Václav. Zpěv druhý.

Drahomíra s Boleslavem plouli

V radovánkách zlaté hory sobě

Do povětří stavějíce, jak se vlády

Zmocní, sníží vladyky, a

Zámysly své vyváděti počnou;

Když z pár rozvětřených počínání

Rychlý posel panovníky vytrhl,

Zprávu nesa o radostech lidu

Veškerého, o moudrosti vladyk,

O základu nových stanovení,

O budoucý v Čechách blaženosti.

Jako hromby kněžnu z ozbožnění

Slávy nedostíhlé do propasti

Necti bezednivé náhle srazyl;

Na těle y duši zkostlá s očma

Vyvalenýma co nerozumu

Socha stála. Boleslav se ulekl

Vyjevené matky, objav milou

Pozeptal se s tváří starostlivou:

Co tě, máti, leká? Jakoby se

Ze sna strašlivého probudila,

Poskočivši: Po mně veta! s vzhledem

Zoufajícým promluvila k synu;

Sotva slovo vyřkla, jako saně

Na plachého dorazyla posla

Zuříc: Lež-li mluvíš? Svatou pravdu!

Uleknutý odpověděl muž, a

Kněžna zahanbená v kout sy sedla,

Rukama sy tváři zakrývajíc.

Dlouho mlčíc vášně rozdrážděné

V srdcy těsném křídlila, co trhlá

Sršíc s očí zdivočených plamen

Zuřivosti řekla: To-li láska?

Na světě nic svatého! a lomíc

Rukama se do děsyvé kletby

Rozpustila. Již pláč, vzdychání zas

Jak mdlé dívčice, a probíhání

V osamělé sýni zmohly kletby,

Upínaly zoufalosti vzteky,

Vyhrnuly s očí slzy, smysly

Obživujíc rozpínaly usta.

Matku zradil syn, dí, což mi zbývá?

Jako zaplašená srna zběhnu

Do pustotin, jako nerozumná

Větrnice do jeskyně skryji

Hanbu svou a zemru. Či-li lvice

Vstáti, svazky lásky roztrhati,

Obryně se vztýčíc s trůnu slávy

Dítě slabé svrhnouti, a s mužem

Panovati mám? Jak sladké břímě

Panování! Kyž – ó Bohové, proč

Mdlíte nedbajíce o ctitele

Věrné? Smím-li? Mám-li překročiti

Meze? Vojno, zuř! Ha! pomatená,

Kam tě slepé zanášejí vášně?

Stín-li obra zmohu? Naděje mi

Zhasla. Umru. Ženo, proč mdlíš? Vyleť

K činům. Odváženost divy plodí.

Moc-li slabne, vzdychání a slzy

Vítězství se zmocní. Matko ozbroj

Lásku, za své dítě vyceď krev, a

Divby stal se, kdyby láska srdcem

Nepohnula outlým. Nový život,

Matka zvítězý, a můj sok klesne.

Pravíc vybujněla radostí, že

Sláva nevadnoucý vítězkyni

Okrasuje věnec. Bleskot nebes

Povyjasnil zhanobenou sýlu,

Duše vstávala, a pokynutím

Vyváděla divy. Stín syn uprchl,

Duše ohromělé skláněly se

Vůli matky všemohoucý. Plesem

Hřmotným rozesmála sýň, a lekem

Škubnouc sebou, jakby zahučely

Bořícý se světy, z pěn a ze snů

Přešla s hrůzou do dne skutečnosti.

Po všem veta! zkřikla, láska marná,

Syn mne láskou, oulisností přelstil.

Mám-li otrokyně ku plésání

Nepřátelům v prach se uvrhnouti?

Stůj, a hrdost kněžny cti! Ať syn co

Mol den v snách se topě divotvorní,

Nesníží se matka! mluví, mlčí,

Přemejšlí, a rozjeduje vzteky.

Drahomíra zůří, Vojmír jako

Dravec střelí k ní, a pomoc! křičí,

Pomoc, kněžno! Bohové syc y my

Zahyneme všickni. Již se křesťan

Sápá, chrámy boří, oltáře a

Svatyně co peleš lítých šelem

Przní, mečem, ohněm ozbrojuje

Sebe na ctitele Bohů pevné,

Urozenstva kmen, a krásy květy

Vyhubiti míní. Kde jste Bohů

Pohaněných milovnícy, hrade

Nevinnosti svaté! vstaňte, zbraně

Chopte se, a násylníky zmařte!

Praviv Boleslavovi se jako

Bohu kořil, ruce spínal, plakal,

Prosyl, by muž, hrdinaby Boží

Vstal, a vlasti, víry, obyčejů

Nezrušených bráně ouskočného

Vévodu co zrádce vlasti své a

Bohů s trůnu srazyv národ spasyl.

Drahomíra vidouc horlícýho

Vladyku, a slyšíc sladká slova

Poskočila radostí, a k němu

Klekla, k nebi pozdvihujíc pravé,

Levou ruku na mdlé srdce kladouc,

S očma kroutícýma s zdivočeným

Mužem spojila své divé prosby:

Synu cti a hrade náš! ó vyslyš

Lid, a jednej. Viz, jak nepřátelé

Do svatyně dorážejí, Boží

Stany ruší, neviňátka bijí.

Bohů braň, a zachovej lid věrný.

Vybouřivše vzteky rokovali,

Jakby zámysly své vytvořili.

Vojmír zbouří pohany a kněžna

Panstvem pohne, Boleslav zbraň zchystá,

Aby bez odkladu usedl na trůn.

Uzavřevše rozjeli se k činům.

Nedaleko Prahy posvěcený

Bohům háj byl středem proklatého

Oukladu. Zde pevní pohané se

Scházývali na Hřmitele prosby

Vnášejíce, zde se oběti a

Zpěv a pocty přinášely jako

Nejmilejší dary vděčných srdcý.

Tady sosny dotýkaly nebes

Hustnoucými hlavami, a skály

Rozevřené hrozýc zdrcujícým

Pádem, k hlubinám se bezednivým

Napínaly. Tma a vichrů bouře,

Suků rachocení, proudných vod co

Hromů stírajícých se skal třeskot

Vyděsyly duše ukrutností

Svatou, rozesyly obdivení

Do hlav trhlých, že v tom zabednění

Ani ptáčka hlas se neozývá,

Ani trávičky se pírko křehké

Z upálené neprodere půdy.

Divotvorná vírou uvěčněná

Jistívala rozprávka, že v háji

Strašném o půl nocy Perun hrozný

Nad hlavami ulekaných sosen

Snášeje se skály hromem třepí,

Rozhlubiny ohněm nadýmaje

Neznabohy za pokutu smaží.

Utrhač-li do svatyně vkročil,

Chtěje vyskoumati tajenství, hrom

Všetečníka rozbil; panna-li se

S prosbou ubírala k samým Bohům,

V stín se na pustině potratila.

Rozprávky ty osvětily háj, a

Strašlivostí zarážely lid, že

Za celičký světby nedotekl se

Posvátného stromu, nepřiblížil

Ku temnotě, leda knězby svolav

Ku slavnosti ohlašoval vůli

Mocných Bohů. Tehdáž s otřásáním

Připlazoval lid se ku pustině,

Nedychaje čekal, brzyli se

Vyrve blesk, a Bůh mu rozkaz vyhřmí.

Damoslav sem zprávce Bohů tuhý

Vyzvav národ zaplesal, že ze všech

Končin ku svatyni zabíhají

Sprostí lidé, přiklusují páni.

Vážným krokem ze svatyně k lidu

Kráčeje, a kroutě očima, a

Svíraje se, jakby vnitřnosti mu

Plamen zžíral, třásl se, padl, a jako

Mrtvý ležel. Spatřiv lid, že kněz klesl,

Ruce spínal, křičel, až se hory,

Doly hromovitým rozlíhaly

Hlukem. Právě v zrůstajícým hřmotu

Vcházel ku svatyni prorok Havrán,

Vstoupil k bezduchému knězy, stál, a

Mlčel, jakby uleknutí usta

Na věky mu spialo; k nebi oči

Obrátiv sy vzdychl, a srdce rázně

Mrštiv sebou trhl, a jakby ze snů

Skočil, pomateně mluvil: Kde jsem?

Jaké ohavnosti vidím? Zem se

Otvírá, a nebe zakalujíc

Tváři ostří hromy. Před záhubou

Kam se ukrýjeme? Mají-li y

Nevinnosti s hanebníky sjíti?

Perune proč na své ctitele se

Hromy zbrojíš? Což jsme obětí ti

Hojných nepřinesli? Běda! co to

Slyším: Zahynete všickni! Sražte

Lidé sýlu, v prachu se co červy

Vinouc: Smilování velkomocný

Bože! rcete, syce rozhněvaným

Bohem zahyneme všickni. Již se

Blíží k nám – ó kam své oči zvrátím,

By mne mstícý neuchvátil plamen?

Vizte! v nocy kráčí s zděsujícým

Světy okem, v ruce hrom a oheň,

Zadu mor a smrt. Již napřahuje,

Smilování! zahyneme mžikem.

Praviv třásl se, uhyboval hlavu,

Na zem padl, a zvolal: Rozhněvaný

Bože! skroť hněv, nemař věrných slouhů!

Hrůza omámila zdivočený

Zástup, bez života na proroka

Hledě čekal, hrom-li národ zmrtví.

Prorok vytrhnuv se z vyjevení

Vykřikl: Plésej lide! Bůh mstu skrotiv

Milostivým okem na tě patří.

Ticho – Perun z oblak mluví: Vy jste

Zradili mne. Bože mocný! jaké

Hrozné provinění! Hromové, ó

Bíte! skály zrádce zasypejte!

Hlava se mnou kolem jde, a srdce

Zbité stojí; hanebnícy Bohy

Zradili, a poškvrnili chrámů.

Bože mstícý rcy: Kdo zradiv otce

Na cyzynce přenesl vlasti právo,

Bychom vytrhše mu srdce z těla

V krvi vinné omyli své ruce?

Ha! již srdce skáče, ruce trnou,

Duše neustupná po životě

Ukrutníků žížní; vyřkni Bože,

Nález tvrdý! Vidíš-li, jak tvoji

Milovnícy nabíhají, by se

Na smrt za své posvětili Bohy?

Chvíli umlkl k nebi hledě, škubnuv

Sebou, zjasniv pohled propověděl

Rozveselenými divem slovy:

Plésej, národe! již mluví Perun:

Kníže Křesťan zradil Bohy. Kdes kdo

Věrný Bohů ctitel, pomsti Bohů!

Řekl, a Damoslav se zbudiv ze snů

Divých, pomstu, Čechové, ó pomstu

Hřměte! řekl, a Vojmír rozrazyv se

Ze zástupu křičel: Za mnou, bratří!

Jako zlý duch kvapil, za ním zástup

Jako voda zbouřená se valil.

Jak se vicher lesem věkovitým

Dera vyvracuje nebenosné

Stromy, hlukotem svým ohlušuje

Zvěř y lidi; takto dravý zástup

Divy v mysli vytvořuje sobě

Boří chrámy, spíná Křesťany, a

Srazyv s trůnu vévodu co mocný

Rozkazuje vládař leklým světům.

Vojmír zbouřil pohany, a lstivá

Drahomíra shromáždivši věrné

Přátely co přítelkyně mednou

Řečí nalívala v rozkvašená

Srdce jedy. Pobožného k pomstě

Rozdráždila zhaněnými Bohy,

Slávou vylákala vřelce k činům,

Bázlivého upínala k Bohů

Milovníkům ukrutenstvím cyzých

Nad vlastency mdlými provedeným.

Oheň doutnal v popeli, a páni

Pohrozyli hanami y skutkem,

Když zbor rozsápaný ku Praze se

Přihnal, aby chrámy zbořiv hojné

Křesťany co protivníky Bohů

Hlukotem a plameny a mečem

Jak zvěř dravou shladil. Ulekaní

Sousedové zkostli nenadálým

Vyhrožováním a rozžatými

Stromy; vše, co hrozného, co v světě

Potvorného sobě vytvořujíc

Děsyli se katů, třásli se jak

Nesrdečné ženy o své jmění,

O své dítky. V zrůstajícý hrůze

Hřmot se blíže strachu jedy do hlav

Zkřižovaných pomatenců nalil.

Jako v nenasytém ohni, město

Bohatě-li tratí chrámy, hrad a

Věkoletou pracý shromážděné

Jmění, jako obyvatelé zde

S vyděšenou myslí na záhubný

Oheň patří, nevědouce strachy,

Kam své smysly obrátiti mají;

Pražané tak slyšíc křiky, vidouc

Vzteky, v prchlém uleknutí sem tam

Zabíhajíc poklady své, hned zas

Nahé životy jen skrýti, ženy,

Děti ukrutníkům vytrhnouti,

Duše spasyti své chtějí. Pláče

Žen a dětí obří starostlivost,

Vztek a hřmění čtveří ulekání

Otců ubohých, a nevyslovné

Hoře, zoufání a zmatky šíří.

Moudří vladycy, by strachu žíly

Přetrhavše utišili pilné

Řemeslníky, vešli do hromady,

Sněmovali, řád a kázeň pevnou

Stavujíce myslí; když jim zrádcy

Vychytralí do moudrosti sýmě

Lsti a zmatku nasývajíc krásné

Šlechetnosti pěny rozplašili.

Ulekaných vladyk Mečislav se

Zpurný poptal: Všecken národ v zmatku,

Kam se naše poukryla hlava?

Vévoda co žena lehkovážná

V chrámu kleče prach a špínu líbá,

Slzy vylívaje za lid modlí

Se, y trýzní tělo své a ďábly

Zaklínaje, zlaté do povětří

Mosty staví, když se lidomorná

Po krajinách rozšlehává zpoura.

Slzami-li z bíd nás vysvobodí?

Hanba! – V Čechách panuj muž, ne žena.

Není, lichotivé kníže, žena

Bázlivá, co káně do zástupu

Všebor vstřeliv hanlivými vyhřměl

Slovy, ale vychytralec hybný,

An své tváři květem pobožnosti,

Pokory a mdloby zakrývaje

Nerozumnou lůzu jako děti

Slepé šálí, srdce mdlí, a bystrý

Ukolíbav rozum motaniny

Snová zrady, otroctví a bídy.

Dlouho-li, ó zástupcové vlasti,

V hanebných snách duchy malicherné

Chovajíce na záhubu svých se

Dívati, a nepořádky rojné

Nesmělostí živíc otroctví jho

V zemi svaté věčnit budete co

Nepřátelé vlasti, odbůjnícy

Víry pravé? Vstaňte ze snů mrzkých,

Otevřete oči, rozkřesejte

Rozum, vizte, Václav vyjel z Prahy,

Cýsař spojil s ním se, násby muže

Tvrdé opoutovav potřel národ.

K čemu Čechům cyzých zapotřebí?

Náš duch mocný, rámě ocelové

Neleká se zdivočených vojsk a

Zrady žádné; jako předchůdcové

Slavní y my rázem pobijeme

Vypínavé protivníky, a se

Do věčnosti oslavíme skutky

Nad lidskými. Proč z Čech vycházeti?

Proč se na cyzynce vykasati

Máme? By květ slávy, šlechetnosti

Jádro zahynuli, na zemdlené

Jho se uvalilo nevolníky.

Bratří! patrná zde zrada, Václav

Čechy prodal; a vy nejednáte?

Praviv řečí hřmotnou povyděsyl

Vrtkých mužů. Již strach, starostlivost

S nedověrou tvářily se v očích;

Rozhorlency trnouc vylívali

Slzy, konec nám a konec vlasti!

V duchu vzdychajíce, šeptání a

Jako hučení včel, v roztrhaném

Sněmu rozjedily zmatky, jako

Vicher neskrocený rozšlehaly

Vášně, křik rostl, řád a rozum mřely,

Smysly v nejistotě kolíbajíc

Do záhuby provázeli sebe.

V nejdivnějším hluku Drahomíra

Omdlela, a muži nenadálou

Mdlobou z bouření se vytrhnuvše

Pospíchali křísyt kněžny, která

Očí k nebi pozdvihnouc, a ruce

Sepnouc k smutným pověděla mužům:

Zástupcové vlasti! nevinný syn

Žádné neprovodil křivdy, žádných

Nevynutil slzý z očí lidu

Ztejraného. Rádby pro svůj národ

Vycediv krev veškerenstvo spasyl;

Kdyby srdce dobrota, duch slabý

Zámyslů mu smělých neklížily

V plodu. S duší přebývaje v nebi,

Obíraje s anděli se Páně

Zanechává práce lichotivým

Podvodníkům, kteří ocelovým

Prutem řídíc národ, do záhuby

Panstvo, na smrt sprosté vysýlají

Lidi. Na ty padni zdrcujícý

Pomsta; zrádce vlasti své a Bohů

Milých bez milosti roztřískavše

Nevinného panovníka živte.

Tichý muž se s potěšením sprostí

Břemen vlády, v poušť se skryje svatou,

S Bohem, s nebešťany zanášeje

Myšlení svá, Boleslavovi běh

Svěří štěstí, břímě panování.

Udatného muže muži statní

Na trůn vsaďte, tenť řád zpevní, sepne

Nepřátel vztek, vlast svou zblahoslaví.

Drahomíra skončila, a pevný

Stanislav svou řečí kroutěniny

Vynikajícých zrad v plodu zmařil.

K čemu dosazovat na trůn stkvělý

Boleslava, Václavemli mírným

Čechy stojí? Tenť kmen šlechetnosti,

Pravoty a blaženosti proud jak

Slunce obživujícý svět národ

Šťastní, pro něj v nebezpečenství se

Vrhá, za něj práce podnikaje

Dnem y nocý nespí; a my prchlí

Neuznalcy v běhu slávy, cti a

Štěstí nerozumem rozvázaným

Moudrosti a namáhání slavných

Květy maříc čelabychom svá co

Nejčernější hanebnícy zradou

Zprzňovali? Kdo Čech pravý, cti a

Ctnosti přítel drž se šlechetného

Vůdce, drž se Boha, za mnou k činům!

Praviv vyšel ze světnice; za ním

Pravoty a ctnosti milovnícy;

V samotě jen nestydatí zrádcy,

Svodná Drahomíra pohlíželi

Po světnicy, vzdychli, domů prchli.

Stvrdiv Václav po krajinách řád, a

Vracuje se, zaměřil své kroky

K Hvězdě u moudrého Stanislava,

S nímby poradiv se o budoucý

Vlasti bezpečnosti zakořenil

Do ourodné půdy bujné štěstí.

Starce nezastíhnuv doma, s dcerou

Milostivou Důbravinkou v květné

Zahradě se sešel. Tady moudrý

Stanislav dny po divoké bouři,

Po tejravé prácy v pokojnosti

S milou dcerou trávě, horami a

Dolinami pokračuje, smejšlel,

Jakby dítě, vlídnosti a krásy

Obraz, v pravé vychovával ctnosti!

V kraji zapomenuv na lesk svodný

Cti a slávy, v moudrosti a lásce

Nejmilejších v světě pookusyl

Radovánek. Právě Důbravinka

Zahradami procházejíc stezky

Stružné, přemejšlela o svém otcy,

Pohlížela s oblíbením na květ

Vůni dychajícý, poslouchala

Zpěvu veselého ptactva, plesů

Skotačivých zvířat, zpomínala

Na Václava, na šlechetné jeho

Skutky, zaplesala rostoucými

Po veškeré zemi pochvalami,

Vykvetajícými po všech krajích

Blaženostmi, výraz moudrosti a

Krásy do outlého srdce vryla,

Vzdychla pokropujíc jasné tváři

Rozkošnými slzami, a k nebi

Pohlížejíc, jakby s nebe štěstí

Na milenku ctnou se usmívalo.

Václav vkročiv do zahrady okřál

Vůní živícý, a milostností

Rajské panny, u růžových květin

Zastěňujícý, květ pěkný strnul.

Kyžbys, tvore krásný! jediného

Boha poznala, co anděl s nebe

Zvýšilabys krásu marnou. Řekl, a

K milostence přicházeje ulekl

Do snů sladkých pochovanou pannu.

Jako dennice se na bělavém

Nebi červená, tak zarděly se

Tváři dívky stydlivé; jak zem se

Rozesměje, po divé-li bouři

Vyjde zmlazujícý světy slunce;

Takto usmíval se krásný pohled,

Oči jiskříc radostí se stkvěly,

Usta k mluvení se rozvázala,

Hlava v myšlení a srdce v cyty

Nevypravné rozplynuly, že svou

Rozkoš, že své na krásyvém světě

Štěstí, čest a slávu vlasti vidí.

Na Václava panna zpomínala

Ve dne, s ním se obírala v nocy.

S svým-li otcem rozmlouvala v sadě

O budoucým v blahorodné vlasti

Štěstí, na činy-li vznikajícý

Pohlížela šlechetného pána;

Popatřila na květiny, na vrch

Do nebe se pnoucý; jako kvítky

Krásou vábí, jako vrch se s nebem

Bratří; Václave! tak tvoji světem

Skutkové se třpytíc do výsosti

Nekonečné na odplatu letí.

Tam y s hvězdami se šlechetnosti,

Moudrosti a krásy tvůj duch jasný

Spojiv jako orel v podnebesý

Proletuje, k obdivení světy

Pudě, k Libuši a k Přemyslu se

Dotře, vyvodiv div národ zvěční.

Řekla, ruce k nebi sepnouc jako

Okouzlená rozkošností s hory

Zelenavé prohlížela kraj, a

Probudivši mocný cyt sy vzdychla:

Kyž y s vámi, holubinky, plésám!

Vy se milujíce radujete,

A já o samotě po bloudivém

Toužím stínu; kyž y s vámi sladké

Použiji lásky! Tuťby srdce

Vřelé poskočilo, jako ptáček

Po stromečku skáče, duše v radost

Rozplynula, jako po široké

Rozplynuje vodě švižná rybka,

Myšlinka se obírala vábná

S roztomilým, jak se holubinka

Obírává se svým milým, řečí

Líčilaby miláčkovi lásku,

Ažby milek opojiv se sladkou

Budoucností do náručí milé

Klesl, a vyřkl k ní: Duše mého štěstí

Blaž mne, y já tebe zblahoslavím.

Pravíc do snů zaplynula sladkých,

Naděje co přítelkyně svodná

Vykouzlila v budoucnosti chrámy

Neviny a lásky, vypěnila

Krásýcými myšlénkami jako

Horoucými hvězdami byt štěstí.

Kníže nenakloniv duše k žádné

Kráse, v nevinnosti chová srdce,

Snad se pohne, v chrám snad lásky vkročiv

Důbravinku, milenku svou zblaží.

Myslila, a myšlénku tu ztvrdil

Přítomností Václav nenadálou.

Jakby do vřelého srdce nahlídl,

Lásku zrostajícý kníže četl, a

Poznal tajemností do hlubiny

Skrytých; tak se zarazyla panna,

Jako mrtvá stála; až cyt studu,

Cti a lásky, zmocniv nevinné se

Duše, život lil, a k činům pohnal

Dívky čisté; střela poletěla

Ku knížeti, přívětivým okem,

Sladnoucými slovy na samotu

Přivítala milostného pána,

Uváděla do besýdky, kdežto

Růžované stromy posejpaly

Vonným květem hosti, ratolesti

Zmlazované lahodily krásou,

Čerstvotou a šeptajícým hnutím,

Ptácy rozkošnými vyráželi

Zpěvy do nebeských rájů duchy.

Panna jako anděl krásná, jako

Srna pospíchavá, snášela v byt

Rozkošnosti, kde co vzácného a

Lahodného vyskoumati mohla;

Růžemi a zlatem krmy krásýc,

Medovými řečmi obětujíc

Pochoutky y ovoce y krásy

Na nejsladší stupeň výbornosti

Povýšila, rozestila hlučné

Tvorů po zahradě radovánky.

Krása panny milostné a vůně

Usmívavých květin, zpěvy v háji

Tisýceré, čerstvé pohybování co

Nebes duch, byt rozkoše a krásy

Tajnou povzbuzujíc mocý cyt, a

Pozdvihujíc ducha do svatyně,

Přinutily okouzlené kníže

Ráznou spanilostí, že sy vzdychl: Kyž

Na samotě tráviti dny mohu!

Zapomenuv na tejravé péče

Srdce rozprouděné radovánkám,

Pokoji a nevinnosti svaté

Otvíraje mluvil s hovořivou

Dívkou o sladivé k vlasti lásce,

K rodičům a ku každému tvoru,

Z prachu zemských maličkostí k nebi

Ducha vynášeje rozebíral

Moc a slávu, dobrotu a lásku

Tvůrce nestíhlého; spatřiv v živém

Rozmlouvání nevídanou moudrost

Dívky švarné, rozhorliv se svatou

Láskou, ujal pannu za ruku, a

Řekl: Jaks moudrá! Přeškoda, že Boha

Jediného neznáš. Horlivostí

Nemoha již slova vypraviti

Slzu vycedil, a k nebi hleděl,

Jakby nebešťané zblažujícý

Ku pomocy na zem pospíchali.

Vidouc Důbravinka, s jakou kníže

Ochotností jí se ujav mluví,

S srdečností vyjevila jemu:

Milostivý pane! Boha znám, zda

Perun, Krystus, čili Přirozenost

Jméno tvůrcy, co mi slabé po tom?

Pročbych sháněla se po tajnostech,

Kterých lidem rozhodnouti nelze?

A předc, krásný tvore! odpověděl

Václav, tato přemejšlení ducha

V podnebesý vyvyšujíc srdce

Rozpalují k činům, a svět blaží.

Jaká rozkoš s pramenem všech krás a

Syl a moudrosti se obírati,

K duši divem opojené řícy:

Pravdu jako slunce čistou vidím.

Y já, ponavrhla přívětivá

Dívka, po té blaženosti toužím,

Y mé srdce pravdy svaté spatřit žádá.

V rozmanité kráse sedíc na svět

Před očima rozložený hledím,

Vidím květ a slávou splývajícý

Slunce, pozoruji divých tvorů,

Rozumného člověka, a Boha

Zočíc v každém životu a hnutí,

Koříc mocnosti se jeho mlčím.

O čem duši přesvědčují smysly,

Toho držím se, a po bublině,

Ač sy krásné, a po mrákotě, ač sy

Divotvorné, nezýrajíc v lůnu

Skutečnosti usazuji ducha.

Pro svět stvořena jsem, toť v svém srdcy

Cýtím, vůkol na radosti patříc

Znamenám, že vykvetati jako

Růže, jako ourodný strom stkvíti

Ovocem se mám; vše v společnosti

Plésá, y mé srdce po společné

Blaženosti dychtí, y já k otcy

Milému a k tovaryškám věrným,

Y já ku každému stvoření se

Vinouc hledím oblažiti je, a

Spatřujíc je šťastné, plésám s nimi.

Rozvážlivá panno! s oblíbením

Na krásyvou pohlížeje dívku

Vypověděl kníže, povinnosti

Pravotného plníc Křesťana, proč

Nevěsto se Páně zpíráš k svému

Přivinouti ženichovi, nechceš

Do blažícý přistoupiti cyrkve?

K čemu prospěloby jméno, pane

Dobrotivý! pověděla dívka,

Kdyby blahorodné skutky duše

Nekrásyly? Otec jednávaje

Jména sy co dýmu všímá; já tvor

Na rozumu křehký, jako outlá

Bylina se držím podpory své

Rozumného otce; jak on smejšlí,

Y mně jináč přemejšleti nelze.

Otec zákonem a zvykem Bohy

Uvěčněné ctí, jak náboženství

Naše veškerenstvu rozkazuje,

Dobře věda, že lid na oltáři

Vida obraz k věření a k činům

Pohybuje duše, že se duch mdlý

Do krajiny neviditedlné

Probírati mrákotami nechtě

Nikdý světlé pravdy nedostihne,

Pravdivého Boha neodhrnuv

Očím zemdleným jen stíny lapne,

Stíny za stín, bludy za blud změní.

Ctný-li pochybuje otec, ač co

Orel bystrým proletuje zrakem

Hlubiny y střed y rozvaliny

Stvořenosti; jak já slabý kvítek

Smělabych se k sluncy pravdy tříti?

Neskoumajíc otce miluji, a

Jeho moudrostí se řídím. Kmet-li

Povážlivý učení tvé uzná

Pravdou býti, zaryje je v srdcy,

Podá dceři ruky, s nímby k chrámu

Pravoty a štěstí pokročila.

Vymluvila. Chtěli rozložiti

Vábivého rozmlouvání lůno,

Chtěli k pramenu se blaženosti

S zkřídlenými vynášeti duchy,

Když tu Stanislav; řeč mřela v ustech,

Dcera zaletěla k otcy; kníže

Vítal starce; stařec: K Praze, vykřikl,

Národ hyne. Zrádcy kovajíc pád

Dosazují na trůn Boleslava.

Blaze mně y vlasti! zjevil Václav

Myšlení své, po tichosti touží

Můj duch, řízením se Božím dotru

Vyžádaných štěstí. Co to slyším?

Zaražený Stanislav se poptal,

Vévodaby v oslaveném běhu

Svého panování ustav, v bouři

Rozvětřených zrad lid do propasti

Otroctví a bíd co choulostivý

Mládenec, co nedotklivý stařec

Svrhl, a Boha, čest y národ zradil?

Muži, stůj! a viz, jak matky k tobě

S dítkami se utíkají, starcy

Před knížetem na kolenou leží,

Kněží Páně ruce spínajíce

O zastání prosý, tybys, synu

Krystův! hrade žen a osyřelých

Dítek mužům statným zarazoval

Meče v boky, ku posměchu slabé

Vystavoval kněží? Zmuž se, jednej!

Jednej! vyřkla Důbravinka, křehká

Dívka s tebou v boj se světí; ta co

Stín tvé kroky stíhati, a rány

Od milého odrážeti bude.

Řkoucý klekla, nohy pokropujíc

Slzami co posel Boží k srdcy

Dorážela prosbami, a vzdechy

K činům kníže roznítila rychlým.

Václav muž vstal, k boji osudnému

Provázeli otec s dcerou kníže.

Zdaleka již zaslechaje Václav

Nářky utíkajícýho lidu,

Netrň, dobrý lide! z hlubokosti

Svého srdce pronesl, já tvých práv a

Rodin hájím. Praviv, jakby zkřídlil

Běhy, dostavil se k utrýzněným.

Sotva svého otce vzhlídli, strach a

Pláče pomřely, a radost jako

Nebes poselkyně projížděla

Obživené zástupy, a hlasy

Probudila mocné, že se les y

Hory rozlíhaly radováním.

Kněží vystoupili ze zástupu,

Páni přistoupili k vévodovi,

Matky miláčky své vedouc: Hle! váš

Otec! promluvily, k nohoum klesly,

Jako Boha požehnaly otce.

Vévodou lid zmuživ v boj se vydal.

Pohané co rozvzteklení lvové

Vidouc kostel, s hromovitým hlukem

Doráželi na zdi, zpívajíce

Z kořen vyvraceli sýdlo Páně.

Vylivše žluč na kamení, jakby

Na tisýce protivníků zbili,

Vejskali, a s vychloubáním k Praze

Pospíchali. V tom hluk, v tom blesk zbraní.

Co to? ohlížejí na všecky se

Strany, vidí vévodu, a slyší

Zpěvy odvážlivých bojovníků.

Vojmír mluví, k bitvě napomíná,

Pohan mlčí, poslouchá, a v poušť se

Rozprchuje. Darmo prosby, darmo

Pohrůžky a slibování; trhlých

Nezastaví Vojmír poběhlíků.

Proklev luzu vrtkavou, a vida

Zrostajícý nebezpečenství co

Plachý zajíc kvapí ku Kouřímu.

Zplašiv zpouru, svolav vladyky, a

Zvýšiv ducha Václav promluvil k nim:

Oděv mládenectví složiv povstal

Muž jsem, pevnou rukou zřídím vládu,

Naposledy zpurcům milost dnes, kdo

Zákonům se příčí, suď ho zákon.

Praviv rozpustil sněm. Matku napadl,

S slzavýma očima ji k srdcy

Přitisk, a y s srdečností žádal,

Aby v Boleslavi pokojného

Života dny trávíc blaženosti

Vážila sy z lásky. Drahomíra

Hoříc zlostí, že se motaniny

Zrady překvapením roztrhaly,

Zalezla co dívka marná v kout, a

Plačíc vztek msty vylívala na své

Ulekané slouhy. Václav s lidem

Mužným vstoupil do blažené Prahy.