VÁCLAV ŽIVSA. (VSTUP.)

Léto ku konci se chýlilo již, zvěst podzimu vlála

přes požatý vůkol všude lán a zryté nově brázdy,

když cestou hochu povědomou od Karlova Týna

jsem po letech zase šel, muž skráně prošedlé,

k úvalu pod Mramorem, kde zlaté mi zkvétalo dětství.

Již vynořil se chumáč domkův i malý v předu zámek,

dvůr se sadem, kostel s filigránskou na střeše vížkou,

již kroky mé stanuly před stavbou na dvoře nízkou,

již krášlil jediné štít po straně, práce barokní,

věnci vypuklých zdob. V ten mžik, jako náhle se řítí

včelky na chodce valem, směle k úlu když se přiblížil,

tak do duše z těch zdí mně snesla se houšť upomínek.

Práh tu šedý, kde večer my družně sedávaly dítky,

když poletem bzučivým do stěn domu vráželi chrousti,

a v soumrak teplý zvonu zazněla hymna velebná

a v zámek zakletý nás vnášela chůvy pohádka.

Vedle pokoj „zelený“ jasnými mě pozdravil okny,

jenž svatyní byl nám přístupnou zřídka, tajemnou,

kam cinkot blažené pod strůmek štědrovečerní

dítky volal, zvuče jim jako souzvuk harfy nebeské,

a kde poklad bájný ve skříni se do stropu výšil,

pro mne malého zavřen – žel! – pevně na sedmero zámků:

knih to byla skříň obrovitá, skvost otce milého,

jíž proti ručce dětí svévolné pečlivě bránil,

jim leda příhodnou z ní někdy vybíraje četbu.

Však proti touze divé zněly na zmar zákaz i hrozba:

jáť mnohokráte chodem tam krad’ se potajmu zlodějským,

se stromu zápovědi plod rozkoše lámal opojné;

knih tamo poshltaných obsah zpola chápaje pouze,

z gótických jsem oken stíhával půtky rytířů,

jež pestrým vírem Jan z Hvězdy přede mne vykouzlil,

neb s šumařem Tylovým jsem křížem po kraji bloudil;

jindy novella cizí mě unesla v zázrak Alhambry;

Ésop dnes mě bavil, s lampou Aladin zase zítra –

vše jsem čítával, co mi náhoda pod ruku nesla.

Ó horizonty zlaté, ó postavy líce čarovné,

jež mlhavým tuch rozvlněním prosvítaly luzně,

rajská vesna citů, ty strasti a slasti dětinské –

kam se děly? – Jsou navždy ty tam. Teď již kniha žádná

do hrudi sestárlé máj zvadlý nesvede více.

Tam za rohem v okně, jdoucím v sad zámku nevelký,

mých spádů knihových skrýš bývala nejmilenější;

avšak někdy rekům tu romantickým nenadálé

nastalo zápolení s odpůrcem v pravdě nehodným,

zejmena letní bouř když venku dobouřila právě,

a v sadě s rozlehlých větví dštily krůpěje velké

jak diamantů blesk na vzešlém poznovu slunci –

tu hle! ve trávě kypré, blyštící perlami vláhy,

větrem setřesené veliké loudívaly hrušky

ruměncem skvostným a pletí jak ze zlata zářnou,

deštěm čistě mytou. Děv hradních tvář čarokrásná

bledla tu pozvolna, v dál míjelo vidmo románu,

až knihu pustila dlaň, noha v okno se lehce vyhoupla

otvořené – skok svižný pak – hledu výzvědy vůkol –

a plody přesvůdné již v mé se ocítily kapse.

Když pomním chuti jich, té božské, rajsky lahodné,

v ústech mých doposud se sbíhává slina často,

často pravím sobě též: Což chtěl bych předraho koupit

hrušku jedinkou jen té sorty – Ó tužba daremná:

hrušně plodů takových rostou jen v Édenu dětství.

Takto požitky těla s duše slastmi družně se mísí

v jitru žití; hmota, duch nepřátely ještě si nejsou,

ladnou harmonií ve spolku se prostupujíce,

on jí nezhrdaje, v jeho zář ona volně se hroužíc:

ještě tu jedna, živá duši dětskou příroda jímá.

Snad směšnou jest vám upomínka taká malicherná,

mně však stejně drahá těch let minulých ceta každá,

že skoro důstojnou epopéje vidí se mi látkou

výpravy oknem v park, jenž bájnou byl hochu říší,

kouzla plnou. Tam v zátočkách mezi houštmi šeříku,

brslenu, jasmínův a jiného křoví sadového,

někde horem srostlého, se kroutily cestky tajemné;

tam tulipány v odiv, tam pyšné kvetly kosatce;

záhonu pestrou směs tam stínily slívky zakrslé;

po stěně zámecké lupením prohlédaly broskve;

v jednom koutě lesík tvořily v řadě mišpule nízké;

síť shora leskloperých kryla v ohradě hejno bažantů;

leč vrcholem všeho byl z dubu altán obrovitého –

stářím bezkorunný kmen šírý v nitru vydoupnal

a skrýš upravena z něho lehce pro zábavu panstva:

zub času po straně sám vyhlodal v něm branku podlouhlou,

nezbylo nežli pokrýt jej stříškou shůry lehounkou

a březový s lávkou stůl dáti do nitra dutého.

I draka měl strážcem škaredým sad tento čarovný.

Byl to pan inspektor. Titulem tím pyšně hlaholným

příbuzný daleký jest obdarován dvoru pánem,

myslím jen, by titul vůbec nějaký se mu dával.

Střed jeho inspekcí pivovar býval s vinopalnou,

kde skoro z rána po noc svém v úřadě horlivě trávil.

Však za to nad šarlat kulaté jeho zářilo líce

ruměncem věčným; uprostřed v nádheře trůnil

nos jeho bambulatý, v nachu královském plana kolkol

a v lescích měnavých, jsa hrbolky přehojně ověnčen,

jak by na bedrách nes mláď četnou, plémě nosíčků,

spíše nosů to sbor valný – jak oříš, ona houba,

jež hub drobných sta v rozlehlém souboru jímá.

Nos ten důstojný se těšil něžné, věru, péči,

obsluhován stále z kulaté, veliké tabatěrky,

jíž inspektor náš čile k inspekcím zraky bystřil.

Ještě dodám, bezmála že šíř předčívala výšku

postavy důstojné; s šátkem ruka třímala modrým

hůl s baňatou hlavicí; v uchu kroužek skvěl se mosazný.

Možná jest, že paměť v té lícni mě mýlila leckde,

neb že i dětská zášť rys někde přimítla bizarní:

vždyť mezi dětmi a jím byl rozpor nesmiřitelný.

Chvíle ty, jež mu nechal volné pivovar s vinopalnou,

inspektor věnoval ve zvláštní zálibě hříchům

nás dítek neblahých, park zejmena hlídaje pilně.

Tam jak zvěř škodnou stíhával všechno maličké,

marně nohou těžkou sice, leč bakulí hroze aspoň

a strašným pokřikem, s žalobou též chvátaje k otcům.

Ač nejčastěji já zlé nástrahy slídiče přelstil,

přec vynořil se také několikrát z houštiny náhle

vstříc mně nosů všech král, hoře peklorodý jako přízrak,

přistiženému potom doma důtku způsobil ostrou

a chlebodárci, mním, že nejednu padanku zachránil.

Dávno pokoj věčný má jistě po úřadě trudném,

záslužném: bylť práva hajič proti přehmatu chásky,

jíž právní cit nezkalený v duši ještě nevyspěl. –

Kdes kolo též bylo obklopené stromy rozložitými,

pro mne památné tím, že druhdy besídky pěvecké

tam kroužek míval, jehož údem býval otec můj;

často za léta večer, když kolkol stříbro měsíce

krášlilo listy a zem, tam znívaly písně domácí

v oblibu tehdy vešlé, zvlášť nápěvy na sloky pěkné,

jež v duchu národním svém v Ohlase pěl Čelakovský,

a kraji na Mži milá dvojnásob Růže Tetínská.

Tehdy reakce řetěz svíral šiji národa těsně,

němčina vládla jenom; četník, byrokrat byli pány,

duch svobody klet byl, snaha národní byla hříchem.

Vlastenců věrných povyřídlé vojsko porůzné,

jak členové trestné a propadlé posměchu sekty,

heslo tajit museli, svůj prapor pečlivě krýti;

však za to, sešlo-li se dvé jich, jak vroucně si tiskli

přátelské ruce pak, což leskly se líce radostně!

Zavřena pevně veřej, přitlumen hlas pro sluchy zrádců,

a slova tehdy kletá zaznívala v rozmluvě tajné:

v rok volnosti mladé upomínka se zářivě nesla,

stesk ulevil srdcím v úpadku vlasti trpícím,

druh druha víru tužil, povznášel naděje kleslé

a v slibu věrnosti stálé zrak nadšeně zářil.

Srdce celé můj oddal otec té légii věrné

a mně linul v duši dětskou již svých zář ideálů,

vypravoval hochu rád o předků síle a slávě,

líčil vlasti děje; dva vzácné obrazy často

zdvíhal před zraky mé z nejhlubší skříně přihrádky,

v nížto epištoly též reka brixenského ukrýval

výzvědu žandarmů: obraz Husa byl to a Žižky.

Zvláště vřelý paladýn byl vzájemnosti slovanské

a mně jevil mnohokrát, kterak od věčné zimy pólu

po stálý jihu máj ohromné plémě se šíří

pokrevních bratří, děti velké Slávie matky.

Věštec Tatranský jemu byl proto srdce miláček

a v duchu často slyším, jak nadšeně, hlasně mi čítal

verše jeho slavné, jak stesk jeho žalně pronášel:

„Aj, zde leží zem ta před okem mým smutně slzícím –“

Jak blaze míjel čas v tom hnízdě milém pod oteckou

péčí neskonalou, pod křídlem lásky mateřské!

Chvíle tu každičká, jíž pomním, zdá se mi jarním

kvítkem přespanilým, rozkošné záře a vůně,

jichž jediným věncem blaživým mé bývalo dětství.

Jízda do vísky jiné neb na dvůr pod lesy s otcem;

návštěva přátelská u správce na statku poblízkém;

návrat pozdě večer, když hvězdami obloha plála,

pes jen lál tišinou, chlum v dáli šeřil se tajemně;

pouť na Skalku, v lesích ztajenou, i do Karlova Týna(

výlet s velkými v bory blízké za zpěvu, zábav,

k jeskyni na Mramoru, k místům, kde vyhlídka malebná

kraj široký jevila, v pozadí hrad krále milého;

příjezd panstva, malých slečinek, jež zdály se chlapci

vílkami z říše divů, zakletým jak báje palácem

sídlo jejich, zámek, v jehož útrobu jedva nahlédl

zrak můj osloněný, ve vrchních nádheru komnat;

někdy peřestý ruch jarmarku neb zábavy vesské;

oslava vesny mladé, kdy vztýčena máj starodávná,

fábory, šátky rudé v zeleném jí vlály vrcholku,

kol ní tančila mláď, ji zlézala po kmenu hladkém.

Též obžinky čilé, kdy žnečky se věnčily charpou,

správce povříslem pak žertovně upoutaly, otce,

až vyplatil se, načež ples po dvoře bujně zavířil;

jindy večer božský, když do vsi zavítaly loutky;

jednou – rozkoše té! – až do Prahy jízda dokonce,

v Mekku tužeb vroucích, v ohnisko snů čarolesklých,

jež novotou dojmů hlubokých zastíněny ještě –

toť veliké udalosti byly, z nichž čerpala dlouho

fantasie hru milou, rozprávka i látku blažící.

Tím den ke dni pořád měňavé se províjelo pásmo

her dětských v lučinách, sadu, na dvoře, humnech –

rozkoše rovné těm neskytne ni komnata králů.

Jednou v létě na čas přetrhla ty zábavy dětské

pilná práce ducha. Však právě to léto nevolné

ke svým vděčně řadím upomínkám nejmilenějším.

Pro mne a sestru našel tehdáž učitel se domácí,

na krátký sice čas. Čekatel snaživý učitelství,

otci byv doporučen, z Prahy jednou pěšky zavítal,

prázdniny trávil u nás, drobný uče horlivě párek.

Zjev ten prostomilý, skromný, blahovolný

chlapce okouzlil v ráz. Ku štíhlé postavě mládce

uctivě já vzíral, vznešený kol upřádaje nimbus, –

vždyť hostem z Prahy byl, z dumné jeho líce mi zářil

svět divný a nový poznání, krásy duševní.

Sotva že červánkem nebe z rána se zardělo prvním,

jižtě probouzel nás a vodíval v sad za obydlím,

pod košatou kde hruší stůl s lávkou nás očekával.

Tam kniha Bíbova nám otvírala mluvnice bránu,

brk po papíru letěl, verš Jablonského zazníval. –

Ó, jak rád, jak dychtivě já lpěl na rtech učících,

jak rád v les, do polí též Mentora svého provázel,

přírody písmo živé kde mi s láskou prostě vykládal –

Klas hojný blahodárných zrn mně to léto přineslo

a vděčnou pamětí k jich původu ještě zalétám.

Tvář též vráskovitou zřím starce přívětivého,

pod čepicí huňatou, v ruce píku – byl obce ponocný –

muž prostý sice jen, leč knih měl zásobu pěknou,

z nichžto nejedna divým tehdáž mne opřádala kouzlem:

Ó kolikrát jsem tam šťasten pana Prášila čítal,

s účastí přeživou sledoval jeho honby podivné,

v pevnost obleženou s ním chytře na půmě zalétal,

po vzponkách fazolí hračkou do měsíce vylézal.

Rád též rozmanité vyřezával ze dřeva hříčky

a stroje sestavoval prosté důvtipně ponocný,

zábavy hojné zdroj, terč obdivu pro mne hošíka,

ač ze všech jediná v mé paměti zůstala hříčka:

Na stěnu pod hodiny zřídil dva z lepenky panáky,

s kývadlem ruce jich sepjal, že zdálo se, jakby

pilně si drát visutý bez konce podávali sem tam –

pro mne to byl tehdáž nevystihlý důvtipu zázrak.

Dceř jeho, panna čilá, zas mívala zásobu hojnou

průpovědí veselých, bez počtu pohádek a písní –

leckdy posud v duši mé smích švarné dívčiny cinká.

Dále a dále nové v mém nitru se postavy křísí:

Vlídné tváře farář, kmet dobrý, žertu milovný;

rozšafný učitel, jenž marně mi prsty netečné

oblamoval smyčcem, přes klávesy pilně honíval;

představený šedivý; lesník veselý vždy a sládek –

dále jiné velkých podoby. K tomu mládeže drobné,

chásky druhův a družek, jichž líčko jaré v upomínce

září jasně posud, neb jen jako ve snu se míhá – –

Ze všech těchto podob co proud učinil času valný?

Jedny leží v hrobě as, část jich k němu blízko se chýlí,

šťastny či bídny jiné; leč z těchto by nikdo nehádal,

že chmurný cizinec, jenž po dvoře dumně se dívá,

druh je mladých jeho let, snad jméno i dávno zapomněl –

Vždyť poprvé dlím zas po letech tu třicíti a více.

Mrtvi otec, sestra. S matkou a bratem v upomínkách

já jen ještě nosím ten dům, z něhož obraty sudby

dávno vyhostily nás, let dětských hnízdo miloučké,

dávno cizích už byt, kde po nás každá stopa zašla –

Ještě co vrak minulosti tu dlíš, prázdný sice pro mne,

však přece zasvěcený hojnou duchu mému památkou;

ještě tu dlíš – však možno, že den tvé záhuby blízek:

lhostejná ruka dělníků krov rozmete vetchý,

dům poboří, v němž srdci je drah každý stěny kámen,

pak, milý domku, snad jen v mé potrváš upomínce,

neb budu dávno tlít, kdy nikým neželen v rumy klesneš...

Soused tvůj, libosad, změny již hojné všude doznal:

Rozložité hrušoní nestíní trávu vrcholky,

tam, kde keřů byla houšť, v šíř po vkusu módy nynější,

trávníků zelených zrak volně koberce přehlíží,

mišpule marně hledám i bažantův ohradu pestrých.

Stezkou jdu změněnou Zrak darmo po záhoně dávném

pátrá zasmušilý. Tu zahradník vstříc mi přichází

obstárlý, statný doposud, vzhledu přívětivého.

I zjevuji starci, kteraké v sad kouzlo mě táhne.

„Aj!“ vece on překvapen. „Znal jsem pana otce – ta léta! –

Správcem když tuto byl, já právě dosáh’ tady služby

a zde ženil se potom. Ach, což vody odtud uběhlo!

Jak moji choť potěší váš příchod! Vždyť byla dobře

známa vaší s rodinou. Prý hrávala s vámi hošíkem,

neb v dům váš chodila mnohokrát, moje tehdy nevěsta.“

K zámku zašel. Po chvíli malé s ním vyšla panička

tváře milé, jíž rydlo roků se nedotknulo příliš,

postavy též pružné dosavad; krok urychlila ke mně.

Ach! jak povědomou tato dobrá tvář se mi zdála,

jak známým pohledem zraku záře mi v ústrety letla,

jímž obhlížela teď vlasy prokvetlé, čela vrásky,

v sestárlých tvářích hledajíc rysy hoška jarého.

Vzkřísila náhle paměť obraz děvy dávno zapadlý,

a mně zdálo se teď, samo dětství mé že to sladce

z dálky volá, kdy paní maně z úst zahleslo: „Svatíčku!“

Vyvřela v ráz citu tůň, až srdce se ve mně zatřáslo,

zachvěla hruď se celá, na tváře mi vláha vytryskla

nezdolným ručejem, má vůle ji poutala darmo.

Stud mne pojal tehdáž, jak i teď z toho pláče se hanbím;

než co na plat! Slzy práštily dál v tom stesku nemužném.

Vždyť probudil hlas onen struny ňader dávno utichlé,

rázem rozhlaholil zvony jitřní vesny životní,

dětství všechnu radost, tuchy rajské, rozkoše čisté,

z dálky mladost ztracená poslední mávla mi pozdrav,

navždy s bohem! Tak jasně celá mou mihla se myslí,

a vše, co přišlo za ní, pak v pustém víru přeletlo:

Tříšť nadějí zklamaných, rozprchlé v dým ideály,

rozplynulé chmurou ty zlaté hrady illuse čarné,

hvězdy vidin vznešených do prachu všednosti zapadlé,

ztráta milých mně duší, dnů těžkých strasti a péče,

temné pásmo bludů, vin mátohy, vášně otravné,

do staroby trudné, do sklonku truchlého vyhlídka –

Všechno mi létlo duší, bezmezná bouře žalosti

vírně mi prochvěla hruď, v líc deštila krůpěje hořké.

Já podanou ruku jal, však ret se nadarmo namáhal

řeč vypravit volnou, zrak vláhou stále mi temněl,

jakmile pohled’ opět v oko té, jež znávala děcko,

neb zaletěl v okno, kde mněl jsem zříti hošíka,

an vznáší z knihy zrak, snivě na stromy parku pohlíží...

Prudký bol mně nedal v těch místech déle prodlíti,

již ni dutého dubu, kruhu lip stinných nehledal jsem.

Bol ten ještě žehal, když jsem pak od luhu dětství

podzimní krajinou zpět bral se ku Karlovu Týnu. –

Ještě po cestu celou mi steskem strádalo srdce,

však ponenáhlu tupěl bolu hrot, jemnou se ovíjel

lehce melancholií, až zvítězil útěchy důvod:

Nech stesků marných! Všeho na světě sudba to věčná,

odkvétá vše časem, vše stárne, mění se a míjí,

číši žití tu dopij spokojen, nechť ke sklonu hořkne.

Pravda, že vesnu mladou věk dále ničím nevyváží,

však svoje má vděky přec, své lidský podzimek astry.

Bouř vášní minula, v lemu obzor klidně se jasní,

dále přehlédáš svět, duše hloub v jeho nitro noří se;

kdež’s opojen hýřil, tam střídmým douškem užíváš;

květ nejeden skromný, jejž druhdy pohrdlivě deptal’s,

teď zdvíháš s oblibou, ceně moudře ty půvaby prosté;

lékem i práce je nám – a její vnadu zúplna pozná

muž teprve klidný, když tužby utichnuly burné.

Též upomínky mladé, ač leckdy bolem duši protknou,

jsou spolu k útěše nám, máj prchlý v útrobu loudí;

čím života sklon blíž, tím jasněji v nitru se křísí,

v sníh kadeří kmetských nám ještě vinou jara věnce,

jak zima, kraj když kol bez kvítku i lístku truchlívá,

v náhradu krystalová nám poupata v okno vykouzlí.

I mně dětinství vzkaz teď častěji do hrudi dýše,

ve ztracený ten ráj mou vábí mocněji píseň.

Jakž odolat! Sic dobře to vím, zlá důtka že padne

na vzdychavý ten verš, ten thrén o mladosti uprchlé.

Vždyť kritikus kdes kýsi – tuším, že dokonce německý –

ostře tepal nemrav sestárlých Musy milenců,

Parnas prý že plní nářkem po mladosti nemužným –

a kde co za hranicí kdos řekne, a zvlášť po německu,

to vždy u nás zákon svěcený a pravda nemylná.

A zle u nás tím víc, jelikož po letech mnohochvalných

teď módou patřit na domácí shůry pisálky

a kde kdo s potupou je tepá, čím právě hodí se –

Vždyť různých je tolik praporů, škol, mód se měnících

v říši uměn: Nuže, idealistu tepej realismem,

kaž realistu opak; toho, jenž má látky domácí,

úzkoprsým tituluj, opaku však přezdi cizáků;

jednomu vytkni, že vlasť básní jeho nikdy nezáří,

vlastenský zase verš klinkáním fráze nazývej:

chtěj, by kozelce metal duch vážný, lkal humorista:

vzor tu cizí doporuč, tam původnost zase ve všem;

neb výtek nehledej, než krátce s patra jej odbuď,

pošklebkem laciným, vtipné po manýře semitské.

Jsou též soudci tací, jenž odsuzují bez okolků

všechno, co právě napříč jich vlastní náladě míří.

Lyriku, jenž’s utonul ve sladkém víru milosti,

nech rokotů slavičích, nech hymny na líce milenky,

neb proti mysli je nám rozšafným verš erotický;

sklála-li choť milenou neb dítko ti sudba ukrutná,

nech vzlykavých nářků, neb kdož rád nářky poslouchá!

Taj vlastní hrudi cit, jenž sám chce v písni vytrysknout,

a lži jiné city radš, jež publiku lépe se líbí.

K Indie kejklířům druh tento je možno přirovnat.

Stužkami lesklých slov kolkol sobě turban opestří,

jichž esthétiky krám za grešli na lokte prodává,

pak na tržiště sedá, svou píšťalu vezme kritickou:

Ej, hadi, tančete již, jak píšťala má hude právě,

by krotiče zručnost dav chválil vděčně potleskem! – –

Jen že je tíže krotit hady Parnasu, jim i vytrhnout

zub jedový, jímž leckdy potom sama hlídače uštknou.

Duch jsem i já, jenž nechce cizí podle píšťaly tančit:

Co v duši mé se hraní, nechť vhod komu jest to či nevhod,

z nitra vynáším tak, jak v něm samo formu si našlo.

Stůj proto příběh i ten, jak v nitru mi prostě vyklíčil

v tom kraji Brd ladných, protkán tu a tam připomínkou

z let zašlých, odlesky podob, obrazů minulosti –

stůj zde ve formě, jaká k němu bezděk přimkla se volně,

ať třeba nevhodným nazvou jeho verš staromódní.

Dávno ukončen je boj, kdys lítě po vlasti zuřivší,

jakž I s Ypsilonem, V s W když válčilo děsně;

Přízvuk prostoduchý učenou porazil Časomíru,

s Parnasu ji svrhnuv jen někde do koutku katedry,

a mne dalek záměr, boj dávný poznovu nítit

a snad vyrvati zas samovládné vítězi žezlo.

A přec, nechť cokoliv hlas rozvahy moudře namítá:

daktyly rychlonohé časoměrně po archu mi tančí,

spondéjů vážných s nimi krok rozšafně se míchá.

Sám neumím povědít, proč rythmus tento mě vábí:

Snad že maní se druží ku představě otce nebožce,

jenž miloval ten verš – vždyť zdá se mi teď, že do taktu

nad mým šestiměrem skrání šedivou mile kývá

jak v době, metrické kdy Polákovy řádky mi čítal;

snad můj duch, z ruchu přítomna v čas hrouže se prchlý,

bezděky k rythmům též staromódním zpátky se chýlí,

příhodným době té, jíž poklidněj’ bila tepna;

snad mě i choutka pudí, zpupnému Přízvuku jednou

mrkvičku strouhat, jenž poutá ve jho tyranské

nás veršovce nové, jeho řád rozbiti na krátko,

řeč ztrnulou v jinaké na chvíli promíchat obrazce,

v poskoku antickém jemu v líc vysmát se pedantu.

Vím, že nevalný kruh s tou formou shodne se – Buď si!

Ať třeba hrstka jenom řídkých toho rozměru přátel,

když večerem zimním sníh v temném oknu se víří,

v kamnech oheň praská, duch zemdlen ustane prací,

četby jiné nemajíc po ruce, spis tento rozevře,

a v mé šestiměry klidnou se tu zapřede myslí.

Však nehledejte, prosím, bohaté v nich přízdoby trópů,

okrasných epithet, květných metafor, podobenství,

chod veršů tu a tam nemotorný přísně nesuďte,

nevhodných caesur, sledu slov zmateného poklesky

ni hříchů proti těm neb oněm regulím časomíry:

jáť sobě na svůj vkus přistřihal trochu volně pravidla,

nechtěje klassických podat odlesk metriky mistrů,

než rouškou přiodít obstárlou děj doby zašlé,

veň položit ledacos, co jsem kdys myslil a cítil.