VÁCLAV ŽIVSA. (III.)

Vzcházel důležitý pro mnohé den pouti na Hůrce.

Ještě šerem jitřním jen matná svítala záře,

an v dolinách kolkol ruch zvláštní juž se probouzel:

Cesty a stezky polí prokvítaly hustěji stále

barvami různých rouch, z nichž nejvíc modro a červeň

šátky a sukně selek v zelené vetkávaly lány

jak v nezralou doposud setbu květ charpy a máku.

Různo po jedné, dvou, neb družným pospolu hloučkem

postavy žen, mužských tady cestou ve středu lánů,

stezkou onde lučin, tam v pokraji háje pěšinkou

z blízka i dáli kolem k metě jedné mířily plesně:

k báni rudé, jež z lůna sosen kříž vznášela lesklý

bleskem slunce prvým a s výšiny hvozdy porostlé

v okruhu šíroširém obzírala úvaly četné.

Čím víc den se budil, tím hustěji průvody rostly,

tak že jejich pásmem byla pestré stužce podobna

sem tam stezka celá, po stráni se pěkně vinoucí,

někde mizící pak výš za stromy háje šerého,

místem dále opět se jevící průseky houště

jak provitá temnou kadeří stuha různobarevná.

Místo korouhve širé nad zástupy vlály malebně

neb kříž pozlacený na štíhlé žerdi se lesknul,

někde i bíle, rudě prosvítalo roucho kostelní

žáčků, chrámu sluhů neb skvostná zářila soška,

již drobné, v oděvech sněhobílých, nesly družičky,

hojně ofábořené, zeleným okrášleny vínkem.

Svátečním vše kolem, veselým zahrávalo leskem

v jarních slunce jasech, jež vzcházelo v oblohu čistou

nezkalenou jediným bílého ni pírkem obláčku,

modrojasem pouhým divukrásný den slibující.

Všaktě to modro nebe dnes vděčně nemálo uvítal

po kraji valný lid, však nejvíc cháska kramářů

onde na Hůrce samé, hledajících příživy trošku

z nábožných lidu tuch, jak vezdy na plápolu božském

zisku pozemský chtíč své čmoudné pánve přihřívá.

Volnou prostoru tam, jež na hřbetě výšiny těsném

od hospůdky malé k myslivně a páru chaloupek

před svatyní skromnou kryta trávy koberci se táhla,

pestrý, různohlasý zaujal toho národa tábor:

Tam stany těsně řadou bělavá rozpínaly plátna

neb šedivá, dost záplat i děr tu i onde jevící;

avšak pod nimi lesk trety různé šířily bajný,

třpytné barvy živé, pozlátko a třásně peřesté,

přesvůdné pohledům dětským i pamlsky a hračky.

Jinde budek zase řad v též klamné nádheře zářil,

skládaje vábně v odiv lesklé růžence a křížky,

však prsténky také a světské ozdoby hojné.

Vedle tu písně nové, bídného papíru a tisku,

dvé žen rozježených vesnické mládi nabízí,

ve zpěvu jedna druhou uchoryvném překřikujíce.

V sousedství tlupy té, kde kynou duchu slasti pochybné,

zástupu poutníků schystány požitky tělesné:

schráň uzenek horkých plechová tam vábně se kouří

housky a buchty tu zříš, zříš v láku okurky zažloutlé,

jak roje velkých žab v šeru lesní tůně plovoucích.

Soutěže málo také dbá ovšem hospody vládce,

jenž v den slávyplný, žeň hlavní ročně nesoucí,

v poctu davům hostí dům svůj důstojně vyfintil:

Kol veřejí nízkých chvoje čerstvé zříti pletence,

stejně i vůkol oken; k ní fábory okrasu vížou

růží bíle-rudých; s krovu stejné chví se praporce.

Sám pak hospody pán sváteční vzal si čepičku,

blankytavý to samet, jenž kvítky je pestře vyšíván.

Čas má ještě nyní, třepotem té ozdoby ladné

v pokloně, stisku rukou vzácnější vítati hosty,

sem tam vlídně hodit slovo, žert, i šňupce nabízet;

tvář jeho boubelatá veselím jen nitra se leskne

v úsměvu přívětivém, v tuše hojné žatvy zlaťáků.

Však bude dále jinak: Teď ještě tu dosti je místa

ve stavení, pak venku kolem, kde stolky a židle

pro dnes vyvlečené i z vlastní jizby obytné,

jinde i vydlužené, pak prostá prkna i kůly,

jakž takž upravené za sedadla i za stoly drsné,

skromných spoustu mohou všude kol sebe vítati hostů.

Však přec později as bude nouze o trošku pohodlí,

zápas nastane zlý o džbánek, sousto a místo,

sám krčmář otylý pak přestane na břiše mlýnek

palci na prázdno točit, pak tváře mu píle zažehne

nezvyklá, potu proudy budou s jich šarlatu téci,

hyb zakusí trudný nemotorná postava tučná,

sám bude vřít lopotou, ač vedle děvečky a synka

k obsluze přibral dnes hajného a sestřinu dcerku,

švarnou dívku, čilou, jíž krátký sklepnice úkol

dobře sluší, s tváří veselou, v pleti broskvi podobnou,

lehkým srnky chodem sbor hostův obsluhující;

ve vlase květ se rdí; v předu září zástěra čistá

nad sníh právě padlý, k ramenům shora přitknuta pěkně.

Dost již před svatyní lidu proudilo šumně a pestře

a vždy nové davy poutníků horu zlézaly ještě

stezkami se všech stran, směs hlučnou rozmnožujíce.

V ní šaty vesničanů s městskými se míchaly družně;

i kroje zašlého, v němž před lety vesnice kvetly,

zbytky chudé tu a tam zřít moh’ jsi na babce přihrblé

neb na starci šedém, jenž možná cestu poslední

dneska na Hůrku konal, nohy dost již vláčeje bídně,

však modlitby pořád rtem zvadlým šeptaje vroucně.

Mladší vesnice lid v pouť kráčel méně pobožně,

zvláště svobodná čásť: Oko dívky zašilhalo leckdy

po tlupě výrostků, z níž pohled mládce jarého

děvčeti navzájem zvěsť lásky a touhy posílal,

jevě, že zemský vděk jej hlavně na Hůrku vylákal.

Avšak slasti vrchol pouť chystala mládeži drobné:

osloněná svůdným, mnohobarvým pod stany leskem,

množstvím rozmanitých z perníku a cukru lahůdek,

v údivu což se blahém žádostivě blyštěla očka

a dlaň rozpačitá měď mačkala v úvaze těžké,

má-li za poklad svůj veliké z perníku hodinky

koupiti, jichž řetězem pestrým hoch vedle se pyšní,

či spíš harmoniku, z níž soudruh nadšeně loudí

hudbu nebeských sfér, neb horké onde uzenky,

jichž vzácnou libochuť prodavač tak vábně vynáší,

či snad okurku raděj, ve svůdném láku tonoucí?

A když k posledu boj rozhodnut, ztrávena mlska,

přestala hříčka bavit neb zkáze propadla dokonce:

lítost mnohdy krutá duši trápí z volby nedobré

a zrak smutně hledí, závistivě na druhy šťastné,

jimž kyne volba teprv nebo aspoň lépe dopadla.

Leč – snad ještě druhou na matince si dávku vyloudí...

Vesnických honorac, maloměstských hloučky předáků

vírem tímto živým blahovolně či pyšně se nesly;

většina ze zvyku jen neb z touhy po zábavě přišla,

v pestrý zírati rej, z lidu čerstvé sbírati dojmy.

V počtu jejich byl Živsa mladý. Jej k Hůrce nevedlo

Jiskrovo pozvání, ač lesník srdce mu získal;

byl by jiný, všední vyvolil den k návštěvě této.

Avšak zříti život lidu rázovitý zase jednou,

obraz, velkolepý kdys pohledu děcka, zatoužil.

Teď v hlučivý tady roj, mnohobarvý, volně se mísil,

chladný zprvka divák; však zvolna ho chytly porůzné

výjevy v obraze tom, křísíce i houšť upomínek.

Mládeže drobné ruch posléze ho mocně upoutal,

a když v zástupu tom děvčátko a chlapce uhlídal,

z jichž líček hubených, z jichž obleku zírala nouze,

jichž oči truchlivě tak, v závisti a tužbě daremné

po třpytu rozmanitém, vábném se otáčely vůkol:

různých pouti darů jim pod stany hojně nakoupiv,

odměnu božskou měl v plesu dítek bouřně radostném.

V tom zraky trojlístek z Velemína mu náhle upoutal,

v hustých lidstva davech ku chrámu se volně beroucí:

Marta farářova tam věku navzdor kráčela bystře;

pod čepcem nějakým starosvětským vlídně vyhlédal

z vrásek líce její zrak pěkně modrý jako charpa;

vetchý kýs „Nebe klíč“ pod páží zbožně si nesla.

Vedle stařenky lepá v chodu lehkém stoupala Lidka

v úpravě sváteční, vkusné, leč rozmile prosté;

chůze do vršku nachem jí vnadným zbarvila líčko,

v úsměvu jí veselém z řasy temné jiskřila očka.

Bohdan blízko za ní, zadumán, ostýchavě bral se,

k mládci se tiskla paní bledolící – snad jeho tetka.

Přešli kolem krámkův a budek, nezahledše tu Živsu.

Však jeho bystře pohled ku chrámu je dále provázel,

až mu zanikla rudá dívčího stužka klobouku.

Ač ho bavil rozhled půvabný po kraji šírém,

ruch též pouti jarý, přec teskný stín mu zacláněl

lehce to vidmo potud; leč z tváří Ludmily jasných

rázem záře jakás veselá vše zanítila vůkol –

Bývá takto časem, když slunko se v oblaku hrouží:

Smutná chmůra halí luhy květné, říčku a háje

a v ducha též se maní pochmurná záduma loudí;

avšak náhle mrakem vítězné slunce problesklo

a hned luh je vesel, pleše háj, směje říčka se lesklá

a v mihu rozblažené též líce a nitro se jasní.

Z víru tržiště vyšed teď Živsa ke kostelu kráčel;

než vida houštku lidí, jež mátla se u vchodu těsně,

záměru svého nechav, za chrámek bral se do háje.

Kol též hvozdu zeleň pestrými prokvétala hloučky

poutníků, tu pěšin spletením sem vystupujících,

tu v mechu, trávě mladé ve družném kroužku sedících.

Na stranu Živsa se dal, zkad žádná stezka nevedla;

průsek pouze lesem byl na příč úzce vymýtěn,

jímž jen zřídka chodec pruh bujné trávy šlapával.

I dnes málokterý sem poutník někdy zabloudil;

též tlupy pod stromy kol čím dál od kostela řídly,

až v posled samoten v liduprázdné houštině kráčel,

kam jen přitlumený šum poutní z dáli zaléhal.

Průsek rovně lesem ved’ Václava po hřbetě horském

až k výstupku hory, kde se v úval nížila příkře;

tam se vyhlídka lepá rozvírala na kraje dalné

a směs bříz a sosen do stínů vábila chodce

na pružný mechu klín. Sed’ Živsa tu v útaji klidném

a v kraj rozmanitý, širodálný dlouho se díval;

znal tyto vesnice blíž, venkovská města i dále,

silnici též bělavou, jež v hojných tíhla zatáčkách

přes doly, vršky, lesy v nedozírnou dálavu modrou.

Z ní upomínek zas mnohobarvé pásmo se předlo:

Do Prahy jízda prvá na studie, teskně radostná,

první jízda domů na saních v den štědrovečerní,

kdy v šeru nesčetné diamanty se po sněhu leskly

a v tichu posvátném rolničky zahrávaly pouze,

zníce sluchům dětským jak s oblohy Gloria plesné,

až pak v dáli pablesk známého se zakmitl okna,

blíže a blíže planul, již do dvora sáně zalétly,

na prahy stínů dvé z jasné pospíšilo jizby

a hbitě syn zkřehlý spěl v teplé lokty mateřské...

Takto se dále řadil v upomínkách k výjevu výjev,

odchody zármutné, za to návraty toužně radostné

pěšky luhem květným za sladké hudby skřivánků,

neb dvorským povozem či v prosté formana korbě,

sny v duchu rozkošné, veselé k tomu příhody cestou –

Dnes jevy zašlých let byly vesměs zbarveny jasně,

žádná chmůra po nich se v Živsově nestřela nitru.

Ó, komu ještě žijí duše dobré, nejmilenější

a kdo domov má svůj, krov teplý lásky mateřské,

tenť s veselím doposud let dětských pomněti může;

leč komu mrtvi drazí, komu rodná odňata jizba,

tenť v zármutku jenom těžkém na tu cestu hledívá,

jíž putovával kdys v milujících lokty bytostí –

teď mu ta cesta jeví, žeť pusto je ve světě šírém,

žeť krbu nikde nemá, jenž družně by chodce uvítal,

kdež by po pouti okřál ve vroucí náruči lásky...

Od vyhlídky lepé k okolí blízkému obrátil

Živsa pohled jasný. Tuto zas jej poutala krása

drobných přírody cet: v mechu hebkém píle mravenců,

květ na stonku hrdém, štíhlounkém vzhůru nesoucí

terč se zlatým třepením, otakárků dvé duhokřídlých

ve skvostné hře barev skotačících ve vzduchu čistém...

Dlouho tu Živsa seděl. Až náhle zašustily v listí

lehké nožky za ním. On v průseku pohled obrátil

a hle! to Ludmila sem hravoletnou mířila chůzí.

Sám zastřen lupením, mezerou prohlédaje větvic,

postavu zřel svižnou, jež v pospěchu blíže se nesla,

pro květ někdy letem v levo, na pravo bystře se chýlíc,

v rouchu barev světlých velkému podobna motýlu.

Ručky její z kukaček, petrklíčů rovnaly kytku

a hlava lehce při tom se kroutila na strany obě,

důležitou zevšad zraky vážné zkoumaly práci

a rtík sešpulený byl svědkem píle pozorné.

Než hotové kdy tuhou obvázala dílo povázkou,

vážnost roztomilá veselosti ustoupila rázem

dětské, nezkrocené; pozvedla do výše kytičku

a v kruhu pak se točíc s ní valčík tančila chvilku,

an ret přitlumeným k tomu dával hudbu popěvkem.

Pak zas šikmo kladouc obojí dlaň se strany k ústům,

„Jitko!“ zahoukla v dál a chvilku naslouchala bystře;

avšak zaznělo jen kdes v dálce žežulky kukání.

Z houštiny dívka posléz’ když nad sráz ostrohu vyšla,

v dol tiše upřela zrak, vyhlídky okouzlena krásou.

Stála tu, klidně točíc oči jasné po kraji vůkol,

až nenadále poblíž pod břízami Živsu zahlédla,

jenž upjatým pohledem na jejím tkvěl v obdivu líci.

V záleku trhla sebou a krev jí vstoupila ve tvář;

avšak rychle opět veselou svoji míru nalezla,

„Aj pan Živsa tady?“ s dotazem k němu kráčela vlídným.

„Pouť mne přivábila též,“ povstav dí v úkloně Živsa,

„a vzácná za pobožný čin je mi odměna dána:

s vámi to setkání.“

„Ó znáte se ve slohu dvorném!

Leč zbožnosti, nevím, zdali rovná pochvala patří –

zdá se, že pouti vaší cílem byla pouze vyhlídka,

jíž se koříte tady, – mší v kostele málo pamětliv.“

„A přec i vás tu vidím –“

„Však já již z chrámu přicházím –

Po mši lapil nás před kostelem pan Jiskra, polesný; –

marny vytáčky byly – v dům svůj nás všecky zavlékl

hostí tamto mocí... Jen já mu na chvíli vyklouzla,

bych své Jitce milé, dceři Jiskrově v ústrety zašla,

jež v tuto končinu prý odběhla pro bratry maličké.“

„Jí tedy neznámé jsem za shodu díky zavázán,

jež v samotu mně maní tak vzácnou družku přivedla?“

„Ó zanechejte lichot, spíš pravdu vyjevte upřímně,

že jsem slastiplnou vám nevhod ukrátila chvíli.

Tam v onu dálku sinou, v ono luzné modro tajemné

přes lesy, přes hory vás v upomínkách jistě blahostných

touhy zanesla peruť – s nechutí sem duch se navrátil –“

Zvážněl Živsa nyní, pravicí v dál prudce zamáchnul.

„Pouhá chmůra je tam, jen mutné stíny a páry...

Tam nezalét’ duch můj; on v dětské ráje se hroužil,

jež tady, ve kraji tom rodném tiše, sladce mi kvetly.

A věru, zdá se mi teď, že štěstí dávnodobého

křídlo zlaté v tom koutku tichém zas leb mi ovívá:

Dávno, ba dávno také nezažil jsem chvíle lahodné,

dávno taký veselý mé nitro nehostilo poklid,

jak tou právě dobou, v té náruči přírody krásné,

uprostřed lidové slavnosti a zábavy prosté,

jež tak vzdálena jest všeho, co mne utýralo onde.

A k tomu, slečno – tiché v tom nezřete pochlebování –

váš zjev jasně milý, v němž zdá se zosobněna téměř

všecka ta zář veselá, to plesání přírody jarní:

Jest mi, hledím-li na vás, tak jak by mi do hrudi chladné

zrak váš bezděky sil též jiskry radosti životní.“

„Ach, co mluvíte? Co já –“ ve zmatku zašeptala dívka,

se sklopeným pohledem svou v rozpaku týrala kytku,

až jí padla z rukou; oba rázem shýbli se rychle.

Václav, kytku lapiv, podržel ji, zatím co Lidunka

rovnala sobě klobouk, jenž sklouznul na stranu málo,

a vlas rovnala též nad tváří mocně planoucí.

„Čas již,“ řekla potom, „bych po druži pátrala dále.“

„Smím-li nabídnou vám svůj průvod?“ Živsa si žádá.

„V žold si tu kytku nechat, ač jestli jinému rytíři

určena dříve není?“

„Ó, v pravdě mi službu rytířskou –“

v úsměvu Ludmila dí, již rozpaku prosta opětně –

„Bohdan dříve nabíd’, leč v pevné pasti uváznul:

Lesní Jiskra mocí k nerytířské službě ho zajmul –

vzorný můj paladýn s ním soudek z Plzně načíná.“

Za psem dlouhouchým dvé chlapců náhle vyběhlo

z houště mladých doubků, dvěma bystrým rovno kolouchům.

Ustali v úprku teď, pod břízami Lidku zočivše:

k ní obrátili krok, leč při zjevu pána cizího

vázli opět; jen váhavě blíž se ubírali posléz

k sestřině družce milé, jež v ústrety kráčela párku.

„Ajhle, Otík a Jarouš! Kdež Jitka?“ se tázala chlapců.

Však již sestra jejich též z lesní houštiny vyšla,

Ludmilu zahlednuv, zrak dívky radostně zajiskřil,

hned svůj zrychlila krok, přítelkyni plesně uvítat.

Cos jak růže plané půvab měla Jitka polesných:

Ve světlých kadeřích hrál jemný do zlata nádech,

úběle pleť čistou měla, čerstvé v líci ruměnce,

modrý zrak veliký, jenž pod řasu rád se utíkal

světlou, jemnobrvou; na rtíků třešně lahodné,

z pod nichž perly zubů jak v ostychu svítaly kradmo,

na zjev dívky celý, lani v ladném vzrůstu podobný,

stoudně plaché, něžné bylo vdechnuto kouzlo panenství.

S pozdravením hlasným sobě dívky do náruče létly.

Ludmila volně po té s hostem seznámila družku,

již patrná před ním na počátku opřádala tíseň;

leč k myslivně lesem když pospolu kráčely nazpět,

k obvyklým hovorům o všedním předmětu různém

přispěla vypravujíc, že v roklinu chlapci zaběhli,

kde svůj rozbila stan smědolící cháska cikánů,

chtíc po způsobu svém též z valné pouti kořistit;

zjev ten pestrodivý ovšem že propásti nemohli

rozpustilci malí, ač různé zábavy dosti

dnes při myslivně samé jim rozruch pouti uchystal.

Jak dvě veverky zatím hoši semtam skákali houští

se štěkajícím psem, ve smíchu a pokřiku hlasném;

od stromu ke stromu dál druha druh laškovně poháněl,

tu hle! nyní zase tam tvář drobná mihla se za pněm,

škádlivě zoubky ceníc, až posléz ku předu pádě

párek šotkovitý dohlídce nadobro uniknul.

Když ruchu pouti opět se s dívkami Živsa přiblížil,

chtěl se poroučeti jim, leč k odchodu již bylo pozdě,

neb již rychlonozí jej chlapci ohlásili otci

a vstříc rychle vyšel jemu čacký Jiskra polesný.

Hned ho zajav hostem – všeliká byla výmluva marna –

Václava ve zdvořilých žertech do myslivny uváděl.

Vetchý šindele kryt mělo prosté Jiskrovo sídlo,

však na štítu sivém parohů zdoba hojnovětevná

z dáli je lišila již od páru chudého baráčků,

jež, sobě rovny na vlas jak dvojčata, stály poblíže.

Málo vyšší byla sic, však širší stavba myslivny,

k pavlači párek oken shlížel z jizbičky vikýře,

plot smrkových kůlův objímal zahradu vedle

a dvorek úpravný s kurníkem, chlévem a kolnou;

těsně za ohrazením les husté vršky vypínal.

Ba, kmet hvozdu jeden, smrk mocný výše velebné

stál na dvorku samém, jak čestná stráž bohatýrská

před sídlem mileného lesův ochránce i vládce.

Přes dvůr do stavení ved’ Václava Jiskra polesný

v síňku šerou, prostou; byla cihlami dlážděna pouze.

Jiskrova bodrá choť tam vítala hosta nového,

statná, boubelatá, ač vlas jí bíle prokvétal;

mouku na sukni majíc, tvář rozžatu plotny požárem,

v zástěře obšírné ruku pečlivě otřela sobě,

nežli jejím stiskem po prostu přivítala Živsu.

Žertem správce lesů svou družku omlouval i káral:

„Jí odpusťte, prosím, neb nezná způsobu pánů,

s lidmi se zřídka jenom v té stýká pustině lesní,

přístupu hrubě nemá v honorační kroužky okolní,

by svůj brousila mrav; vede selskou v pravdě domácnost,

cihly za parkety nám, ani fortepiána nemáme –

se shověním proto též v naši prostou vejděte jizbu.“

Vskutku starosvětská byla nízká jizba myslivny:

Z kachlíků zelených v rohu velká trůnila kamna,

obklopená s dvou stran nízkou bez nátěru lávkou;

čásť tam podlahy též byla cihlami dlážděna pouze,

avšak hlinka rudá jim čerstvou dávala záři,

v bezvadné jak všechno kolem se v čistotě leskla.

Valnou vrstvu peřin pod bílou nesly pokrývkou

postele důkladné, dvě tu po straně u stěny stály;

naproti prádelník staromódní tměl se a šatník:

nádoby nejlepší na onom se vypínaly pestře

a trety rozmanité; uprostřed z vosku beránek

vznášel zdobně malou, z purpurné látky korouhev,

nad ním ze skla širá jako křišťál zářila báně.

Naproti kamnům kout zaujímala u vchodu truhla

vetchá, kvítkovaná; nad ní pak pušky a brašny,

důtky a lovčí roh s velikým bylo zříti tesákem.

Šperk parohů srnčích nade dveřmi se ladně vypínal,

obrazy prostoduché, lety sešlé shlížely se stěn:

Onde myslivce rakev truchlící hejno zajíců,

srn, jelenů, kanců, v předu křížkem liška provází;

zázračný tu roháč drsnému jeví se Hubertu;

nad spícím Ctiradem tam v roh duje Šárka ukrutná;

pták tu na větvi sedí: hlavy obrys, dříku a křídel

chmýří vskutku šatí, přiklíženo, barveno různě.

S prostých jinde hodin pestrá se kukačka uklání.

V oknech Flóru jarou kořenáčů zástupy pěstí;

jedním zříti na dvůr, dvěma přímo na prostoru travnou,

jíž dnes pouti život mnohobarvý šumně se hemží.

Při stole uprostřed, jenž vína kalíšky a láhev,

v míse oplatky jeví na květném ubruse modrém,

s Martou družně sedí pana Výhoně choť bledolící

a s nimi trojlístek pan Martin vážně zavírá –

souseda pozval jej dnes Jiskra na hostinu poutní.

Martin mlčky holé před Živsou témě pochýlil,

jak známého čilá jej vítala Marta srdečně,

Výhoňová dumnou též k úsměvu přívětivému

nutkala líc; pěkné doposud byla postavy, tváře,

útlounká i slabá jako lehký ze vzduchu výtvor,

s obličejem něžným, snivobolným, lilie bledším,

jímž jak mystická by se míhala záře měsíční

a v oka temnu časem sen divný blouznivě zářil.

Živsu za stůl usadiv, jemu lesník vína podával,

a když srknuv jen trochu host, ku pobídce namítal,

vína piják že není, zvlášť před večerem že nepívá,

Jiskra jej odzbrojoval: „Dnes v pouť s vlky výti musíte,

a z kolejí vybočit zvyklých též někdy je dobré.

Však-tě to vínko ryzí, bez falše a přísady mrzké,

sic též nevzácné, bez pyšné marky cizinské,

dítko domácích niv, ceněné jen v okruhu úzkém:

proslavené Moravou Polešovské víno lahodné.

Zeť můj blízko je tam ve službě a právě mi poslal

v dar té šťávy libé. – – Pana Martina jen se otažte,

hodna-li pochvaly jest; onť znalcem vína je velkým.“

Martin právě pohár filigránský ke rtu nahýbal,

když naň touto řečí všech pohled náhle obrácen;

škubnul málo hlavou, rtům urval bezděky nápoj

a stavě číši na stůl, s pokašláním ke slovu měl se,

avšak v náběhu tom nenadále se prudce zakuckal,

až mu brunátněla líc, leb hladká kývala sem tam.

Když pominul záchvat, v levo, na pravo lehce zamrsknul

vyzvědavým pohledem, obsloužil nos tabatěrkou,

otřel témě lysé, oči ke stropu vážně obrátil,

pak s obočím vztaženým zas před sebe přísně pozíral.

V úsměvu bezděčném k němu kolkol zírali hosté,

tetce i Bohdanově svit lehký líce přelétnul,

Jiskra jevil smíchem zuby pod knírem bělolesklé:

„Nuž, toť znalce je soud –“ vece; avšak náhle umlknul,

oknem zíraje ven v poutníků zástupy pestré.

„Aj, pan otec váš též – ! I panička ze chrámu vychází...

A slova pán mi neřek’ –“ teď Václava laskavě kárá.

„Pěšky vyšel já dřív, nad jízdu mi chůze milejší –“

odpověděl Václav. Leč Jiskra radostně vykládal:

„Náhodě jsem ponechal, by k pouti mi hosty přivedla,

a hle! jakým leskem mou skromnou hostinu věnčí.

Hosty také vzácné jsem napřed zvát si netroufal,

avšak teď tu kořisť ze svého revíru nepustím.“

Z jizby vyšel na kvap. Za to s Lidkou vstoupila Jitka;

zůstaly venku dosud, tam v síni a světnici zadní

sdílely jedna druhé své dívčí důležitosti,

až veselí hlučné jim bezděky Bohdan uchystal.

Ve sklepě s lesníkem prv družně načínaje soudek,

bylť zatočil se nějak nevhodně při výkonu tomto,

tak že mu na světlé šaty letní prudce vytrysknul

chmelné vláhy pramen; jak plavčík v bouři promoklý

z pivní lázně vyšel. Šaty krásné pohroma stihla,

svléci, sušit je musil, v podkrovní jizbici krýti

své nedbalky zatím v lesníkově kalmuku dlouhém.

V úpravě této divé před dívkami náhle vystoupil,

příchodu jich netuše; zpět v úprku rychle ukryl se.

Ludmila žertovnou tuto příhodu líčila hostům.

Rozmluvu chlapci čilí nenadálou přervali bouří.

Pouti darem různým se chtíce vychloubati hostům,

z venčí juž hlaholem svůj příchod ohlásili břeskným

bubnu a trubky jakés, směle pak se vloudili dovnitř,

s šavlí v pěsti Otík, Jaro s lesklým po straně bubnem,

krotkou, rozježenou též v náruči třímaje kavku.

Z loktů pták mu vyklouz’, vlét’ šustivě do středu hostí,

skákal po stole tam, nemotorně porážeje číšky,

až pak na lbi holé panu Martinu těžce usednul,

ve skřeku nad temenem černýma mu křídloma mával.

Couf Martin poděšen, byl poplach v jizbě obecný.

A v tom Jiskra nové do světnice hosty uváděl.

Postál, zahromoval, v hochy přísný vrývaje pohled

mlčky natáhnul prst, jím v koutě na důtky ukázal,

na dvéře pak; hříšníci malí ven skroušeně tíhli.

Martinu spěl na pomoc, v síň s klofcem kavku vyhostil.

„Aj, to s dětmi radosť!“ se v povzdechu panstvu omlouval.

V rozruchu tom Bohdan též v jizbu se nesměle vloudil,

v ústroji řádném již; plaše Ludmile s cesty se uhnul,

když k němu mířila blíž, smích v očku a na rtu šibalský.

Však zase na stůl již prostírala Jitka polesných,

s díkem marně oběd zdvořilým odmítali hosté.

Skromná povstala pak, dvorná mezi dámami půtka,

nechtěla žádná z nich na přední místo zasednout;

posléz’ Živsova máť předsedkyně převzala úkol,

drobnotělá to paní, obstárlá, líce povadlé,

leč z té v lesku čilém oko zíralo bystře a jasně

z pod čela, ježto napříč jemné protkávaly vrásky;

po staru přihlazený vlas nad ním vil se prošedlý,

krajkami černá jej postýlala příze lehounká.

V cinkotu lesklých lžic na talířův obrubě pestré

prostý kvas započal; rozprávka na chvíli utichla.

Však brzy Živsa otec sluch kroužku celého upoutal;

byltě hovorný dnes, k tomu nálady růžově dobré.

Když mu polesný mok Polešovské révy nabídnul,

„Při chmelu zůstanu teď,“ vece; „vínem lépe ukončit.“

„Jak pořekadlo radí,“ přitakal ve smíchu polesný.

„Sprostší má tu napřed, vzácnější k posledu místo.“

„Sprostým ječmenový,“ na to Živsa, „mi nezvete nápoj!

Královskýť jeho rod: jemu původ vládce brabantský,

bájný kníže Hané Ječmínkem též se nazývá.“

„Báje to pouhé jsou,“ žertovně mu Jiskra namítá.

„Původ vína v opak posvátné zjišťuje písmo,

sám patriarcha Noë k němu první révu vypěstil –“

„Avšak potměšilá zlou odměnu réva mu nesla.“

„Vínu požehnal Pán,“ se vmísila v rozmluvu Marta;

„Kristus v zázraku svém prvním učinil vodu vínem

a svoji krev božskou v té způsobě lidstvu podává –“

Však z oka Výhoňové v tom jemnou důtku vyčetla,

a proto s rozšafným pospíšila sobě dodatkem:

„Ač-li hodí se, volit v žertovném zápase tomto

předměty posvátné, jimž víra klaní se pokorně.“

„A k čemu ve sporu tom nám potřeba podpory božské,“

lesník v souhlasu děl. „Vždyť sám již rostliny útvar

znak nese výmluvný šlechtických révy jakostí.

Skvostná listu zeleň, nádherná úprava loubí,

z věncův těchto lepých jak pyšné šperky visící

vzácné bujnozrných hroznův ametysty, safíry,

velkých skvosty perel, v líbezném nádechu mlžném –

Ó, bujný vinohrad, na pahorku, smaragdově zářný,

může-li krasší být hrdoluzné úrody obraz?!“

Pohnuv náhle sebou, pan Martin vedle sedící

židlí zašramotil. Ruku do předu rázně natáhnul,

jak by jejím šermem chtěl kýsi provázeti výklad;

však hned stáh’ se nazad, ruku na bradu volně povypjal

a hladě dásně holé, nákrční rovnaje šátek,

jak v myšlénky zabrán, k stěně naproti upjatě zíral.

„Soused k podpoře mé chtěl přispěti cestami svými,“

lesník vážně mu řek’, leč k hostům chytře zašilhal.

„Pána starého totiž na projíždkách leckdy provázel

v různé země cizí, mnoho ze světa moh’ by povídat.

A v jihu zejmena dlel, v Dalmácii, Vlašsku a jinde,

tam pak révy zočil sady valné, bujně kypící,

jilmy viděl statné, jež vína ovíjely věnce

v nádheře rozkošné, v ráj šíré pláně měníce.“

„Avšak chmel bohatýr jest rovněž postavy švarné,“

odvece Čenkova pán. „Ba, snad že i révy lepější.

Tmavší arci zeleň, drsnější má sice listy,

leč jeho mužný vděk nad krásu mi révy milejší.

Réva je kráska jihu, chmel čacký mládce severní.

Když zelený, bujarý voj štíhlých těchto jonáků

v šik seřaděn statný ve chmelnice táboru valném

v síle a pýše jaré těla křepká k výši vypíná,

pod věnců zelených své vršky nahýbaje tíží,

jež hlaviček hojných zlatolesklá úroda krášlí,

kolkol rozšiřujíc dech silný vůně opojné –

kráse milé se těšíc, mé srdce tu vezdy plesává.

A vděk tento hledat v cizokrajných netřeba lánech,

hojně se jím pyšní na blízku i půda domácí.

Chmel je synem vlastním nivy rodné, dávno tu dával

nápoj předku milý – již po jmenu jasně to znáti – ,

ba, v dějinách i našich pivo vážnou úlohu hrálo,

v rozbroji panstva i měst pod králem „Dobře“ malátným.

Réva v opak cizorodná jest k nám přistěhovalka;

název sám to jeví, jmeno nápoje rovně cizinské.“

„Neznám těchto věcí,“ dál Jiskra se horlivě brání;

„leč vím, dávno že jest všude po světě známo a slavno

mělnické, tekutý to granát, tak veskrze český,

jak ty pyrópy drahé tam v úvalu pod Milešovkou.

Dar ten vlasti otec zanechal nám – pravda-li jesti?“

v zápasu zlém o pomoc se k Václavu vedle obrátil.

Ten trh’ silně čelem, jak ze sna by náhle procitnul.

Bylť již často zrakem se k jednomu místu zatoulal,

na příč přes tabuli, kde s Jitkou šeptala Lidka.

Ač své družce jenom naslouchati Lidka se zdála,

přec též zhusta po něm zraky volně otáčela jasné,

teď jak v dumě tiché, veselými tu blesky sršící,

teď zase roztržité, teď jak by ve věsti tajemné,

teď jak stoudně plaché. K ní Václav stále pozíral:

Divné kouzlo chová tato rozmluva pohledy tajná

a hloub často jeví duše záchvěvy nad slova mocná.

Teď lesního dotaz vyrušil jej z rozmluvy vábné.

Však byl vádě obou veselé jen z půle naslouchal,

a proto nepřilnul jeho odvět přesně k otázce.

„Arci že réva“ – pravil – „jest nad chmel povznesenější:

Vzácná šťáva její, žhoucími polibky zrající

čisté záře nebes, nám sluncem žíly prohřívá,

ohně i světla plná, nese v éther křídla myšlénky.

Však chmelu, ječmene mok jen ke hrudě tíhne pozemské,

poutá mysli peruť, krev línou v útrobu vlévá.

A proto réva jenom velebí se v básni a písni

pěvců různorodých, struny východu, západu hlasné

chválí víno jaré, jež snoubeno kráse a lásce.“

Bezděky rozlesklý jeho zrak na Lidušku se upřel,

jež k němu napjatě zříc, teď zrudlé schýlila tváře.

Však pan Živsa starý i novému se soupeři opřel.

„Takž i ty, Brute – !“ pravil. „Sám syn proti otci pomáhá!

A v boj vínomilů zpěvných armádu přivádí.

Však nic platna není. Vždyť Hellady, Persie pěvci

chválili révu jenom, že chmelných neznali kouzel.

A hle! po nich vyjetou též cestou pěvci severní

vína triumfální vůz k Parnasu nadšeně táhnou,

ač doma valná čásť moku holduje ječmenovému.

Těm poetické jen, co jiní v říš krásna uvedli,

zvlášť co je barvy cizí neb dálky obestřeno nimbem.

Poblíž všecko hrubé jim jest, zdoby písně nehodné.

Však já chmel velebím jim navzdor, dítko domácí,

nektar ječmenový, slavený v lidu písni upřímné,

ten blahoplodný mok, jímž zem’ naše můž’ se vychloubat,

jenž v letu vítězném dál, dál říš révy zabírá.

Nechť ducha víno hravé jihu ohněm bujně zažíhá,

k české mysli naší mok ječmene lépe hodí se,

zdroj veselosti bodré, jen v míře-li slušně požíván.“

„Aj, k tomu rád se přidám,“ vece lesník; „výhradu pouze

pro dnes jednu činím: že zvláštní míra je poutní.

Zbraň tedy již skládám, vyznávaje nad to upřímně:

Dobrá ječmenová nad špatné víno mi dražší!

Tím pak skončena buď chmelu, révy potýčka daremná!“

„Dávnodobou,“ dí Živsa na to, „jsme opáčili báseň,

kdež voda s révy mokem se v perné hádce potýká –

Tam rozhodnuta seč: Pij každý zkrátka, co může.“

„A zde je rozřešení: Vol každý podle libosti!“

lesník bodře dodal. „Či smír tak spíše učiňme:

Chmelné vláze předem česť řádnou pospolu dejme

a krev révy potom spolu ceďme u závodu svorném!“

Rozmluva dál měnivá sem tam se otáčela volně,

až pak Živsa otec zas niť řeči pevně zachytnul

a slastnou z minulosti zlaté upomínku vyvážil:

„Pro mne z uprchlých dnů pouť jedna je navždy památná.

Tam, kde šikem valným hor ladné zástupy vroubí

vlasti severní kraj – Milešovky komonstvo malebné – ,

v úvalu rozkošném, stromovím kryta zevšad ovocným,

skrovná, přívětivá v tichu vábném vesnice dřímá.

Vlastislav jmeno jí, jež zmoutili Němci maličko.

Neb lán odrodilý tom v úvalu právě začíná,

úplně naň se hodí Kollárova výtka žalobná:

„Les, řeky, město a ves změniti své jméno slovanské

nechtěly; než tělo jen v nich, ducha Slávy není.“

Zvlášť zde ta rána bolí, neb čerstvá ještě krvácí,

ještě tu bibli chová v řeči české chatka nejedna,

názvy rolí doposud zvuk český namnoze chrání.

Družná nad vískou na pahorku se kaple vypíná,

tam se potok pramení – starožitné jméno mu Modlá.

Sem svatodušní čas lidu vábí zástupy valné,

Němců, též i Čechů směs pestrou z blízka i dáli.

I mne na pouť tamní za mládí náhoda vedla

a hle! drahého také mně z pouti se dostalo dárku,

jejž po celé mně žití až ke hrobu souzeno nésti.“

Hned na začátku neklid choť Živsova dávala znáti,

červeni lehký dech jí pokryl tváře povadlé

a zraky rozpačité se k manželu nesly prosebně,

káravě též; k tomu lehce rukou jak v obranu mávla,

z úst pak důtka tichá: „Ale, Pavle – !“ se ozvala jemně.

Avšak Živsa otec, té nedbaje prosby a důtky,

v úsměvu pokračoval: „Já tehdáž službu nedávno

jsem na Perucku přijal, jsa v prvním rozkvětu mužném.

Dum bouřných a citů změť jímala nitro mladistvé,

směs filosofských škol, Voltairova náuka břitká

i školy germánské, ideálů zápas i skepse,

vliv pěvců různých, z nichž zejmena mládce okouzlil

mrtvý „Máje“ pěvec, meteor čaroleskle zapadlý –

v rozporu nestálém vše to háralo v útrobě vírné,

však cit s výše jeden v tuto zářil bouři majákem

pevným spásorodým: to k národu, k otčině láska,

jíž hruď záhy mladou roznítila družba i četba.

Tehdáž vesny dechem té lásky se rozvilo poupě

krásně po vlasti naší, nechť posměch, s hůry nepřízeň,

záští odrodilých trnité kol splétaly houští,

tím jen vábněji květ ve stínu a tíši dařil se,

vroucím pěstitelům čaromocnou spláceje vůní,

svíží ještě celý, v rose jitřní blýskaje luzně...

V obzoru půlnočním hor valných obrysy modré,

pásmem rozvinuté tam v šíré dáli malebným,

oknem zrovna mojím k sobě blíže mi kývaly dlouho

zříceninou četnou, jež báje mi šeptala předků,

vábily mocně slibem krás rodné přírody hojných.

Přítel nad to Hynek tam na dvoře v úvalu horském

písařoval, v dopisech vzletných kraj tento vynášel,

zval mě do hor, na potulky v lesích a k rozmluvě družné.

Jednoho jitra tudíž já pěšky na cestu se vybral,

vhodné prázdně uživ. Má první mířila cesta

k rozvalinám Hazmburku šerým, jenž ostře vypíná

hřbet svůj kostrbatý z dolin Ohře co výspa mohutná

dvé k nebi týče věží, čtyrhrannou výše, zašedlou,

na svahu níže druhou, temnější, štíhle okrouhlou.

Tak tu malebně trčí, v kraj šírý chmurně pozírá,

stín minulosti hrdé, mluvy české strážce poslední;

s čackým v dálce Řipem hor vojsku již odrodilému

vzdorně čelí na sever – kéž aspoň ti dva se brání!

Tam jsem zrak pokochal vyhlídkou do kraje božskou,

v rozpadlých mě kobách opředlo romantiky kouzlo,

dávné bouři bitev jsem v rozkoši, stesku naslouchal,

slavných vlasti dějů kol výjevy táhly mohutné...

Pak jsem dál putoval, k hor zástupu blíže a blíže.

Na pravo tam Radobyl na lysé kříž lebce vypíná,

Velká blíž i Malá Lovosická hůra se týčí,

tam v levo Košťálov nese trosky hradiska malebné,

Ostrý dále za ním a jiné jsou výšiny četné,

nad nimi nejvýš pak trůní Milešovka velebná.

Košťál byl mi metou, či spíše ta kotlina vábná,

jež v hor věnci za ním svůj vzácný půvab ukrývá.

Vísky tonou v zelenosti sadů, jež kotlinu všecku

hustě kryjí, též stráně kolem jak háje ovocné

až po vrcholky vrchů a s révou leckde se mísí;

nad nimi hustý les tu a tam hor výšiny krášlí

neb hrad rozvalený; též ve středu kotliny níže

věž na skalce malé kulatá, vetchá se vypíná.

Pod ní sídlo malé panské, dvůr, vesnice drobná –

Skalka jméno její; tam druh můj v zámku přebýval.

Věž tato dráhy mojí směr řídila v úvalu krásném.

K Teplé jabloňovou alejí jsem nejprve kráčel.

Prostřed vesnice té zdroj čerstvý z půdy se prýští,

prostá nad pramenem zbudována je Panny svatyňka;

na stěně venku visí veliká tam lžíce železná,

jíž z nádržky chodec vody jasné čerpati může, –

dí, že neduh různý zázračně ta vláha zahání.

Dál po koberci lučin k Vlastislavi mířila stezka,

kam lidu proud se valil – tamť slavná pouť byla právě.

Český ještě hlahol mne k vesnici hustě provázel,

avšak více a víc k němu mísila řeč se německá,

až pak v pouti šumech již valně převládala nad ním.

Jáť mnohobarvý ruch lidové slavnosti prohlížel;

avšak náhle poblíž hlas známý „Pavle!“ zajásal.

Ohlédnuv se po něm, já „Hynku!“ radostně opáčil,

a hned láskyplná mne přítele sevřela náruč.

Letmo se navzájem vystřídala spousta otázek,

až druh mysli živé, mé schvátiv rámě pojednou,

„Představení třeba teď – tam dcerky direktora mého!“

ve spěchu poznamenal, hned ku předu táhna mě rychle.

Dvé tam stálo děvic, v ruchu tom k sobě družně se tiskly,

jak dvě třešně zralé, v pár svůdný stopkami srostlé,

tak čerstvé obě, usměvavé, tak sobě podobné.

V rozkvětu obě prvém, jen skrovný byl věku rozdíl,

vyšší jedna jenom, kypřejší postavy trošku,

temnějších kadeří, plna šotků v pohledu, líci,

kdež ve smíchu hravé neustále se hloubily důlky;

však za to dívka druhá – –“

V tom choť jeho pohnula židlí

s nápadným šramotem, nevrlost na tváři zarudlé,

s křesla se pozdvihujíc, pryč jak by se chystala jíti.

Avšak chlácholivým jí bránil Živsa posuňkem:

„Nic dál nepromluvím o vzácném půvabu jarním

mladší dívky druhé; jen jedno mi vyznati dopřej:

Ač v oko více mi bil vzrostlejší dívčiny půvab,

přec hned srdce moje pro mladší živěji tlouklo.

Celkem představení jsem as odbyl dosti nejapně,

leč kdy Pavlinka potom, děva starší, zač’la německy

a k ní: „Česky jenom, neb Čech to nade mne litější,“

přítel v úsměvu řek’, rozvázala též se mi ústa:

„Jak mne těší, v kraji tom tak sličné Češky nalézti!“

Avšak Pavla čilá ve smíchu popírala bujném:

„Ó nikoliv, pane můj! Váš přítel horlivě arci

touží zčeštiti nás, trochu češtiny též jsme pochytly

prosté, z úst lidu jen; však Němkyně zůstanem’ obě,

germánská jest již naše krev, řeč matky a duch náš,

tak jsme vyrostly celé na zdejší půdě německé.“

„Vskutku ryzí,“ zavolal jsem já, „tuto půda německá!

Vlastislav hlaholí germánsky a Skalka i Teplá,

Košťál onde šedý germánské zvěsti vypráví

a jmena všechna kolem jsou hlasní svědci němectví!

Ó, by povídati moh’ ten každý kámen a stezník,

což by vyprávěl vám o zlobách minulosti nedávné,

jež ten zněmčily dol, jak před tím urvaly Slávě

vlasť onu nesmírnou nad Sálou, k Odře a Baltu

povraždivše celé mnohočetné národy slávské!“

„Tak, hochu! Dík za pomoc!“ vece druh. „Teď potřeme bohdá

pych Thusneldy naší, s níž od roku boj vedu perný.

Aj, Thusnelda, jejíž v dole Sázavy stála kolébka,

v němžto její roditel, ryze české jméno mající,

léta pobyl dlouhá. – Ó žel, že po kraji českém

Germánek takových doposud bez počtu nacházíš!“

Žertem takto polou, z pola vážně se jitřila půtka,

až ji ukončil mrak, jenž oblohu náhle pozastřel.

Dívčiny rychle domů před blízkým chvátaly deštěm

a s nimi já i Hynek; byl zámek velmi blizoučko,

již za chvilku malou prchající vítala Skalka.

Pod kulatou tu věží, na skalisku chmurně trčící,

zbytkem rozkotané, starodávné tvrzky rytířské,

k srázu se těsně tulí dům panský stavby novější,

prostě jen ozdobený – ředitel v něm statku obývá.

Ochranných domu vrat jsme v pospěchu právě dostihli,

když lupením sadu již zachřestily krůpěje těžké.

Na dvůr z chodby malé pan Čacký právě vyhlédal,

sličných dívek otec; tam krátká odbyta ihned

formule představení. Byl bodrý pán to a vlídný,

nakloněný k žertům. Když hodlal přítel uvésti

v písařský mne pokoj, sám ve své zval mě obydlí,

a hned v komnatu ved’ hostinskou v patře hořejším,

kdež choť pyšnější obřadně uvítala hosta.

Na stůl, rychle krytý, zákusky tu dívky přinesly,

s lahví šťávy libé, již čacká réva vydává

v Žernosekách blízkých, svým vínem dávno slynoucích.

Nejprve, jak bývá, povolání skytlo společné

látku našim hovorům; stav setby a žatva budoucí,

ovčín, stáje a chlév, rybníků výnos i zahrad,

trud s čeledí a lidem, rozličná v úřadu svízel

podnět rozmanitý sdílnosti podávaly družné,

až pak šíře zapřed’ pan Čacký rozmluvy pásmo.

Duch vzdělaný z jeho slov se jevil, zvlášť krásy milovný,

známosť knih nemalá, v umění též obliba vroucí.

V zápalu před hostem hojnými se obrazy pyšnil,

jež skupením vkusným stěny komnaty krášlily vůkol.

Pak na proudy maní politické zábava přešla,

a znova dotk’ se hovor vlastenských zásad a cílů.

Pochvaloval domu pán sice věrnou k otčině lásku,

leč ryze českých snah jemnými se ostny dotýkal,

Hynkovu horkou krev k boji leckdy vyzývaje žertem.

Avšak ve svoji řeč blahovolně i češtinu míchal,

ač jeho družka hrdá s nelibostí nesla to zřejmou.

A když do sporu pak sama hodlala břitce zasáhnout,

zved’ muž sklenku plnou, rozmarně ukončuje půtku:

„Aj, k veselí tuto nás číš vína jarého pozývá,

s oblohy host nám spad’ z nenadání k zábavě družné –

nač tu chvíli milou v šarvátce utráceti marné?!

V noc kdyby vedla se dál, přec každý zůstane při svém.

Já sic víry nemám, že zdar té vzejde myšlence,

jíž tak mocně planou vaše bujné skráně mladistvé,

leckdy také žertem proti Hynkovi chápu se dřevce,

avšak nechci mu brát onu víru, ni vám, pane Živso!

Jeť temeniště její v ideálním povzletu krásném,

jenž tak pěkně sluší době mládí, krášle i starce –

nuž, toto světlo nebes hruď lidskou stále zahřívej!“

Ve shodu přátelskou tré zvučně zacinkalo číší.

Venku zatím hrozivá za krátko se přehnala mračna,

kraj zakalivše smavý jen spěšně lijáku přeháňkou.

Oknem slunce paprsk zas v komnatu vábně zasvítil,

v mladších touhu budil po svíží prostoře volné.

S dívkami nás prozatím pan Čacký vlídně propustil,

by k věži nás vetché na skalky vrcholku dovedly.

Ke straně zámku malá tam příkře se výšina chýlí,

avšak dále za ním zponenáhla se k úvalu níží;

po svahu zřízen sad; v něm cestka nejedna se kroutí,

jíž k věži dávnověké na vrchol vystoupiti možno.

Krůpěje hojně dosud zelení prosvítaly čerstvou

a hle! i stezky sadu, zmyty deštěm, leskly se divně

zábleskem těkavým jak hvězdkami žárně rudými:

teď tu a tamhle opět se v písku zajiskřilo vlhkém,

někdy sterým zasršel světlem na slunka paprscích,

jak vídáme zimou démantky se po sněhu míhat.

Bylť písek navezen z blízkého ložiska granátů,

jež v kraji tomto chová ve štědrém otčina klíně;

z písku se větší druh vypláchne a pečlivě brousí,

avšak hojně potom zůstává ještě zrnéček

drobných v náplavu tom, nevhodných práci brusičské –

tyť vláhou omyté v cestičky se jiskřily písku.

Kraj též smál se celý rozkošně po koupeli jarní:

čerstvá níže zeleň souvislých zářila zahrad,

z nich zlatě osloněné prohlédaly domky a mlýny;

dál, zelenou listím, hlavu týčila hůra Sutomská,

Košťálov zase tam své vážné trosky vypínal, –

jak diadém skvostný v jase slunka mu blýskaly na lbi.

Od něho přes dolinu pjal skvostný v obloze půlkruh

až na protější vrch duhy oblouk sedmibarevný,

jak by tam otvořená se vzpínala nad nimi brána,

jíž v pozadí se jevil nad modrou nížiny dálkou

stín Hazmburka šerý v divovábném obrysu lehkém.

Osvěžený prškou vzduch šířil ňadra lahodný,

silná vůně sadů rozkošně opájela smysly,

ten svit slunce vlahý a všechna ta krása okolní

s vínem prv požitým ducha slastným jímaly kouzlem:

Svět se mi tehdy jevil v nejkrasším rouchu pohádky,

kraj ten zářemi hrál, jak ve snu je vídati pouze:

sílily tento přelud samy lesklé v cestě granátky.

S Hynkem Pavla čilá po stezkách pílila napřed,

tu hned, hned zase tam jich družný smích se ozýval;

jak dítek dvé nezvedených se škádlili stále.

Já s mladší, Marií, opodál jsem volněji kráčel,

mlčky po delší čas; neb spoutal všecky myšlenky

krásy okolní čar, k tomu blízké půvaby dívčí:

Postava jedné z nich ztepilá čile hrála přede mnou

v rouchu barev světlých, velkému podobna motýlu;

a smích, hlas veselý zněl z úst jí zvonky zlatými;

se mnou krok co druhá zachovávala, v ostychu nížíc

tvář tiše usměvavou, již červeň krášlila svíží,

z pod řasy hedvábné zříc se strany na mne pokradmu,

s růží sobě hrajíc, již v ňadra si zatkla pučící – –

Ó jsou chvíle blahé, jež skýtá v rozkoši divné

jednou pouze život, jež nikdy se více nevrátí

v stejné kráse plné; jen v paměti navždy se chrání,

a když na hlavy nám sněhy zimné sechvěje stáří,

ještě tu vůně jejich nám pozdravy máje vracívá. –

Chvíle taká pod Skalky věží rozkvetla mi tehdáž

a v mé srdce mladé nenadále zavítala láska.“

Krátkým odmlčením v upomínky se Živsa pohroužil,

vlhkým utkvěv okem na družce, pamětnici dob těch,

jíž v řase teď sklopené též slastná zářila vláha –

snad že v okamžiku tom v choti věrné líci povadlém

zřel zase čerstvý nach rozkošné tváře panenské,

jež tam pod Skalkou kdysi srdce zanítila mládci.

Pak dál vypravoval: „Když shůry se ozvala hádka,

jíž zase Hynku na příč své hájila Pavla němectví,

já, mlčení přerušiv, průvodkyně své se otázal:

„Stejný váš-li je soud, upřímně mi, slečno, povězte?

Sestře-li ve sporu tom dáváte za pravdu a právo?“

Dívka mi odvětila, vzhlédnuvši ostýchavě ke mně:

„Žertem sestra jenom klade věčný Hynkovi odpor.

Víť ona dobře také, českého že původu rod náš:

bylť z Prahy matčin otec, Češi pouzí otcovi předci.

Záhy opustil sic kraj rodný, stav se sirotkem,

pak v okolí změněném zvuky české málo zasléchal;

však jazykem rodným přece v rozmluvě bez vady vládne,

prostou arci řečí. Leč matka neráda i těžce

česky mluví, neb z dětských let vychována německy

měšťanskou rodinou, v Praze od věku sídlo mající.

Nám v řeči té rovněž vychování veskrze dáno,

dítka německé již na kolébce uspávaly písně,

první ze rtů jejich zaznívalo slůvko německé,

týmž hlaholem první modlitba se k obloze nesla,

jím pokojík dívčí, jím znívala jizba domácí,

tím jazykem první vědomosti otevřena brána

a z jeho básníků duše dívek ukájela žízeň

po zdroji dobra i krás – – Nuž, divno-li, srdce že váhá

v nevděku zapřít řeč, s níž z dětství snoubeno všecko,

co mně milé a drahé, co vznáší nitro a šlechtí?!“

„Chápu to, slečno milá,“ já přiznal v odvětu vroucím.

„Avšak nutno v oběť vše to národu svému přinésti.

On k vám, ku dceři své, má starší právo, světější,

než sám váš roditel, vaše matka i sestry a bratři.

On kdys témě hrdé mezi národy volně vypínal,

až pak v bídy propasť jej sklátila sudby nepřízeň,

záhubě zdál se vydán, vlastní jej opouštěly dítky;

leč hubičům navzdor zas týčí skráně pokleslé

a své dítky volá zas všecky, by podporu skytly –

aj, zdali dítko jaké, když poznalo otce chudého,

může se vymlouvat, v cizotách že ztrávilo dětství,

vrah že mu z útlé již duše vyrval příznaky rodné,

smí-li zas otce zapřít, dál sloužiti rabsky cizincům?!

Zdaž setřásti nemá spíš veškery cetky cizácké,

chvátati v rodnou chýš, kam přírody hlas ho pobádá?!

Vás krve české vrah již ve své spáry uchvátil –

nuž nestydno-li vám, jemu volnou zůstati žertvou?

Vy jste jazyk rodný jen v útlaku poznala mrzkém,

však miliony vašich jím z dávna promlouvaly předků,

on kdys touto zemí hlaholil sám s konce do konce,

s těchto hradů zníval, jež truchlí v rozvalu vůkol,

s trůnů pyšně zvučel, jím hřímala vojska přeslavná,

před věky již vzdělanosti květem rozkošně se pyšnil...

Ač je ponížen teď, z kob panské pýchy vyhoštěn,

ač bezmála jenom z chat nízkých již se ozývá

a kruh pouze malý vzdělaných jej nadšeně pěstí,

přec již dosti plodův neskrovné hodnoty dává,

slouží zápolu věd, své má též pěvce lahodné.

Sok jeho arci boháč, s nímž v závod jíti nemůže;

než kdyby žebrák byl, nejchudší na světě šírém,

národa mého jazyk, tím spíše by kázalo srdce

vší mu silou přispět, by v brzku jiným se vyrovnal.

Ó, k němu přilněte jen, pak dá vám poznati krásy,

jichžto cizí neskytne jazyk, nechť valně bohatší.

K národu vraťte se již, poznáte, že lásky je hodným,

víc všeho drah bude vám. Onť hojnou náhradu skytne,

za vše, co služba cizí vám dávala krásy a dobra. –

A rcete, sám-li není ten zápal k národu čistý

z nejsladších pocitů, jež krášlí srdce a šlechtí?“

S vážným řekla zorem: „Můj duch již často se chýlil

k té blahověsti nové, již druh váš horlivě hlásal,

a když káže ji teď ret váš výmluvněji ještě,

cítím, srdce celé že k ní se nadobro přidává.

Však povězte, co můž’ v tom zápase síly nerovné,

jenž ramenou mužných, bohatýrské odvahy žádá,

dívka slabá, v tom koutě hluchém, jenž dávno poklesnul

v žertvu cizím, sama předků řeč jen málo znající?“

„Vůle stačí,“ já nadšeně řek’, „ta všechno přemůže!

A v boji těžkém nám třeba něžné podpory ženské,

jež by rukou jemnou znoj stírala únavy s lící

a vroucím pohledem nám čerstvé vlévala síly.

Muž vede za vlasť boj, žena krb jí laskavě chrání –

v souzvuku tom lepší nám vykvete národa příští.

Ó, již slibte, drahá, žeť této korouhvi posvátné

od té chvíle celou chcete sloužiti věrně bytostí!“

K ní má vznesla se dlaň, zraky utkvěly v líci milostném.

Tváře zaplály její, ruch vzedmul ňadra panenská

a v ruce mé vztažené dlaň náhle se zachvěla hebká,

zrak ponořil se vlahý v mou líc, v oko nadšeně žárné

a dvé tehdy duší v tom pohledu sešlo se navždy...

V tom hlas Pavly čilé, jež s Hynkem dospěla cíle,

slastný styk přerušil. K nim volně my stoupali výše,

věž kde sivá, kulatá zubaté povznášela témě.

Jarní slunce zatím ve skvoucí kráse zapadlo,

odleskem nachovým Hazmburku se zarděla výspa

nad rovinou dálnou, v moře stínů již se halící;

stín jeho dvouvěžatý jak zrudlý útvar oblačný

krásně a divně planul, báječné sídlo z rubínů.

Blízké výšiny též v růžné se odívaly páry,

sem tam v barvu fial, postupně hnědly a bledly,

soumraku křídlo šeré se zvolna ukládalo v úval

a v tom z houště keřů pod strání níže kvetoucích

v božský tryskla večer nenadále slavíkova píseň:

perlami těchto zvuků ve stesku a slasti a touze

rázem všechno vypěl, vše, co tehdáž v útrobě vlálo

ztichlým bezděky nám, co zmítalo sladce mi srdcem,

když jsem bezděky jal znova v útaji ručku milostnou,

jež v ruce prodlela mé – v jich záchvěvu srdce se třásla...

Od té chvíle blahé já častěji koňmo i pěšky

k úvalu pod Sutomí toužebnou cestu konával,

a když listy suché oprchávaly podzimu větrem,

šťastné lásce mojí nejkrásněji zářila vesna,

jižto tichá rodičů mé dívky provázela přízeň.

Na štědrý mne večer k sobě Čacký laskavě pozval.

Jasný slunce paprsk, hraje po sněhu pěkně umrzlém,

k pouti pěší mne pobíd’, jíž byl jsem vezdy milovník.

A věru rozkošné bylo tehdáž mé putování,

ač severák ostrý uši, líc mou štiplavě žíhal:

vždyť žár lásky planul v mém nitru a srdce zahříval

a krok můj myšlénky jaré předbíhaly plesně,

jak v sněhu jiskry kolem jasnými hrajíce pablesky.

A když v pouti konec s nebe velké vločky bělostné

začly se hustě sypat, mně zdálo se, jak by to s oblak

na hlavu slétala mou laškovných hejna motýlů.

Však za to podvečerem dostihnuv Skalky konečně,

smíchu tržil jsem dost, maje do směsi červenomodré

zbarveny líce mrazem, jíním ostříbřeny vousy,

vločkami bílý šat, podoben sněžnému panáku.

Ovšem záhy čilost zkřehlým se navrátila údům

v komnatě útulné, kde v kamnech praskalo vábně,

a v mé dívky milé výmluvném pohledu vroucím,

s níž jsem v brzku našel k důvěrné rozmluvě koutek.

S díky tichými po té můj skrovný vítala dárek,

v pěkné vazbě nové zábavnou přílohu „Věnce“,

v nížto „Mařence drahé“ jsem napsal na kraji listu.

Neb věru zázračnou učitelkou jí byla láska:

se rtů již naše řeč jí splývala volně a rychle,

přízvuk trošku cizí jen zvláštní pro mne dodával

kouzlo jejím hovorům; knihy české čítala pěkně;

jakž takž česky také mé vroucí splácela lístky.

Když k zákusce potom kvas dospěl štědrovečerní,

pan Čacký z večeřadla chodem vytratil se tajemným

a hned zvonce hlahol z vedlejší komnaty zazněl.

V úprku po hlase tom dvé pádilo plesně hošíků,

dívek bratři malí; veselá též chvátala Pavla

v smíchu, potlesku rukou; ostatní volněji posléz.

Pod zeleným smrčkem, zářícím v okrase hojné,

na stole, po stolicích kol pestré vábily dárky.

První arci zřetel k sobě poutaly dárky maličkých,

knížky a hračky mnohé, dvoje posléz předměty divné,

jež hoši obraceli, v nesnázích, co s nimi vlastně,

až za smíchu druhých rozluštěna záhada perná:

byl to župánků pár, k tomu pěkné čapky domácí,

kvítkované, pestré, se střapcem po straně dlouhým.

Mělť veselý jich otec též nápady někdy bizarní

a v smích dal se nyní, slzy až po tváři mu tekly,

když podobičky malé, skoro stejné výšky a tváře,

oblečené spatřil v té úpravě vážně šosácké,

k jich pohybům rtuťovým dvojnásob směšně slušící.

Dar tu i pro mne ležel: zápisník vazby překrásné

a v něm, práce lepé, ozdobná do knihy vložka,

v níž z Kollára se lesk’, vetkán perličkami nápis:

„Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne.“

Z pohledu dívky drahé jsem poznal, čí je to práce;

vroucí díky moje přijala v růměnci radostném.

Leč s omluvou ředitel žertovnou ke mně přistoupil:

„Hodným zvlášť jste nebyl, že přál Vám skoupě Ježíšek.“

„Ó, mně to dražší dar,“ na to já, „nad poklady králů,

již pro tu ručku milou, jež tak ho vykrášlila pilně,“

a vhodné použil jsem dychtivě příležitosti,

vážně a vroucně dodav: „Však štěstí by mně vykvetlo

největší, kdyby mou byla též ona ručka milostná.“

Všichni utichli kolem, tou vážnou dotknuti chvílí.

Zvážněl též ředitel. Leč matku obemkla Mařenka

a tvář rozžhavenou jí k ňadrům schýlila cudně.

„Nejsme slepí ni hluší,“ pan Čacký vážně promlouval,

„poznal jsem brzy lásku obou, již napřed uvážil,

jak mám odpovědět na přání, jež mi jevíte.

Čestný muž jste, ryzí, bezpečný vám kyne úřad,

postup ještě potom; nuž, pevné zřiďte si bydlo,

já svou dcerku vaší rád péči a lásce odevzdám –

dítě to dobré jest – kéž Bůh vám popřeje štěstí!“

Chvěl se mu hlas, zraky vlhly také, svou náruč otevřel.

Objal jsem ho blažen, pak matku i Pavlu políbil,

Hynka i hošky malé; lidi byl bych všecky zulíbal.

Pak svou dívku teprv, jež v roh se uchýlila temný,

tam jsem v pláči našel; bylť ovšem pláč to radosti.

Pozdě nocí šum, smích a hovor se z komnaty ještě

nesly tichým okolím, jež stříbřila záře měsíčná.

Štíhlé sklenky kolem s kouřícím cinkaly punčem,

vznášeny v rozmarném napořád přípitku i vážném,

ze skořepin, s olovem vánoční sváděny čáry

a s dámou, dominem různé se střídaly žerty.

Zvlášť pana Čackého smích, hlas tomu rozruchu vládl,

škádlícího pořád hochy, punčem třeštivě bujné,

jimž pro čepičku, župan vážné hodnosti udílel

(šťasten, s dětmi vesel, sám dítětem odpola stal se),

„pan rada“ s „assessorem“ však cti stavu nedbali valně,

rejdili bez rozumu, dvěma šídlům háje podobni,

až jen lítaly kol jich čapky a střapce župánků.

Však též Pavla čilá s Hynkem se škádlili dosti,

ač s družným šepotem k sobě někdy přikláněly tváře

a k ní mnohdy onen jako blouznivě pohled upíral.

Neb Thusneldu Hynek již dávno ve Vlastu obrátil

a přes půtky tuhé, doposud jež sváděli rádi,

zjevná srdce jejich navzájem poutala přízeň;

zdálo se, že stejný jako nám jim vykvete úděl;

avšak sudba jiná veselé byla určena Pavle.

Marně mi po svátcích své Čacký sáně nabízel

k jízdě domů; já pouti pěší rozhodně si žádal.

S Hynkem cesty mě kus veliký vyprovázely dívky.

V Pavle rarach žertů brzy zahrál v rozmaru bujném

a sněhu závěje kol jí vhodnou látku poskytly:

ručky její bílou za chvíli upleskaly kouli

a dřív, než se nadál, šíj’ Hynkovu rázně zasáhla.

On bez rozpaku jí střelu stejnou v odvetu poslal,

a hned boj se lítý rozpoutal ve sněhu cesty,

až mimovolně i nás, moudřejší ve předu párek,

vír jeho zachvátil. V běhu prudkém, v útěku, honbě

sem tam v před i na zad čtvero svižných pádilo postav,

smích zněl, křik veselý, sněhové hbitě lítaly koule,

o hlavy, bedra soků se v nárazu rozprašujíce.

Nedbaly dívky rukou okřehlých, nedbaly jíní,

jež vlas rozčeřený jim lehkým krášlilo pudrem,

tak že z dob rokoka připomínal účesy divné,

kdežto na líci jejich, zářící ve blahu dětském,

mráz, běh, rozjaření nach broskve vykouzlily vábný.

Zejmena Pavla letem jak vážka se míhala semtam,

všecka hoříc vzrušením veselým, ve smíchu radostném. –

Ó jak mnohdy osud nejblažší chvilku vyčíhá,

by střelu záhubnou nám zákeřnicky uchystal!

Když jsem po hře naší, dost ještě Mařence pošeptav

a s ní předlouhým pak rozloučiv se polibkem,

Pavlinu dlaň stisknul, jí v rozchodu v očka popatřil,

zdaž bylo možno tušit, již nikdy že více neuzřím

zrak ten věčně smavý, hostící hejno rarášků?

Bujný ve sněhu rej hrob časný Pavle uchystal.

Již den po hře naší rozpálena v lůžko ulehla.

Nevstala víc; smrt líbeznou tuto růži utrhla.

Již jen v rakvi bledou jsem spatřil mrtvolu, krásnou,

křížem ručky tuhé, jež hrávaly dětsky čilostí,

zavřena víčka očí, veselím jež zářily stále –

pouze na líci bledém, kol rtů cos ještě uvázlo,

jak pel, stín kmitavý prchlého smíchu motýla.“ –

Vypravěč na chvíli utich’, hlavu do dlaně chýle;

choť jeho truchlivě též rosy krůpěj stírala s líce,

jež jí sprchla s očí v upomínce na sestru nebožku.

„Takto dušička milá do hvězdné říše ulétla,“

statkář pokračoval v upomínce na příběhy mládí,

„a s ní, zdálo se, též půl Hynkovy mysli uprchlo.

Kam jeho děl se oheň, kam rozmar bujně kypící?

Zhas’ v oku lesk bujarý, smích zřídka mu na rty zabloudil

a smích byl to divý, spíš úsměv trpce bolestný,

truchlé zádumy stín blednoucí líce opřádal –

jedva že poznal jsem švarného druhdy jonáka,

když zas prvně potom na Skalku mě láska přivedla.

Však mé touze také v příč závadu kladla nejednu

sudba nepříchylná. Rok dlouhý ještě se vláčel,

než kraj tento milý mně vhodné bydlo uchystal,

než Velemínský dvůr mně skytnul, správci mladému,

skromné hnízdo teplé pro věrnou družku životní.

Štědrý byl zase den, s novinou když touto radostnou

jsem na saních zvonivých ke Skalce za soumraku vichřil.

Však přec tento večer nás chmůra opřádala teskná

tísníc všecku radost; v upomínkách stále se míhal

stín té tváře milé, jež v rodném scházela kroužku –

rok tomu, ještě čilá tu v zábavě postava hrála,

s kouzlem vesny jarým, laškovná svítila očka,

ještě tu smích veselý zazníval dívčiny krásné –

a dnes prázdno je tam, kde stávalo Pavlino křeslo

Hynkovi po pravici, v sen chmurný jenž se tu hrouží.

Mně však lásky blahem přece hruď prochvívala blízkost

té, jež záhy mojí měla státi se na věky družkou;

dlaň moje našla její, zrak do zraku slastně se hroužil

a slovo mé šepotem jí líčilo dvůr Velemínský,

skromný správce domek, příjemnou vedle zahrádku,

brdskou vísku tichou ve hvozdném věnci pahorků,

tam kde pozemský ráj nám pokvete v lásce a míru.

Čacký s chlapci zatím rozličné skládal obrázky

z kostek pestrobokých, jež v lesklém cetkami pouzdru

z dárků rozmanitých dnes přední obliby došly.

Choť jeho rovně tichou měla účast v zábavě dítek.

Až kdy ke hříčkám svým hlavy ospale chýlili chlapci,

tuť ředitel s dotazem: „Čas v ložnici jít?“ se obrátil

k Hynkovi, jenž tu seděl něm, v zasmušilosti netečné.

„Či snad na mši Sutom vás láká ještě, na jitřní?“ –

V odvět jedva Hynek cos neslyšitelně zamumlal.

Leč zaň rozjařená v ruce rychle zatleskla Mařenka:

„Ó všici půjdeme tam. Toť krásná pouť bude noční!“

Avšak matka její rozhodně prohlásila odpor

a s ní v souhlase choť, jen v žertu že Hynka se tázal –

„Kdož by do výše nocí se drápal po sněhu mrazném

v kostela chlad ledový – jen pomni na Pavlu chudinku! –

K ránu necháme tu pouť; teď v teplé půjdeme lůžko!“

Hned noci dobré přál můj soudruh a jizbu opustil.

Jáť ovšem s milenou dívkou trochu déle se loučil,

a když v chodbu vyšed, bych vzhůru do ložnice bral se,

ještě zamířil jsem na zastávku do Hynkovy jizby,

vrátný zprávu mi dal, že přítel zámek opustil,

na mši zašel jitřní as v kostel jistě Sutomský.

Tuť v duši rozjařenou nezdolná touha mi padla,

též se projíti nocí překrásnou v prostoru volném,

šťastný skončiti den posvátným Betlemu kouzlem.

Nikdy v paměti mé nezanikne ta cesta čarovná!

Noc byla jasná tak, že všechno se kreslilo zřejmě

vůkol po krajině: stromoví, postříbřeno jíním;

štíty domův a chatek, jichž stíny se temněly přesně

na sněhu zářícím; v led ztuhlá prouha potůčka;

rozbořená hradu věž; též obrysy výšin okolních

velkolepé, blíž, dál až k výspě Zajícova temné –

bílé všechno kolem, v cudné jak říze nevěsty,

perlami krumplované, odlesky to záře měsíční.

Nad labutí krásou té vnadné kotliny horské

vzpínala šírý kruh tmavomodrá klenba nebeská,

hvězd rojením hustým v démantném lesku planoucí.

Též dole v úvalu kol kmitavá se blyštila světla,

okna to zářící sváteční ještě radostí.

A z domkův tu a tam se hřížily postavy temné;

v hloučcích, jednotlivé jako pásmem vzhůru se táhly

tam, kde Sutomský chrám, nad vískou výše ležící

shlížel do krajiny, světlými pozývaje okny

a hlaholem slavným zvonu svého ty chodce pobožné.

Ohléd’ jsem se na zad. Tam rovněž svítila ještě

okna milenky mojí jak dvojná zornice jasná

zámku, šerého jinak, ve spánek pohrobeného.

Tam v komnatce tiché bdí ještě milenka a ke mně

jistě letí tužbou, jak vzdech můj k ní tu zalétá.

Šel jsem dál opojen svou láskou, půlnoci zimní

krásou neskonalou, jež v nádheře plála podivně

jiskrami démantů ve stříbře a v úbělu čistém

a zvonu jasný hlas s hudbou v mém nitru tajemnou

božskou harmonií se slíval v hymny radostné.

Když pak nad Sutomí jsem dostoup’ kostela vísky,

ačkoli nezněly tam pastýřské písně ty české,

jež tak rád jako hoch jsem v rodné vesnici slýchal,

přec v mém nitru i tam vánoční nálada svitla

září dětsky blahou jak divná hvězda Betlemská;

mněl jsem, s hůry že kůr andělský plesně mi hlásá

štěstí navždy a mír ve věrné náruči lásky

a rty maní k nebesům převroucí šeptaly díky.

Leč jako stín v mé útroby zář se vplížila náhle

představa sudby kruté, jež přítele mého zasáhla,

a zraky mé po chrámu kolem vyhledávaly Hynka;

však nespatřily jej; ni když pak ukončena jitřní,

soudruha neshléd’ jsem v davu vyšlém z kostela, kůru.

Avšak tíže a tíž’ na srdce doléhala soustrast

s neštěstím druhovým, myšlenka na dívčinu sličnou,

na zraky rozkošné, z nichž plála mu hvězda milosti,

než z nenadání tak v zem černou navždy zapadla...

Bezděky od kostela krok můj po stráni zamířil

tam, kde samotno podál pole mrtvých v ohradě nízké

dřímalo zasmušile v té noční nádheře zimní.

V něm bylo jasně vidět rovy prosté, hustě zaváté,

jak vlny úbělové, řady křížů v okrase jíní,

v úponkách ledových, jiskřících v záři měsíční.

Nad mohylou jednou smutnící anděl ukláněl

světlý křídla mramor; k jeho krásné líci bělostné

cypříš zasněžená své témě přitoulela dumné.

Avšak vedle jinou jsem spatřil postavu temnou;

stála tu bez pohybu, ztrnulá, skráň do dlaně chýlíc;

zdvihla ji náhle nyní – já poznal přítele Hynka.

V mrtvých sídlo vešed, já k soudruhu mlčky přistoupil,

stisk’ jeho dlaň studenou, s ním postál u hrobu dumně,

nechtě slovem porušit posvátnou chvíli bolesti.

Leč kdy posléze Hynek sám v povzdechu: „Pojďme!“ zašeptal

a když pospolu pak jsme z truchlé ohrady vyšli,

tu jsem průchodu přál řeči na rty se mocně deroucí:

„Šťastný špatně umí nešťastným útěchu dávat,

však přece upřímnou radu soudruha vlídně vyslechneš.

Proč neustále jenom znovu palnou jitřiti ránu?

Spíše zapomnít hleď, tlum těžké útrapy nitra,

jež dřív, později čas, běh přírody jistě vyléčí.

Po ztraceném nic platno není jen teskniti věčně,

v žalných tlíti dumách a svým jen žíti bolestem.

Živ jsi pro bratry také; máš na světě, v okruhu rodném

úkoly ještě mnohé, důstojné cíle životní.“

Druh můj odpověděl: „Ó nemni, že zoufale hroužím

zrak svůj v ránu ňader, že trýzní stále krvácí.

Vím, ach, nikdy že víc té krásné hvězdy nenajdu,

jež mi plnou vysvitla cenou, když navždy zapadla,

nikdy její milená v mém srdci nezajde památka;

s trpkým však želením i slastný cit mně přináší:

postava stále její, nadzemskou prodchnuta září,

zrak mi blaží vnitřní, v čistějším půvabu ještě,

a v mých často dumách rozkošný laškuje úsměv

tváří roztomilých, jak světlý ráje motýlek.

Víš, jak skepse dravá v duše hloub mi pohřížila drápy,

však teď duch se kochá v nadzemských zákmitu říší;

ať je to pouhý sen, Fata Morgana touhy šalebné,

útěchu tam nalezám, oddávám mystiky kouzlu

blouznivě nitro celé; ve slastném záchvěvu cítím

blízkost družky milé a slýchám šepty lahodné.

Pustý pro mne je svět; však s ní v mé útrobě zůstal

mých ideálů jas. Ba, příteli, věř mi, že toužím

v boj krvavý za ně jít, tam smrt podstoupiti práhnu,

jež děsu pro mě nemá, spíš vábíc v lůno tajemné –“

K obloze záře plné svůj toužný pohled obrátil;

mlčky potom ke Skalce tiché jsme kráčeli dále.

Když nato sličný máj znovu v bílá oblaka květná

rozkošnou přioděl, bohatou sady kotlinu horskou,

tehdy Sutomský chrám šťastného mě státi uhlídal

vedle nevěsty milé, jež vzácnou zářila krásou

v bílém rouše celá, v rudolesklém šperku granátů.

A kněz, Čech věrný, slova česká v obřady vetkal –

prvně tu po staletích snad v útrobě chrámku starého

zazněla poznovu řeč, jíž kraj ten dřív se ozýval.

Pak Velemínský dvůr novomanžely vlídně uvítal,

rok nám klidně plynul ve štěstí, lásce i práci,

až v tu selanku tichou ony jarní bouře zalehly,

v nichž volnosti dechem na krátko Evrópa okřála.

A když vojska mocí svatodušní potlačen odpor,

tu kdys pod večerem zaťukal host na dvéře pozdní

a v mou jizbu vešel muž v šírém plášti zakuklen,

tvář maje zastřenu též límcem ve stínu klobouku.

Sňal jej, z temna vlasův obvazku zasvitnulo plátno;

nad límcem shrnutým jsem poznal – Hynkovy líce.

On však na rty vložil prst rychle a dvéře uzamknul.

Pak nám žasnoucím své příběhy šeptmo vylíčil:

jak na počátku ruchu hned klidnou Skalku opustiv,

do Prahy pospíšil, ponořil se do víru jarého,

ve zbrani vojsku čelil, až krátký utlumen odboj.

„Lehce jenom hlavu mou neškodná koule zasáhla;

zdráv jsem ještě, silen,“ své skončil vypravování,

„a když vlasti naší již prospěti rámě nemůže,

jinde ho dílo čeká ve prospěch Slávie velké.

V Tatrách onde sirých, v jihu na břehu Sávy a Drávy

bratři tasí svůj meč, by sklátili jařmo potupné,

jímžto Maďar zpupný jim svírá od věku šíje;

sám svobody chtěje mít, kuje rabská pouta jinému.

Nuž poukryj mě na čas, než vhodnou cestu si najdu,

bych smečkám pochopů tam k Váhu či Sávě uniknul.“

Já mu nadarmo hleděl smělobujný zviklati záměr;

zůstal pevně na něm. Již za dnů málo se vybral,

chráněn přestrojením, na krušnou z otčiny cestu.

Hvozdem kus daleký jsem soudruha ještě provázel,

s ním ve smutku, slzách a zlé se předtuše loučil.

Dlouho po té žádná o prchlém zpráva nedošla,

až nenadálá zvěst mým srdcem prudce zatřásla:

Pad’ v boji u Březové ve skrovném vojsku slovenském,

za svobodu bratří svoji krev lil – tekla nadarmo!

Neznámý si našel hrob na svahu Tatry velebné.

A mně na mysli druhý hned hrob vytanul: v dole krásném

pod Sutomí, slova Hynkova též v noci tehdy památné –

Dostih’ cíle tužeb – nad mroucím jistě nachýlil

obraz Pavly drahé líc vábnou v úsměvu rajském...

Leč kam bezděčná upomínka mě volně zanesla

v dávné chvíle blahé, však též i v příběhy žalné,

k té poutní veselé slavnosti se málo hodící!“

„Vskutku to krásný los,“ vece Václav, „takto zemříti

za snahu posvátnou, v duši zář ideálu drahého.

Což dát více život můž’ nad skon tento velebný?

Nic, leda trud všední, oklamání, rozčarování –“

Jemně namítal otec: „Soud rychlý mládeže burné!

Zemřel krásně Hynek; leč krev jeho tekla nadarmo.

Snad moh’ žíti dosud; čas byl by žalosti vyléčil,

prácí ještě tichou moh’ platně prospívati vlasti.

Štěstí všecko není v jarošumné číši mladosti;

slastí dosti chová, vznešené i krásy duševní

stáří ještě pohár, nechť prchla mu síla opojná,

nechť i zatrpklý dost; duch pod vlasy ještě šedými,

až vystřízlivělý, ideál svůj může si chránit.“

„Tak dí arci rozum“ – na to Václav – „střízlivě moudrý;

avšak čin veliký neklíčí z rozvahy chladné,

velkost, krása pravá jen v zápalu roste mladistvém,

jenžto život vidinám jasným rád v žertvu podává.

Krev, jež tak se roní, neprýští nikdy nadarmo,

dříve či později zdar z ní národu, lidstvu vyrůstá.

Zdaž vnuku po staletích smrt předka za pravdu a právo

hruď plamenem božským k boji posvátnému nenítí?

Národ stál by jinak, kdyby mládců Hynkovi rovných

víc byl tehdy choval; však mládeži arci nynější

špatně ta výtka sluší, dokavad též skutky jarými

místo řečí sebe krásnějších pochlubit se nemůže.“

„Pravdy tu velká část,“ vmísil se do rozpravy Jiskra.

„Krev trochu bouřnější věru nám by prospěla dobře,

aspoň jiskra do žil z té dávné výhně husitské –

tak hle po nás zpupná ledačís noha troufale deptá.

Ovšem, řeč tu planá nepomůže o předku hrdinském;

však dá bůh, že i žár ke skutku se najde pravému,

až doba rozhodná bude českou zkoušeti sílu.“

V tom pohybem náhlým pana Martina židle zavrzla,

ku předu povznes’ dlaň, rtoma pohnul, témě povypjal,

upřel do vzduchu zrak, jak sebrat chtěl by myšlenky;

pak ruka klesla mu zas, v šos volně se hroužila dlouhý

a z něho ohmatanou, vetchou tabatěrku vynesla,

malbou ozdobené, podlouhlé víčko otevřev,

šňupce kolem pánům s vážnými posuňky nabízel.

„Tak, pane Martine, tak!“ chválil potutelně polesný.

„Vhod tabatěrka vaše v náš zápal střízlivě mísí

moudré rozvahy klid, jenž zdroj má v rozhledu širším.

Nuž, zanecháme raděj’ politických záležitostí –

beztoho málo baví pleť krásnou – pravda-li, dámy?“

Vskutku paničky zatím se v rozmluvu zabraly šeptem

o krůtách, slepicích a drobné péči domácí,

Jitku zatáhše také v kruh zábavy této poboční.

Pouze Liduška řečem naslouchala dychtivě mužským

zvlášť Václavovi lpěla na rtech vroucně mluvicích.

Naproti zasmušile v ruku Bohdan líce ukláněl,

z pod čela někdy pohled k ní chmurný vznášeje kradmo.

Však teď tetka bledá dum přízi mu náhle protrhla,

vstavši pobízela jej: „Čas, Bohdane, cestu nastoupit.“

Zvolna po příkladu tom též vstávala Marta s Liduškou.

Jiskra je marně držel; v tom bezděky v okno pohlednuv,

prsty radostně zalusk’: „Hle, pomocník v hod mi přichází,

jenž as k prosbě mojí výmluvněji hosty nachýlí.“

Nikdo si nevšim’ dřív, jak zvolna potemněla jizba,

až teď venku liják se blízký zřejmě ohlásil.

Zřít bylo poplach tam, všeobecný útěk a rozvrat,

prach zahalil vírem směs pestrou lidstva i krámků,

třásly se žerdě stanův a plachty se rozduly větrem –

v tom již na skle oken zachřestily krůpěje těžké...

„Ach, bože, jak se nyní před temnem dostati nazpět?“

vzdychla si Výhoňová. Však Čenkova pán se nabídnul:

„Aj, na kočáře našem jest pro čtyři prostoru dosti –

přes Velemín pojedem’ – toť vskutku zajížďka nevelká –“

„Já pak –“ Jiskra dodal – „též v hospodě pryčku opatřím,

nehrubě panskou sic, však z nouze i Franta je dobrý.

Leč prozatím v suchu příjemném dál družně poseďme,

až se nebi zráčí zas vod svých průduchy zavřít.“

Pod myslivny krovem tak hosté ještě uvázli

a znovu zábava dál měňavým je unášela proudem;

dávno liják přestal, doposud však meškali tamto,

neb mile rozjařený pán Čenkova stále prodléval

a k tomu Jiskra šibal rozličné průtahy smýšlel.

Soumrak již se klonil na ztichlé hvozdy okolní,

když strana dam posléz odjezdu se rázně domohla.

Pryčka neúhledná s Čenkovským stála kočárem

před myslivny plotem; tam nastalo rozsazování.

Výhoňová s Martou děkujíce zamítaly místo

v lůně kočáru krytém a hned si na pryčku vylezly.

Aspoň Lidku tudíž Čenkovské přibralo panstvo,

ježto nyní teprvé se z náruče vyrvala Jitce

a přijmout onu čest se chvíli zdráhala marně.

Ještě tu před povozy dvé mladších zbývalo pánů;

v rozpaku stáli jakéms, ku pryčce, kalesce hledíce,

Bohdana Živsa mladý až pak do kočáru pobídnul.

Avšak Výhoňové v tom s pryčky se ozvala důtka:

„Bohdane, sem před nás! U kočího tu dosti je místa.

Chceš do kočáru vlézt, panu doktoru zůstavě kozlík?!“

Bohdan, takto nucen ke kočímu na pryčku vylézti,

zvolna to dosti činil; vhod skrýval tváře mu soumrak,

nevlídné jako noc. Do kočáru naposledy Václav

naproti otci used’, maje farní po straně vílu.

Ještě rukou stiskem pak se všemi Jiskra se loučil,

práskli bičem kočové, koně ve cval hlasně pobídli,

ve zvuky podkov, kol, se vmísily pozdravy slední

a dvé již povozů rozmoklou sjíždělo cestou,

jež v oklikách volných se s Hůry do úvalu táhla.

V soumraku již hustém stromy háje se černaly vůkol;

obloha, jasná teď, za to hvězdami zářila krásně.