Václav. Zpěv pátý.

Václav rozloučiv se s Radoslavem,

Hleděl zahojiti rány vojny

Záhubivé, hleděl zdivočené

Uhladiti mravy sápavého

Lidu, sýmě umění a krásy

Rozesýti do myslícých hlav, a

Šlechetnosti květy zkrásujícý

V ctných a outlých obživiti srdcých.

K tomu času, práce zapotřebí.

Kníže doufal, Bůh že dopřeje mu

Věku k vyvedení blahorodných

Zámyslů, že ducha v namáhání

Zkřídlí, v pevné uzavíral mysli.

Nejprv o vojáky poraněné

Staraje se otec, navštěvoval

Nešťastníky, přede všemi mládka

Hovoru co osvoboditele

Hynoucýho lidu vychvaloval,

Balšám potěšení do zvadlého

Srdce lil, a odplatami vlasti

K mužnosti a k činům mdlého křísyl.

Mládenec, ač tělem svým jsa stísněn,

Zobřil ducha, klekl, a slzy vyliv

Vděčnosti a lásky, ruce spial, a

S zajíkáním varné pronesl díky.

Od vojáků k syrotkům a vdovám

Kníže vcházel. Osyřency pro své

Milé otce, pro zastupitele

V bídách plakali, až stěny nahé

Cýtíc s nimi outrpnosti, třásly

Se, a s hořem pohlížely na hlad,

Na ouzkosti vadnoucýho rodu.

Václav strnuv nářkem ubohého

Lidu, spojil s nimi slzy své, co

Otec potěšoval dcer a synů,

Jako bratr manželek se ujav,

O jich štěstí, o jich spokojenost

Starati se slíbil. S matkami se

Dítky sesypaly k nohoum svého

Strážce, otvíraly srdce hořem

Zkřižovaná dobrodincy, kterým

Nový život opuštěným nastal.

Odcházeje z bytu chudoby a

Hoře, cýtě v srdcy plamen Božské

Odplaty, když slunce za horami

Ještě ohnivými plápoly své

Lásky odkrývalo oko, zabral

V pustiny se, kdežto bědujícý

Ohlas k uším milostného otce

Donesl nový zoufalosti výraz.

Kráčel do temnoty, naslechal, a

Viděl na pahorku plačícýho

Starce, který pod břemenem klesnuv,

Dřívím na zem hodil, klel, až hory

Leknutím se potřásaly, z křoví

Vystrašení vyletěly ptácy.

Vstoupiv k němu, pravil: Člověče, co

Zuříš? Ty mne starce, ty mé břímě

Vidíš, a se ještě ptáš? Muž divý

S mrzutostí odpověděl. Škoda,

Člověče, že šediny ti hlavu

Kryjí, že jsy v světě zkušenosti

Nabyv, poznal běhy, poznal světa

Vrtkavosti; a předc, jako mladík

Bez rozumu mluvíš, a y jednáš.

Což ti povědomo není, tady

Naše pout že trninami vede

Do věčného ráje, Bůh že moudrý

Zkoušeje y ctnost y odvážlivost

Lidskou, srdce navštěvuje hořem,

Přečišťuje jako zlato duši,

Aby jak sníh bílá, jako slunce

Jasná postoupila do věčnosti

Chrámu? Pročež trp, a pracuj, a co

Muž se dotři hojnosti a zdraví.

Pronikavou Václav mluvil řečí.

Snadno o trpělivosti, prácy,

Nesnázy a Bohu rozkládáš, když

V rozkoši co ryba v zdravé vodě

Plyna, na těžkosti shrbeného

Starce hledíš; očbys jináč zpíval,

Kdyby hlad tě mořil, nahota tě

Omrazyla. Však co řečí čas tu

Mařím? Ty a tobě rovní srdce

Nemajíce, neznáte y lásky.

Rozkošemi plejvajíce, jakby

Nebe vám se otevřelo, jakby

Věčně mladost s radostí se na vás

Smála, myslíte, že každý, jak vy,

Hoduje, že nouze ubohého

Netlačí, že chudých stěžování

Jsou jen nástrojové ouskočnosti,

Aby podvodnícy oklamali

Nepřístupné pány. Vy se na nás

Osupujete; ach! ubožátka,

Kdyžto vejskajíce sobě vína

Připíjíte, v koutě hladem mřeme.

Starče! nespokojenost tvé srdce

Zatvrdivši, oči zaslepila.

Ještě přebývají na širokém

Světě lidé, kteří outrpnosti

S nešťastnými cýtí, bratří s bratry

Ne jen statky, však y srdce dělí.

Kdyby pravda z tvých ust vycházela,

Pane, břemenoby netlačilo

Zád mých pohrbených, ale doma

V pohodlíbych sedě odpočíval.

Aspoň pro budoucnost pohodlí se

Zjedná tobě; vstaň, já mladík dříví

Přejmu na své rámě, já svůj statek

S tebou zdělím. Okřej, poď a věz, že

Bůh náš staraje se o mdlé brouky,

O lidi, co o děti se stará.

Praviv dříví na rameno vzal, a

S starcem rozmlouvaje strání kráčel.

Starcy tvář se vyjasnila, duchem

Okřívaje rozveselil srdce,

Vzbudil cyt, a s srdečností druhu

Šlechetnému příhody své jevil.

Ke vsy blížíce se, zhlídli lidi,

Kteří podíváním nevídaným

Na cestě se zarazyvše jako

U vidění na knížete, jako

Rozdráždění lvové na stařečka

Pohlíželi mluvíc: Co jsy, starče,

Činil? žes své břímě na rameno

Vévodovi složil? Jakby z čista

Jasna hrom třísk k nohoum zděšeného,

Stařec zklesl, a: Odpuštění, pane,

Odpuštění! zvolav u noh zkostnul.

Kníže laskavými slovy starce

Potěšuje ujal, do chaloupky

Vedl, a složiv dříví, slíbil hojné

Churavému vyživení, jako

Bratr bratra žehnal, poručiv ho

Bohu, jak stín přístojícým zmizel.

Nyní pochvalami velebili

Všickni milostného velitele,

Zpívajíce, Bohu děkujíce

Za dobrého otce, pospíchali

K městu, vyprávěli s horoucými

Slovy krásný čin, a jednosvorně

Nad hrdiny uvěčnili svého

Otce, znebesyli jeho lásku.

Jako v nebi Bůh, tak Václav v Čechách

Rozsývaje sýmě šlechetnosti

Ulehčoval potlačeným srdcým,

Pozhojoval rány utrýzněné

Neštěstími duše, oblažoval

Muže kvetoucý a šveholivou

Mládež. Bídy prchly z růžované

Země, štěstí k sousedům se pilným

Uskalilo, práce zmáhala, a láska

Šíříc příčné zjednotila duchy.

Bratr za bratra a nepřítel se

Za dravého nepřítele jako

Za milence v nebezpečenství hnal,

Žena pila jed, by manželovi

Zachovala zdraví. Takto láska

S blažeností upevnily v Čechách

Byty, ctnost se zmocnila, a skutky

Ozbožnila odvážené. Málo

Kde se vycedila slza perná

Starostlivosti, neb tísnícýho

Potírání, málo kde rod zubů

Dotíravých zakoušíval hladu.

Mrakli neštěstí kde vyšel, šípli

Zoufalosti lehké bodal srdce;

Vyskytla se zblažujícý duše,

Rozplašila bídy mrak, a šípy

Zoufalosti. Takto Důbravinka

Švarná s sestrou počínala sobě.

Patříc na zoufání pomatené

Láskou dívky, nemohoucý sama

Z víru vášně, z nehod zamotání

Vytrhnouti milé, pospíchala

S důvěrností k vévodovi, srdce

Rozloživši před ním, ku pomocy

Vybízela kníže volajecy:

Pomoz, dokud naděje y jiskra

Neuhasne; dívka láskou varnou

Hoří, otec skála zastavuje

Dceři k štěstí cestu. Rozvětřená

Vášnivostí bloudí po pustině,

Tratí rozum, tratí cyt a pamět.

Jak zde mohu pomáhati, Václav

Odpověděl, kam se nevstahuje

Moc má! Smímli na vážného otce

Doléhati, aby pro hynoucý vášeň

Dítě zadav, spokojenosti ho

Zbavil? Otec moudrý rozvažuje,

Láska kroky jeho řídí, čest y

Srdce nepřipustí, by svou duši,

By své potěšení do neštěstí

Svalil. Láskou pobloudilli, láska

Chybu ponapraví. Panno krásná!

Staň se prostřednicý mezy dcerou

Cytlivou a otcem neustupným.

Pohled tvůj a slovo pronikavé

Srdcem pohne ocelovým, muž se

Podrobiv svou zblahoslaví dceru.

Vše jsem učinila, milostivý

Pane! co jen láska horoucý a

Odvážlivost káže; však mé prosby,

Slzy, oběti a snižování

V dým se potratily. S smíchem odbyv

Přímluvnicy po své zašel prácy.

Otec tvrdne, dcera pro Hovoru

Větříc od milého neupustí.

Kníže Hovorou se pozastaviv,

Chvátal s Důbravinkou do pustiny,

Aby prodlíváním nehynula

Tklivá srdce. Do pustiny vešli.

V lese vidouc dívku jindy blesk a

Růži, nyní bledou s hasnoucýma

Očima a umrtvenou duší.

Ustrnuvše, s bázní blížili se

K ní, a s tváří smutnou pozdravili

Nešťastnice. Ta k nim pokročila,

Očí pozdvíhla, a zkameněla.

Důbravinka nemohouc se cytem

Udržeti, přiskočila k ní, a

Přítelkyni k srdcy tisknouc, tváři

Zalívala slzami, a povzdychujíc

Řekla: Což své neznáš milované

Tovaryšky, že co protivnicy

Od sebe ji straníš? Ta se za svou

Obětuje sestru, ty se neptáš:

Koho, sestro, ku pomocy vedeš?

Vedu velitele, ten tě zblaží.

Jako mrtvá nemluvila slova,

Stála, ruce spiala, popatřila

K nebi, položila na ztejrané

Srdce ruku, vzdychla, vynutila

Slzu z uvadlého oka, hlavu

Sklonila, a na zem sedla, jakby

Hrob sy vyhrabati umínila.

Němá bolest probodala srdce

Důbravince ohnivými meči;

Zjiskřila se, přitočila k milé

Přítelkyni: Neumřeš, ó drahá

Duše! vévoda a Hovora tě

Z tenat neštěstí a smrti vyrvav

Krásnou milostenku k chrámu lásky,

K bytu blaženosti doprovodí.

Vstaň, a šťastná kráčej rozmilému

Do náručí; ten tě po divokém

Boji, po bodlavém příkořenství

K srdcy přivine, a s radováním

Řekne: Má jsy, svět nás nerozdělí.

Dívka poslouchala, cyt se ozval

Varný v srdcy vybouřeném, krev se

Hnala bujná v žíly, srdce tlouklo,

Tváři zarděly se jako růže,

Oči zajiskřily jako hvězdy,

Ruce třásly se, a k promluvení

Otvírala usta, s pamětí se

Navracoval rozum; prohlídla, a

Poznala svou přítelkyni, svého

Velitele, padla k jeho nohoum,

S třesavými promluvila slovy:

Otče můj a vysvoboditeli!

Důbravinka přítelkyni zdvihla,

K prsům tisknouc objala, a

Pospíchala k otcy za vévodou.

Právě zamyšlený otec v poli

Pracoval, a na psa ohlížel se

Okem přívětivým, který na krok

Od svého se nehýbaje pána

Na oči mu patřil, pomyšlení

Uvedl v skutek; náhle zočiv dceru

S cyzými sem přicházeti, pohled

Zaškarediv, zatvrzoval srdce.

Žádného sy nevšímaje oral,

Píseň bručel, až ho k pozornosti

Václav lahodivým pozdravením

Donucoval. „Marná práce, broukal,

Myšlení již na tvých očích vidím;

Uspořme sy mrzutosti. Na píď

Od oumyslu neustoupím svého.“

„Nepřicházým, otče! odpověděl

Václav, bych tě k hněvu popuzoval,

Ale láskou srdce dobré zýskal

Sobě. Jsy-li člověk, k člověku-li

Dobrému se kloní srdce, slunce

Moudrosti-li rozplašuje mraky

Nerozumu, tak můj přítel srdce

Své mi otevřeš, a poznav pravdy,

Dcery milostivé nezahubíš.“

„Moudrá hlavo! moudrosti-li jádro

Rozvinuješ otcy, proč y k dceři

Nezvedené s vysosti se jasné

Neponíživ, nevědomé duši

Nevyložíš, že má poslechnouti

Otce?“ S hrdým stařec pronesl duchem.

„Muži, vzhledni! dcera podrobuje

Ve všem milému se otcy; nežby

Zavinila, raději své hoře

V srdcy zavírá, a jak květ vadne.“

„Krásná povolnost! mně otcy srdce

Otevříti nechce, za cyzými,

Kterých nezná, kteří dobrého nic

Neposkytli dívce, běhá, jim se

Svěřuje, je ku pomocy volá,

Jakby cyzý více, nežli otec

Miloval své dítě.“ „Toho, otče!

Nečiní tvá dcera; nezavírej

Srdce nevinnosti. Co se stalo,

Náhodou se stalo. Vida dívku

Na pustině, patře na zoufání

Její, mělbych jí se nepoptati:

Proč zde, panno, tesklíš, s divokými

Zvířaty a stromy přebývajíc?

Člověk jsem, co člověka se týká,

Mne se týká.“ „Tedy milostivá

Duše pomoz zoufajícý, a mně

V prácy nepřekážej.“ „Kdybych s to byl,

Krůpějíbych poslední své krve

Dívku zblahoslavil. Až sem sýla,

Moc má nestačuje, srdce vášní

Divou zmrtveného obživiti

V stavu nejsem; jen ty, otče! slovo

Řekneš, a své dítě uvedeš v stan

Štěstí.“ „Krásně, muži! rozkládáš; tak

K vůli zaslepené dceři má se

Otec snížit, slibů porušiti

Svatých? Byť se svět mi příčil, já muž

Neustoupím; zmocněného ducha

Slzy neobměkčí, lahodivá

Neomámí slova. Dceř se podrob,

Otec vládni!“ „Otče! ty jsy vládař,

Tys y přítel roztomilé dcery;

Láska a ne hrůza řídí kroky

Starostného ploditele, ta mu

Nedá stání, nedá oddechnutí,

Dokud rozmilému nepřipraví

Srdcy štěstí byt, květ rozkošnosti.

Tybys, otče dobrotivý, v srdcy

Dusyl lásky cyt, a honosyl se

Nezmožeností, žes na vzdor cytům

Blahorodným zlomiv krásy květ, a

Zhasyv lásky hvězdu na bohatém

Osamotněl statku?“ „Toho, muži

Cyzý, nežádám; však co mi třeba

Rokování? Já svou dceru zblažím.“

„Až ji, otče! zmaříš. Proč teď v době

Nejkrásnější, dokud láska, dokud

Štěstí přeje, radost na milenku

Krásy rozkošné se usmívá, proč

Zabraňuješ, aby šlechetného

Bojovníka přivinula k srdcy?

Jeho rod a ctnost a sláva měly

Pohnoutiby tebou.“ „Co mi, muži!

Do větrné slávy? Tať co pěna

Blýskajícý povrchností blázny

Šálí; nechcy slaveného zetě.“

„Jest-li sláva neoblomí tebe,

Tak vlast, tak y vděčnost požadují,

Bys co šlechetný muž jednal. Cožby

Z vlasti, cožby s tebe bylo, kdyby

Nepříteli hubícýmu nebyl

Hovora v bok vyšel? Ztrativ statek,

Čest a poklad s zoufánímbys hleděl

Na otroctví ušlechtilé dcery,

Cýtil spínavého poručníka

Rány. Nyní po vítězství statek

Vzdělávaje plésáš, s potěšením

Na svobodné, na kvetoucý dítě

Patře, slyšíš jeho prosby, vidíš

Lásky boj a zoufajícý vášně

Střely; a ty milováním vděčným

Svého dítěte se nehnuv, za svůj

Rod a za vlast osvoboditeli

Neodplatíš? Vlasti hlas-li k tvému

Nedorazý srdcy, bohatství-li

Láká duši chtivou, věz, že statky

Zdělím s oslaveným hrdinou, že

Mocnějšího nenalezneš zetě.“

„Po bohatství nedychtím; jsa s málem

Spokojen, proč po množství bych bažil?“

„Co se tedy příčí, milý otče!

Aby nejšlechetnější muž vešel

V štěstí chrám? Sem, dcero, k nohoum otce

Rozumného padni, viň se k němu,

Vylí slzy, pros, by nad dítětem

Zdárným strnuv, otevřel y lásce

Srdce, poznal člověkem se býti.

Otče! hle! zde dítě rozkošné, zde

Sláva tvá a poklad nejmilejší,

Vzhlédni na milostnou růži, na květ

Cti a šlechetnosti, duše tvá, tvůj

Život mrakem nevrlosti, střelou

Hrdosti co nedotklivý kvítek

Vadne, hvězda rozkošnosti hasne,

Radosti a lásky duch mře. Otče!

Zbuď se, k dítěti se skloň, s ním buď živ.“

Pro cyt nemoha slov pronášeti,

Jako anděl Páně stál zde kníže.

Milina svá rozvázala usta,

Vyhrnula cyty lásky, k duši

Promluvila svého otce, k srdcy

Trnoucýmu přiklížila nohy,

Prosby, vzdychání a slzy jako

Střely nebes dorážely na cyt

Lásky probuzený, srdce živlo,

Tvář se vyjasnila, zatrnuly

Všecky těla oudy. Tuť y bystrá

Důbravinka k přítelkyni klekla,

Vyvalila z hlubokého srdce

Všecko, čeho neštěstí a láska

Poskytnuly. Otec mdlel a zklesnul.

Dcera k rozmilého ploditele

Srdcy srdce, k ustům přivinula

Usta, ducha svého do otcova

Vlíti, svůj cyt, lásku svou a plamen

Nehynoucý rozobřiti chtěla

V duši obživené. Otec sebou

Trhl. Mé dítě drahé! vzdychl a tváři

Zakryv mlčel, jakby života y

Jiskra v těle uhasnula. Všickni

Utichnouce na se s obdivením

Pohlíželi, do mrtvého život,

Do živého radost rozsvítili,

Zprouděný cyt v srdcých vířil, láska

Jen se mocná ozývala v duších.

Hovora zde. Milostivé kníže,

Otče můj a oslavovateli!

Zvolal. Protiva se zarazyl, a

Zkostl, tma před očima sesypala

Hrůzy. Z ulekání povytrhnuv

Sebou: Odpuštění! vzdychl, a klekl. Tu

Krásné podívání rozvinulo

Očím lásky chrám, z tmy zoufalosti

Vyšlo blaženosti slunce; otec,

Dcera, syn a s přítelkyní kníže

Obraz šlechetnosti vyjevily

Světu, kníže že co Bůh lid blaží.

Václav ustanovil den, kdy láska

Milovníky spojí, kdy čest zbystří

K činům bojovníka. Přípravy se

Ku slavnosti hotovily, s všech stran

Hrnul lid se k Praze, korunuby

Udatnosti, vévoduby Božství

Obraz spatřil. Krásný den se blížil,

Milencové čistí jako nebe

S potěšením na se pohlíželi,

Srdce trnula, a rozkoší se

Povýšily duše. Milina co

Růže krásná k srdcy promluvila

Rozmilému: Této blaženosti

Jsem se nenadála. Jáť jsem jako

Opuštěná bloudívala v poušti

Myslíc, na věky že štěstí zašlo,

Že tě, milý, v světě neuvidím.

Ach! můj Bože! štěstí záře vyšla,

Rozmilého vidím, k srdcy tisknu.

Kde jste, andělové! pohledněte

Na blaženou dívku, na rozkoše

Čisté. Řekla, s milostivým okem

Opřela se na milého mládka,

Ruku přiložila k srdcy jistíc,

Že se pro drahého muže v muky

Hodí, že krev zcedí, aby krví

Vykoupila muži čest a štěstí.

Hovora se nemohl protrhnouti

Z podívání rozkošného, duchem

V nebi přebývaje tvářil sobě

Rajské blaženosti, jeho cyty

Zplamenily žíly, rozšlehly se

Do jiskřícých očí, do trnoucých

Rukou, štěstím oplývaje v světě

Neslýchaným, oči opíraje

Na růžové tváři, na blažícý

Oči, vyvolenou srdce svého

Nad klenoty dražší, nad lilia

Příjemnější k prsům přivinuje

Vyznal: Tys má duše, jediné mé

Potěšení! pro tebe jsem v boji

Cedil krev, a na milenku krásnou

Zpomínaje vydobyl sy slávy

Nejkrásnější věnec. Ty jsy záře

Mého života a hvězda mého

Počínání, pro tebe se v práce

Hodím, na tě v slavném vykonání

Budu mysliti, bych milostenku

V lůno blaženosti, v krásy chrám a

Pocty uvedl. Kdybych neoblažil

Tebe, kdyby mrak se v liliovém

Vyskytl čele, má mi předhodila

Duše: Ty jsy původ hoře tvora

Rozkošného! přistoupilbych k tobě,

Aťby srdce pukalo, a duše

Mřela ouzkostí; ach! řeklbych: Nekal

Tváří, drahá duše! odříkám se

Blažícýho tvora, k šťastnějšímu

Vkročím mládency, a s srdečností

Řeknu: Příteli! tys šlechetnější,

Přijmi, učiň milostenku šťastnou.

Pro celý svět neustoupím, Bože,

Slyš mne! neustoupím od miláčka

Svého. Tys má rozkoš, tys má sláva,

Jenom s tebou, jenom v tobě živa,

S tvým y stínem obírati, s tvým se

Duchem budu zanášeti v prácy,

Práce pokyne mi v rukou, láska

Osladí mé počínání, v sadě

Na stromy-li plodné, na květiny

Vonné vzhlédnu; tyto stromky, řeknu,

Milý pro milenku štěpil, tyto

Kvítky pro svou duši vyrozkošnil.

A hned ourodnější stromkové se

Zdáti, kvítky milostnější hlavy

Vypínati budou. S tebou v rozkoš

Sednu, na zemi sy zkouzlím nebe.

Takto rozmlouvaly milujícý

Duše, v budoucnosti samé ráje,

Samé rozkoše a ctnosti sobě

Čarujíce; snové jako slunce

Jasní, jako duha proměňaví

Před očima kouzlícýma letíc

Vytvářili štěstí chrám, byt lásky,

Duše zaplavaly do rozkoší,

Zapomněly na svět, na sousedy

Milované, když je z krásy Božské,

Z cytů zblažujícých povytrhly

Hlučné zpěvy mládenců a panen.

Čistá jako andělové mládež

Do své uzavřela krásy šťastné

Milovníky, v zpěvu uvedla je

Do okolí, kde se shromáždilo

Panstvo, kde lid s dychtivostí čekal,

Aby na hrdinu svého patřil.

Mezy slovútnými muži povstav

Václav, vypravoval vážným hlasem

Šlechetného bojovníka činy,

Vyjevoval lásku k utěšené

Panně, napomínal k lásce k vlasti

Plápolavou mládež, přisliboval

Odplatu jak Hovorovi hojnou.

Praviv korunoval šlechetníka

Věncem z dubového listí, růží,

Kvítím modrookým protkávaným.

Důbravinka milostná co hvězda

Jitřní uváděla Milinu co

Lilium a růži čistou, ctnému

Vítězovi za odměnu lásky.

V tom se vejskání a hláhol lidu

Veselého rozlíhaly, všickni

Velebili kníže milostivé

Jako Boha, jenž své upíraje

Oko na vznešené činy, muže

Znebesuje pochvalami, k činům

Rozpaluje mládež; bojovníka

Poctívali šlechetného švarnost,

Který odvážlivou obratností

Nepřátely zdrtiv, vysvobodil

Čechy. Lidu utichl hluk, a píseň

Mládency a panny začínali:

Zamilujte vlast, tať hodna lásky,

Chováť v lůnu v světě nejmilejší,

Nejsvětější pro vlastence krásy.

Tady přebývají ploditelé

S upřímnými přátely, zde svítí

Krásy hvězda, rozvíjí se růže

Lásky. Tu jste nejprv zhlídli slunce,

Oko Páně, nejvyššího štěstí,

Nejsladšího došli potěšení.

Zamilujte srdce outlá lásku,

Láska pramen zblažujícý ctnosti

Povyšuje ducha, rozpaluje

Srdce, k odvážnosti nutí muže,

Že se pro laskavou milostenku,

Pro spanilé dítky v oheň házý,

Brání sousedů, a nepřátely

Z ulekané zaplašuje vlasti.

Zamilujte srdce outlá lásku,

Láska okřídlí vás k činům, láskou

Povstanete slavní hrdinové!

Na vás, ozdobo a jádro Čechů,

Spolehá vlast, od vás očekává

Rychlých v příkořenství odvážení.

Protivník-li s záhubou se tlačí,

Vlast-li pod ránami ukrutníka

Sápavého vzdychá, ozbrojujte

Zmužilostí srdce, odvážency

Pospíchejte milých hájit, jako

Hovora jich hájil. Přátele již

Klesali, již násylnícy pouty

Hanebnými upínati chtěli

Ženy, milostné a pěkné dítky,

Povstal lev, třel nádherníky, s ním se

Spojil zbor, vlast na svobodě stála.

Tebou, ušlechtilý bojovníku!

Na svobodě přebýváme, tebou

Nejčistější požíváme slávy.

Kdo tě v lidohubném boji sýlil,

Žes smrt před očima vida jako

Na hru na smrt kvapil? tvá tě milá

Roznítila dívka, s krásou láska

Vyšlechtila ctnost. Tys vyobrazyl

Sobě otroctví bič, tys svou spatřil

Milostenku k pluhu zapřáhnutou;

Zhrozyv bíd se zkřídlil ducha, tělo

Zoceloval, zapuzoval chlapství.

Za to vděční vlastencové nesou

Osvoboditeli věnec pocty,

Za to panna povede tě k štěstí.

Zamilujte vlast, s ní zamilujte

Lásku čistou, láska zblahoslaví

Hrdiny své, vyrůžuje zem a

V ráji zbujňujícým vystaví stan

Pokoje a slávy pro své syny.

Takto zpívali, a veselosti

Nové, podívání rychlonohá

Vykouzlily rozkoše, a hody,

Zpěv a rozmlouvání rozvětřily

Mysli, rozpálily srdce, že se

Lidé v proudy rozkošnosti hrnouc

Zapoměli na minulé časy,

Vytvářili budoucnosti čelo

Růžované, kde se usmíváním

Uvnadila láska, obilím a

Květinami vylíčila země,

Veselím a klenoty a krásou

Vyperlila města, kde lid jedno

Srdce, jedna duše pomyšlení

Velitele laskavého v skutek

Vtěliv stkvělý, láskou pro krásýcý

Vlast svou zahoříval neslýchanou.

Plesy rostly, hluk se zmáhal, když se

Žena přikulhala ku knížeti.

Tady veselosti bouří, u nás

Zoufání se uchopuje duší.

Pomoc, kníže! než rod zoufajícý

Do záhuby nekonečné zklesne!

Žena prostovlasá zakřičela.

Kníže strhl se z lůna veselého

Lidu, ku pomocy chvátal, slyšel

Cestou hrůzy o nelidském zprávcy.

Stařec vypravoval s srdečností

Bolestnou, jak Rouša zamilovav

Zvedeného syna, všecken statek

Postoupil mu, by syn s vyvolenou

Srdce svého blaženosti v světě

Nejmilejší v tichu používal.

Syn se vděčil, láska zmáhala se

V rodu pracovitém, štěstí každý

Stíhalo krok pořádného muže,

Statek rostl, s ním požehnání Boží.

Vida tchán to, v svém se zaradovav

Srdcy smejšlel, jakby na bohatství

Dovršoval nové poklady, a

Pohlížeje s závistivou myslí

Na rodinu sebe milujícý,

Uzavíral s zprávcem, že se Roušy

Sprostiv, zeti poulehčiv zvýší

Výnos výpravného hospodářství.

Zmámiv zetě bublinami štěstí

Kvetoucýho, vtrousyv nepokoje

Hady do rodiny, rozkyseliv

Proti synu matku, syna proti

Otcy, dostavil se s synem k právu,

Žádal, vymohl; zprávce vyslal dráby,

Ukrutnícy vyhodili otce

Z bytu otcovského, na pustině

Stařec zoufajícý bloudě chtěl se

Se skal uvrhnouti v touň, Bůh na ním

Smilovav se, jiskru naděje vlil

V srdce těsné, láska okřívala

K dětem, duch se sýlil, k činům pudě

Starostného otce. Vstal, a k zprávcy

Vrazyv, k nohoum padl, a s pláčem v prachu

Jako červ se plaze, s lomícýma

Rukama jej pro milosrdenství

Boží prose, smilování nad mdlým

Starcem, nad trnoucý ženou s dětmi

Hladem trnoucými, žádal slovy

Třesavými, slovy srdce tvrdá

Pronikajícými, až y zkostli

Hořekováními nelidé, a

Necyt vynucoval s očí slzy.

Zprávce s potřásáním usmívavým

Na bídného plazytele patře

Kázal, by se klidil; darmo, Rouša

Skála neustoupí, až mu domov,

Až mu děti s vyživením vrátí.

Zprávce přešla trpělivost, kázal,

Dravcy vyhodili starce; když y

Hnout se nechtěl, vyštval s psy ho, když y

Psům se vzteklým opřel, pouty spiav jej

Do žaláře hodil, kdež až podnes

Vězý, bez paměti hladem mře, a

V zmatenosti přepodivné stvůry

Do své zkřižované mysli snová.

Pomoc, kníže! nevinnému starcy,

Za to stařec, za to celičký kraj

Prosý. Václav vešel do žaláře,

Spatřil podívání strašné, starce

K skále připiatého. Rozpiali mu

Pouta, vyvedli jej na vejsluní;

Stařec nevěda, co s ním se děje,

Pomateně, s ulekáním hledě

Na lid mroucým provolával hlasem:

Synu, ó mé dítě! a své ruce

Roztáhl, k nebi obracoval oči,

Hledal vůkol, posadil se, nechtěl

S místa sebou hnouti, nechtěl na se

Popuditi katů. Žena k němu

Přistoupila, protírala muži

Oči, nepoznav muž ženy, klesal

Na zem, plakal, až se otřásaly

Hory, tkliví zkameněli lidé.

Synu, ó mé dítě! kde jsy? proč jsy

Opustilo otce, aby Bůh y

Starce zavrhl? Ach! hrom, poslyš, synu!

Ach! mor, viz, se žene k nám, chraň otce

Churavého, dítě chraň! y ty

Sýláš hromy na šedivou hlavu?

S ulekáním řekl, padl bez života

Na zem, sousedé ho nesli k sobě.

Václav kráčel k ukrutnému zprávcy,

Chtěje okusyti, zdali dravcem

Pohne mírností a laskavostí.

Vešev k němu, viděl skalnatého

Muže s vypínavou hlavou, jak svým

Káže drábům. Pokloniv se před ním,

Žádal, aby Roušu na svobodu

Vydav otce s zrádným synem smířil.

Vašila své kulovaté oči

Opřev na Václava, měřil muže,

Kroutil hlavou, smích sy z něho strhnuv,

Propověděl: Stařec dosti užil

Světa, pročež odtáhnouti, mladším

Postoupiti může živobytí.

Václav smutně na to: Máli otec

Synu k vůli do srdce meč sy vrýt?

Netřeba; ať smrti čeká, tať ho

Brzy lapne, spěšně zprávce pravil.

Tať řeč na člověka nesluší; vždyť

Nemá člověk, tím syn méně, otce

Trýznit. A co do věcý se mícháš,

Které cyzynce se netýkají?

Jiskřil očima, a hřímaje se

Zdvíhal zprávce, jakby na cyzynce

Chtěl zlost vlíti, svou moc ukázati.

Nevšímaje sobě prchlivosti

Muže syčícýho, Václav vážným

Propověděl hlasem: „Člověk jsem, a

Ukrutenství, nespravedlnosti

Snesti nemohu.“ „Tak, blázne! zalez

Do pustiny, tam sy na zkažené

Žehrej mravy, tady dotíravou

Řečí moudrých nepřevrátíš lidí.“

„Tak ty soudíš, zmužileji Václav

Se mu ozval. Jáť vím, že y srdce

Ocelové oblomím, a tebe,

Spravedlivý muži, z poblouzení

Vyvedu.“ „Toť marná práce, zprávce

Řekl, já s cesty přímé jsem se nikdy

Nevyšinul, šťastně po rovině

K pravdě kráčím. Pročež mudrování

Zanechaje, z domu mého kliď se.“

„Až mi Roušu vydáš.“ „Nikdy.“ „Snad má

Prosba pohne soudcem spravedlivým.“

„Frašky, spravedlivost tvrdí srdce.“

„Spravedlivost kráčí při mdlém otcy,

Tať y syna, tať y tebe soudu

Podrobuje.“ „Kdo tak směle mluví?“

„Celá krajina tak mluví, tak y

Soudí. Všickni volajíce o mstu

Rozhlašují křivdy, hanebnosti

Spáchané a ukrutenství v Čechách

Neslýchané, všickni praví: Synli

Mrzký nad svým otcem zvítězyl, kdo

Z lidu ubrání se chatrného?

Pročež propusť otce, naprav křivdy,

Snad msty přísné napravením ujdeš.“

Václav vymluvil, a zprávce vztekem

Rozvětřený kázal, aby drábi

Opovážlivého jali. Václav

Přísně: Výstrachy jsy slyšet nechtěl,

Trp, neb nejsy hoden smilování.

Řekl, a zmizel. V Praze svolal soudce,

Přednesl, sám co viděl. Soudové hned

Povolali zprávce s žalobníky.

Vašilu co hrom zlá rozdrtila

Zpráva. Nebylť burný ukrutník to,

Který zamračeným pohledem a

Hřmícým hlasem churavému starcy,

Potlačené vdově naháníval

Zkřižujícý ouzkosti. Jak dravec

Uchopilo svědomí se vraha

Špinavého; krotký jako dítě,

Na celém se těle třesa, jako

Bez paměti s sklopenýma plazyl

Očima se k Praze. Bůh a soudce

Švihajíce meče pomsty, hrůzou

Vyděsyly neznaboha, věčnost

Plameny své otevřevši muky

Vytasyla, zježený lid zočiv

Vypínače, s hlukem vyvolával

Prosby na vévodu, by kat vyvedl

Bez odkladu na popravu zprávce.

V Praze jsou; soud v rychlosti se začal.

Z žalobníků první na berli se

Podpíraje stařec povstav mluvil:

Své zde nepřednesu křivdy, jen co

Dotýká se veřejnosti, soudcům

Spravedlivým zjevím. Známo všem, že

Různicemi domácými hlad vtřel

Do národu zuby záhubivé.

Kníže svážel obilí, a krmil

Svůj lid vděčný; všudy díky, všudy

Slzy radostné; jen u nás hlad se

Šířil; bědování, prosby nebe

Prorážely, zprávce viděl, jak lid

Hryze kamení, jak matka bodá

Tělo, aby krví nakrmila

Dítě, slyšel zoufajícých kletby,

Skrýval obilí, a lidé mřeli.

Stařec umlkl; žena promluvila:

Matka zemřela; jen domek, kdebych

S dětmi hlavu skryla, zanechala.

Zprávce pochopy své vyslav, z domku

Vyhnal s dětmi matku. Osmělila

Jsem se, se syrotky před lupičem

Klekla, prosýc na svá neviňátka

Ukázala, aby nevinnosti

Neoloupil. Marné stěžování;

Ukrutník nás do pustiny zahnal,

Kde až po dnes nazý přebýváme.

Jiný soused přednesl: Nešlechetník

Hanebnější spáchal nepravosti;

Dceru jako růži krásnou, jako

Anděl dobrou zavedl, proti matce

Zbouřil, nezdárnice starostlivou

Vypudila matku z hospodářství,

Šat jí s těla strhla, posmívala

Nahotě se její. Od pochopů

Zbitá matka, plazýcý se jak zvěř

Pustinami, hladem mroucý Boha

Odřekla se, jako dračice se

Rozkatila, svůj dům zapálila,

Aby v nocy dcera, s hanebníky

Obcujícý, náhle uhořela.

Můželi co nešlechetnějšího

Býti, jako z dobré vytvořiti

Duše ďábla? Pro pláč vypraviti

Nemohl slova. Se všech stran žaloby se

Vršily, až soudcům povstávaly

Vlasy; již y jeho pochopové

Z zástupu se vychopili, všecky

Stvrzujíce hanebnosti jiné

Ještě ohavnější zjevujíce.

Soudcové se ulekali zpráv, a

Předvolavše zprávce, nařídili,

By se očišťoval. Zprávce mlčel.

Nyní uváděli k němu Roušu.

Spatřiv starce zmateného zklesl, a

Vyznal viny. Soudcové již nález

Vynášeli. Radovánky, díky

Lidu veškerého povstávaly.

V tom syn vkročil do soudnice jako

Divec, před svým otcem na zem padl, a

Odpuštění, otče! odpuštění!

Zvolav červ se pod nohami svíjel.

Otec slyše hlas, co ze sna strhl se,

Po zástupu uskaleném hledě:

Synu, ó mé dítě! řekl, a omdlel.

Všickni křísyli jej, k srdcy tiskl syn

Otce, stařec obživl, smyslové se

Rozvíjeli, rozum okříval, a

Poznav syna, patře na zlekané

Tváři, pohnul sebou, splakal, vstal, a

Syna objímaje odpouštěl mu

Provinění, jak Bůh odpouštívá

Hříšníkům se vracujícým k Bohu.

Podivení užasnutých srdcý

Zmocnilo se, s potěšením všickni

Pohlíželi na cyt, na smíření

Rodu zbouřeného, na zoufání

Divokého zprávce. Tenť co satan

Patřil na kořisti uchvácené,

Třásl se, když syn od živého otce

Odvrátiv se, zahlídl rozdvojníka.

Jako káně skočiv na lup, trhal

Trnoucýho, jak lev mroucý zařval.

Otec pohlídl k bitvě, uzřel syna

Zkvašeného, k němu kvapil, vytrhl

Zprávce. Synu, ó mé dítě! vykřikl,

Takli vinu vinou smazat míníš?

Vzhlédni k Bohu! jak Bůh odpouští nám,

Y ty odpusť. Zarazyl se syn, a

Vrhnuv otcy do náručí: Otče!

Milý otče! jaká láska! pravil,

Klekl, a za divocha sníženého

Modliti se začal. Podíváním

Ustrnuli všickni; soud se skončil.