VÁCLAV ŽIVSA. (VII.)

Výhoň marně konal svou cestu na dráhu, do města

darmo i Živsa mladý za uprchlým po Praze pátral,

šíře i v umnou síť rozpřádal výzvědy různé.

Zvěsti o nezdaru jen smutné jeho ujci zasílal,

ten mu jevíval zas, žeť tam stopy rovně nižádné.

Míjeli takto dnové, až k týdnu se připjaly týdny,

Václav již pokusův těch marných vzdal se nadobro,

však přece ve svých zdech Praha stále ho poutala ještě.

Důtklivě otcův list po příčině průtahů ptal se,

v lístku pobídla vřelém ho k návratu láska mateřská,

odvěty on temné bez jádra vyhýbavě dával.

V nitru jeho hluboké se převraty náhle udály.

Poznovu mládcův čin rozpoutal v útrobě vratké

trapná hejna pochyb, zas kvas ten zatměle vyvřel,

jenž se usmířen již zdál v poklid jasniti šťastný.

Už si pravil, že konečně našel cíl dráhy budoucí,

láska že chuť k životu znova čarnou vzkřísila berlou –

však tu sokův nenadálý čin zas všechno vyvrátil.

Aj, toť láska pravá – k sobě děl – citu bouře ta krásná,

ježto kypí, sálá jen v čistém ňadru mladistvém,

toť zdroj nezkalený nejsladší rozkoše lidské!

Leč ten v útrobě ruch, jejž láskou já si nazývám,

zdaž to je láska také? – Ó jména je lásky nehodna

troska citů zašlých v hrudi vetché, střízliva, chladna.

A zdaž s tímto vrakem smím spoutati dívku mladistvou,

jížto z očí luzných v nejsladší záři nadějné

plá jitřenka žití? Ne, v máj ať blouznivě krásný

do hrudi svitne mladé, kdež jitřní ples ji uvítá!

Snad že jinoch, jenž dříve budil jen rozmary dívčí,

teď již mysli její v bohatýrské glórii září,

snad teď srdce její, co že láska je, poznalo prvně.

Možno, že písmo citů, jež v něžném pohledu, v líci

čet’ jsem zrůměněné, bylo črt jen významu prostých

mělká spleť, v něž touhy moje svá vkládaly přání,

odlesk pouze citů, jež v mém se zanítily nitru.

Ó věru marný sen, sen pouhý krátko mi kreslil

tam v tu krajinku tichou blaha obraz vábivě krásný.

V pustou rmuť zase jen rozplaskla se bublina skvoucí.

Záměr lbí mu prolét, aby po vzoru mládce jarého

chvátal v bouř krvavou tam v dálce a ke zdaru bratří

v boj svrh’ břímě žití... Však trpko se nápadu zasmál:

K posměchu byl by jenom. Burnému co povzletu mládí

tká poetický hav, muže kuklí šaška odívá,

a v roji orlů těch, ztužilých v boje ohni a třesku,

smích by budil; ne krví, inkoustem pouze je pokřtěn.

Však co činit? V nudu dřívější, v suchopár se navrátí

dlouhých let minulých, s nímž posléz právě se loučil?

V jařmo zapřáhne se zas, dál povleče rádlo nechutné

líchou, z níž pro něho klas nikdy nevypne se zdárný?

Takto pochyb vírem znovu objat, stíny hlubými,

bloudil v síti ulic, hloubával v jizbici dusné.

Leč kdys v jitro milé, když s Letné dumně pozíral

na Prahu stověžatou, jež zářila v lesku radostném,

a ztlumený zasléchal ruch, všude tam se budící,

náhle mu blesklo čelem: Patř, úl tam práce tisíců!

Kol též po kraji šíř až v dálné horstvo pomezní

nesčetná se ruka v tuto chvíli ku práci napíná,

z nížto jedinci zdar, zdar prýští rovně i celku.

A zde co ty? Hloubáním jen čas trávě neplodným

štěstí svého jenom rozpřádáš tužby sobecké,

a když nechce přijít, ruce ve klín zoufale chýlíš.

Vzchop se, pracuj! Byť pouze pluhem tam v líše otecké(

k píli ti sudba přidá snad štěstí kvítko lahodné –

skoupa-li zůstane však, lék v práci a útěchu najdeš!

V záři a míru blahém den letní střel se, nedělní,

po kraji rozložitém, v němž sem tam z městyse, vísky

třpytné k modru nebes vyčnívaly vížky a báně;

kol nich šíro kolem již blízkou věstila žatvu

úrody spousta zlatá, z níž charpy vyhlédaly modré,

máku se pýřil nach. Jimi silnice táhla se bílá.

Tou kdys často domů pospíchal mládce radostně

z dusných města ulic, když prázdnin ráj se otevřel;

jak mu zajiskřil zor, když známé borky zahlédl,

výšiny, chlumky siné, Velemínské strážce dolinky,

jak jeho rostla radost, čím blíže se jasnily před ním,

jak jeho touze posléz’ byla dlouhá přes ně ta cesta!

Dnes ku pahorkům těm zase Václav z města se blíží,

stejně ho touha pudí, však jasný naděje zásvit

s temnou beznadějí, s obavou se mu v líci potýká.

Před chlumy cesta dvojí od silnice mířila různo:

šla k Velemínu levá, blíž k Hůrce ta na pravo vedla.

Živsa nerozhodnut stál chvíli u kříže sivého,

jenž tady zasmušilým zřel do kraje vážně vrcholkem.

Kratší k Čenkovu směr přes Hůrku posléze si obral;

leč když cesta lesem po stráni se výše vinoucí

v záhybu dospěla tam, kde se první v kotlinu výhled

otvíral, ztajenou ve hvozdném věnci pahorků,

dlouho upínal zrak na skrovné stádo chaloupek,

jež v dole tomto lepém k pastýři se tisklo sivému,

chrámku to, červenavé pnoucímu do modrava témě;

blíž toho šindelová nejvíce ho vábila krytba

farního stavení, jež stínily lípy mohutné.

Pak šel dále borem. Když posléz na hřbetě horském

až k výstupku došel, kdež ve stranu výhled opačnou

šíro se rozvíral, tu vzpomněl chvilky lahodné,

již tu prožil s dívkou smavolící v rozmluvě krátké.

Známé místo hledal, pod břízami, sosnami koutek

roztomilý. – Tamo jest! – Však dívčí roucho se míhá

světlé bříz lupením. – Teď známý hlas k němu zazněl –

Oj, toť Ludmily hlas – již jasně ty zvonky zaslechnul!

Zas to samé vábné sobě náhoda místo vyhlédla,

by zde mu opětné setkání schystala náhle,

před nímž v bázni se chvěl, spolu touhou práhna horoucí.

Má k ní přímo zajít? Má neshlédnut ji minouti?

Kráčeti dále domů, dřív jistoty jinde nabýti,

než vyhledá ji opět neb snů svých zřekne se navždy?

Ne! krok vázne čarem, nezdolná síla ho poutá.

Blíže přikrást se musí, tvář sladkou spatřiti aspoň.

Bez dechu ostražitou se blížil k dívčině chůzí,

hebký mech kroku šusty tlumil. Již z úkrytu listů

tajně zočil jako tehdáž kdys rysy líce milostné.

Však dnes rozkošná veselím se nejiskřila očka,

v důlcích tváře hravých nedováděli úsměvu šotci;

vážně, nehybně sedí, řasa černá matně se chýlí,

jakby ji slz tlumených, zármutku přikláněla tíha,

pod ní v dálavu zor jak v těžkém stesku vyhlédá.

Ký asi stíní sen tyto krásné líce pobledlé?

Což dnes vedlo ji sem? Když pod tyto břízy usedla,

zdaž upomínka maní myšlenkami kmitla se ještě,

že spolu právě na tom kdys v rozmluvě prodleli místě?

Z dum vyrušil ho šramot, hlasy dětské zazněly blízko

a dva chlapci čilí jako gnómů pár skotačících

z houštiny pádili sem. S těmi as rozmlouvala dříve

Ludmila cos, když hlas ho její tak náhle upoutal.

Ajhle, Otík a Jarouš! Již poznal Jiskrovy šotky.

V ručkách nesli obou směs kvítí pestrobarevnou,

chtíce, by Ludmila jim z nich velké svázala kytky,

a k námitce její, že špatné kytky uvíjí,

odsek’ rázně Otík: „Když práce si nechcete dáti.

Tehdy o pouti naší jste krásnou svázala velmi

z lech, petrklíčů jen, mladšímu z Čenkova pánu.“

„Kdož ti to řek’?“

„Kdož? Jitka; a sám krásnou tuto kytku

já spatřil na kabátě potom pana Živsy mladého.“

Ludmila v odmlčení skráň schýlila do dlaně bílou,

v dum pohroužena tůň. Pak v bolném výrazu řekla

půl hochu odporujíc, půl k sobě mluvíc jako ze sna:

„Jen že se kvítka moje pražskému nelíbila pánu.“

„Vždyť na prsou je nosil.“

„Leč do prachu vrh’ je za krátko,

nedbale šláp’ na hrstku jejich... na ně navždy zapomněl. –“

„Aj, to pravda není; proč byl by je do prachu zašláp’?“

„Kvítky chudými pohrd’, prostými přírody dítky.

Máť on v městě jiné květy pyšné, vůně opojné, –

jak prvosenky moje k těm krásám mohly se rovnat?!“

Z hloubi citů vyzněl stesk tento dojemně a mocně

v něžné prostotě své... ples prochvěl Živsovo nitro...

Ukryla tvář do rukou teď smutně a nedbala dále

chlapců švítořivých, již posléz v houštinu mlází

vběhli opět s halasem, pestrého vidouce motýla;

záhy do stínu sosen je svižná honba zanesla.

Skráň pozvedla děva. Slza jasná od řasy tekla

zvolna po tváři její, dlaň chvějnou k ňadru přitiskla;

zaštkala, povstala pak, slzy krůpěj setřela s líce.

V tom zaslechla šelest... Onť vystoup’ z úkrytu svého.

Vzkřikla, zorem ztrnulým naň patřila chvilku nehybně.

On k ní lásky zrakem výmluvným mlčky pohlížel

a vznes’ rámě nyní... Jí z pod řasy záře vytryskla

a tvář žárně rudá již k ňadrům Václavu klesla,

jenž tělo rozkošné obchvátil v náruči pevně.

A v té chvíli blahé, kdy srdce na srdci zatlouklo

čírým bouřně plesem, ret na rtu se ohnivě třásl

neb slova bezděčná šepotal, jež chápali sotva,

proč že nešel, zdaž myslila naň, jak šťastně se našli;

v této chvíli blahé rozprchla se Václavu navždy

trapná hejna pochyb, směr našla si loď jeho vratká,

sladkou harmonií tu všecky nesouzvuky drsné

vyzněly, jak by slyšel zvon v útrobě jitra nového,

jenž ku práci volá na zlatistou líchu domácí.

Smích a cupot dětský, jenž z houště se blížil opětně,

slastný styk přerušil. Když v hebké průseku trávě

šli k myslivně potom, co sběhlo se, věstila dívka:

Ondy moravský zeť k sobě pozval Jiskrovu dcerku,

a když s ním zajela kdys v blízké město dunajské,

v pestré vřavě ulic tam Bohdana potkali náhle.

Však proměněn byl tak, že ho stíží poznala Jitka:

bled, hubený, jako stín se v zástupu lidstva potácel.

Poutí strastiplnou sic v dálný jih se protloukl,

leč tam potměšilá zachvátila zimnice mládce,

dlouho ležel nemocen, pak zpět ku vlasti se vláčel,

snášeje nouzi krutou. Ku strýci se listem obrátit

bránil vzdor mu a stud. Tak dostih’ Vídně posléze

a v ní bludně těkal, vyhledat sobě výživu nuznou.

Jiskrův zeť nebožáka přiměl, muž dobrosrdečný,

že s nimi rovně zajel v poklidnou vísku moravskou,

kdež jej ošetřuje teď. Mní lékař, záhy že vrátí

síla se mládci plná ve zvyklém pásmu domácím.

Otci tu velkou zvěst dcera v rychlém poslala listě,

s nímž Polešovských rév zeť poslal šťávu lahodnou.

Avšak Jiskra šibal rozhlásit zprávy nechvátal,

leč k Velemínu zašel, navštívil Čenkova panstvo

a zval hosty řadou na hroznů krev Polešovských

ke dni druhému – to dnes – v myslivnu na Hůrce posvátné,

velkou, důležitou prý má též k vínu novinku.

Žertem s půle mluvil, s pola vážně, tajemně se tvářil

a znal vábiti tak, že slíbili všichni přijíti;

neb jemu rozkoš jest, zřít hojné při stole hosty.

Teď tam družně sedí, radujíce se zvěsti moravské,

jíž je uvítal hned. Leč v háj ona zašla si tamto

v místo tiché, krásnou jí zasvěcené upomínkou...

Tou myslivny řečí dostihli a vešli do síňky,

pes kde dlouhouchý kusokřídlou kavku proháněl,

a když prostomilé pak jizby otevřeli dvéře,

Václava četný kruh besedících hlučně uvítal.

Aj, tady Živsa starý, jeho choť, s družkou tuto Výhoň,

kněz kadeří bílých, s okrouhlou na lbi čepičkou,

Marta i přívětivá, pan Martin v livreji sešlé.

A když Jiskra za stůl usadil jej po straně Lidky,

Výhoň prokvetavé sobě v úsměvu čechraje vousy,

řek’ jemu: „Hleďte, po mém Balkánská skončila fraška(

jen že nový se román zas může zapřísti moravský –

Dceř povolejte domů, pane Jiskro; střežte ji dobře!“

V žertu při tom lesníku hrozil; smíchem na oplátku

pod knírem temným zuby Jiskrovy bíle zableskly.

Živsa mladý však vážně namít’: „Čest Bohdanu přes to.

V zápalu posvátném jeho vůle si čacky vylétla,

náhody pouze vinou, že choré mu křídlo pokleslo.

Mláď ideálních snah, jež skutku je schopna jarého,

záruka lepších dnů. Nechť někdy je rozvaze chladné

směšna ta jarní bouř, když přes mez šíleně vichří –

jsou doby zas, kdy šťasten lid, v němž povzletu více

nežli suchých rozumů. Snad i nám čas bouře nadejde;

teď ku práci jenom, ku zdárné práci vyzývá.“

„Snad, že uhod’ jsem již, k jakové jste vy práci se rozhod’,“

kněz vece žertovný a skanduje prsty zalusknul:

„O fortunatos nimium, sua si bona norint,

agricolas, quibus ipsa, procul discordibus armis,

fundit humo facilem –“

Ruch křesla hexametry přerval:

Pohnulť náhle sebou pan Martin vedle sedící,

vztáh’ obočí temné, „hm hm“ polohlasně zamumlal,

židlí zašramotil, ruku do předu rázně natáhl,

jakby jejím šermem chtěl kýsi provázeti výklad;

však hned stáh’ se nazad, ruku hladké ke lbi povypjal

a v šos pak sáhnuv, z hluboké jeho kapsy vyvážil

ohmatanou tabatěrku starou, jíž v malbě vybledlé

svůdná víla jakás podlouhlé krášlila víčko.

Víčko dlaní otřev, tabatěrku pozorně otevřel

a z ní hostům kol rozvážlivě šňupce nabízel.