VÁCLAV ŽIVSA. (V.)

Po dni ubíhal den, již léto se blížilo rychle,

vedra i bouří čas; leč klidna se modrala stále

obloha nad krajinou, chladivé znoj mírnily vánky.

Ludmila častěji teď v háj sobě vycházela blízký,

ruční práci nesouc, s ní vhodnou k zábavě četbu;

dvojřad stínuplný modřínů zvláště ji vábil,

obruba cesty tiché, jež hvozdem k Čenkovu vedla.

I dnes ve směru tom přes louku zamířila stezkou.

Na pravo i v levo kol se kvítím pestřila hojným

bujná houština trav; leč dívku nepoutaly krásy

zářících kopretin, kukaček nachových a kohoutků,

k háji upírala zrak, v němž bílá ústila cesta.

A kdy dostihnula jí, krok ještě umírnila volný,

leckdy se zastavujíc v modřínů chládku lahodném.

Ku předu kráčela kus, pak nazpět k pokraji háje,

tam se obrátila zas, do hvozdu se poznovu hroužíc –

takto se drahný čas zadumána procházela sem tam.

S cesty potom pěšinou v houšť zahnula na pravo lesní,

již vystoupila tam, kde známé jeskyně otvor

pod křížem březovým v tesu bílé skalky se černal,

objat šípku keřem, jenž před’ kol houštinu lístků,

snítek bodlinatých, již růžemi záře planými.

Dívka usedla si tam na pružnou trávy podušku,

jež s mechovým sametem povlékala před sluje ústím

výstup stráně plochý, obrostlý doubky a habřím.

Skrovný tento porost otvíral do kraje výhled;

chvíli v zádumě tam zraky dívčina roztržitými

přes Velemínský dol, přes nižší chlumky okolní

stíhala hor dalekých bledomodré obrysy lehké.

Z úkrytu roucha potom knihu na klín vyjmula útlou

a v ni pohroužila zrak, čtouc verše o vesně a lásce.

Avšak roztržitou básníka provázela myslí,

často kloníc pohled buď na pravo v obrubu háje,

odkud čenkovská k Velemínu se kroutila cesta,

neb v levo na stezník, jenž houští místy prozíral,

k tůni šeré v olších pozvolna se s ostrohu chýle.

Rázem vyskočila, zraky nížíc ke straně této,

neb hlasy povědomé tam za stromy háje zaslechla.

Za skupinou habří hustého se ukryla rychle

a ztad na stezník zabodávala upjatě pohled.

Tam po chvíli malé dvé z houště vystoupilo chodců:

Nad černým oděvem vlas bílý strýce faráře

ostře se odráží od temna čepičky okrouhlé,

jež hlavy pouze vrchol s tonsurou lehce pokrývá.

Černý sňal tě klobouk, jím ve vzduchu šermuje stále

v zápalu řečnickém; hůl z rákosu tlouštky pořádné

pozlacenou hlavicí k tomu blýská v obratu různém.

Po straně Živsa mladý mu kráčeje mlčky poslouchá.

Byltě nejednou již k Velemínu se Václav ubíral,

avšak místa došed, jež vesnici dávalo zříti,

chvíli jenom pohled v půvabnou kotlinu hroužil

a vždy lesem v oklikách se brával k Čenkovu nazpět.

Však dnes v cestu jemu v lese náhoda vedla faráře,

jenž na procházku vyšel, prohlížet doubravy Floru.

Ten ho zajal potěšen, pod krov sobě hosta zaváděl.

Cestou théma milé květinář hned v rozmluvu zapřed’:

„Hleďte kolem! Již léto jaru květné bere žezlo.

Již sasanek sněžné poubledly hvězdy, pohasly,

nesvítí zelení zlatolesklé Petrovy klíče,

plícník růžněsiný, blankytný krásně jaterník –

teď se lesem pestří jinorouché léta komonstvo,

jasných méně barev, leč hlubších, rozmanitějších,

v různé kráse forem vábící k obdivu stejně:

rdí se nachem zeměžluč, zlatě září vedle kručinka,

s něžným rozrazilem pomněnka tu jemně se modrá,

tam černýše chochol huňatý ční, různobarevný,

barvínek se bělá – et sunt sine nomine flores,

z nichž se mi zamlouvá nejvíce familie zvonků

svou podobou sličnou, svou barvou blankytu rovnou,

pestíkem sněhovým, jenž září z hloubi lazúrné.

Ve změně těchto květů rozličných vesny a léta

zřím podobenství vnad, jež chystá ve věku různém

lidský různě život: Když dětské zvadly radosti,

své vděky žárnější nám v náhradu skytne jinošství,

rovně i mužný věk má zvláštní půvaby hojné,

i stáří těchy má své vlastní, kvítka poslední,

v nichž se porůznu jeseň zaskvívá ještě životní,

řídčeji rozsety jsou, mírnější barvy a záře,

v tom jasu klidném však též zvláštní kouzlo tají se.“

„Žel, že doblesky jejich duše lidská navždy uhasne,“

Václav poznamenal, „v ledy věčné pohřbena zajde.“

„O nikoliv! Co krásné v ní, znova rozkvete krásněj’

v máji onom věčném, jenž dobrým jinde uchystán. –

Úsměv na rtu vašem zarytého nevěrce mi věstí,

jenž útrpně krčí ramenem nad snílky a hlupci,

hájícími dosud záhrobní báj starosvětskou,“

máchnuv silně holí, hovořil skoro trpce duchovní.

„Směšna mi jistě není ona dávná lidstva myšlénka,

jež tká nad mohylou sen hvězdný o světě příštím.

Rád bych víru choval, že v stánky se povznese věčné

duch můj nad těla prach, s milenými se sejde bytostmi

kdes v oblasti jiné, ať s jasnou étheru řízou

na světokouli jakés krasší tam v dáli nebeské –“

máchnul Živsa rukou k zářící obloze letní,

v nížto se páslo modrem bělorouných stádo beránků –

„či snad v sídle duchů pouhém, hmoty přítěže prostém;

avšak zřím-li jenom, jak v lehkém úrazu mozku

již se kalí ducha jas, jak ve mdlobě vázne myšlénka,

spánkem ze dne na den vědomí naše tuchne a hasne,

jak v těle stárnoucím též duch ponenáhlu malátní,

až se konečně vrací v let dětských obzory mlžné:

zřím-li ty úkazy jen, tuť volky nevolky se přízním

s myšlénkou bodavou: Duše člověka stejně zanikne,

jak zvadlého mizí květu jemná vůně a záře.“

Kněz na chvíli stanul, hůl před sebe do vřesu zatknul,

o hlavici zlacenou ruce opřel, skráně pochýliv

a zraky vážné vryl s výčitkou v Živsovo líce.

„Jak že? Opravdu s onou že smír učinil jste myšlénkou,

hroznou, temna plnou? Zaťukejte si důtklivě na hruď,

zdaž se neozve jiný tam hlas, té příšeře v odpor!

Ó rcete upřímně, zdali bez námitky věříte,

že, kdyby náhle nyní tam s výšiny balvanu tíha

slétla dolů, Vám zkázu nesouc – že v okamžiku příštím

nic by nezůstalo z Vás než rozdrcené těla trosky;

navždy by kleslo v nic vědomí sebe, touhy, myšlénky –?“

„Že hlas v útrobě mé takovému pomyslu se brání,

přiznávám,“ vece Živsa mladý. „Leč v obraně vázne,

ptám-li se, proč by nemoh’ tak duch můj navždy uhasnout,

jak ve spánku na čas vědomí, jak ve mdlobě hasne?

Kdež tu ocitne se duch?“

„Vím pouze, že ze sna procitnuv,

s týmž se budím vědomím, jež spánkem ve mně potuchlo,“

kmet rozvážlivě prál; „ostatní tajno mi ovšem.

Avšak, víte-li víc, kdož znáte materii pouze,

kdož v duchu lidském též hmoty pouhou sílu vidíte?

Řekněte upřímně, zdali menší záhadu máte

ve hmotě myslící, vědomé sebe i všeho vůkol,

bádavě svého bytí hledající původ a důvod?“

„Aj, slova pouhá jsou hmota, duch – toť pravda je arci,

tím ni oním neotevře se nám té záhady brána.

Máť meze lidský um, z nichž nikdy se dále nevymkne,

v těsném okruhu jen svá může napínati křídla.

Smyslů pouze kořist obrábí v dílně myšlének,

na hmotu poután jest, jen z ní své pojmy upřádá,

z ní jediné se živí, bez ní obstáti nemůže.

Zbavte ho formy, barev, tónů, času, prostoru – nic jen

zůstane, číré nic, v němž duch sám v nic se obrátí.

Zem’ jeho bydlo jenom, v ní září krátce a hasne.“

„A přec vezdy člověk –“ sok v pospěchu bystře namítnul,

s lesklou svou bakulí pozvednuv k obloze rámě –

„od té hroudy naší hled vznášel k výši nebeské

a zde neuspokojen svět spřádal tamto si lepší,

nadzemských do rukou osudů svých žezlo ukládal,

tam jen rozřešení zemských očekávaje neshod.“

„Však co nachází tam?“ hbitě obranu Václav uchystal.

„Jen hmotu pouhou zas: Hvězdné světokoule, podobné

zemské kouli naší. Jich stíhaje počty ohromné

v nezměřitelnou dál, kam zrak jeho ještě dolétne,

chýlí v závrati leb již před tou veškera pídí.“

„Nechťsi myšlénky peruť –“ na to soupeř – „v závrati vázne,

když v nekonečnou dál všehomíra se tesklivě hrouží,

přec neskládá zbroj před hrůzami prostory bezdné,

sluncí nesčetných. Zase člověk témě vypíná:

Poznáváť, že je víc v jeho mozku ta síla tajemná,

jež vědomím vnímá hmoty říš, v ní hloubavě bádá,

více i cit, jenž v obdivu plá nad krásami kosmu,

víc jeho duch, jenž ať neumí svým objati pojmem

bezmeznost hmoty té, přece mez všehomíra přelétá

a svět ještě jiný v tuše jisté spatřuje nad ním.

Kruh jsoucnosti nemůž’ jen kosmem býti vyčerpán,

tou budovou jedinou, jíž tíha je základ a vazba,

prostor a čas pány. Kdyby ves byl soustava jedna,

z prvků stejnorodých zbudována a sepjata tíhou,

tuť by malým nám byl své navzdor neskonalosti.

Avšak duch mi praví, že všechna ta říš nekonečná

sluncí, oběžnic s nesmírnou rozmanitostí

svého žití, zjev pouze jeden, kmit jesti slabounký

mocnějšího čehos, věčného, co v lůnu tajemném

všechno chová, všeho původ a cíl, co zjevno je ve všem

a sluje víře Bohem.“

„Aj, ve skoku Tellově bystrém“ –

v úsměvu Živsa pravil – „váš důkaz cíle dosáhl.

Jen že mi málo platen, neb zdroj ten kosmu tajemný

v mém zas názvosloví sluje věčná Záhada prostě.“

„Tvařte se neznabohem, můj dávný žáku nevěrný,

mluvte, že přesvědčení vaše pevné všecko zamítá,

co zrak váš nevidí, čeho nejsou důkazy přesné:

přec nevěřím v klid váš, vaši jistotu, záporu pevnost.

Chvílemi jistě i vám, když sám v sebe duch se pohrouží,

zevnějškem nerušen, jen svým naslouchaje zvěstem,

vzchází blesk tušení – přes všechny ty závory skepse –,

že v rově neskončí vaše vnitřní podstata navždy,

ve světě tom vaše Já že k cíli pravému nedojde,

jinde teprv že světlo plné vám svitne a jisté,

tam hádanka žití vyjeví se a neshoda vyzní

smírnou harmonií... Tak hlas kýs jistě promlouvá

v nitru vašem vlastním, a hlas ten více mi váží

než důkaz nejeden, blyštící spoustami číslic.

Vždycky na lidskou skráň bude důtklivě, bouřlivě bíti,

žádati rozřešení bude velká vždycky otázka:

,Proč jsem na světě tom? Jsoucnosti co veškery základ,

příčina, cíl?‘ Vědy hloubka celá k ní odvětu nezná,

víra jenom v noc těchto tajů nám světlo podává.“

Ťuknul v půdu holí a stezkou dál se ubíral

k tůni dolů s Živsou, jenž poznovu takto se hájil:

„Pravda, že hustá nás obestírá mrákota vůkol,

kam vědy zář nesahá; tato v úzkém okruhu pouze

bádá, jenžto lidí je smyslu a pojmu vytýčen.

Dále jenom tušení matné můž’ hádat a bájit,

nechť sebe mocnější, přece vezdy nejistota pouhá;

svůj leda příští los moci můžeme oddati tajné

v důvěře toužebné, že k dobru ho laskavě řídí.

Snad že i víra časem z té klíčí důvěry pevná,

však toť víra jiná, než soustavy věr mnohotvárné,

kreslící v onu roušku tajů, již nikdo nezvedne,

– každá arci jinak – své mystiky výtvory různé,

básně to dávnověké, s nichž setřeli kouzlo pedanti,

zkazky, legendy snivé, jež slovně katedra vykládá. – –“

Víc nepostihla uchem jich rozmluvy svědkyně tajná,

neb již chodci zatím se vzdálili od svahu příliš,

k olšině sešli dolů, za mlýnem přešli po lávce,

a k Velemínu potom dál polní kráčeli cestou.

Ludmila chvíli zrakem jich stíhala postavy ještě.

Spor as vedli dosud: hůl strýcova blýskala často

pozlacenou hlavicí, povznášena do vzduchu prudce,

neb nelitostně drtíc bodláčí v obrubě cesty;

někdy se zastavoval, proti soupeři šermuje divně,

pak s temenem skloněným naslouchaje dál se ubíral.

Ukryla v roucho nyní knihu dívka, zdvihla košíček,

v němžto se příze jakás dnes ručky nedočkala pilné.

K okraji háje dolů svižnou pospíšila nožkou,

avšak za stromy tam se kryjíc vyhlédala pouze,

až jí chodců pár Velemínské zastřely domky;

pak teprvé bližší též k vísce zamířila stezkou,

bystrým někdy krokem, zas chvílemi váhavě volným.

Rovnou nešla domů, leč vesnice humna obešla,

v zahradu farní tam zadními se vloudila vrátky.

Živsu zatím fary pán již ve stanu z listu kozího

hostil před stavením, neb Marta je vítala nářkem,

že dnes právě opět jí k úklidu chvilky dopřáno,

světnici ještě myjí, teď smýčí právě studovnu,

a k tomu Ludmila jí kams do vsi či háje uprchla,

tak že ve víru prací můž’ sotva posloužiti hostu,

nežli zmůže nelad, ve studovnu by vedla ho aspoň.

Přes to besídky stůl jako kouzlem rychle se pokryl

nejčistším pokrývky bělem, zákuskami, vínem,

a kmet s hostem svým, dřívější hádky nechavše,

od všehomíra tajů na pozemské předměty sešli.

Ovšem zábavy nit skoro sám fary vládce upřádal,

Václav roztržitý an jinde myšlénkami bloudil,

pohledy obraceje přes květnice ohradu nízkou

ven k návsí, zelenému travou, kde stezka bělostná

stínem lip košatých vlnivá jak stužka se táhla.

Náhle starcovu řeč kýs hřmotný náraz a výkřik

přetnul, zazněvší sem z farní jizbice oknem.

K oknu se přiblíživ, ruce sepjaty nad hlavu povznes’:

„Quos ego! – Rozkacené, bezuzdné živly pořádku

v Mús útulku tichých nešťastném pěkně mi řádí!

Matthiolův herbář se skříně na podlahu slétnul

a s ním schránka bylin, má velká sbírka motýlů!

Sbírka nerostů též! Tam dovnitř chvátati nutno,

než by je po vlastním systému mi srovnaly krásně.

Nuž, poshovte, prosím! Na mžik! Za chvilku se vrátím.“

V dům šel rychle farář. Tuť Živsa, besídku opustiv,

pískem stezky žlutým obcházel květnici těsnou,

v zálibě prohlížel keře srstek a záhony pestré.

V divné kráse jemu dnes kvítí zářilo něžné,

skvostnějším dnes též se mu zdál, než léta ho vídal,

vzduch sluncem zlacený, v němž smálo se jaksi radostně

lip statných lupení a skromné štíty chaloupek.

V mysli otázku si klad’, kam rázem všechny uprchly

stesky předešlých let, proč volno mu tak je a lehko,

nezvyklé veselí v duši hrá mu, že div by se nesmál

nahlas pohromě Mus pod čacké Marty pometlem.

V myšlénkách takových otvírá květnice vrátka

a klenutou na dvůr se ubírá bezděky brankou.

Chvíli bavil jej ruch mnohobarvé drůbeže hojné,

až v pozadí jeho hled k zahradní zídce zabloudil,

k níž odkvetlé již hruše, jabloně chýlily větve.

Dvířka otevřena tam v sad stinný dávala zříti

a v zeleném šeru tom tvář známé dívčiny zahléd’.

Ludmile tváře nachem setkání zbarvilo náhlé,

zachvělo prudce tělem; zaražen byl chvilku i Václav.

Od té jízdy nocí, kdy třímal ve dlani jemně

ručku její – beze slov jí takto vyznávaje dosti –,

práh’ po novém setkání tom, však bál se ho stejně,

takže mnohdy jeho k Velemínu zamířila chůze,

avšak před cílem se vždycky obrátila nazpět.

Střás’ po chvilce nyní svoji tíseň a dívce se blížil

s pozdravením v sadu stín, kdež zůstala státi nehybně,

jen čelo zrůžovělé k jeho chýlíc pozdravu lehce.

A když stál před ní, k jeho ledva si troufala tváři

vznésti ostýchavě zrak, v mlze jemné vláhy tonoucí,

jak jitřenka parou když vodní matně se míhá.

Když dvorným potom oslovením rozprávku zahájil,

v tísni zašeptala jen slova téměř neslyšitelná.

On jí vypravoval, jak potkal v háji faráře,

jak ho zajal kmet přívětivý, jak pohroma náhlá

sbírky zastihla drahé; pak všední skytly mu látku

blízký vesny konec, dnů příštích vedra i bouře,

odkvetlé stromy kol, plody hojné přislibující.

Pohled k půdě klopíc naslouchala mlčky Liduška;

zřídka jenom jí slůvko plané zašelestilo se rtů.

Zdálo se, jakby nový tvář sličnou výraz odíval,

jakby nerozlučné laškovné smíchy dětinské

z ní byly prchly valem; samy něžné skrýše ty šotků,

důlky hravé, zřít jedva bylo; zraky zíraly vážně.

Snův za to jemný pel ji krášlil, stín dumy sladké;

věstily ruch vnitřní rtů, ňáder záchvěvy lehké.

Však trhaným pásmem též Václavu matně se vlekla

řeč jalová z neochotných rtův; oba cítili dobře,

cos že jiného zatím v jich nitru po výrazu práhne.

Takto chodem volným po stezkách kráčeli pěkných,

jež zelenin různých roztínaly záhony šíré,

kol řady úlů pak pestrých, z nichž vzlétala mračna

pilných včel bzučivá, z úpravné zelnice vyšli,

dál po stráni dolů v husté se ubírali trávě,

z níž davy pampelišek již lehké vznášely koule,

bílé, prosvitavé, vzdušného to pýru obláčky,

z nichž semotam vánkem hvězdičky ulétaly jemné;

leč květy hojné též zelení trav zářily pestře.

A stromoví košaté stín hustý spřádalo vůkol;

špačků budky šedé lupením prohlédaly leckde.

Sešli dolů, kde potok hranicí byl zahradě farní,

v bujné houšti vrbin poukryt, prosvítaje sem tam

pod velikým, oblým lupením vodního bylinstva,

nad nímž někdy letem zakmitly se vážky lazurné.

A v houští vrbovém, z listů zelenosti lahodné

velký svlačce kalich, sněhobílý, místy vyzíral.

Nit rozprávky chabá zde nadobro utrhla se náhle.

Drahnou chvíli oba v myšlénkách mlčky tu stáli,

až pak Živsa pravil: „Jak luzné všecko je vůkol!

Mním, že je pouhým snem rozkošným chvíle ta božská –

ač květy máje ty tam, vše krasším zdá se mi ještě.

Městu nedávno ušed, sebe sám již sotva poznávám –

tak se mi vábně jeví ten svět, dřív půvabu prostý,

duch znavený životem ve štěstí poznovu doufá –“

„Ó tedy osvěžení vám chystá venkova poklid

po městském ruchu zimničném,“ tiše Ludmila řekla.

„Venkov sám nikoliv,“ již Václav srdce otevřel,

„než v něm jedna bytost, v níž spatřuji vesnu a jitro

v nejsladším vtělení, vrch veškery slasti a krásy,

jež by mi ještě život moh’ skytnout – – Ó kdyby mohla

v temno a mráz duše mé svou jarní seslati záři,

snad že by hojný tam květ ještě se rozvil a zaskvěl,

k cílům zas velikým jaře duch můj křídla by vypjal –“

Všechno, co dříve tlumil, tak z nitra mu bezděky trysklo

nezdolným ručejem. Za slov těch dlaň jeho lehce

objala ručku její, jež stiskem věstila jemným,

že sdílí jeho cit; blaze dívčino líce zaplálo.

V tom vyrušil je šumot, zazněvší z houštiny bujné,

na břehu ježto druhém též vroubila vlnky potoční,

zahradu Výhoňových od farní volně dělící.

V mlází tam vrbovém, mezi výhony rozhrnutými

spatřili nad potokem tvář Bohdana nakloněného,

zbledlou, rozrušenou, k nim pnoucí pohledy mračné

z pod střechy rozložité, režné slaměného klobouku.

Chvilku zamihla se jen, pak v listů houšti zanikla

líc ta bledá, jak zjev mizivý vodníkovy tváře.

Bezděky z útulné ruce jich se propustily vazby

a zraky sobě dojem té příhody věstily němě.

Ve zraku dívky blahém, zářícím z pod řasy vlhké,

pablesk laškovný k lehké nelibosti se mísil;

avšak Živsa dojem silnější v nitru pocítil

a v jeho blesklo paměť setkání v doubravě tehdáž,

s přítulným kdy junem v důvěrné rozmluvě kráčel.

S hůry farářův hlas ve vrátkách zahrady zazněl

a kmet bystře dolů již kráčel k dívce a hostu,

v ústrety mu jdoucím, hned z dáli promlouvaje hlasně:

„Už jsem vskutku se bál, že s Vaňkem host poradil se

a hle! do zahrady až mi z dlouhé chvíle zabloudil

a zde společnost sám vyhledal si ode mne opuštěn,

nad moji kloudnější bohdá – Odpusťte mi vlídně

hosta zanedbání, neb dosti vymáhalo práce,

než poněkud jsem rozlosoval ve spoustě žalostné

říš kamenův a bylin, směs pestrou můr a motýlů –

Ty však hosta opět přenechej mé péči, Liduško,

a spěš v dům, tamť potřebuje tvé podpory matka.“

Ke hrudi nízko kloníc tvář v purpuru krásně planoucí

dívka opouštěla sad. Jím starcův zrak ji provázel,

an hovořil jeho ret: „Ó zchytrale plémě to ženské

zná nás podmaňovat, své po jmeně, zákonu pány!

Ač celibátu vojín, nesu sám jich jařmo nehodné.

Avšak vzdáti musím nebesům přece díky upřímné,

že trávit nemusím samoten svá léta poslední,

že dvě bytosti milé mně stáří útrapy mírní

a v zimu mého žití trochu mísí záře a tepla.

Ač sám volně přijav bezženství z rozkazu církve,

vám bych neschvaloval přece rádcem apoštola Pavla.“

„Vím, jen ve sdružení mužské že bytosti a ženské

souladu svého život, v něm cíle plného dochází,“

Václav Živsa pravil. „Třeba ovšem lásky tu mocné,

jež by srdce obou v tluku jednom sloučila navždy.“

„Lásky tu arci třeba,“ kmet kývá, „však tato láska

tvář má valně jinou než láska románu a básně.

Tať pudu jarní vzlet v poetickou řízu odívá,

v něm jediném hledajíc nejvyšší slasti pozemské.

Avšak tento plamen sladký brzy slábne a hasne,

jím krb manželský neživí své teplo miloučké,

tam třeba stálejší, jinaký roznítiti plápol:

svazkem posvěceným k sobě manžely do skonu víží

vzájemné povinnosti obou, jich cíle společné,

štěstí pospolité, v neštěstí podpora družná,

k dítkám láska obou, o ně stejná péče radostná.

A když takto spolu trud zmohše a bouře životní,

v klidném podzimu svém k upomínce si poznovu věnčí

myrtou skráně šedé přítulně Filémon a Baucis;

toť věru krásnější manželské lásky je obraz

nežli onen, kdy ženich v rozkošném zápalu touhy

k ložnici ozdobné spanilou si nevěstu zavádí.“

„A přec láska jenom,“ vece Václav, „láska pohlavní

základ jest jediný manželstva po přírody řádu.

Tou pud v nitro vložen, jím zaplane touha milostná,

když muž najde ženu, v níž snů svých spatřuje kněžnu,

svůj ideál ženství; když v něm pak též ona najde

mužný svůj ideál, tuť semknou v jedno se rázem

ty dvě bytosti celé, jež příroda sobě vyhlídla,

zřídlo nového žití z jich svazku by proudilo zdárně.

Jen v té bezvědomé vzájemné volbě opojné

zdroj manželstva pravý; kde rozum sám střízlivě váží

výhody volby svojí, tam přírody řád je opuštěn.“

„Příroda!“ kněz na to děl. „Oj, známe to božstvo moderní!

V té věci arci musím jí s části přiznati právo,

neb sám výš necením než pud tuto lásku pohlavní.

Avšak blasfemií by snad naše náhledy nazval

básníkův a duší poetických vzlet horující,

jenž pud tento halí ve hvězdné blankytu roucho,

nadšeně nejkrasším jej kvítím Édenu věnče.“

„Právem takto činí,“ roznícen Živsa namítnul,

„nebť ona láska citem nejblažším na světě tomto.

Ať zvu ji pud či jinak – což pouhé jméno tu váží? –

důkaz právě na ní, že v přírodě zásoba pouze

nejsladších je darů, jež člověk mysliti může.

Nechť cokoliv si mluví o slastech nad hmotu bídnou

povznesených, přec slasti vrchol, jejž může vysníti

lidský duch, jest ve mžiku tom, kdy dvé si bytostí

v máji žití krásném zraku září sladce nyjící

lásku jeví poprvé a v závrati klesne si v lokty:

tu hmota rovně i duch se v luzném rozkoše víru

povznáší k nebesům – Každému ta chvíle zajisté

ještě do pozdních let září jak hvězda čarovná,

jížto nemůže jiná zastíniti představa žádná.“

Pohléd’ ostře farář na planoucí Živsovo líce,

kol jeho úst jemné se kmitnuly úsměvu rýhy,

prst jeho pozdvižený v žertovné chvěl se pohrůžce:

„Ó věru, příteli můj, váš zápal jaksi povážliv.

Snadno myšlénku budí, že v tom sám váznete kouzlu,

jež jako slasti vrchol ret váš tak nadšeně líčí.

Mlád jste a mysli juné ten čar se zmocňuje lehko,

vášně opojná bouř, jež smítá rozvahu všecku,

zaslepujíc duše zrak –“

Ztich’ na mžik, jak by nechával

Václavu k obraně čas. Ten lehce rukou sice mávnul,

avšak něm setrval, v myšlénkách jakby pohroužen.

A kněz pokračoval: „V duši vám sice sáhati nechci,

leč kdyby záchvat onen vás jal, radu slyšte varovnou.

Mějte pozor, nechť vás hlas přírody nesvede klamně!

Ovšem děl jste, že duch spolutvorným lásky je živlem,

avšak častěji jest rozhodčím krása tělesná:

v záři její zrak zaslepený mní krásu duševní

zříti také, kde slupka jenom bez jádra se blyští.

Pak by bolestné vám bylo z úchvatu lásky procitnout

s poznáním pozdním, že břímě, ne podporu něžnou,

volbou bezvědomou vám schystala příroda božská.“

„O mne starosti není,“ řek’ Václav. „Rozvahy nazbyt

mám již, neb mi zašel věk jarní básně čarovné,

v němž ona láska plným nás jímá kouzlem opojným –“

V odmlčení náhlém v myšlenky se poznovu hroužil.

„Však vaše řeč nejeví vychladlou rozvahu stáří,“

vážně namítá kmet. „Napříč je mi – řeknu to přímě –

věčný ten dithyramb o kráse a lásce a dívkách,

jímž hlaholí Parnas, jímž blouzní všecka slovesnost,

jakby žití cílem byly hlavním rozkoše lásky,

jakby nebyl vyšší k horování na světě podnět.

Z úmysla nic nemluvím o hvězdných cílech a touhách, –

však zdali láska k lidem blahotvorná, k cnosti a dobru,

láska ku vlasti svojí a k národu více neváží

nežli požár, jímž krásný zrak muži srdce zažíhá?“

„Věc to jiná,“ vece Živsa mladý, „srovnávati význam,

hodnotu těchto citů. Zdaž vyšší potřeba káže,

pro vznešený účel blaho vlastní v žertvu poskytnout,

dáti život v obět, jeho hlavní půvab a kouzlo –

toť je otázka jiná, lhostejná ve sporu tomto.

Jáť o slasti jenom hovořil, jež z lásky se prýští,

a slastí že vrchol tato jest, dozná si upřímně

sám kmet nad mohylou v upomínce na ráje mladosti –

Aj, ký div je potom, že znívá ze struny pěvců

cit nehlasněji ten, jímž hruď nejmocněji hárá.“ –

Skončili rozmluvu svou, neb Marta do zahrady přišla

s návěštím, že pokoj připraven již hosta uvítat.

Vešli tudíž dovnitř. Dnes Václavu ještě milejší

zdála se než po prvé ta skromná světnice farní,

jíž se bělal písek po hladkých podlahy prknech,

vlhkých ještě sledem čistící Martiny péče.

Všechno kolem jak v přívětivém zde se úsměvu lesklo:

obrazy posvátné, nábytku přízdoba prostá,

sám krucifix a brevíř, pod snítkou jívy kropenka.

Však teď slunce paprsk, vnikající zářivě oknem,

glórii jak tehdáž nepřed’ kol postavy božské

v obraze na stěně tam pnoucí k nebi líce velebné,

nýbrž kol spanilé, štíhlounké postavy dívčí,

s obličejem cele zrůžovělým blíž okna stojící.

V síňku svých studií kněz bodrý hodlal uvésti

odtud Václava dál, leč Marta prohlásila v odpor:

„Tam v učenosti brloh vzácného si hosta nedáme

odvésti, kde by jistě uváz’ v herbáři a broucích –

jáť si popílila dost, by světnice mohla ho přijmout;

všechno tu připraveno; skromnou nepohrdněte jizbou.“

Na stůl okrouhlý za slov těch ukázala Marta,

kam zvenčí mezitím z volného květnice stánku

ubrus přestěhován bílý, zákusky a víno;

ještě přidáno leccos; své z bible jmenovkyně hodna

mívala pilně zřetel na všední stránku pozemskou,

tak že pohostinstvím fara proslula po kraji šíro.

„Za hranici střídmosti mě již vaše dobrota vábí,“

Václav zdráhavě dí. „K tomu dvé jen spatřuju židlí

při stole, jenž sirotou bez vládkyně jesti domácí.“

„Vládkyně pěkná jsem,“ zasmála se starcova sestra.

„Vládce jenom fara zná; neplatny tu výsady ženské,

nutným pouze tu zlem naše pleť, bez práva jakého.

Ačkoli příkladná mě tu hýčká bratrova láska,

přec mi neslušno se zdá, před hosty po bok jeho sednout.

Však to i dávný zvyk, za žití juž manžela mého,

že k němu za stůl jsem na okamžik sotva usedla,

z jizby ku plotně a zpět putujíc bez poklidu stále.“

„Jen si přisedni také,“ kněz v úsměvu sestru pozývá.

„K hostům snad že cizím syna přítele mého nerovnáš?

Jak by rodem nám spřízněn byl, věru zdá se mi spíše.“

Váhavě ke stolu blíž teď Marta pošoupla si křeslo.

Ašak Živsa mladý v kout světnice ještě zamířil,

tam, kde při okně stojíc v jasu slunném zářila dívka.

Zval ji také, docelit čtverolístek při stole šťastný, –

frází jen zdvořilou, však hlas jeho divně se třásl

a v zoru touhyplném nezvyklá záře mu plála.

Ke dmoucím se prsům ona chýlila tváře planoucí,

v rozpaku křeslo berouc, jež host jí dvorně přinášel.

Zřel na ně bystře farář, pak tajně na sestru pohlédnuv,

mrknul ve směru jich; starušenka zakývla mu v odvět

a tvář vráskovitou jí úsměv lehce přelétnul.

Však ty posunky obou jako blesk jen mihly se krátce.

Rozmluva venkovských skrovných se dotýkala zábav,

až ku domácí též zabloudila Thalii nuzné.

Kus veselý tenkrát Velemínští chystali herci,

v němž milujících dvou měli Bohdan a Ludmila úkol.

Žertuje herců sbor kněz líčil, trampoty souhry,

smutnou malbu kulis, nedostatky scény a šatny,

směs katastrof veselých, episod bezděčně komických;

avšak Živsova líc nucený jen hostila úsměv,

an mu zatím ponurým čelo dumné temnělo stínem.

Onť v duchu stále jenom ztepilou zřel postavu mládce

jasnorusých kadeří, v oku blankyt blouznivě čistý;

zřel jej v skrýši kulis, v polosvětlém prostoru těsném,

blízko u dívky lepé, v důvěrném smíchu a šeptu,

pak na jevišti malém je zřel sobě v náruči dlící –

Pohnul prudce sebou – Ó, v ňadrech náhle ucítil

zas po letech dlouhých žárlící lásky bolesti!

Však zapudil vzešlý z malicherné příčiny osten

a tvář rozjasniv, zase volně na Ludmilu pohléd’.

Škádlil teď ji farář, rozbíraje úlohu příští,

v níž bude Bohdanovou divadelní zbožněna láskou;

než jaks rozčilená nerozuměla žertu Liduška,

vzpřáhla zamítavě dlaň, ret chvěl se a rudnula tvář jí,

až rázným projevem knězi žertů přervala pásmo,

jiskříc vzdorně okem: „Nevystoupím; úlohu vrátím.“

Kradmo na Živsu při tom výzvědný upjala pohled;

zrak jeho díky němé jí vzdával v lesku radostném.

„Jak že?“ namítal strýc. „Teď vrátiti úlohu hodláš?

Kdež by našel si jinou pan Bohdan včasně kochanku?

Byl bych v pravdě nerad, kdyby mé tě oloupily žerty

o vděk zábavy té, mimy čacké v tíseň uvedly.“

„Jitka polesných snad moji úlohu ráda převezme.

Dost času ještě také – vždyť beztoho přípravy váznou –

já pak sotva že kus dosavad jen zběžně pročetla.“

„A přece týden již,“– dceru ostře pokárala Marta –

„odcházíš mi do háje co den – prý úloze tam se

lépe učíš, nahlas ji mohouc přednášeti volně.“

Dcerka zaplála nachem žárným, usvědčena ze lži.

Leč fary vládce pravil: „Nuž, břízám pilně a habrům

dál recituj, na jevišti potom nechť pochvalu získáš.“

„Tam neuzříte mě už –“

„Však rozmyslíš se za krátko.“

Pozměněným se jinam rozprávka obrátila proudem

a spolu dlouho potom rozpřádal zábavu ještě

družný ten čtverolist v útulné světnici farní.

Již za chlum zšeřený se slunce pochýlilo letní,

proužky jenom řeřavé tam blýskaly ve spleti větví

v místě, na němž za lesem na chvilku prodlévalo ještě,

nad ním lem vrcholů stromových žhavočerveně svítil,

jakby požár ukrytý odlesky je za spodu barvil,

po svahu oblohy též rozlévaje záplavu mocnou,

v nížto se roztrhaných zardívala pásma obláčků,

jak v moři žárnězlatém bájné ostrůvky z rubínů,

kdežto na východě zas na zbledlém oblohy modru

srp již prosvitavý dumavého chvěl se měsíce, –

když z Vilemína domů zpět volně se Živsa ubíral.

Ve vzduchu lehká již se vznášela soumraku příze,

houstla nenáhle pořád; než dospěl pokraje hvozdu,

poslední zlato již v západním chlumku pohaslo,

sesláb’ šarlatu žár v odstínů stupnici bledších,

jež pak ve hnědo, šeď, sinomodro přecházely jemně,

až chmůrou zahalil též západ všecko tajemnou,

jenž krajinou vůkol již spouštěl závoje husté.

Však za to řízu nebes protkávaly klénoty jasné:

nejprve jedna jenom veliká zasvítila hvězda

září plápolavou nádherně při obzoru blíže,

pak tu jiná, zase tam hvězdička prosvitla milostně,

onde nová, tuto hejno jiných, už těžko je spočteš,

na sta, tisíc se rodí jich náhle v okamžiku každém,

jakby holí čarnou tam z prázdna vykouzleny rázem, –

již hle! celou šíř, dálku nebes divukrásně pokrývá

jisker houštka zlatých, z diamantů šperky drobounkých,

sličně rozestavených v obrazce a soubory různé,

drobných šňůry perel, lehké prachu mráčky zlatého.

Teplá noc vše chová, uspává v náruči měkké;

mír na lukách a rolích; jen cvrčků hymna tichounká

v žab serenádu divou, neunavnou ještě se mísí.

Jak v sad kouzla se bral teď Václav po kraji cesty,

nad níž divně šerem modřínů kývaly třásně,

v lesní temno hlubé, jímž jak lampičky magické

modravě plápolnou kmitajíce tu ve vzduchu září

hojně letem bludným svatojanské svítily mušky.

Obrazy líbezné vetkávala ve tmu okolní

rozkoš lásky blahé; k ní juž se bez ostychu Václav

sám sobě přiznával. Tať vůkol chmůře tajemné

v jemný vdéchala mrak nejsladší vůně opojné,

jež kdy kalich černý noci krásné v nitro mu vléval.

V tom volný jeho krok zarazil stín postavy lidské,

vstříc vynořiv se nyní nenadále z temnoty lesní,

jakby ukryt za pněm byl v záloze chodce vyčíhal.

V zásvitu Luny bledém v něm Václav Bohdana poznal.

„Ajhle! to vy?“ k němu děl. „V noci luzné dlíte potulkou?“

„Schválně čekal jsem vás,“ ponurým hlasem odvece Bohdan.

Líce mu nakloněné sic chmůra zakrývala hustá,

avšak ve zvuku slov se vnitřní rozruch ozýval,

jak by stěsněna hruď hlas těžce propouštěla temný.

K další chůzi němým povybídnul Živsu posunkem,

však šel mlčky při něm, jak dlouho by slov nenalézal.

„Snad pomníte“ – začal – „té první rozmluvy se mnou,

kdy jsem vám vyjevil svou marnou k Ludmile lásku.

Tehdy neměl tuchy jsem, můj příští sok že naslouchá

smutné zpovědi mé a družně mi útěchu dává.“

Máchnul Živsa rukou, jak cos by namítati hodlal,

však jun pokračoval: „Však dobře v Liduščině líci

čísti umím. Již o pouti oné tam v Jiskrově jizbě

zřejmě její pohled, jenž k vám jen stále zalétal,

všechno mi v ráz vyjevil, dnes pak tam v zahradě farní

vyznání vaše zaslech’ jsem, ve vaší dlani uzřel

volnou ručku její.“

„Nuž buďsi, zapírati nechci,

že mne zajal půvab té svíží růže miloučké,“

vyznal Živsa mladý. „Však já svou k Ludmile lásku

poznal právě teprv a zdaž moji lásku oplácí

dívka, nejisto dosud.“

„Já vím to a sám vy to víte,“

trpce opáčil jun. „Mámť k vám jen jednu otázku:

Zdaž vás láska pravá, upřímná k Ludmile víže

a v ní svého žití hodláte-li družku nalézti?“

„Sám jsem sobě dosud tuto určitě neklad’ otázku,

však teď rozhodný z duše hloubky vytryskuje odvět:

Poznávám, že to láska pravá, co v srdci zaplálo,

že v té lásce jenom zas štěstí může mi vykvést –

nuž, kdo se horšiti můž’, když přijmu tu číši nebeskou,

jež duši lék churavé, blaho příštích dnů mi nabízí?!

A kdybych odmítnul, v čem zřím svou spásu životní,

zdaž by ta žertva krutá vám prospěch kýsi přinesla,

když nedostižna pro vás, jak děl jste, její ruka, láska?!“

„Ach, přece moh’ jsem snad svých přání cíle dojíti.

Však teď navždy konec. K vám láskou přilnula první,

vyť pevný založit krb můžete sobě domácí,

schystati bydlo milé jí, prosté námah a péče;

já nic ještě nemám, než vroucí v srdci tu lásku,

marnou, bez naděje, světu pouhý posměchu předmět.

Bez ní však mi život jen čírá pustina mrtvá,

nudné břímě jenom – Nuž skončím... Dobře se mějte! –“

„Takto nepustím vás! Snad nechcete –“

„Bázně nemějte!

Jáť své lásky román bambitky ranou neuzavru

způsobem otřepaným – však pouta rozervu nehodná;

v noc tu a poušť doposud jasné ideály mi září,

jimž snad mého žití můž’ ještě posloužiti troska.“

Obrátiv se, krokem zpět kráčel k vesnici rychlým.

Marně za ním slední znělo Živsovo ještě volání,

v hustém stínu noci brzo postava mládce zanikla.

Z nálady své slastné vyrušen, bral dále se Václav

a slova Bohdanova sen s víčka zaháněla dlouho.