Václav. Zpěv osmý.
V Praze Blaženě a Šimonovi
Poslední se prokázala láska.
Václav s srdečnými společníky,
Nepřehlídný zástup měštěnínů
Provázeli nebožtíky k hrobu.
Podivín se za márami vláčel
S hlavou sklopenou a těžkým srdcem,
Pomnikvas vedl dítky, nestálosti
Života y štěstí rozjímaje,
Slzy polily mu tváři, srdce
Naříkáním dítek zatrnulo,
Na hřbitově stáli. Pavel kněz řeč
Pronesl smutnou: Tady sejdeme se
Všickni knížata y prostí, sýly
Kmen y krásy růže. Někdo statky,
Rozkoší a láskou oplývaje
Věk sy zlatý zkrátí, sousedy své
Nerozumem v propast bídy svrhne.
Tohoť důkaz na mladíku vrtkém.
Rodu šlechetného, v radosti byv
Vychováván, než se v světě ohlídl,
Než květ slávy rozkvetl, jako tráva
Kosou sťatá náhlou zašel smrtí;
A předc živá duše mladistvého
Květu nepoželí, outrpnosti
Slzou zemřelého neposvětí.
Jaká toho příčina? Proč tváří
Odvrátivše na Blaženu krásnou
S okem pohlídáte lítostivým,
Jakbyste ji obživiti chtěli?
Kvetla růže, nesla ovoce, a
V máji mladosti se rozloučila
S milým světem. Jaký mezy nimi
Rozdíl? Žena blažila, a život
Za rozmilé duše nasadila.
Lidé patříc na milostné ctnosti
Blahoslaví vyvýšenou duši,
Manžel vzdychá, děti outlé lomí
Rukama, a svět sy do paměti
Vrývá ctnost y slova Božské ženy;
Kdežto s povržením na mladíka
Nešťastného žehrá. Rozumu se
Spustiv, pověrami spíjel hlavu,
Srdce křehké vířil vášnivostmi.
Na své bratří svaliv pád, sám nuzák
Do záhuby letěl. Bůh ho hanbou
Zprzniv, ženu šlechetností zkrásyl.
Pravil; lidé vycedili slzy,
Oči k nebi obrátivše věčnost,
Marnost světa sobě rozjímali.
Z truchlivosti rozjímání strhla
Píseň prudká duchy, myšlinkami
Zvýšenými naplnila hlavy.
Vážných zpěváků hlas tak se ozval:
Jak sen utíkají dnové věku
Růžového, než se poohlídneš
Na rozkošném světě, stáří spíná
Bystrost ducha, smělost srdce, těla
Moc, a smrt šíp na šedivce střílí.
Kdybys přetýkaje sýlou skály
Lámal, hory přenášeje divy
Vyvozoval; neudržíš věku
V okřidleném běhu; kdybys zlato
Veškerenstva snášel, okrasami
Mámil, smrti nevyplatíš sebe.
Darmo před smrtí se ukrývaje
Vojny se co zlého vystříháváš
Ducha, zbouřeného ušev moře
V jasný usadíš se sad, by vítr
Na bázlivce nevál jedovatý;
Hodinali zavzní, s světa vyjdeš,
Půjdeš do končiny tmavé, odkud
Žádný tvor se nenavrátil, kdežto
Sláva čistých neušálí zraků,
Zlato nevylíčí chatrného
Těla, kde jen s moudrostí ctnost krásý.
Pozůstavíš statky, hrad a zlato
Nástupníkům, ti se nimi těšíc
V zlatě vykráčeti, v slávě stkvíti,
Nad národy panovati budou.
Y ti jako pára zmizý, nový
Vyjde svět a rod, stín přejde s všemi
Okrasami do věčnosti moře.
Stínů nepoznají potomkové,
Mužové jen moudří jako hvězdy
V budoucnosti třpytěti se budou.
Protož važ sy rozumu, a šetři
Ctnosti, slunce slávy světům zasvěť.
Přestal zpěv, v hrob položili tělo,
Do města se s truchlivými srdcy
Rozcházeli lidé. Podivín ni
Slzy neumořil, bolest jako
Skála na ztrýzněné dolehala
Srdce, umrtvila rozum, pamět
Zatemnila. Václav společníka
Mladosti své opatruje jako
Oka, jak stín se ho držel, světem
Prováděje, hleděl ztrápeného
Ze zoufání vytrhnouti činem.
Podivín co na vyslance s nebes
Na Václava pohlížeje ani
Na krok dobrodince neopouštěl.
V nebezpečenství s ním, s ním se vydal
V radost, ve dne v nocy obcházeje
Nešťastníky, prohledaje bystře
Rozedrané byty, kde se slza
Vykropila na tvář, ozýval hlas
Bědování, jako andělé tu
Utírali slzy zármutku, a
Utišili nářky ukrutenstvím
Vybouřené, břímě chudoby a
Necti zlehčujíce mírnívali
Zdivočené duše laskavostí,
Znebesyli zeměplazy slovem
Božím, Krystu vyzýskali věrné
Služebníky z dravých ukrutníků.
Bůh a láska řídívali kroky
Vyvolenců Páně, zem y nebe
Spatřovaly krásu člověčenství
V blesku zvěčňujícých činů, v boji
S nížícými duše vášnivostmi.
Nyní do chaloupky vcházývali
Zkrotit hladu divokosti, moru
Strhnout vzteky; již se odebrali
Na trh, kde lid divý hanebnosti
Odkryl srdce, živil zhoubné vášně.
Podívání děsné umrazylo
Lidský cyt. Tuť otcové a matky
Jako skály tvrdé, jako vlcy
Lítí stáli u strhaných dětí,
By pohnutí svou krev prodávajíc
S hltavýma očima co vejr se
Zarazyli na lid kupujícý,
Na peníze blyskajícý, zlato
Z ruky vytrhnuvše odhodili
Jak psa dítě kupcy, pospíchali
S potěšením blýkajíce na lup
Do hospody, aby zapíjeli
Duši svého syna. S bolestí se
Díval kníže na sníženost lidskou,
Vyrval z klepet syrovosti děti,
Jako otec staraje se o ně
Bohu posvěcoval vytržence.
Přistoupil y k muži truchlícýmu.
Ploditeli slzy zalívaly
Oči, ruka se mu třásla, kterou
Syna u noh klečícýho držel.
Sotva na syna se podpíraje
Stál, a vzdychal, syn se k otcy tlačil,
Nechtě outlých rozepnouti rukou.
Na cenu se Václav táže, otec
Mlčí, smutně v oči pohlížeje
Kupcy; kupec odstoupiti míní,
Otec trhá sebou, mluví, smlouvu
Uzavřeli. Václav vyškubuje
Dítě, otec skočiv vytržený
Zakřikl bolestí, a zaběhl s trhu.
Za ním s Podivínem Václav vedouc
Dítě; pacholíček ukazuje
Ku chaloupce cestu; přicházejí,
Zaslechají pláče, vcházejí, a
Bože! vidí ukrutenství hladu,
Nemocy a hoře; matka mroucý
V žalosti se topí pro milého
Syna, otec patře na rozmilou,
Zahazuje zlato, klesá na zem,
Těší, slibuje, že dítě matce
Vrátí, ohlíží se, zočí nahé
Děti hladem ruce spínajícý
K otcy, srdce muži puká, vrhá
Sebou, Bohů volá ku pomocy;
Bůh se zjevuje mu; Václav s synem
K otcy, navracuje dítě, krotí
Hlad, a tiší bolest sevřeného
Nehodami srdce, matka oči
Otvírá, a vzdychá, ruce k nebi
Napíná, a na Václava posla
Milostného Boha patříc pláče,
Slzami se ulehčuje srdcy
Stísněnému, duch se jasní, láska
K životu se mocní, vstává, děti
Líbá, po kolenou k dobrodincy
Leze, díky jeví, anděl zmizel.
Slunce pohlíželo s potěšením
Na laskavé činy šlechetného
Knížete, a andělé se v nebi
Usmívali vidouc jako svého
Bratra nebešťana na květoucý
Zemi chodícýho, sýmě ctnosti
V srdce, květy pilnosti a uměn
V obživené duchy vštípícýho.
Již y k vykoupeným z otroctví se
Zabral dítkám. Jaká změna pilným
Učitelem v člověčenství braku.
Divé pohledy se umírnily,
Nahá přiodíla těla šatem,
Plazytelé zživujíce duchy
Vykynuli k prácy, vyvyšili
Duše k pobožnosti. Jak jen svého
Zhlídli dobrodince, jako šipky
Poskočivše osypali nohy
Milostného pána, jemu šaty
Čistě vzdělávané ručičkama
Svýma, jemu rozmanité práce
V hospodářství rozkládali řádném,
V švarném přednášeli rozmlouvání,
V zpěvu lahodivém, jakými se
Uměními vyjasnily hlavy,
Ušlechtila srdce. Bůh a Ježíš
Přítel dítek, otec veškerenstva
Vodil neviňátka k chrámu ctnosti.
Slzy kapaly jim s očí, cytů
Proudové se vyhrnuli z srdcý,
Klekli, ruce spiali velebíce
Boha za milého dobrodince.
Václav sklonil hlavu k dítkám vděčným,
A aj! věnec na hlavu mu staviv
Pacholíček jako vytržený
Líbal ruce, líbal nohy pánu,
Rozplakal se srdečností, s ním zbor
Dítek spojil slzy, vtělil díky.
Václav napomenuv miláčky své
K šlechetnosti chvátal k šlechetnějším
Činům. Již noc rozestřela tmy, a
Měsýc na nebi se díval jasném
Na tvář čistou velitele ctného,
Když v byt osamělý zaměřoval.
Tady matka s rodinou svou od všech
Přátel opuštěná přebývala.
Zde hlad, zármutek a zoufalivost
Rozbívaly stany. Pohromadě
O půl nocy pracujíce, ač se
Nemoc na mdlé dotírala oudy,
Láskou zabývali syré duchy,
Zpomínali na zpurného otce,
Puvoda všech bíd a příkořenství,
Na anděla Páně, který krmy
O půl nocy přinášeje sýtil
Těla, rozsývaje slovo Boží
Pravdy živil duchy moudrostí a
Potěšením. Nemohouce dnes se
Laskavého muže dočkati, co
Vyjevení pohlíželi do tmy,
Naslechali, zdali list se pohne,
Neb krok ozve? Cosy slyší, kdosy
Pozorně se na dvůr vtírá, stojí,
Ohlíží se na vše strany, jako
V strachu postupuje, v sýň již kráčí,
Blíží se, a otvírá, a Pane
Na nebesých! přicházý k svým otec.
K němu děti klesnou, žena skáče,
Muž co zpitomělý u nich leží,
Živne, líbá ženu obraz krásy,
Lásky květ, krev k srdcy přitiskuje
Svou, a tváři, oči, hlavy, ruce
Líbaje se nejšťastnějším cýtí.
Srdce ztišiv vypravuje, jakých
Nesnázý a příkořenství v světě
Cyzým zakoušeje, potýkal se
S hladem, nemocý a nevděčností.
Nemoha již přenášeti bídy
Na cyzyně vdral se k Boleslavi,
Aby u knížete ulehčení
Došel. Boleslav se zlítiv vyhnal
Svého ochrance a bojovníka.
Zoufal chtěje v řeku uvrhnouti
Zapukřelé tělo; rozpomenuv
Na děti se, na laskavou ženu
Ztrnul, skočiv s hory k domovu se
Kradl co liška na lov, aby před svou
Smrtí spatřiv domov dítky zlíbal.
Nyní viděl rozmilé, a cýtil
Na mžik štěstí záři, již se od nich
Odtrhnouti, v smrt se uvaliti
Maje, protivníky proklíná, a
Žádá s zůřivostí, aby zbiv je
Krev pil vřelou, srdce z těl jim trhal.
Žena připiala se k muži jako
Holubice, hladíc zplameněné
Tváři, slovy lahodnými vzteky
Krotila, a představila živě,
Jak svou divokostí zprzniv čest, a
Zmařiv rod, jej uvrhl v proudy nehod.
A tu vyprávěla nehody své,
Přítel se jich stranil, sousedové
Proklínali dravce; nesmějíce
Tváří ukázati světu, na svém
Opuštěném zavřeli se statku.
Zármutek sem vkročil, hlad se vedral,
Nemoc na zem vrhla nešťastníky.
Bohové sy nevšímali bídných,
V nejtrpší jen bídě, když již duchy
Měli vypustiti, člověk vešel,
Nesa krm a líky o půl nocy.
Pokrmy a laskavými slovy
Okřívaly naše těla, naše
Duše; o půl nocy vždycky nás muž
Navštěvuje, po něm prahne duše,
Po něm touží srdce vděčné; snad již
Přicházý, ó Bohové! jak duši
Oblažíte šlechetného muže,
Až se doví, že tě, otče! máme.
Toť nám předpovídal svatosvatě
Přislibuje, Bůh že outlých dětí
Neopustí, nám že strážce vrátí.
Proroctví se vyplnilo, máme
Otce, nespustíme zástupce se
Svého; dobrodinec rodiny se
Slabé ujav, vysvobodí otce.
Vojmír slyšel příběh s pozorností
Rodiny své, skalné srdce změklo,
Duch se rozvětřený tišil, rádby
Viděl dobrodince, rád mu žehnal,
Však bíd povídání zarazylo
Šípy zplameněné v trhlé srdce
Na zlé protivníky, y ty potře,
Pomstí nehod svých y rodu svého.
Vztek mu jiskří s očí, ruka skáče
Zůřivostí, škubá sebou, chce pryč
Z krásy lidí; Václav v tom, jak blesk zlost
V žíly probíhá, nůž chopiv skočí,
V bok chce vrýti, žena uchytí se
Muže, křičí s dětmi: Náš to otec,
Náš Bůh! nůž mu z ruky padá, klesá,
Děti líbajíce dobrodincy
Ruce, prosý za dravého otce,
Václav bezestrachu postupuje,
Nepříteli ruku tiskne; ten co
Bez života leží, potřásá se,
Divě vůkol hledí, na Václava
Míří okem prudkým, vidí lásku
V oku zblažujícým, vidí obraz
Božství v tváři vyjasněné, cosy
Ozývá se v rozedraném srdcy,
Jakýs oheň rozleduje žíly,
Cýtí lásky moc, a člověčenství
Křehkost, žena, děti, ruce spiaté,
Nemoha se udržeti, k nohoum
Vrhá se, a Milost! křičí. Václav
Míří dravce s světem, míří s Bohem.
Sotva Václav okřál spaním, již se
V chrámu koře Hospodinu za lid,
Za divoké modlí nepřátely,
Radí s Pavlem, jakby zjasnil duchy,
S Stanislavem, jakby vytrhl z chlapství
Lid, zem požehnáním zveleboval
Božím. Bůh mu žehnal, víra čistá
Šířila se, země bohatstvím a
Okrasami jak ráj vykvetala,
Školy rostly, umění se stkvělo,
Mravy sápavého lidu krotly,
Zpěvy srdečné a jímajícý
Rozhlásyly po krajině živé
Štěstí národu a slávu Páně.
V Praze kráčelo se k pokojnosti
Chrámu, v Boleslavi plazyli se
Dvořané y kníže k nepokoje
Výhni. Pochlebnícy hady pomsty
Do prudkého šlehajíce srdce
Křičívali: Pomsti hanby, pomsti,
Slavný veliteli! Václav mol sstup
S trůnu, obr Boleslav se usaď
Na trůn zvěčňujícý mocné duchy.
Kníže hořel, kníže chvátal na mstu,
Drahomíra mu uzdila vzteky
Rozkřídlené. Opatrnost vůdcy
Sluší, vášeň slepí, vlažná krev zrak
Bystří; čekej, však bí, Bůhli přeje.
Rozmlouvala, rozkládala, jakby
Muž se vítězství a trůnu dotřel.
Blažena y milujícý Pražské
Kníže jako laskavého bratra
Prosbami a lichocením divé
Upínala kroky Boleslava
Znáhleného, uskalila láskou
V sýdlu domácýho štěstí muže.
Svoliv milence, se smířil s bratrem,
Vyslav posla k Václavovi svazek
Pokoje a lásky ztužil. Václav
Plésal, že se bratr šlechetnosti
Hledě k Bohu, k smíru navracoval.
Stanislav však zkušená a moudrá
Hlava neuvěřiv klamajícým
Slibům, tím víc ošetřoval svého
Panovníka, k pozornosti na krok
Zcestný nepřátel svých nabízeje.
Posel Boleslava radostí spil
Nesa zprávu, jak se Václav dobrý
Smírem těší. Vzhůru, duchu! dráha
K slávě se mi šíří, řekl, a spěchal
K milé ženě, aby novinou ji
Vhodnou šťastnil. V cestě potkala ho
Starosta. O šťastný otče! tak tě
Šťastná pozdravuje matka! řekla
Jevíc, že syn otce zblahoslaví.
Jaká radost okouzlila muže!
Smíru záře uvítala syna
Do pěkného světa. Bůh mne štěstím
Zasypuje, praviv k milence své
Letěl, necýtě se užasnutím.
Vkročiv, syna do náručí stisknuv
Líbal: Vítej, blahorodný synu!
Na svět krásný, štěstím splejvajícý,
V blahé době potěšil jsy otce.
A tu neviňátko k matce nesl, a
Objímaje milou, poděkoval,
Že mu pacholátko porodila.
Tys má, vykřikl, rozkoš, tys mé štěstí!
Řekni, čeho žádáš? k nohoum tvým svět
Složím. Srdce tvé, dí, a tos ženě
Věrně milujícý obětoval.
Vytržený manžel oplývaje
Rozkoší, a na milenku patře
S usmíváním, zapomenul na svět,
Bohatstvím a slávou povrhl, jist jsa,
Šťastnějšího po celičké zemi
Bůh že nenalezne muže. Oči
Do Boženy krásné zarývaje,
S cytem cyt a s duší duši poje,
Jen se blažujícý spíjel láskou.
Slávou spíjela se Drahomíra,
Duch se k nebi výšil, srdce hrdlo,
Volný svět se kořil před bohyní
Nesa obět pocty. Ach! jak mílo
Nad národy panovati, divy
Vyváděti slovem. Skutek dozrál.
Vnuk se zrodiv rážel k trůnu cestu.
Kde jsy, Boleslave? Hledá, vidí
U milenky vřelce, rozvětřuje
Zlostí ducha, z lásky křídlí k činům
Rozkošníka. Muž a kníže jedná,
Uchopivši Boleslava mluví:
Pozvi bratra na křest, ukolíbej
Laskavostí nedůvěrné srdce;
Vychytralec vleze v past, a Bůh se
Na blažícým trůně stkvíš! dí, pudí
Boleslava od milenky k Praze.
Boleslav se v Praze ukazoval
V slávě nevídané. Lid se sypal
K nádhernému průvodu, a zrůst co
Mohutného hrdiny a tvář co
Slunce jasnou obdivuje, žehnal
Rod svých knížat, prozpěvoval blesk své
Vlasti, k nebi vyvyšoval lásku
Srdečného panstva. Václav bratra
Přivítaje jak svou vlastní duši
Znebesyl se láskou, vida, jak se
Bratr změniv jiskří hvězdy lásky
Na šlechetné muže. Podivína
Zočiv, nepříteli do náručí
Letí, vyznává své unáhlení,
Odprosuje, srdečností splácý
Vinu, přátelstvím a šetrností
Ušlechťuje kroky své, a hlásá
Nejšťastnějším sebe v společnosti
Výtečného zboru. Václavovi
Proudy srdce přejícýho, cyty
Duše zvýborněné šlechetnostmi
Hrdin rozvinuje, hrne slova,
Proudí lásku, rozohňuje k divu
Tvář, když syna zrozeného krásu,
Milé ženy ctnosti vytvařuje,
K bratru dobrému se tiskne, jeví,
Jak v něm srdce tluče, duše s bratrem
Spojiti se žádá, na své lásky
Důkaz ke křtu svého syna bratra
Zůve, v duchu vidí plesy všeho
Národu a rozkoš šťastné ženy.
Okem, jadrnými slovy k srdcy
Mluvě, přelil proudy srdečnosti,
Cyty lásky duše zplameněné
V srdce rozmilého bratra, v srdce
Veškerenstva. Radovánky v Praze
Okouzlily lid, dvůr rozzpívaly.
V zpěvu Boleslav se domů vracel,
Václav na blažícý připravoval
Křtiny. V srdcy plésal Pavel kněz, že
Láska věčné upevnila svazky;
Stanislav jen nemoha své duše
Přesvědčiti o skutečném smíru,
S vévodou se vydal na slavnosti,
Aby každičkého šetře hnutí
Velitele před ourazem chránil.
Pražanů se sláva k Boleslavi
Blíží, město vyhrnuje zbory,
Sýly kmen, a urozenstva krásu;
Vítá šlechetného velitele,
Vede v hrad, tu matka padá synu
Do náručí, cyty neskrocené
Lásky jevíc slzami, a kráčí
S oslavencem ku Boženě blahé.
Božena a Václav zšťastňujícý
Duše s oblíbením na se patří,
Matka nemluvňátka s laskavostí
Obětuje štítu neviny, a
Prosý s pokorností: Buď mu otcem!
Budu, Václav dí, a rozplynuje
V potěšení. Z domácnosti volá
Hlučná radost oblažené pány
K veselosti hrám. Lid nevymluvné
Užasnutí tváří, spatřiv jako
Nebešťana v kráse vyvýšené
Lásky dobrodince veškerenstva.
Všecko plésá, bouří, hřmí, až domy
Radostí se otřásají, vrchy
Zpěvy rozkošnými poskakují.
Po radosti tichost. Průvod slavný
K chrámu postupuje. Pavel v cýrkve
Lůno nemluvňátko přijímá, a
Bohu posvětiv ho, odevzdává
Ploditeli, Bohem zvýšenému:
Doma jsou. Již hodování živne,
Radost z radosti se rodíc tváři
Zamračenců jasní, srdce skalná
Obměkčuje, z divočenců tvoří
Lidi. Zpěv se rozlíhá, a spíná
K pozornosti vybouřené duchy:
Člověk na svět přišel; radost vítá
Neviňátko, láska strojí hody,
Veškerenstvo stkví se krásou, plyne
V lahodnosti, y se v požívání
Topíc mluví: Vítej, kráso na svět!
Uží rozkoše, a v blaženosti
S rozmilými milostivá prošev
Leta vyznej, že tě opojila
S krásou radost, znebesyla láska.
Netrň, mrakyli se na nebesých
Zatahují, blesky křižujíce
Roztřepují hromem površiny,
Rozdrcují krupobitím pole;
Nelekej se, bojli zůří, krev se
S svévolností neviňátek cedí,
Hoří vesnice, a stkvělá města
Nakloňují hlavy do otroctví.
Jasnoť chodí s tmou a šeredností,
Krása, láska za patami zrádcy
Kráčí. Bůh a věčnost zdivočené
Nehodami vyjasňuje kraje,
Z příkořenství víru láska tvých a
Moudrost strhnouc nešťastníka vedou
K chrámu pokoje a blaženosti.
Prošev výhni nebezpečenství, a
S potvorami lsti a zrady jak muž
Zápoliv se z nenadání octneš
V tichu svaté domácnosti, srdce
Zvadlé okřeje, a duše zbystří
Mocnosti své, na vejsluní štěstí
V podzym živobytí vrtkavého
Vzhlédnuv v minulosti zátočiny,
Patře do věčnosti růžované
Moudrostí a blahem, maje od svých
Vykročiti milých, řekneš vděčně:
Byl jsem šťastný na krásyvém světě!
Přestal zpěv. Jsme šťastní na krásyvém
Světě! ozvali se hosté, a y
Štěstí tobě pokvete, a zkrásý
Blahorodnou duši neviňátko!
Zdráv buď, Boleslave, neviňátko
S matkou zdrávo! Václav propověděl,
K němu všickni přirazyli hlasy:
Zdráv buď kníže, hoden kníže slávy!
Se dnem skončilo se hodování.
Hodovnícy rozešli se domů.
Opatrná Drahomíra v prostřed
Srdečného radování z očí
Nespustila Stanislava, hnutí,
Dechu každičkého stříhajecy,
Po skončeném kvasu zchytralého
Jala starce, Boleslava k činu
Poháněla. Pochopové stáli
Pohotově; všudy ticho; Václav
V spaní nové nabývaje sýly
Nebeskými sny své kouzlil smysly.
Stanislav jen s ouzkostí dne čekal,
Každé zděsylo ho hnutí, každý
Hřměl hlas Čechům: Velitele není.
Ještě šero přikrývalo zemi,
Václav vstav šel poděkovat Bohu
Za ochranu. V chrámě s srdečností
Ducha k nebi pozdvihuje Bohu
Odevzdal se, modlil za svůj národ.
Ruce spiav, a skloniv hlavu umlkl.
Zvěděv Boleslav, že Václav v chrám se
Zabral, jak lev rozdrážděný hladem
Na lov pospíchaje, k chrámu míří,
Stojí, slyší hlas a trhá sebou,
Neb syn Boží za milého bratra
K Bohu volá, prosba proniká mu
Srdce, jakby mstitel s nebe se mu
Zableskl s mečem, obracý se, matka
Vstříc mu vcházý vyzvědajíc, zdali
Václav na věčnosti? Boleslav se
Pejře mluví: Bratr za bratra se
Modlí; jakbych nešlechetník meč vryl
V dobré srdce? Nemohu a nechcy,
Pro celý svět nechcy spáchat vraždy.
Choulostivý mládenečku! stínli
Svědomí tě děsý, tedy zahyň
Patře na krev rodiny své, na smrt
Utejrané matky! zkřikla divá
Drahomíra jak čert s posmíváním
Čpavým, k ní se přirazyli dravcy,
Slibujíce knížeti, že bratra
Chatrného skolí. Posměchem a
Strachy jsa zbit, hoří hanbou, tvář sy
Skrývá, běží, zápasnícy za ním,
Nastojte, ach! bratr zabil bratra.
Drahomíra prohlašuje vraha
Za vévodu, ujímá se vlády,
Házý do pout Pražany, by s synem
V bezpečnosti vládla. Málo kdo prchl.
Zpráva o spáchané v Boleslavi
Vraždě umrtvila lid. Kdo z lidí
Mohlby pomysliti sobě, aby
Bratr bratra, matka syna zbili?
Žádný pověsti té neuvěřil.
Spiatí tovaryši o příhodě
Lidohubné jináč přemejšleli.
Vlast se před očima představila
V zmatku, cti a štěstí hvězda zhasla,
Moudrost prchla v poušť, a víra mřela,
Hanebnosti osadily trůn, a
Ukrutenství hrom lid třepil pilný.
Cyzyncy sem přikvapivše chlapy
Rozdrtili, s nimi vlast y zašla.
Podivín v tmách neštěstí se topě
Zapomínal na svět, jediné se
Václavem a Bohem zanášeje.
Kde jsy, muži Páně? Na nebili
Oplývaje blažeností věčnou
Přebýváš, proč okem milostivým
V oudolí se neohlídnuv na mne
Nehodami setřeného, smrti
Věrné přítelkyně nesesýláš?
Vyslyš slouhu svého, muži svatý!
Vyrvav z člověčenství pout ho znebes,
Tak své vyliv hoře srdce zmrtvil.
Smrt se v Praze potvrdila ctnými
Tovaryši, vrahům uprchlými,
Křesťané se shromáždivše v chrámě
Jako osyřelé naříkali
Děti pro milého dobrodince.
Štít a naděje a láska lidu
Z hanebnosti prachu v plameniny
Nebes vykročila. Kdo zde slunce
Lidu, v tmách a krupobití zlosti
Bude osvěcovat drsné cesty,
Z kalu nepravosti vyváděti
K chrámu ctnosti zabloudilé duše?
Všickni zpitomělí zabloudíme
V bouři ukrutenství s cesty přímé.
Strach a zmatek hodí v křižovatky
Nevěry a klamu ulekané
Opuštěnce, nepravoty vír nás
Schvátí, propast necti duše zvězní.
Jako Křesťané y starověrcy
Věrní ctitelové Václavovi
Bědovali; k Bohům připojivše
Velitele milostného slávu
Vytvářili zpěvy vznešenými.
Národ veškeren se v slzy rozlil,
Syrotkové Vojtěch s Václavem své
Spojujíce hlasy naříkali,
Až jim srdce usedala, duše
Zoufáním se vyděsyly vratké.
Půjdem hledat svého otce, zkřikli,
Ještě jednou pohledíme na tvé
Dobrotivé oči, políbíme
Štědrých rukou otce syrých dítek.
Vyřkli, putujíce k Boleslavi
Naříkáním naplnili kraje.
Všudy naříkání, bouření a
Proklínání divokého vraha.
Muži chopivše se zbraně chtěli
S ženami y dětmi hnáti zrovna
K Boleslavi, uvražditi vraha.
Pokojní jen sousedové různic
Domácých se lekajíce kroky
Zastavili vybouřenců, vzteky
Převrátili v pláče. Bědování
Na rovině, bědování v stráních
Srdce přenášela k trůnu Boha
Soudce, otvírala prohlubiny
Lásky pro milého velitele,
Uvěčnila v nebi jeho slávu.
Na samotě rovné bědovala
Čistá Důbravinka. Uslyšavši
Pověst o hanebném činu, zkostla
Leknutím, a do tmy hledíc ani
Nevěděla, na kterém se octla
Světě. Bolest rozbodala srdce.
Nikdež nemajecy stání, z hluku
Zašla do zahrady, v krásy stanu
Sedla, pohleděla po kynoucý
Rozkošnosti, naslechala na zpěv
Veselého ptactva, ach! y v lůnu
Krásy rodila se žalost, z zpěvu
Lahodného burácely hromy
Zoufání a smrti. Zklesnouc vzdychla:
Stromové, proč schnete? kvítkové co
Spráhlé skloňujíce hlavy k zemi
Krásami se nechlubíte svými?
Skřívajícých neživíte srdcý
Rozkošnými vůněmi? O schněte,
Stromové, a mřete ulekáním
Kvítkové, mé drahé potěšení.
Slunce vaše zašlo, naděje mé
Hvězda zhasla, ozdoba mře vlasti.
Do snů tmavých topíc duši svadlou
Neviděla přítelkyně věrné.
Milina se dotknouc panny řekla:
Drahá sestro! pro milého kvílíš;
Ach! což duše vyřkne, až se dozví,
Že ti otce do žaláře vrhli?
Ha! kde Milino, kde? vyzvídala
S divokostí. V Boleslavi vrah je
Trýzní, povzdychnula přítelkyně.
Láska z zmrtvělosti duši strhnouc
Okřidlila k rázným činům dceru.
Otče! půjdu k tobě, vykřikla, a
Ze zahrady pospíchala k otcy.
Pro Boha! kam přítelkyně kvapíš?
Chytíc Důbravinku trhlou, řekla
Milina, a Boleslavem dravým
Hledíc ulekati rozvětřenou
Hlavu, k pozornosti nakloniti
Rozum, živícými vytvářila
Slovy dráče ouskočného vztek, a
Mstivost Drahomíry rozkacené.
Y ty s otcem zajdeš, ukrutníkům
Svatého nic. Láska dráždí je, a
Ctnost zlé duchy k ďábelnosti pudí.
Darmo řeči, darmo zdržování,
Dcera necýtí, než plamen lásky,
Nevidí, než hynoucýho otce,
K němu šlehá láska, za ním v smrt se
Křídlí duše, jak duch k Boleslavi
Letí, zočí kraj, a zmlazuje se
Jiskrou naděje, že otce spasý.
V Boleslavi ouzkost křížovala
Srdce zkrvácená. Boleslav se
Skutku zhrozyv veškerenstva štítil.
Každá živá duše, každé místo
Hřmělo: Bratras zabil. Y své milé
Manželky se lekal, vida v tváři
Bolest vrytou. Hrůzou pomaten jsa
Z hradu vyběhl, hledal utěšení
O samotě. Božena se třela
V soukromnosti strašlivými boji.
Ráda proklelaby vraha, ach! ten
Manžel, klatba na jazyku mřela.
Co sy počnu? V divočině mámli
Přebývati s vrahem, přitisknouti
Ukrutníka k outrpnému srdcy?
Běda! hrůza páchne s syvé tváři.
V poušť se skryji, ach! tamť, muži svatý!
Želet tebe budu. Ať se střely
Sypou na svědomí, ať svět padá
Na divoké srdce, spravedlivý
Bůh ho zničí, hoden smrti, hoden
Věčné necti. Již se svíjí červ, a
Po pomocy zhlíží, utíká svět
Před ním, vrah se hrozý vraha. Bože!
Jaké muky, jaké zplameněné
Střely zoufalosti! Smilování
Nikdež. Zemři, trp, a cyť svých činů
Ohavnosti! Bože! ó mé srdce!
Co se třeseš? Muži svatý! lásko
Neskonalá! ach! ty lítostivým
Hledíš okem na strach nešťastníka
Prokleného, já, ó Bože! co jsem
Zamyslila? žena, duše muže
Zavrhlého váhám? K povinnosti
Nedonutím zprouděného srdce?
Václave! ó Bože! stůjte při mně,
Nespouštějte slabého se tvora!
Muži můj! tvá žena s tebou smrt y
Zdělí. Praví, na zem kleká, k Bohu
Spíná ruce, ducha vysýlá, a
Zbrojí láskou srdce. Vstává, syna
Vidí, k němu spěchá: Synu můj, ó
Hrůzo naše! ach! ty k potěšení
Neporosteš, oko tvé střel jedy
Do svědomí vrazý. Ach! ó Bože!
Co to matka mluví? Odpusť synu,
Zlatá nevinnosti! kdož tě, duchu,
S nebes škvrnou hanebnosti může
Očerniti? Tys čist jako nebe.
Řekla, políbivši s srdečností
Dítě umírnila vírné vášně.
Boleslav se plaze skalinami
Skrýval v pouště; marné ukrývání,
Svědomí ho provázelo, šípy
Ouzkosti a zoufalosti v srdce
Zarážejíc. Zmatenostmi ducha
Hnán jsa, zapomenul na svět, na trůn,
Zaběhl oklikami k hradu, hradu
Jako pekla lekl se, k chrámu chvátal,
Mečem tady mstitel hrozyl, honil
Nezbedníka do hor, v horách stromy
S uleknutím spatříc plazytele
Odvracely hlavy, pošeptaly
Vichru, by své rozvztekliny srazyv
Se skal vyštval hrůzou pekelníka.
Noc se snesla, však y bez pokoje.
Spaní vládlo, y to roztřískalo
Nakvašené divokostmi srdce.
Nikdež utěchy a stání, nikdež
Smilování nenalezaje své
Oči k hrobu obrátil, tam doufal
Utišení bouře vynalezti.
Na hrob usedl, jakés ticho válo.
Právě syrotkové vypátravše
Hrob, a nemohouce tváři spatřit
Rozmilého otce, v pustiny se
Usadili, a tam o půl nocy
V hrůze veškerenstva zazpívali:
Plačte hory, lesy, pro Václava
Plačte všickni tvorové! ach! přítel
Lidu svého, otec opuštěných
Dítek z ulekané vyšel země.
Již ho neuvidí oko naše,
S ním se nepotěší srdce, duše
Neokřeje nebeskými slovy.
Plačte hory, lesy, pro Václava
Plačte všickni tvorové! ach! zlý duch
Zabil otce, krásu zhyzdil vlasti.
Boleslav se zpěvem protrhuje
Z pitomosti, hlas to Páně, soud to
Boží, prchni ukrutníku Bohu,
Prchni! křičí, k hradu utíká, a
Ohlíží se, jakby mstitel honil
Vraha, přes rokliny padá na zem.
Božena se shánějícý po svém
Muži zacházý y k hrobu, slyší
Zpěv, a pátrá, dítky do ochrany
Přijímajíc vede k sýdlu svému.
V cestě nalezá y Boleslava,
S dítkami ho do života křísý;
Okřívá, a prohlížeje k milé
Ženě, jakby posla s nebes zočil,
Duchem obživuje; milostenka
Lahodí mu, hledíc vybouřené
Uléčiti rány balšám v srdce
Kropí potěšení, láskou čistou
Přivtěluje k sobě duši tmavou.
Vzdychá muž, a v zmatenosti ducha
Věze kráčí k domovu, a rádby
K srdcy ženě padl, rád poděkoval
Věrné tovaryšce za odvážnou
Lásku, kdyby stud slov neupínal,
Strach mdlých neudusyl v srdcy cytů.
V myšlénkách se děsných kolíbaje
Jak duch sedí do bílého rána.
Zrána Důbravinka přicházý, a
Před knížete padá, na svobodu
Otce žádá, za něj na smrt sama
Jíti volí. Božena co anděl
Páně hledí na tvář Boleslava
Ztejraného, mlčí, vzdychá, doufá.
Kníže jako ze sna vytržený
Káže: Všickni na svobodu jděte!
Rozkazem tím oddychá sy lehce.
Důbravinka jako střela letí
Do žaláře, ráží pouta, s otcem
Do samoty kráčí. Na svobodě
Všickni, jakby poznovu se na svět
Narodili, s potěšením domů
Pospíchají. Podivín jen od všech
Opuštěn jsa, nemoha y z mysli
Vypáčiti laskavého pána,
Zacházý v poušť, tam se odevzdává
Bohu, obírá se nebešťanem.
Drahomíra uslyševši plesy,
Vidí na svobodě protivníky,
Kvapí ku knížeti, zůříc ptá se:
Co sy činil? Tak-li svůj trůn míníš
Upevniti vydav nepříteli
Zbraně? Ztuž se, svobodníky potři!
Toho neučiním, vraždami se
Prznit nechcy. Svědomitá duše
Bratra nevinného probodala,
Broukům uškoditi snad se zpříčí?
Boleslav se zhrozyv bezbožných slov,
Zakryv hlavu pravil: Matko! tyli
Smíš mi vraždu vytejkati? Tvá to
Vina, nevinná krev na tě volá
Pomstu. Drahomíra rozsápaná:
To-li, zkřikla, odplata je za mou
Starostlivost? Dobrého jsem svrhla,
Povýšila dravce. Běda! že jsem
Malatného nezmařila rodu!
Jak drak s proklínáním vyletěla
S hradu, a se do samoty skryla.
Boleslav se kletby zděsyv umdlel.
Božena co věrná přítelkyně
Přivinouc se k srdcy rozbitému,
S okem přívětivým hledíc v oči
Strápeného muže pověděla:
Nelekej se, milý! proklínání!
Matka tebe posvětila na smrt,
Žena muže svého neopustí.
Ztiš své srdce; Bůh y milostivě
Na tě vzhlédne, skroušenému vinu
Odpustí, a bratr svatý bratra
Na věčnosti miluje, ti vdechne
V srdce lásku; ty se zmuživ jako
Otec o svůj lid se postaráš, a
V příkořenství háje drahé vlasti
Hrdina se vzneseš, zblahoslavíš
Sebe, svůj rod a y všecken národ.
Takto prorokyně milostivá
Rozmlouvala lahodivě s mužem,
Občerstvila srdce, vyjasnila
Rozum, k chvalným vedouc kníže činům.