VÁCLAV ŽIVSA. (VI.)

Jak chmůrou hrozivou když slunce na krátko se zastře,

avšak větru peruť rozmávne ty závoje temné,

rozptýlí jich cáry nebem, jež v dálce zaniknou

a v jasu nezkaleném zas modrá obloha září:

tak zapudil svit jitra zlatý rušivé ty myšlénky,

jež z řeči Bohdanovy stín Václavu v nitro zanesly

a v nepokojných snech jeho myslí zmítaly ještě.

Bouře to jarní jen – sobě řek’ – jen záchvaty mládí,

čas krátký dá Bohdanu lék, dá náhradu jinde.

Dnů několik v jasných snech lásky pomíjelo sladce

Václavu; stále lesem kříž na kříž nesly ho toulky,

každý svit lupením, šust každý klamně mu věstil

zámih roušky děví, krok lehký postavy sličné:

avšak marně chodil, svou krásnou vílu nepotkal.

Jistě si Marta nyní pečlivěji Ludmilu hlídá,

neb snad dívka sama, když davši Thalii výhost

již záminky nemá, v háj ostýchá se zajíti.

Tu vždy posléz’ v ono místo zašel, zkad v kotlině vísku

zřít bylo, sídlo její, tam v luzné zádumě dlíval,

na střechu farky šedou toužebně upíraje pohled.

Byl by došel tam již, však za dnů málo nastával

otcův den slavný, tož den jeho světce patróna.

V průvodu sestry kněz loni k oslavě této zavítal

a s nimi Lidka také – vyprávěla Václavu matka,

příchod též i letos Velemínských věstila hostů.

Přípravy slavnostní již chystala pilně matróna,

v líci radostný lesk. Oko bystře vyčetlo mateřské,

že změna výhodná ve zrozencově nastala mysli,

mrak čela dřívější že zjasnila záře tajemná,

však ni slovem v té příčině jej nezkoumala dále.

Když den svátku přišel, již z rána v komnatě hlavní

stůl s kyticí velkou v slavnostní úpravě zářil,

kol něhož ozdobná očekávala hosty sedadla.

A hle! prví, co přišli dnes, byli nejmilenější:

To z Velemína farář ve průvodu Marty, Lidušky.

Kněz bodrý proslovil blahopřejný příteli sermon,

žertem po zvyku svém vetkávaje drobty latinské.

Pak hovorem družným vystřídali předměty různé

tu z politických sfér, tu z místních důležitostí,

kdežto zatím s Martou choď Živsova kačky a slípky,

hus ceny, másla jakost a klípky probírala drobné.

Šťastným Václav okem ssál štíhlou postavu dívčí,

pel citu sladkého, v rozkošné líci zřetelný,

a s ní odstoupiv blíž k oknu do rozmluvy dal se

o všedních nicotách – než, láska i prázdnotě každé

vdéchá hodnoty ráz, vděk zvláštní, význam a kouzlo,

však též pohledy jich jinakou spolu rozmluvu vedly.

V tom zahrčel dole vůz a spatřili postavu statnou,

temnou hřívu vlasů, mrak vousů pod nosem orlím,

přisnědlý obličej – toť Výhoně líc je starého.

Vstříc jemu Živsa otec šel v chodbu, do komnaty ved’ jej.

Rozruch věstila tvář výrazná hosta nového,

a když s Čenkovským ruce družně si tisknuli pánem,

řek’ jemu: „Nejdu k vám s blahopřáním, víte již o mně,

že jsem cet jalových nepřítel, že zdaru hojně

bez frásí přeji vám. Sem však vede cos mne jiného,

roztomilý kousek, jejž Bohdan právě mi zahrál:

Dlouho nesestupoval dnes k snídani – díme si: Zaspal!

prázdný však pokojík jsme v posled našli a list jen

na stole tam krátký, zmatený, v němž s námi se loučil:

neplodný omrzel ho život, nám břímě odejme

a k jihu volně letí, své bratřím rámě nabídnout

v zápasu posvátném.“

Ta zpráva vybouřila rázem

klidný při stole kruh, zněly výkřiky úžasu zevšad.

Výhoň pokračoval: „Ďas ví, co mu smysly pomátlo!

Snad že druhý lístek, jenž zbyl tam, temno vyjasní.“

Z kapsy dopis vyjmuv, jej Ludmile vedle podával.

Zbledla Liduška, po té růměncem zplála horoucím

a třesavou ručkou ve zmatku otevřela lístek.

Rychle přelétla okem krátký jeho obsahu řádek,

Výhoni v rozčilení jej mlčky podávala čísti.

„Lásce nemožno mi žít – nuž, zemru za bratry a volnost,“

nahlas tento přečet, k ní tázavě pohled obrátil.

S lící rozrušenou, jež střídavě bledla a rudla,

stín viny nejmenší odmítala určitě dívka:

„Vskutku nemám viny žádné v tom – Tuchy veskrze žádné

neměla jsem – Bože můj! – Jáť nikdy nezavdala podnět –“

Ustala rozčilením, oko slz jí zastřela vláha.

„Nikdy ti neprojevil svou lásku?“ vyšetřuje vážně

strýce faráře dotaz.

„Ni slůvkem!“ ujišťuje dívka.

„Jsem sama přesvědčena,“ svou máť jí podporu skytla,

„stín že nebyl žádný mezi oběma pletky milostné.

Věc taková by neušla, trvám, bystrohledu mému;

k žertům zdálo se spíš, že styk s ním Lidku vyzýval –“

„Jáť jen někdy nyvé žertem jeho líci se smála,

cit hlubší tu hledat, nenapadlo ni ve snu mi nikdy.“

„Na slovo, slečno, věřím řeči té; známť Bohdana dobře,“

Výhoň přisvědčoval. „By románem chvíle si krátil

bez vědomosti vaší pasoval vás za svoji milku

šeptal do vzduchu kams vyznání lásky horoucí,

o zhrzeném milování pak psal verše žalostné

a vhodným svoje bláznovství závěrkem ověnčil:

chrabrou půjde paží sokolům Balkánu pomáhat.

Tamť bude jásotu as z příští bohatýra takého!

Sám já, krev kdy mladá mi skráně zažíhala bouřně,

snil jen o třesku mečů, chtěl krev svou líti za volnost,

a věru náhoda jest, že pykal jsem pouze žalářem;

však v boji já nehledal závěrku k romantice lásky,

sám ideál volnosti svaté k činu hruď mi zanítil.“

Děl teď Živsa otec: „Na paměť se mi rozmluva hlásí,

již jsme o pouti oné ve světnici Jiskrově vedli.

Vypravovalť tam já o strastech přítele Hynka,

po smrti dívky drahé jak v zápasu po straně bratří

hrob si na Tatře našel. Snad z této romantiky truchlé

jiskra zapadla ve hruď jinoší, jež vznětliva lehko.“

„Však to ze slámy oheň, neškodně uhasne zajisté

dřív, než Čech pomezí hoch zbrklý z dálky zahlédne,“

Výhoň poznamenal. „Jsem bez strachu v ohledu tomto:

Svízel cesty prvá směšnou tu horečku vyléčí.“

Něm doposud byl Živsa mladý. Slyše zvěst nenadálou

zblednul, mocně dojat, na tváři Liduščině chvíli

bádavě prodlel okem, pak jím se do prázdna zatoulal,

v neklidu chvějnými vlas, vousy probíraje prsty;

schýliv k posledu leb, v hluboké myšlénky se zabral.

Teď čelo vypjal zas, rozhodně se v obranu ozval

nešťastného soka, zraky rozjařenými zajiskřiv:

„Mním, že není jen smíchu hoden čin mládce jarého.

Láska mladá jinaký má řád, než v rozvaze stáří

chladný káže rozum, zná jen své zákony vlastní.

Toť je ta láska pravá, jež nedbá v povzletu burném

všedních pout všelikých, slepě přes meze, ohrady vichří

za svou jen vidinou, jsouc božstvem, vším sama sobě.

Stejně i ostatní v duši mládeže zápaly čisté

v před k ideálům svým bez chladné rozvahy bouří,

nechťsi rozum stáří v útrpném smíchu se dívá

v tento kypící kvas, přec v něm jen zárody klíčí

ke skutkům velikým, v něm tvůrčí pouze je síla,

z nížto se lidstva rodí neustálý pokrok a rozvoj.

V horké skráni mladé, ne v moudré lebce vychladlé

vznik svůj vezdy mají blahodárné převraty velké.

Pouť vznešenou, krásnou synovec váš jistě si vybral,

v rozvaze brknul snad, leč směšným čin se mi nezdá.“

V ustrnutí, an takto mluvil, naň zírala dívka,

až pak schýlila zrak, v myšlénky se hustě zapředši;

v rozpaku též i druzí naň chvíli pohlíželi mlčky.

„Vidno, že mlád jste také,“ posléze mu odvece Výhoň.

„Avšak nechci tupit vzlet mládeže, odvahu bujnou,

z níž se rodívá čin, jenž do hlavy nejde šosákům.

A z plna srdce také zdaru přál bych tam dole bratřím,

čackým Slávy synům, aby jařmo setřásli potupné.

Leč co by Bohdan tam v té líté bouři pořídil?

Už jeho dívčí zjev jen k posměchu byl by junákům.

Jak živ nikdy neměl v ruce pušky ni šavle pořádné –

takhle na prut s udicí kdyby moh’ dostávati Turky!

Však bohatýr smutný ani turbanu jistě neuzří;

vždyť má sotva peněz, by v půl jen cesty se dostal.

A k tomu přes noc již – znám dobře ho – snad se umoudřil,

snad se hrdinství vzdal, než dospěl dráhy železné;

možno, že klidně ho tam kdes v městské hospodě najdu.

Tož na dráhu jedu – chciť lékaře též se dožádat,

neb ženy mé churavé ta příhoda dotkla se velmi,

Bohdana v lásce chová, jak matka ho hýčkala rodná.

I mně se odsluhuje prašpatně za veškeru přízeň;

jen k jeho dobru také má přísnost mířila vezdy.“

Při větě poslední jeho hlas nápadně se zachvěl;

znát bylo, srdce ryzí že k Bohdanu stejně ho poutá,

ačkoli nevlídnou, drsnou se zastírala maskou

namnoze láska jeho, smích ač si z mládce tropíval.

S družkou Výhoňovou jal soucit Martu stařenku:

„Ach, ta paní nebohá! Již nazpět kvapme, Liduško;

snad těšivým podaří se slovům jí vrátiti poklid,

snad jí též koření z mé zásoby úlevu skytne,

nežli radou lepší jí městský přispěje lékař.“

A hned hostitelům se poroučely Marta s Liduškou,

též i farář, jenž Výhoňovi slova útěchy dával:

„Bůh popřej, by sběh večerem již s vámi se vrátil.

Sám věru bázně nemám, že spatří hrůzy bojiště:

Snad ho zastihnete již na dráze či někde poblízku

a Praha nejdalším bude as té výpravy cílem.“

„Smím, pane Výhoni, vám svůj průvod v město nabídnout?“

řek’ v tom Živsa mladý, rozmýšlev krátko se před tím.

„A kdyby úspěchu tam – jak mním – naše neměla jízda,

sám bych bez prodlení spěl ku Praze ve vlaku dále,

byste choré manželce svojí moh’ zůstati blízek.

Jistě uprchlík náš v Praze aspoň den, dva pomešká,

k výpravě své tam čerpaje rad, čině přípravy nutné.

Seč budu, sám učiním, bych v čas ho tu ještě zastihnul

a zpět vám ho přived’. Neb doufám pevně, že najdu

cestu, po níž vyhojen pod vlídný krov se navrátí.“

Vážně to řek’, jaks temně tichá slova dozněla slední.

Výhoň rád přivolil. Spěl Václav přípravy rychlé

k cestě svojí vykonat. Jen zběžný k odchodu pozdrav

moh’ Velemínským dát v tom pospěchu, zmatku obecném.