VÁCLAV ŽIVSA. (IV.)

Tich na počátku seděl čtverlístek v lůně kočáru,

kdež pana Živsu a choť stín šíré boudy zakrýval;

mladší naproti pár za to jasnila záře měsíce,

jenž jako líc unylá, přibledlá, shůry pohlížel,

stříbře hořejší lem šedobílé oblaku prouhy,

pod ním roztažené, své obrysy stále měnící:

teď jako roztrhaná válečné zástavy příze,

třásní rozmanitou v povětří dlouze vlající;

teď jako dýmu chochol nesmírný, v dál se valící;

jak vlny mořské zas, jak sněžné vršky a rokle;

zas jako čupřiny hlav, jak vzdušné postavy divné,

valné hřívy koní, kruhy štítů, přílby a pláště –

útvary rozmanité, jež tkává příze oblačná

k zábavě snílku milé, když z hebkých trávy koberců,

vzdálen víru žití, hled vzhůru do modra vysílá.

Rozkošná byla noc, jak bývá na sklonu vesny,

teplá, jemně vlahá; květy z úkrytu houštiny temné,

osvěžené deštěm, silnou rozesílaly vůni

a svit Luny konal se stínem zázraky krásy:

stříbrem skvěl se pažit, mnohotvárné stonky a lístky,

jasny, zřetelny celé, v něm skvosty drahými se leskly,

les pak v obrubu jim tkal vzácné po straně krajky,

stíny to překrásné nesčetných větvic a listů,

a v jeho nitru hlubokém, v té černé chmůře tajemné

místy se míhal kmen jako sloup ze stříbra ryzího

neb lupenů hlouček jako lesklá hrstka penízků,

an skulinou větví k nim pablesk shůry zalétal.

A kde se mýtiny pláň široká prostírala volně,

vřes neb tráva na ní v té záplavě záře bělostné

zdály se proměněny v niv zimních povlaky sněžné.

Leč ve chvíli prvé čtverlístek v lůně kočáru

půvabné tyto výjevy kol nevšímavě míjel:

Živsa otec v upomínkách dál do mladosti zalétal;

choť zas bázlivě jen k němu tiskla se v úkrytu boudy –

svah sice volný byl, však přec té jízdy se bála;

syn pak v jednu jenom, nejbližší krásu se hroužil –

byl to Lidušky profil, v kouzelném stříbru měsíce

vzdušným elfa rysům v líbezném půvabu rovný.

Až kdy shůry kočár sjel v rovnou přes pole cestu,

volně si oddychujíc, máť Živsova v obdivu řekla:

„Dnes věru krásná noc!“

„Překrásná,“ manžel opáčil.

„Jedna z oněch, jež hlasně učí, co slasti nebeské

v zemské hroudě naší duch lidský může nalézti.

Ještě i srdce staré v tom půvabu divně okřívá,

neřku-li ňadra mladá; jak možno, by v rozkoši čisté

všecka netála bytost z ní veškery stíny neprchly,

kdy všude krásy tolik, vše slastně o lásce promlouvá?“

Zdálo se, hrot z jeho slov že k Václavu jemně namířen;

avšak tento celou teď meškal jinde bytostí:

Bylť maně dlaň položil na pružnou látku sedátka,

kam dřív náhoda též sousedčinu ručku zavedla;

okraje těchto rukou navzájem dotkly se lehce,

dívka neodsula svou, jeho dlaň též zůstala vedle.

Bez pohybu dlely tak, jak mocným opjaty kouzlem,

jedna druhé dotykem přiblíženy jedva citelným,

avšak v srdci samém přece Václav žárně ho cítil.

Starší pokračoval v řeči své, k manželce obrácen:

„Máš-li na mysli také onu krásnou chvíli večerní

tam pod zříceninou na Skalce za vesny čarovné,

kdy slavičí k tomu zpěv nám šťastná srdce opájel –?“

A v tom, jakby oné chtěla noc ta se úplně rovnat,

z parku při zámku malém, jejž cestou míjeli právě,

kouzelným rokotem filomélina zazněla píseň,

že sluch ssál opojen ty stesky a jásoty božské.

Bezděky při zpěvu tom dlaň Václava rozblaženého

objala ručku lepou, na blízku se lehce chvějící;

a v tom stisku slabém zatřásla se ručka hebounká,

pohnula rychle sebou, jak poutu by hodlala prchnout,

leč malomocně po té v útulné vazbě uvázla...

Ó proč, proč s nimi teď koně bujní pádili tryskem,

proč je povoz bleskem k metě blíže a blíže unášel!

Již tam světla oken Velemínských zářila ze tmy,

známá kostela báň se kreslila ve vzduchu nočním,

pozdní jízdy hrkot psů strážných vítalo lání.

Již pod větvemi lip k farnímu dojížděl obydlí

přední rychle povoz; tam běh zarazil se koníků

před klenutou brankou. Z ruky Václavu ručka vyklouzla

a s vozu lehce na zem děvy svižné smekly se nožky.

Díky! pronesla tiše, k vozu chýlíc v pokloně čílko.

„Ah, bylo nám přemilé,“ odmítal Čenkova vládce.

„Avšak vám chatrnou poskytnula zábavu jízda.

Syn můj špatně konal příjemnou službu rytířskou –

Ajhle! tu pryčka také již v čackém trysku dojíždí;

švarnější měli krok než vzhled ti z Hůrky koníci,

těsně za mými pořád jak v závodu vichřili cestou.“

Zadní vskutku povoz dorazil též před faru právě

a s něho Martě mladík, i své pak tetce pomáhal;

neb dům blízko majíc, již hodlala pěšky dojíti

a v ruku dar mu šinouc, Hůrského propustila vozku.

„Temná jsou doposud pokojíku i ložnice okna,

jest fara mrtva celá,“ dí k sobě farářova sestra.

„Však byla jista jsem, že v Podhoři zůstane brat můj

v kroužku velebníků, již k Hůrské sešli se pouti,

k půlnoci sotva děkan z veselé jej zábavy pustí – –

Aj, přece Voršila nám se světlem v ústrety pílí –

Dobrou noc tedy již! Příjemnou k Čenkovu cestu!

A k nám jistě opět pan doktor záhy zavítá –

snad nepohrdne domem, v němž bývalo dobře Vašíčku?“

Pozdrav ještě trojí z dola zazněl i z lůna kočáru;

Bohdan pouze mlčel, do stínu se po straně ukryv.

Václav ještě zahléd’ líc krásnou s důlky hravými

v zámihu světla rudém, jímž Voršila svítila na práh,

pohled i rozpačitý, k němu v posled kradmo zaletší

z pod kadeří temných. Pak rázem všechno zaniklo,

a bystré jízdě povoz jej k Čenkovu dále unášel.

Václava mocně dosud slastné opřádalo kouzlo;

chýlil skráň opojen; v ruce jakby se třásla mu ještě

teplá dívčiny dlaň; kol v hustém soumraku větví,

jež modříny hrdé nad cestou vznášely vážně

se stran obou, jak na sta ramen v rouch třásni kynoucí,

stále mu prokmitala tvář něžná s důlky hravými. –

Když pak v komnatě své posléz samoten se ocitnul,

dlouho nedotknuto tam čekající zůstalo lůžko;

sem tam rychle chodil, skráň horkou do dlaně tiskna, –

vířily letmo duší myšlénky a představy různé.

Ze směsi jich jediná se stále probírala líce

pod temnou kadeří; dvě ta zářná očka dětinská,

jež v myslivně na něm prodlévala chvilkami družně;

usměvavé ty rtíky rudé, k nimž v zahradě farní

čerstvou hrušky haluz ve sněžné ozdobě poupat

tiskla hebounká dlaň, sama květná máje haluzka –

ach! doposud v ruce své tuto něžnou lilii cítí!

Zdaž mu to zas po letech máj lásky v nitru se hlásí?

Zas citu jarní bouř, již paměť sotva že křísí

z hloubi jinošských dob? – Již nápoji dávno hrubému

ústa přivykla chabá, jenž smyslů žízeň ukájí

douškem neblaživým, v duši prázdno a pusto nechává. –

Však teď zas cítí, ba v každé žilce to cítí,

že z nenadání zas mdlé rámě přichýlilo ke rtu

nektaru číši zlatou, čaromocný édenu nápoj;

cítí víno bohů, jak ve skráň perlivě stoupá,

mozkem sladce šumí, v žár slastný srdce potápí

a zraky zamžívá kouzelnou illuse párou,

jíž se jeví vše kolem v báječné záři a kráse –

Ó věru víno pravé v krvi cítí z lásky poháru.

V tom šramotem z venčí přerváno mu pásmo myšlének:

lehké chůze ševel, šust roucha se blížily chodbou;

prodlela na klice dlaň, pak dvéře otevřela jemně.

V jizbu se naklonila tvář zvadlá Živsovy matky,

z pod lehkých čela brázd oči bystré bádavě hroužíc

v ložnice klín; ruka výš povznášela světlo kahánku.

Pohled péči jevil, však hned se poklidně vyjasnil,

a kročejem drobným již vstoupila postava útlá.

Na stůl světlo stavíc, pozdní omlouvala příchod:

„Právě pro cíchy nové jsem v patro si zašla hořejší

a tvůj krok zde slyšíc, k tobě na slovo ještě přicházím.

Již dole, šatnu řadíc, jsem tvé naslouchala chůzi,

jak sem tam pokojem v neustálém neklidu kříží,

věstíc, rozčilení že spánku ti nechce dopřáti –

Snad že ti rozžalo krev nezvyklé Jiskrovo víno?“

Dlaň svou hebce kladouc synu na skráň, na vlasy husté,

v líce mu láskyplný povznášela pátravě pohled,

v němž spolu laškovná výčitka se jiskřila jemně.

„Ó snesu vína trochu – však spáti se ještě mi nechce

a zvyk mám dávný, myšlénky provázeti chůzí –

jáť netušil, že k vám stropu ozvěna zrádně donáší

každý s hůry kročej –“ omlouvá v žertu se Václav.

„Ten kroky pouze jeví,“ žert dále zapřádala matka,

„avšak já z kročejů též někdy myšlénky uhádnu.

Správně alespoň dnes bych troufala sobě uhodnout

příčinu rozjaření, jež tvou se ozývalo chůzí.

Když muž ve věku tvém den ztráví v zábavě družné

s dívkami tváře lepé, tuť spánek leckdy ho míjí.“

Teď nucený byl smích, jenž zahrál Václavu na rtech;

na stranu chýle pohled, v ironickém tónu se bránil:

„Ó jsemť arci mladík, jenž rázem zaplane láskou

v žáru očí hezkých – !“

„Tou fintou sotva vyklouzneš.

Hleďme ho! Stár prý jest, aby láskou srdce mu chytlo!

Ve květu nejlepším snad starcem ještě se nazveš.

A věru hezké jsou z fary Lidka a Jitka polesných,

jistě ti jedna z obou trochu aspoň v mysli uvázla;

ba chtěla bych rušitelku pravou snu tvého uhodnout.“

Syn záporně rukou máchnuv, polohlasně se zasmál.

Avšak pozdviženým jej matka pokárala prstem

a k tomu žertem půl, polovážně promlouvala dále:

„Marně zamítá dlaň, k čemu líc tvá zná se ruměncem.

Ó zpytatel bystrý jest vroucí matčino srdce!

Věř mi, že čísti mohu tvou každou s líce myšlénku,

jakbych v otvořenou knihu tvého nahlížela nitra.

A zřím černovlasou tam štíhlé dívky hlavičku

s důlky na líci milém... Vždyť ve tvém pohledu každém

v Jiskrově jizbici tam při dnešní hostině poutní

i zrak méně znalý moh’ snadno vypátrati kouzlo,

jež tvůj stále pozor přiklánělo na stranu jednu.“

Živsa chvilku mlčel, zor k podlaze v rozpaku chýle,

až pak náhle pravil: „Nuže, buď si! Zapírati nechci,

že mne farářova neť hned prvním získala dojmem,

jak se mi drahný čas nezalíbila dívčina žádná –

leč tím skončena věc, jíž marno se dále zabývat.“

„Skončena, díš? Aj, toť je konec, jímž právě začíná.

Vskutku hezounká jest ona dívka i srdce dobrého,

skromná, v díle čilá; sic nedlela na brusu městském,

však za to marných cet, šumu prázdné zábavy nedbá,

všecka po srdci je mém. – Bude vzornou manželi družkou.“

„Vskutku nemyslíš snad –? Vždyť téměř děcko je pouze –

Pomni na neshodu let!“

„Nejlepší právě tu soulad.

Viz moje manželství: Tobě na vlas léty se rovnal,

když jsem, dívka mladá, za tvého se dostala otce,

téměř žačka dosud, snad mladší ještě Lidušky;

nuž k tomu on statný byl, vážný, postavy velké,

já k němu loutka malá filigránské postati útlé,

práli, že měl by nosit svou v náruči ještě ženušku –

a přec, nechť si časem zlé námi zachvívaly bouře,

jež tyto ve vlas můj předčasné vločky navály,

štěstí stále pravé nám v souzvuku kvetlo srdečném –

Vhod váš zrovna je věk. Tak nejlíp svazku daří se,

když kmen statnější hebká úponka si najde.“

„Zdráv-li je peň, jí k podpoře dán – leč jestli vydoupnal,

podpory sám-li nemá, jak hříčka po větru se klátí?

Zmítán sám napořád ve vnitřním rozporu trapném,

k čacké plavbě žitím pozbývaje síly a vůle,

mám-li – pro záhubu jí – k lodi troskám družku připoutat?“

Stín zármutku pokryl pouvadlé matčino líce,

vlídnou záři očí soustrastná ztemnila vláha

a rty její chvějné výčitku pronesly dojemnou:

„Ó netušíš, synu můj, ký bol mi do nitra zarýváš

steskem tímto dravým! Ó svěř mi, co srdce ti svírá,

v důvěře sdílně ulev své strasti na srdci mateřském.

Já již dříve, milý, postřehla ty stíny tajemné,

jež ti kalí čelo, zrak... Nešťastné lásky to trýzeň?

Naděje oklamané? Neukojná touha jakási?

Či snad chmůra jiná? – Ó svěř se mi, svěř se upřímně!

Snad že na ránu tvou lék najdu neb útěchu aspoň.“

A chvějnou pravicí ruku Živsovu chytla prosebně.

Syn teď mocně dojat, ruku matčinu na rty přitisknul

s prosbou chlácholivou: „Moji odpusť řeč mi daremnou!

Marných zhosť se obav! Mneť žádná rána nestihla.

Toť snad pouze nechuť, snad nálada mračně chorobná

z let dlouhých v nudě akt, v povolání dávno protivném,

v dusné vazbě ulic. – Teď chmůra se rozplyne bohdá –“

Máť povyjasnila tvář a k Václavu blíže se tisknouc,

vlas jeho něžně hladíc, přisvědčila horlivě takto:

„Prchne, ba věř! Brzy na vždy mine v tom venkova míru,

na vzduchu síly plném, v půvabném přírody klíně.

Tvůj churavící duch zázračně tu okřeje záhy

a dlaň družky milé mu štěstí úplně vrátí –

Zas kaboníš se? Nu hleď: Struny této nedotknu se více.

Měl’s již dříve raděj’ z dusného se města vyprostit,

hned jak Čenkov otec sobě po smrti ujcově koupil –

nač bys tráviti měl v povolání léta nechutném,

když tuto vlastní dvůr vděčnější bydlo ti chystá.

Arci, jinam ti otec v duchu lesklou dráhu vytýčil;

však co je sláva i lesk bez štěstí mysli pravého?

Znáš jej: v povzdechu sic, leč bez hněvu záhy se smíří

s pozměněným cílem, když ku blahu tvému poslouží.

A jsem jista, u nás že štěstí najdeš i poklid

v péči o vlastní lán – Kéž bůh jen stále mu žehná! –

Však teď jíti musím. – Nuž, svízel všecku, Vašíčku,

z mysli vypuď veselé a klidně na lůžko ulehni!“

„Dobrou noc! Dík matko milá, dík za tvoji lásku!

Jak mohu nešťastným sebe zvát, ten třímaje poklad!“

Kol ní rámě ovil, na hruď ji těsně přitisknul

a rty obou maně ve vroucím se střetly polibku.

„Nuž, sen rozkošný ať víčka ti rychle uzamkne

a tká noc ti celou kýs obraz rozmile krásný!“

Teď zase laškovným řeč matčina zazněla tónem,

z pod jemných čela brázd oči poznovu jasně zasvitly,

když hled láskyplný k synu vyslala ještě naposled

od prahu, nežli za ní komnatky se zavřely dvéře.

Václav klidně uleh’. Z té vroucí matčiny lásky

mír ho blahý objal, bylo sladko mu divně a volno

a sledy stínů všech z ducha rozblaženého unikly.

Na zraky níže a níž se spouštěla příze lehounká

s čarné přeslice snův. Jak žárná oblaka pestrá

volně obestřely jej zjevy luzné, různobarevné,

trávy zeleň, kmit vod, nivy, háje, pomíseny divně,

až pak síť haluzí jemných, květy pokryta hustě

krásy a vůně libé, jej skvoucím objala mračnem,

v němž tvář usměvavá líbezně se chýlila nad ním.