze brloh,“ jun prál, když z jeskyně Václav

zpět po chvilce vyšel. „Dí sotva pravdu podání,

že zde za dávných let poustevník sídlo si obral.“

„Pravda, brloh,“ muž přizvukoval. „Však dosti tu místa

pro mdlou trosku žití i vzdušné postavy vábné,

jichž vírem duhovým duch zlý askéty pokoušel.

Snad že i vám chvílí v šerotajném úkrytu olší

tam dole nad tůní nějaké fantasma podobné,

povětrná nějaká sylfida se vábně jevívá,

nožkou průsvitnou v květu vodní růže stojící –

že snad marně potom brk s korkem šíleně tančí

a s vlasinou i prutem snad rybka by mohla upláchnout.

Arci že spolku nemá s ďáblem žádného ta kráska,

spíše nebes bleskem v andělském půvabu záříc.“

Jak žertem toto Živsa mluvil; leč Bohdanu v líce

ostře hleděl; kol rtů sarkasmu se úsměv ovíjel.

Zasmáním nuceným své Bohdan rozpaky zastřel;

tvář zpola odvrátil, trn smítaje v rouše uvázlý.

Václav pokračoval: „Ba, snadno si možno pomyslit,

že zjev sylfy oné neb rajské lépe bytosti,

ač hvězd záře samá, původ má z části pozemský,

v luzných tváře tazích nápadnou jevě podobnost

se stvořením jedním, jež s vámi pro útěchu bydlí

v údolu bídy a slz, ba i možná dosti na blízku...

Pravda-li jest? Vždyť lásku mladou tak lehko uhodnout!“

Bohdan ještě mlčel, trny z roucha vybíraje dále;

avšak náhle pravil, zrak vážně na Václava upřev:

„Aj, chcete žerty tropit s city blouznícího mladíka,

a kdyby důvěřivě svoji hruď před vámi otevřel,

pěknou zábavu mít z jeho zápalu nezkroceného?!

Směšna zajisté vám nerozumná láska jinošská,

jež nedbá světa kol, bez rozvahy srdce unáší

v ráje opojných snů, nechť marna je veškera touha.“

Zvážněv stejně nyní, po chvíli mu odvece Živsa:

„Ó nikoliv! Mně směšna není ona láska mladistvá,

ten zemského luhu květ božský, nejspanilejší.

Znám ji také, znám bouři citů rozkošně opojnou –“

V odmlčení náhlém v myšlének tůň se pohřížil

a zmlžený svůj zor jak ze sna do dálky upíral.

Pohled překvapený v líc Živsovu Bohdan obrátil

a z jeho tváře nyní v ráz ostych a rozpaky prchly.

Václav, z dum se vybrav, poklidněji dále promlouval:

„Leknín v tůni žití! Tenť obraz lásky jinošské.

Nad kalnou hlubinou, nad rmutným ve spodu bahnem

výší volně plynouc, rozkvétá čistě a krásně

a v zemi nestálým jen lehce zakotvena poutem,

vzdálena bláta břehů, zkad chodcovo rámě dotěrné

vnad nedosáhne jejích, sama sen svůj luzně upřádá...

Již mi promiňte tudíž nevhodné zvídky a žerty

a zdráv buďte zatím! Již čas mám dáti se nazpět.

Šťastně rybařte vy dál!“

Dlaň k rozchodu mládci podával.

Ten ji upřímně stisk’, leč váhavě takto se ozval:

„Obtížným-li není můj průvod, laskavě přejte,

bych směl dále borem kus krátký s vámi se bráti;

skončenť dnes rybolov, čas k toulce mi ještě vybývá.“

Václav s díky přijal. Nad jeskyní lehce vylezli

na skalní vrcholek; pak rovnou kráčeli stezkou,

ježto lesem krásným v mechu kyprém k Čenkovu vedla.

Čas nějaký zadumán k řeči Bohdan zřejmě se chystal,

až posléze hovor znovu zapřed’, chvilkami vázna:

„Vyznat upřímně musím: Včera jak jsem prvně uhlédal

v zahradě farní vás, hned k vám jsem důvěru cítil

a dnešní vaše řeč jen víc ji upevnila ve mně.

Nikdo tu šíro není, s nímž moh’ bych sdíleti volně,

co v mé skráni hoří, co v srdci se bouřně ozývá;

zde v tom koutě hluchém, vhodné postrádaje družby,

jsem padlý studiós a zbrklý pouze mladíček,

jenž zpovědí takovou leda smích neb důtku by vyzval.“

„Aj, duch v poušti čiré všednosti nehodně zapadlý,“

Václav poznamenal: „leč nemněte z úsměvu mého,

že chci upřímnost též úštipkem nízce oplácet.

Mysli promiňte staré, jíž zbortila bouře životní

prismata kouzelná, v nichž svět se magicky jevívá

obraznosti mladé; ta pak arci nadarmo hledává

ve blízkém okolí, kam prostý pohled upírá,

obraz krásy oné, fantasma to zářivě pestré,

jež z niv četby zlatých, z básnických čerpala lícní,

neb z duhových vláken snů vlastních lehce upředla.

Pak zří pustinu jen, všednosti kolem se hrozívá

a mní, že svět onen luzný kdes v dáli tají se.

Však toť pouze přelud, jenž člověka stále provází:

k jižní palmě sever, jih touží k sosně severní,

měšťák z tísně ulic po klidném venkovu práhne,

rolník v povzdechu sní o městském víru a lesku –

krás všude možno nalézt, jen v barvě a způsobě různé

však divný vděk onen, duši mládeže vábně zovoucí,

marno hledat vůkol z kraje do kraje po světě šírém,

neb jej mládce chová ve vlastní útrobě pouze.

Zrak vystřízlivělý sice leckde i krásu nalézá

ve světě zevnějším, kde všednost jen zřelo mládí;

leč bájný svět onen, jenž v útrobě mládeži září

a své lesky vrhá též na zjevy leckdy okolní –

tenť ach! bledne časem v sestárlém ňadru a hasne!

A zpět bych vyměnil věru rád ty krásy přeludné

za zkušenost stáří, již teď vám nudně tu kážu.“

„Vždyť stár nejste, pane; v sil mužných rozkvětu krásném

máte poledne žití,“ odpírá horlivě Bohdan.

„Svět vám jistě jeví krás dosti a volna je cesta,

silno je páže také, by tužeb svých cíle dosáhlo.

Horší sudba je má: Jsem zaklet v obzoru těsném

a mrzkých stero pout moje do prachu křídla uklání:

Nemněte, že vzhlédám k leskům kams v dálku šalebným:

Ó nikoli! V dole tom skromném jest prostoru dosti

pro sny a tužby moje. Mně vhod jeho příroda krásná,

lid v něm s části také, a chtěl bych věčně tu žíti,

by splnění jedné tu zkvetlo mi tužby horoucí,

ježto nadarmo však mým zmítá bouřlivě nitrem –“

„Aj přec uhodnul jsem. Toť lásky je touha zajisté

k víle jakés v dole tom,“ dí v odmlčení jeho Živsa.

„Nuž, netajím ničeho, svou hruď vám všecku otevru.

Ret váš za mne mluvil. Mne vskutku okouzlila dívka,

prostý venkova květ, však pro mne by na světě šírém

královských i sadů nejkrasší růže zatemnil.“

„Ó znám krásu jeho, květ v pravdě to lásky je hodný.“ –

„Jak? Že známo je vám, co z mých úst na světě nikdo

až doposud nezaslech’?“ Vzhled’ k Živsovi v úžasu Bohdan.

„Těžka není hádanka taká,“ vece v úsměvu Živsa;

leč nucený trochu byl ten smích, v čelo stín se uhostil.

„Blízko je farní sad. Tam sladká často rusalka

nad potokem bloudí, vrbovím rozkošně se míhá –“

Jun zachvěl se a líc jemu temná pokryla červeň.

Chvíli mlčel, hlavu chýle na hruď; pak v povzdechu vyznal:

„Znáte tajemství mé. Ano, tať moje srdce zažehla:

Avšak bláhovo jest k ní toužný vznášeti pohled:

statkem sic ni rodem nad skromný kruh se nevýší,

leč spanilosti její kyne slibná sňatku vyhlídka.

Já pak – nic, věru nic nejsem. Žák se školy sešlý,

bez vyhlídky jaké v onačejší záhy budoucnost.

Venkované bodří, jichž nudné pásmo životní

ve všedních lopotách v roli, dílně neb obchodu míjí

a v besedách hospod čadivých při džbánku a kartách,

v úsměvu soustrastném zří na mne co na ztraceného,

jenž s cílem se minul života, chléb marně pojídá

a v zmatené hlavě má divné fantómy měsíčné.

Sám strýc ve mně vidí jen děcko dosud nerozumné,

leckdy mě peskuje též, mé povzlety žertem ubíjí –

Snášet všecko musím, živořímť z jeho podpory pouze.

Zbožná pak jeho choť zas často mi jemně vyčítá,

že jsem státi se moh’ posvátné služby čekancem –

jakž by uvítala mě v důstojné říze alumna!

Takto mi den za dnem plyne v odvislosti nehodné

a zraku nikde naděj’ nesvítá v temnu budoucna.“

„Věřte, nechápu nijak,“ vece Václav, „proč se trudíte

chmurnou beznadějí. Jste v krásné vesně mladosti,

zdráv a silen. Jen vůle stačí váš zjasniti obzor.

Práce chopit se jenom, dobu námah snášeti krátkou,

než podaří se dobýt pevného si ve světě místa,

jež by umožnilo vám, splnění své touhy nalézti –

A třeba dél potrvá ten zápol práce a péče,

Ludmila mláda je též, leta počká stále a věrně

a vděk lásky její osladí vám zápasy trudné.“

„Ó kdyby láska její v mou zářila dráhu životní,

pak bych statně se dral trninou, přes pouště a skály

za hvězdou spanilou...“

„Snad vás tedy dívka zamítla?“

„Jáť jí neprojevil slovy lásku a žádati váhám

za slovo rozhodné; vždy hrdlo mi zúžuje bázeň,

že zlou předtuchu mou ,Ne!‘ zjistí navždy osudné.

Neb sobě teskně pravím, že stokrát z pohledu mého

ze skutků všelikých mou vášeň mohla vyčísti –

leč zrak vezdy její tak prostě a klidně hledívá

v líc moji toužebnou, v laškovném úsměvu vezdy

se mnou žerty tropí, jak byl bych k zábavě pouze

vhodný zjev nebohý, směšný, a vskutku bojím se,

že v moje vyznání jen smíchem cinkla by hlasným.“

„Přátelskou radu jen v tom přijměte, dím-li upřímně:

mlád jste dosud, zkušenosti malé v té záhadě máte,

jíž jest dívky bytost, ta sladká sfinga tajemná;

těžko je pravdivě číst v tom pohledu, úsměvu ženském,

jenž tak často maní oko mýlí nejzkušenější.

Ó vám ještě život vnitřní v pelu netknutě čistém

zářivě rozkvétá. Tam lásky se rozvilo poupě

v útaji rozkošném; ven v drsnou ještě skutečnost

vděk nevyneslo libý. Jen v úkrytu ňáder upřádá

snů svých ráje blahé, k nim strasť i nejednu si bájí.

Věřte mi: nejsladší jest právě ta láska niterná

s jasnem svým i mrakem; z ní šeř jen zůstane matná,

když z hrudi vypne se ven, když skutkem vyspěje touha.“

V rozmluvě ustali teď; neb z mýtiny po straně vichrem

lovčí pes přiletěl, jako vír kol bystře zakroužil

a k ruce Bohdanovi známému se krotce přilísav,

zpátky do mýtě zaběh’. Dvé touto se blížilo chodců.

Jednomu nad ramenem vzadu štíhlá čouhala puška,

po straně houpala se prostorná brašna lovecká,

šat myslivce šedý, zeleným shora límcem okrášlen

a dvojitým žaludem zlatoskvoucím, pěkně obláčel

postavu drobnou sic, leč křepkou, švarně urostlou;

šperk různého peří za kloboukem pestře se lesknul,

jenž obličej stínil zvětralý, brázd hojně jevící,

však přece na tvářích, osmáhlých do hněda sluncem,

čerstvě začervenalý; zraky přímé, jiskřivě bystré

hrály tichým veselím, jež stejně i sídlilo na rtu,

kníry širými krytém; zuby krásné svíraly dýmku.

Druh jeho postavy byl hubené, nápadně vyčouhlé

s dlouhým obličejem, holeným cele, barvy zašedlé,

jenž ztrnulým se zdál v důstojném výrazu vážném;

vzhůru, na zad téměř se zdvíhala líc ta nehybně,

jakby tuhý obojek bradu hladkou uměle výšil –

však zde ta zastaralá nesvírala úprava hrdlo,

jen šátek bělavý povytáhlou šíji ovíjel.

S výše majestátní oči velké shlížely kradmo

jak pohrdou chladnou, dlouhým polozastřeny víčkem.

Nad nimi houšť obočí dvé vzpínala mocně oblouků

černých, rozježených, však snících v míru velebném.

Vhodný celku vrchol, čelo dumné trůnilo výše,

bez mezi v leb se tratíc, po většině zářivě hladkou,

již při uších jediné a v týle ovíjely řídce

temných zbytky vlasů. Teď právě se odkryta leskla,

antě chodec modrým sobě šátkem skráně otíral,

sňav pravicí kastor, stopu borty při stužce jevící.

Světlé barvy kabát, dlouhý, fraku lehce podobný,

obnošený poněkud, knoflíků ozdobu velkých

nes’ na odiv, kovových. Kamaší hněď spínala těsně

lýtka nohou dlouhých, kroky velké vážně měřících.

Lesník s pozdravením přátelským chůzi urychlil;

Bohdan v mýť popošel jemu v ústrety, pozdrav opáčiv.

Živsa ho poznal hned: Bylť z Hůrky to Jiskra polesný,

téměř nezměněný, jak v dětské paměti utkvěl.

Na blízkém vrchu, v lůně lesů jeho stála myslivna

těsně při chrámku malém, jenž do kraje šíro pozíral

bání červenavou; jen skromná hospoda ještě

a dvé níže chalup samotu s ní sdílely vábnou.

Však jednou do roka hluk dumnou tíši zaháněl,

ruch pestrý měňavý lesní samotou se vlníval,

když pouť lákala sem davy valné z vísek okolních.

Tamť i Vašík býval, veselého tu Nimroda vídal,

často i jinde také; nad míru chlapci se líbil

muž ten prostomilý, v lesnickém rouše malebném,

stále plný žertů, smích věčně na tváři mající.

Zas teď smála se naň ve stejné záři srdečné;

sotva že hojnější v ní postřeh zásobu vrásek.

Šat byl naskrze týž, táž brašna i pírka klobouku;

touž se i dýmka jeho staromódní Václavu zdála;

aspoň týž na hlavičce její zjev honby se pestřil.

Bohdanu dlaň stisknuv, po slov s ním výměně krátké,

Jiskra chodem rychlým teď k Václavu rovně zamířil.

Snímaje lehce klobouk, v líc bystře mu pohled upíral

a k němu prostě mluvil: „Pan Výhoň právě mi hlásal –

Vítán buďte u nás, pane doktore – Léta prožluklá!

Jak voda čerstvě plynou! Mníš, spatřil’s klouče nedávno

prvně okalhotěné a nosíček pánkovi utřel’s,

pak trochu les prochodil’s, trochu nabral v mošnu koroptví,

trošku potil se a mrz’ – v tom potkáš kloučka opětně:

vyšší než ty je teď, moudřejší nad tebe stokrát,

sotva si jej troufáš ,pane doktore!‘ uctivě vítat –

pták z něho jest veliký – ty prosťák po staru zůstal,

k službě haléř nepřibyl, k deputátu klesti otýpka.

Avšak možno je dost, že z paměti dávno vypad’ vám

Jiskra, starý jezevec v Podhůrském doupěti pustém.“

„Ó, v upomínce milé zachoval jsem vás, pane Jiskro,

hned prvním pohledem vaši tvář jsem poznal opětně;

vždyť jest nezměněná, času zdá se nedotknuta křídlem.

Velmi těší mne vidět znovu vás –“ řek’ Živsa srdečně,

Jiskrovi tiskna ruce; zrak plál mu vskutku radostně.

„Pravda – to náhrada jest za svízele služby našinské:

jde k duhu lépe život na potulkách ve vzduchu lesním

s puškou nad ramenem, než s pérem v jizbě sedání.

Vlas prokvet sice již, též vráska nejedna přirostla;

však jsem zdráv a silen – Bohu díky a Hůrky patrónu.

Ten věru zázračné svým věrným léky podává.

Žijte měsíc tam jen, pak dáte mi jistě za pravdu.

Arci, v Čenkově též zdravo bydleti. Zdaž tu hodláte

delší tráviti čas?“

„Ano, hodlám déle pobýti.“

„Aj, pak častěji vás bohdá uvidím, pane Živso,

snad i na Hůrce u nás – Ó arci: na pouti zajisté

v týdnu budoucím již. Vždyť víte, co lidstva tu bývá

tam na hoře! Kraj vskutku celý tam pestro se hemží,

lid prostý a jiný, až z města i slečny hezounké.

Náš sic hôtelier sobě leckdy pořádně zabryndá,

avšak v jizbě mojí zcela slušnou najdete láhev.

Česť mi prokažte, radost – pozvání přijměte prosté!

Či snad, jestliže hluk vás pestré pouti neláká,

jindy k nám v poustevnu tichou podnikněte výlet,

z Čenkova stále borem jest pěkná k Hůrce procházka,

tam pak do krajiny překrásnou máte vyhlídku.

Arci, společnost vás očekává málo zovoucí,

k bulce jenom vhodná či kuželkám, hráte-li rád je:

V den všední mnohokrát naše krčma pohosťuje se mnou

jen toho pána tady – však jistě ho ještě neznáte:

Neb vrchnosti naší pan Martin službu lokajskou

v městě předlouho konal, leč po skonu pána starého

dán byl v odpočinek, jejž vzdálen od světa tráví

klidně na Hůrce tiché, vzorný samotář libomudřec.“

V úsměvu šelmovském tu na soudruha pohled obrátil.

Martin zvolna opět své lesklé témě okázal,

do předu málo šina hlavu vážnou v pokloně lehké,

vztáh’ obočí poněkud, „hm, hm,“ polohlasně zamumlal

a v šos pak sáhnuv, z hluboké jeho kapsy vyvážil

ohmatanou tabatěrku starou, jíž v malbě vybledlé

svůdná víla jakás podlouhlé krášlila víčko.

Víčko dlaní otřev, tabatěrku pozorně otevřel,

Živsovi nejprv z ní a druhým pak mlčky nabídnul.

Sám na konec dlouhé v pel temný prsty pohříživ,

zvolna, ba s úctou jaks nosu bambulatému posloužil;

v povzdechu pak pochoval v šosu hloub zpět schránku tabáku,

lehce rukou setřepal zrna jemná s vesty zarudlé

a s vážnou, dumavou tváří v pozadí se uchýlil,

jak dvoru obřadník po slavném výkonu státním.

„Se mnou tam tovaryš je lišek,“ dál žertuje lesník.

„Však dnes z pustiny své jdeme do světa pospolu jednou –

svět náš arci jenom Velemínská onde je víska.“

„Pro mne také již čas, bych z toulky domů se navrátil,“

Bohdan Živsovi řek’. „Leč snad bude přáno mi záhy

s vámi sejíti se zas, řeč dnešní k cíli dovésti.

Vroucí díky zatím!“

V jeho pohledu nesla se jemně

k Václavu prosba němá: Mé v nitru ponechte tajemství!

Odvět přisvědčivý zrak Živsův mlčky mu dával.

Lesník opětoval svou prosbu o návštěvu brzkou.

Trojlist venkovanů na to tíh’ k Velemínu a Živsa

dál samoten kráčel půvabným k Čenkovu hájem.

V náladě příjemné šel svižně. Bodrého myslivce

zjev jej rozveselil, též Martin vážně komický;

mozkem hrály mu dál ty figurky a z útroby jasné

čerstvý jak by větřík byl veškery stíny mu odvál.