Václav. Zpěv čtvrtý.

Uctiv Václav hosti, po vábivé

Veselosti, po sladivém zpěvu,

Po srdečném rozmlouvání, boje

Domácýho prameny a zběhy

Ukrutnosti plaché vypravoval.

Hrozno, na bratra-li bratr zbrojí

Ruce, syn vlast květnou roztrhává;

Tehdáž žádné v srdcých outrpnosti,

Cti a pravoty se nevyskytne,

Ráje pustnou, duše divočí, a

Štěstí z dědin zkrvácených prchá

K nebi, víra rozdvojuje národ.

Dokud Vratislav zem řídil mužným

Duchem, hadové se nesvornosti

Ukrývali v kout, sad země, lidé

Andělové jako bratří bratry

Objímali chodíc po růžové

Cestě k chrámu čisté blaženosti.

Vratislav y o budoucnost maje

Péči, matce Lidmile mne svěřiv

Nevadného vlasti velitele

Vychovati mínil. Na Tetíně

V sýdlu pokoje a lásky, kde se

Všecky zasadily ctnosti, kde co

Hvězda šlechetnosti zasvítila

Lidem kněžna, sbíhali se starcy,

Scházeli se mládency a panny,

Aby na blažícý hledíc paní

Sesýlili v mravech zvýšujícých

K nebi duše, vkořenili čest a

Nevinu co květy s nebes v srdce

Nezkalená, porosyli mysli

Zkormoucené potěšením Božským.

Zde jsem, vida ctnost a lásku v živém

Obrazu se cvičil, v lásce uvykl

Splacujícý ctnosti v outlém věku,

Poznal v člověku y nejbídnějším

Bratra svého, v tvoru dnem y mroucým

Boha vládnoucýho veškerenstvem.

Vyspěv do samoty vznešenější

Přešel jsem, kdež rovně starostlivá

Láska nad mnou bděla, kdežto muži

Rozumní a mravní v outlá srdce

Ctnost a moudrost štěpovali. V Budči

Trávě nejkrásnější dny, jsem v spolek

Lásky s Podivínem starším vešel,

Jehož nerozvyklal klam, hrom mstivých

Neroztřepil ukrutenství. Moudrost

Posylnila nás, ctnost vymocněla

V běhu pevném ku věčnosti chrámu,

Bůh a vlast a otec vzbuzovali

V upachtění zkleslé duchy k činům

Slavným; krása venkovského kraje,

Práce sladké na zahradě těla

Křehká tužila, a potěšení

Zdravé do cytlivých srdcý lila.

Štěpujíce stromy, rovnajíce

Z vrcholiny pole, vinohrady

Zvýšujíce plésali jsme, když se

Stromy bujníc pnuly, rozkvetala

Pšenice, neb víno zaráželo

Hrozny. Tiché v sadě obírání

Zajímalo svými okrasami,

Svými lahodnostmi duchy mírné,

Nepřipustilo, by radosti a

Hluky měst, by krása cti a zlata

Varné zmatly hlavy, vášnivosti

Škodné vpeřily se v srdce měké.

Tak věk mladosti mé v spokojnosti

Nezkalené plynul, tak mne láska,

Ctnost a práce vedouc po kvetoucý

Zemi rozsývaly radovánky,

Vyjasnily rozum moudrostí, a

Mysli matné povýšily k nebi.

V neštěstí y v štěstí v stálosti se

Cviče, nelekl jsem se denních svárů,

Nevyděsyl burnou budoucností.

Odhodlav se život položiti

Za své bratří, podrobiti svému

Osudu co muž, dny přítomnosti

Šťastné ku vzdělání mocností všech

Používal mladík, rozšiřoval

Blaženost a lásku v tovaryšstvu,

Až jsme všickni v jedno zrostli srdce.

Blaze nám, že čekajíce třesku

Nehod, výšili jsme duchy, srdce

Utužili; syce hromy bouřek

Rázných násby byly porážely.

Otec zemřel, s ním y pokoj v zemi.

Matka Drahomíra protivnice

Věčná Křesťanů, a vlády duše

Žádostivá, rychle uchopivši

S muži hrdými se panování,

Smělcům pohrozyla otroctvími,

Mocným lahodíc co přítelkyně

Věrná otevřela v důvěrnosti

Srdce, chytrostí a slibováním

Slávy budoucý sy naklonila

Duchy neustupných starověrců.

Upevnivši trůn své vysýlala

Střely na Křesťany na cyzynce.

Tím se zalíbila zástupníkům

Tuhým zhanobených Bohů, tím sy

Ukovala horlitele Čechy.

Rozvětřency patříc na bohaté

Osadníky, na vznešené muže,

Zahořeli závistí, a srdce

Mrzká zjedujíce ukrutnostmi,

Utvořili sváry. Jako hrůzou

Pomámení pospíchali k Praze,

Ku kněžně se dostavivše s pláčem

Vyprávěli, že se novotáři

Jako saně na vlastence lítí.

Kněžna ztrnouc rozkázala spěšně:

Služebnícy věrní vrahy zmařte.

Rozkazu se uchopivše vřelcy

Zkřikli: Smrt. Tuť moudrý Stanislav se

Prodrav řečil: Bojli začneš, zkáza

Vlasti, zkáza vévůdkyně tobě.

Pomni, že jsy matka národu, ne

Vražedlnice. Rozkřešešli svár, vztek

Vjede v tiché sousedy, msta zkatí

Milostivé duše, ctnost se pohřbí.

K pravotnému muži přistoupili

Mocní hajitelé Bohů, kněžně

Radíc, aby opovrhši zlými

Žalobníky jediné se moudrých

Přidržela rad, a pokoje co

Nejdražšího s nebes daru šetříc

Oblažila zemi. Rada ta se

Nelíbila kněžně, na slovútné

Zanevřevši raditele, okem

Mračným zapudila z Prahy je, a

Oukladníkům svěříc srdce mstivé,

Sesnovala v skryté s nimi stroje,

Aby jedným dnem a rázem Bohům

Z lásky všecky vyplenila zrádce.

Tajné ouklady se vyjevily.

Náhlou záhubou jsem zkostl; vždyť matka

Rozbrojů se stala původkyní.

Darmo srdce vymlouvalo matku,

Darmo na pohany dravé vinu

Překládalo, jakby nebyla s to

Žena nedotklivá v nevinné se

Brodit krvi; ach! k mé nejhroznější

Bolesti jsa ze snů k skutečnosti

Strhnut vraždami, jsem poznal, že má

Matka hůř než ďábel v zemi zuří.

Ke mně Křesťané se kněží, ke mně

Matky s dítkami a starcy jako

K Bohu utíkali, o zastání

Mdlého pacholátka žádajíce.

Rádbych krví, nemoha, ach! skutky,

Spasyl neviňátka, rádbych přetrhl

Žíly rozbrojů, ach! průvalové

Vzteku rozlítili pokojné y

Lidi k ďábelnosti; na bratra se

Sápal bratr, matka zohavila

Milé dítě, v pečlivého otce

Krvi syn své máchal ruce, svazky

Lásky, cti a šlechetnosti mřely.

Na svou pohlídaje slabost, klesl jsem,

K Bohu vyslal prosby, vylívaje

Slzy, k nářkům zplašeného lidu

Připojuje své y nářky, děle

S sestrami a bratry srdce, bídě

Ulehčil jsem strašné. Jakby Bůh se

Ozval, vyšla záře naděje, a

Duší potěšila budoucností.

Kojíce se krásnou budoucností

Tvářili jsme sobě zlatý věk, kde

Křesťan volný s svým se spojiv Bohem

Zapomíná na minulé bídy,

Rozesývá sýmě pokoje a lásky.

Tvář se odkrývá nám nebes, jasnost

Božská sýlí duchy zmožené, a

K Čechu Čech se jako k bratru tiskne.

Z blahé budoucnosti strhl nás Šimon,

Dobrý mládenec jsa na učení

V Budči, křesťan horlivý, však duše

V světě nejplachejší přiběhl k nám, a

Padnuv na zem, jako divý sobě

Počínaje, slova nepromluvil.

Podíváním tím se zarazyvše,

Všickni na se pomateně hledíc

Lekali se hrozných neštěstí, a

Neslýchané vytvořovali sy

Příkořenství. Šimon kroutě se, a

Vleka po zemi jak červ v pláč vylil

Cyty, škytal, až mu usedalo

Srdce, až se celé třáslo tělo.

Umřem! vykřikl, Drahomíra káže.

Umlkl, zkostl, s ním y my kostnem všickni.

Jak se pamět navrátila zboru,

Povstal hluk, a pláč a proklínání.

Bratr líbal bratra, s protivníkem

Nepřítel se mířil, otcové a

Matky objímali outlé dítky,

Bědujíce, v květu mladosti že

Jak stín z rozkošného světa zmizý,

Naříkáním nad milými dětmi

Zapomněli na své bolesti, a

Pozbývajíc rozumu, co mrtví

Na zem padli. Jejich zoufání mé

Srdce proniklo, a slyše kletby

Matek, trhnuv sebou, zděsyl jsem se,

Jako diviš z lidské společnosti

Vyběhl na poušť, a zde oplakával

Nepohody nešťastného lidu;

Jako mouby zacházeli vinou.

Celičký svět na mne ležel, vůkol

Zhlížeje se po pomocy, nikdež

Stínu ulehčení nenacházým.

Ode všeho světa opuštěný

Utíkám se k Bohu, na modlitbách

Dnem y nocý ležím, volám jako

K otcy o pomoc, a nechcy z pouště

Strašlivé se hnouti, dokud Bůh mne

Nevyslyší. Na pustině vzdychám,

Hladem mru, a žádný, s svým se hořem

Obíraje, na mne nepomyslí,

Žádný přítele se nepozeptá:

Co se s naším velitelem dálo?

Každý svou smrt před očima maje

Chodí jako pomatenec, pláče,

Na rozmilé patře strachy schne, a

S nimi, Bože! na věky se loučí.

Podivín jen, na nebezpečenství

Zapomenuv, po mně pátrá, lesy

Přehlíží, a našev opuštěnce,

Srdce své mi otvírá, a semnou

Dělí nesnáze, y semnou pláče.

Bouře přešla, lid se upokojil,

Jakby nikdy strach ho nevyděsyl.

Ticho u dvora; jen v soukromí se

Ková zrada. Kněžna opatrně

Pokračuje; poznalať, že dokud

Hlavy mdlý lid řídí, nevyvede

Svého záměru, ty sníží, na ty

Hromy pomsty vyšle. Lidmila se

Nejvíc příčí, první padni; ale

Matka, svědomí se zpírá, kněžna

Na rozpaku. Vidouc rádcy zmatky,

K činům váhajícý donucují.

Pomoc, kněžno! po nás veta, křičí,

Křesťané se bouří, vyhrožují

Smrtí všem, kdo Bohů našich hájí.

Zrádcy bdějí, my-li budem spáti?

V tom tu posel praví: Lidmila ti

Kněžna velebná a starostlivá

Matka odesýlá pozdravení,

Y se táže: Proč má národ mříti?

Ty jsy kněžna, ty jsy matka lidu

Nebohého; kaž a nepokoje

Pojdou, z bouře vyjde pokoj, za to

Matka, za to národ všecken prosý.

Řekl, a Drahomíra zkameněla.

Dojdouc cytu, s přetvářením k poslu

Promluvila: Nechcy boje, nechcy

Zkázy svého národu, jen o smír

Péče má. Jdi, vyřiď máteři, že

Upokojím zem, y národ zblažím.

Posel odešel, a dvořané jed

Na Lidmilu vylívajíc řekli:

Zrádkyně se prozradila bouři

Zpořádavši. Jest-li panujícý

Kněžně káže, jak, rcy, s otrokyní

Nakládati bude? Snad již pozdě.

Naši tovaryši v prachu leží,

Vítězové na nás vymejšlejí

Muky. Běda nám, ó běda tobě!

Kněžna v pláč své cyty vylila. Ach!

Kdo mne protivnice sprostí? vyřknouc,

Po svém osvoboditeli vůkol

Pátrala. Tuť Kom a Tuma, pevní

Bohů přátelé, a cti y peněz

Žádostiví násylnícy, kněžně

Přisahali: Než den mine, tvá a

Práv a Bohů protivnice klesne.

Drahomíra padla do náručí

Vrahům, za přátely nejmilejší

Smělce prohlásyvši k činům Božským

Mužů prorokyně posvětila.

Y hned oukladnícy na cestu se

Ubírali, zlaté stavějíce

Sobě mosty do povětří, poctu

Všeho národu, a poklady a

Důstojnosti v mžiku vytvořili.

U Tětína stáli, kdežto matka

Chudých přebývala, nešťastnícy

Outočiště našli; sem y zrádcy

Vtrhli. Bezpečněby mohli vraždu

Spáchat, stavěli se, jakby kněžnou

Ukrutnicý ze své utíkali

Vlasti do cyzyny. K milostivé

Vkročíc kněžně na zem padli, s pláčem

Neštěstí své vykládali, Bohem

Nevinnost svou, protivníků lítých

Ukrutnosti stvrzujíce. Dobrá

Kněžna outrpností vylívajíc

Slzy, sklonila se k nešťastným a

Laskavými potěšujíc slovy

Utrápených duší, slibovala

Pomoc, vystavěla v budoucnosti

Hvězdu naděje a potěšení;

Pak je do světnice vedla, lačné

Nakrmila, snesla dary, s tváří

Přívětivou rozdávala, aby

Na daleké cestě zapudili

Hlad a u cyzynců nepohodlí.

Ouskočnícy, jakby jim se srdce

Rozpuknouti chtělo bolestí, co

Hadi plazýce se, svírali své

Prsy, rukama zas lomíc slova

Škytajícý pronášeli usty

Trnoucými, nechtíc pro celý svět

Zlata od milostné vzýti paní.

Vezměte, ó duše usoužené!

Špatné dary, aby mezy zlými

Lidmi v nejtrpčejší době hromy

Ukrutenství od vás odvrátily.

Rádabych, ach! ráda krví svou vás

Vykoupila z nebezpečenství, y

Ráda se vším jměním ukrotila

Vaše protivníky, kdyby zlatem,

Kdyby prosbami se neustupné

Hnuly skály. Rcete, zdali možná,

Byste v milé přebývali vlasti?

Není možná, dnes-li nevytrhnem

Z vlasti, veta po nás, veta po vás,

Drahé ženy, roztomilé dítky.

Hodina již kvapí, smrt nás stíhá,

Kněžno, matko! smrt nás, Bože! lapne,

Otroctví a hanba děti sevře.

Nešťastnícy! jáť v svém srdcy cýtím

Bolest, která ohnivými meči

Vaše srdce bodá, jáť v svém duchu

Vaše ušlechtilé ženy vidím,

Vaše opuštěná neviňátka,

Jak k vám s ručičkama spínajíce

Se co holubinky vinou, a vy

Poklady své nejmilejší, vlast a

Pohodlí a rozkoše zde máte

Opustiti, máte mezy hady

Jedovaté – Bože! odvrať bídu,

Sešli anděla! ó utište se,

Dobré duše! Bůh vás vidí, Bůh vás

V nouzy neopustí, Václav vštípí

Zlatý věk, vlast otevře své lůno

Nevinnosti, vaše ženy, vaše

Děti k vám se sypou, hoře mře, a

Láska s blažeností svůj trůn pevní.

Oba klekli, nohy líbajíce

Milostivé matce. Jděte, milé

Děti, jděte, než se krupobití

Pomsty spustí, já co matka v hradě

Postarám se o rodiny vaše,

Snad Bůh bouři ztiší, snad y zlostná

Drahomíra zkrotí vztek, a vlasti

Zkrvácené vrátí věrné syny.

Řekla, k pospíchání donucujíc

Muže. Ti se třásli, svědomí zlé

Probudilo nevídané muky

Na ně; studený pot na čela se

Vylil, nohy stuhly, umrtvěly

Ruce, rozum zmátl se, na kolena

Padli, chtíce promluviti, k nebi

Očí pozdvihli, ach! hrůzou skočíc,

Jakby zlý duch hnal je, utíkali

Horami a lesy, zabíhali

K řece, na skalině do propasti

Zhlížejíce lekali se smrti,

Děsyli se pekla, sebou trhli,

Stín-li hnul se, vyskytali lidé.

Do pustiny zaběhnouce těla

Ukrývali, nemohouce duší

Před svědomím skrýti. Spadněte, ó

Skály, otevřete prohlubiny

Usta syrná, hromové ó perte,

Zdrťte vrahy! Kom zkřikl, mrtvý ležel.

Což jsem činil, hořekoval Tuma,

Že chtě milostivé probodnouti

Srdce, střely Boží na se vyzval?

Ach! jak těsno srdcy! Matko! tvé-li

Jasné na vraha se usmívalo

Oko, když meč napřahaje, lásky

Nevyproudný pramen srdce vlídné

Probodnouti mínil? Ukrutníku!

Zhroz se hanebného činu, slož zde

Pod širokým nebem přísahu, že

Dříve stokrát umřeš, nežbys vlasem

Pohnul matce; řekl, a plakal hořce.

Lidé s podivením rozsápaných

Mužů pozorovali, a trhlých

Lekali se řečí. Jako na zem

Uskaleni jsouce pohlíželi

Na divochy, pohlíželi k nebi

Tázajíce v duchu předzvídavém

Svých se Bohů, co se v Čechách bude

Díti, když již páni mocní třeští?

Vrahové se zvedli, prchajíce

K Praze bědovali, očima a

V mysli slibujíce svatě, že se

Matky netknou, byť je zasypaly

Hory zlatem, kněžna důstojnostmi.

K Drahomíře přirazyvše vyřkli

Sliby své, a kněžna cpavým hlasem

Poptala se hrdin: Tak-li žena

Zvítězyla nad mužnými srdcy?

Na živě-li zejtra bába bude,

Běda vám, a běda rodům vaším!

S povržením odvrátila pohled

Od leknutých mužů; dvořané se

Vysypali k odvážlivým obrům,

S posměchem čin rozkládali slavný,

Věnec pocty, zvěčňujícý zpěv, a

Poklady a důstojnosti k nohoum

Kladli smělcům, sklánějíce jako

K modlám kolena svá, za přímluvu

Požádali uvěčněných k trůnu

Cti a slávy. Ti se trhli ze snů,

Rozlítili v srdcých, pospíchali

K Lidmile, a ženu svatou, matku

Vrahy žehnajícý uškrtili.

Věrný služebník mne o příběhu

Strašném zpravil, prose na kolenou,

Abych bez meškání do pustiny

Zašel, syc že y mne ukrutnice

Zvraždí. Pozbyv zprávou rozumu a

Cytu, jako bez života hledě

Do země, a slova vypraviti

Nemoha, jsem veškerého světa

Bolesti a břímě na svém srdcy

Nesl; vždyť nejmilejší bába,

Nejvěrnější přítel matkou, bratrem

Zašli. Podivína, rozdrážděným

Bratrem zabitého, oplakával

Chudinec jsem právě na samotě,

Když mi nová rána rozrazyla

Probodané srdce. Bože dobrý!

Možno-li jest člověku, by těchto

Bolestí střel bez zoufání snášel?

Ještě dnes mne uchopuje smutek,

Ještě dnes cyt zmocňuje se srdce

Ztísněného, rádbych mluvil, žalost

Nedá promluviti, obrazyti

Nedá cytů ulekáním náhlým

Zplameněných. Vzhledni na mé slzy,

Na mé potrhané oko, viz cyt,

V srdcy boj, a zmocňujícý vášeň.

Řekl, a v pomlčení trapném dlouhou

Strávil chvíli. Vzkřísyv ducha mdlého

Bystrost, oddechnuv sy, vyprávěti

Začal hořkost svého povolání.

Matka, bratr, Bože! nepřátelé

Veškerenstva, nepřátelé Boží,

Toto pomyšlení odvrátilo

Celičký svět od mne, pacholete

Nevinného, rozzuřilo duše

Utrýzněné na knížecý rod a

Slávu. Žádný nepovšimnuv sobě

Ducha, v pustině se plazýcýho,

Každý proklínaje ukrutníky,

Vyzývaje na mstu Boha, na mne

Ukazoval: Tenť syn vražedlnice

Otce mého, bratr vraha muže

Mého. Slyše slova urputná jsem

Zkostl, a zoufal utíkaje jako

Divý před lidskými stíny v lesy.

Mysle, že vrch všeho neštěstí již

Na svém nesu srdcy, pokládám se

Za stvoření v světě nejbídnější,

Sprostý nevěda, že hrůzy tyto

Počátek jsou pronásledování

Šerednějších. Neboť matka teprv

Náruživostem všem rozvázala

Uzdu, kráčejícý s společníky,

Hrdnoucými po krvavé dráze.

Jest-li ctnost jak nebe čistá, jest-li

Knížecý krev neobstála, jak mohl

Doufati kněz, že ho bouře přejde?

Nežby roznesla se v Čechách pověst

O Lidmily svaté zavraždění,

Měla jedným rázem náhlá rána

Všecky vyznavače pravdivého

Boha stříti, vlastby čistá v lůnu

Krásném jen svých poctívala Bohů.

O půl nocy zahřměl k vraždám rozkaz.

Tiší sousedové bez starosti

Odpočívali, sny sladivými

Duše zvýšujíce, když hřmot, jakby

Svět se bořil, z ráje do propasti

Strhl lid. Rozvětřency nerozumnou

Luzu na křesťany hnali, křičíc:

Bíte, Bohů protivníky bíte!

Sousedové ze snů skočili, a

Životů svých ochrániti chtíce,

Zbraněmi se rychle opásali.

Darmo sýlu obříc zmáhali se,

Než se zvedli, ukrutníky zašli.

Ženy ulekané, prostovlasé

Dívky s lomícýma rukama a

Trnoucými slovy k outrpnosti

Srdce skalná nakloniti, otců,

Manželů a dítek zachrániti

Usylujíc, ani pláčem, ani

Srdečnými prosbami a krásou

Lahodivou nebyly s to skálou

Hnouti zocelenou; krásy mřel květ.

Předevšemi k Popelovi hnali.

Starec ctnostný bezevšeho strachu,

Bez vší zbraně vrahům kráčel v bok, kmet

Viděl přátely a klesajícý

Syny, slyšel dívek naříkání,

Slyšel prosby, stál co bez života

Strom, jen k nebi vzhlídl, a vzdychl a hlavu

Zakryl. Zaslechl nejmilejší dcery

Hlas, jak bleskot k rozsápaným letěl

Katům, na zem padl, a nastrkoval

Hlavu, která nastokráte v boji

Z nebezpečenství je vyrvouc k chrámu

Uváděla blaženosti. Sražte

Hlavu, probodněte srdce, křičel,

Dceru mou jen živte. Váš to otec,

Váš to bratr prosý. Na šediny

Patříc, na poctivý pohled svého

Dobrodince, strnuli, a stáli.

V tom sem vkročil Vojmír, rozmazance

Ztupiv, do trnoucý dívky vrazyl

Meč, pak starcy hlavu srazyl. Takto

Zašel nejslavnější vlastenec, a

Dravým ptákům k potravě se vydal.

Po té vraždě hrůzy prováděli,

Kdožby všecka ukrutenství tvářil?

Den se vzbudil, slunce ukázalo

Poděšené Praze mrtvá těla,

Syn a otec, s dcerou matka, dívka

Se stařicý po ulicy ještě

Škytajíce plaché vypouštěli

Duše. Všudy ticho, všudy hrůza.

V Praze pohané se vztekali, a

Na Tetíně staří, mladí svaté

Oplakávajíce kněžny, její

Ctnosti živým obrazyli cytem,

Pronášeli lásku, probudili

K činům starce, varné pacholíky.

Prohlásyvše milostivou matku

Za světicy Boží vyjevili

Neskrocenou lásku. V tom sem zpráva:

Drahomíra vraždí křesťany; hned

Strašný hlukot utichl; pohlížeje

Jeden na druhého, zvídal, jak sy

V nebezpečenství, jak v smrti třesku

Počínati mají? Jako v nocy,

Když svět odpočívá, když list ani

Větříčkem se nehne, jako v tichu

Mrtvém strach a ouzkost pocestného

Pojímá, a mysli vyjevenou

Potvorami bouří; tak y tichost,

Tak y hrůza obkličuje zástup,

Smrtí rozboduje vrtká srdce.

Zticha Vratislav se protrh mluví:

Kdos Čech, komu milá vlast, slyš radu:

Drahomíra s trůnu sstup, syc konec

Pomatené vlasti. Staň se! zkřikli,

S bědováním nesli k hrobu kněžnu,

U hrobu pak přisahali vlasti

Věrnost, Bohu svému věčnou poctu.

A hned ozbrojivše zbory jako

Lvové pospíchali hájit vlasti

Své a víry. Sotva pohnuli se

Polem, již je potkávaly matky

Zoufajícý křičíc: Děti, milé

Děti osyřeným matkám dejte!

A tu na kolena padly, lid y

Boha vyvolaly na mstu, a se

Opět do hlučného rozpustily

Pláče, do divého proklínání.

Ze zoufání těsných trhnouc sebou:

Kde jste, zlatá neviňátka, kde jste,

Naše radosti a slávo? Vásli

Outlá poupata chce společnice

Ďáblů stříti? Smrti nehrozte se!

Vaše matky bdějí, zástupové

Boží kvapí k vám, smrt trne, prchá.

Řekly, napřed utíkaly, muži

Letíc s nimi hulákali, až se

Zem y nebe třásly. Podívání

Hrozné v letu zastavilo zástup.

V prachuť ležel zkrvácený Mnislav.

Ještě, maje ducha vypustiti,

S hasnoucýma, s prosýcýma sháněl

Očima se po pomocy, sháněl

Po svých milých dětech, vzdychl a umřel.

Drahomíra s rádcy vidouc, že se

Křesťané již zbrojí, uzavřela:

Zajmem děti, ploditele hrůzou

Uskalíme. Rozkaz vyšel; v jednu

Dobu vyrazyvše ukrutnícy

V domy, všecky děti pochytali.

Darmo otcové a matky dravcům

Příčili se; darmo s ručičkama

Sepiatýma: Smilování! dítky

Křiknouc do pláče se hlasytého

Daly, škubaly, a napínaly

K rodičům se; s posměchem a bitím

Trhajíce děti, uprchali

Ukrutnícy, vystavili kořist

Hojnou na obdivy. Mnislava tak

Bránícýho dětí probodavše,

Na vejstrahu vyhodili v cestu.

Křesťané ho zhlídli, na bolesti

Těla, na zoufání umrtvené

Duše patříc, nepohnuli na krok

Svých noh, jako skály pohlíželi

Na vzdychání, na kroucení, na smrt.

Rázem smrti, hrůzou ukrutenství

Obživnuvše trhli sebou, křikli,

Zplamenivše duše okřídlili

Nohy, s hlukotem co rozdráždění

Lvové na pohany k Praze hnali,

Vytasyvše meče bíti chtěli.

Nové ukrutenství otevřeli

Nepřátelé křesťanům, řad řady

Stíhal dítek, zdivočency s meči

U nich stáli míříc k prsům nahým.

Milosrdenství! ach! život dětem

Zachovejte! dítky volajíce

S pláčem k otcům, s strachy pohlížely

Na meč, třásly se, a hrůzou mřely.

Matky vidouc dítky, vidouc katy

S mířícými meči potratily

Rozum, jako divé zaletěly

K mužům, do náručí padly jim, zbraň

Vytrhnuvše z rukou donutily

K smilování otců. Slzy vřelé

Vylily se na tvář mužům skalným,

Srdce zocelená oblomivše

K ženám naklonili se, a vzdychli,

Na pohany vzhlédnouc poskočili,

Jakby vrahy roztrhati chtěli.

Msta, již k dětem láska zmocnila se

Hrdin, na rozpaku stáli, svýchli

Šetřit mají, čili kněžnu stříti?

V tom tu Drahomířin mluvil posel:

Proč své zbraně vydobyvše syny

Vlasti věrné vyhubiti mníte?

Duchli zpurný, krevli varná mužům

Zaháleti nedá, na cyzynce

Vytáhněte, čest a rozkoš vás tam

Čeká. Bouře nesmyslná kněžnu

Urazyla; životyli dětem

Zachovati chcete, složte zbraně,

Vylučte se z vlasti, do cyzyny

Odtáhněte; my své cýtíc sýly,

Věčným opřeme se protivníkům.

Posel řekl, a matky plakaly, a

Muži radili se, z svéli mají

Vytáhnouti vlasti, po cyzyně

Jako bludné toulati se duše?

Vytáhněme z vlasti ukrutné, kde

Pokoje, kde bezpečnosti není!

Jednosvorným muži promluvili

Hlasem. Pročbychom se plazyli v té

Zemi, kde smrt, zrada, otroctví mdlé

Svírá děti, kde muž dychati, a

Svého Boha vzývati, a dětí

Pokladů svých nejmilejších nesmí

Přivinouti k srdcy. S Bohem! vzhůru,

Bůh nás vede, Bůh nám pokojnější

Zaopatří byty. Muži vyřkli.

Starcy padli na zem blahorodnou,

Zaplakali, s hlasy srdečnými

Volajíce: Milá vlasti! zlaté

Hory! kde jsme nejprv spatřovali

Boží světlo, nejmilejších v světě

Požívali radostí, ó pole

Ourodná a zdraví hájové! kde

Naši ploditelé složili své

Kosti, kde se zdraví, radost, čest a

Láska na nás usmívaly, vásli

Opustiti, do cyzyny zrádné

Jako divochové zaběhnouti

Máme? Nikdý! Palte, roztrhejte

Katanové naše těla, nikdý

Nevyjdeme z ráje kvetoucýho,

Kde jsme zrodili se, tam y zemřem.

S pláčem schřadlí otcové a matky

Na rozmilé zemi ležíc, květy

Líbali, a vstavše přivinuli

Syny k prsům, jakby na věky se

Sjednotili s nimi. Otec syna

Objímaje, matka dceru drahou

Hladíc hořekovali, až pláč se

K nebi prodrav, skalami y srdcy

Otřásl nelidskými. Nemohouce

Nepřátelé slzý udržeti,

Přistoupili k mužům, přisahali

Svatě, že se o otce y matky

Jako děti věrné postarají.

Skála mužům spadla s srdcý, s tváří

Zatemněnou, s slzýcýma k nebi

Očima své zaměřili kroky

Z milé země, od rozkoše vnadné,

Od svých ploditelů do cyzyny.

Po cyzyně mnohých zakoušeli

Nesnázý a příkořenství, hlad a

Otroctví zde snášeli, a v proudu

Bídy na své otce milované,

Na ourodné zpomínali kraje,

Zaplakali v duších; schopivše se

Dorazyli k Jindřichovi, jemu

Bídy své, a Drahomíry hrdé

Přednášeli vzteky, vyzývali

Pána ku pomocy rozedrané

Vlasti, k obhájení víry svaté.

Jindřich smilovav se vyslal do Čech

Posly, kázal smír. Msta zaslepila

Pyšnou kněžnu, posly zavězyla.

Jindřich rozhněvav se vytáhl na boj.

Kněžna provolala k vojně národ.

Všudy ticho, žádný nechtěl zbraně

Chopiti se, za nemilou mříti

Kněžnu. V nebezpečenství sněm svolal

Stanislav. Pád jistý rozváživše

Vlasti, uzavřeli jednosvorným

Kmeti hlasem: Drahomíra s trůnu

Sstup, syn Václav panuj. Tak mstu, tak vztek

Zapudivše, obživíme pokoj!

Stalo se, jak předzvídali kmeti.

Cýsař zkrotl, a Křesťané se zmohli.

Pokoj zhojiv rány domácými

Různicemi zbité, vzdělal v Čechách

Blaženosti stany. Vida, štěstí

Národu že rozkvetá, a víra

Pravá u nás vládne, povolal jsem

Matky, aby semnou požívala

Pokoje a štěstí v utěšené

Zemi. Přišla, rozšlehala znova

Plamen nepokoje, rozproudila

Stoky bídy. Bůh byl s námi, vojny

Oheň zhasl, a míru slunce svítí.

Václav skončil slzy vylívaje

Perné, že syn na svou vypravuje

Matku hanebnosti pravdu mluví.

Na svobodě Radoslav slib ztvrdiv

Přátelství a míru, odebral se

S rozmilými svými do Kouříma,

V srdcy plésaje, že pohrom děsných

Po divokém zmatku šťastně ušel.