Václav. Zpěv první.

Vytrhni se, Čechu! z plazyvosti

Přítomného věku, zvýši ducha,

Rozšiř srdce, přebíraje běhy

Minulosti, kde se neřesti y

Ctnosti jako průvalové srdce

Mohutného rozproudily v toku

Skutků rázných, kde svým bleskotem y

Zatřesknutím pojímaly mysli,

K podivení poháněly duší,

K chrámu moudrosti a šlechetnosti

Osvěcujíc stezky ušlechtily

Mravy, uvěčnily čest a slávu.

Václav svatý přiviň naše srdce

K sobě, vlídnost vzbuď, živ lásku k vlasti.

Slunce jasně rozesmálo zemi

Ourodnou, a hory doly kvítím

Zmlazeným se pyšníc rozlívaly

Po krajinách vůně, lidé mladým

Zbujňujícý jarem vzbuzovali

Ze sna k podnikání tučná pole;

Když se Drahomíra přiblížila

K Praze. Srdce plesem okřívalo,

Tváři růžemi se stkvěly, oči

Jiskřily co hvězdy užasnutím,

Duše na vykvetajícý krásu

Hledíc sesbírala s oblíbením

Lahodnosti veškerenstva, když se

Zpěvy veselého ptactva v hájích,

Když se zpěvy pracujícých lidí

V stráni rozlíhaly, jakby zem y

Nebe, lid y ptactvo uvítaly

Milou do rozmilé vlasti kněžnu.

Cyty zkřižované probíhaly

Srdce, slza pokropila tváři,

Duše do snů zaplavala sladkých.

Ach! té krásy nespatřila dávno

Kněžna mezy divokými lidmi,

Mezy pustinami přebývajíc.

Na vás, zlatonesné hory, na vás,

Prokvětané oudoliny z drsných

Spomínajíc jeskyň vytvořila

Sobě rozkoše a počínání

Udatného panstva, vmísyla se

Do hemžení rojícých se lidí;

Ztrnula, a hořem zoufajícým

Zabíhala do skal, aby tváří

Zdivočených nezočila přátel.

Tady polomrtvá patříc do tmy

Necýtila živícýho slunce.

Hlukoty-li prudkých vod ji strhly

Ze snů děsných, zjevené-li oči

Na starostnou s dětmi matku vzhledly,

Čistá láska matčina a rozkoš

Dítek zabodaly příčícý se

Meče do trhlého srdce, náhlá

Zoufalivost rozvášnila duši,

Kněžna skočila, a se skal v propast

Nepřehlednou vmetati se chtěla.

Na rozcestí k smrti, v nejtrpčejší

Prohlubině zoufání hlas zavzněl:

Do Čech, kněžno! Jakby veškerého

Světa skála se srdce jí spadla,

Jakby snižujícý trampoty se

Potápěly v moři potěšení,

Povstala, a s ustrnutím k nebi

Pohlížejíc ani hlásku z víru

Vášní nepronesla. Takto dlužník

Bez života stojí dostav zprávu,

Že se dědictvím a slávou zblaží.

V zběhu veselostí po svém otcy

Čest a jmění prohejřiv, a ledných

Věřitelů dotírání zostřiv

Neměl ve dne pokoje, a v nocy

Neutišil rozohněných bodů.

Hlad a nemoc rozsýlaly střely

Na krvavé srdce, pláč a prosby

Křehkých dítek, tmavá starostlivost

Ženy milostné co divochové

Ulekanou rozdrtily duši;

Zoufal, mřel, a zpráva muže křísý.

Jakoby se znovu narodila

V ráji s vyvolency procházejíc

Květné kraje, jakby sesypalo

Roje rozkoší a radovánek

Nebe na blaženou kněžnu, duchem

Okřidlena mocným zaletěla

Z pustin do života, vyprávěla

Nevyslovné štěstí jiskřícýma

Očima, a zbrklé proháněla

Tovaryšky do rozkoše, jen to

Slovo: Do Čech! trnoucými vyřknouc

Usty. Cestou vyjasnila hlavu,

Přeplněnou lahodnostmi jako

Hvězda zčišťujícý naděje, a

S růžovými tvářemi co lásky

Bohyně se v blesku představujíc

Krásami a vůní vyšlechtila

Povětří y zemi, vyháněla

Ze skal světonesné hrady, z bahen

Zrůžované pláně, z písečiny

Bujná pole, z hrubé divočiny

Vyhladila lidi. Hrdé panstvo

Sklánělo se před bohyní, syn své

Cyty srdce horoucýho vyliv

Před veškerým světem oblažené

Matce, složil žežlo k nohoum jejím.

Jak Bůh v nebi, jako na obloze

Slunce vládla nad volnými Čechy,

V chrámě cti a rozkoše a slávy

Přivinula k srdcy syna: O mé

Drahé dítě! ó má lásko! řekla,

Protrhla se ze sna, u Čech stála.

Jakby na jiný svět překročila,

Zde ji příjemnější zarazylo

Povětří, a rozkošnější země

Na své přivítala lůno. Hory

Jako obrové se z dolin pnoucý

Stoletými stromy dotýkaly

Nebes, stráně rojné živícými

Stády, pláně obilím a trávou

Těžké vymikajíc z sadů krásou

Jímajícý prokouzlily kraje,

Jaké v mžiku změny! Divokými

Boji porozlehlé stály pouště,

Zvířata se vyhostila z trnin,

Lidé kost a kůže jako páry,

Jako stíny povláčejíc stuhlé

Oudy po krajině jedovaté

Ouzkem mřeli. Na kynutí, jakby

Sám Bůh vývozoval div, se z pustot

Rozvalila krása, kraj y hora

Vybůjněla, zvěř a ptactvo z doupat

Do ourodné vlasti přešly, lidé

Z tupot povstanouce cýtili své

Sýly moc, a v zpěvu zvýšujícým

Vzdělávali pole, kladli města.

Rájem projíždějíc kněžna pilných

Pozdravila mužů, mužové co

Matku přivítali do Čech kněžnu.

Z lahodivých přemejšlení k skutku

Povzbudily kněžny zživujícý

Hudby. Hledí, nespatřuje ani

Živé duše, slyší hudby, slyší

Zpěvy vítajícý do Čech matku.

Jakoby se nebe otevřelo,

Jakby vyslancové Páně přišli

Ženy vítat do blažených rájů;

Takto zarazyly Drahomíru

Zvuky s hor y dolin, podnikavou

Uskalily duši, spiali slova

Na trnoucých ustech, myšlinka co

Mžikot probíhala hlavu; Slávu

V budoucnosti zvěstuje mi Perun.

Na jednou co hlukot třepícýho

Hroma vyrojil se klusot koní

S hor, a Václav do náručí matce

Klesá, matka pokropuje syna

Slzami a vyřkne: Synu milý!

Syn y matka zapomíná v stoku

Stísňujícý lásky na celičký

Svět; jen živé oko, třesoucý se

Potěšením srdce jeví cyty

Nevyslovné, cyty z lásky Božské

Jako průvalové stýkajícý.

Vůkol ticho; svět y nebe světí

Lásky obět; člověk s obdivením

Patří na obrazy Božství, slzý,

Ruce k Hospodinu spíná díky

Zasýlaje vroucý za vévodu.

Z posvátného ticha protrhuje

K pozornosti zpěv, a mládency a

Panny sladkým počínají hlasem:

Pospěš k rodině své, přiviň se k vřelému

Srdcy máti! a květ radosti s usměchem

Žni; hlé! synové tvoji

Touží po milé máteři

Jako mládenec ctný, panny-li růžové

Čeká. Kde jsy, ó kdes! Do milé vlasti co

Slunce obživujícý

Pospěš oblažit rodiny.

Zymy pominul mor, krásy a lásky a

Cti se rozvinul máj, radost a mladivé

Štěstí rozlily nebes

Plody v květavé krajině.

Slávy zvěčněné kmen v planině rozkoše

Kráčí v blahosti chrám; k němu se připni ó

Hvězdo krásy a slávy,

Zvěčni sladivé radosti!

Přestal zpěv, a radovánky lidí

Plésajícých nad smířením s matkou

Syna dobrého co upřímného

Srdce rozlévové otřásaly

Pochvalami skály, prováděly

K veselostem les y oudoliny.

Láska mocnila se, sláva slušná

Vyobřila pána milostného

Jako obdiv světa, vykrásyla

Jako perlu hrdin ctných a dobrých.

Národ spojiv ctnosti v ráz co Bohu

Pokořiv se pravil: Otče náš! a

Doprovázel zpěvem průvod k Praze.

Syn a matka jedno srdce, jedna

Duše zažívali rozkoší, a

Kněžna ponejprv dnes poznala se

Býti matkou šťastnou, stiskla k prsům

Těsným syna, vycedila slzy

Shonem slávy radosti a cytů

Vybouřené, syn se na rozmilou

Díval, vzdychl a k nebi pozdvihl očí;

Kněžna pohleděla v svět, a slávu

Svou, a plesy lidu blaženého

Vidouc, vyrvala se z chrámu svaté

Lásky ku vrcholi věčnosti, a

Trůn a pocta Božská rozvětřily

Hlavu nebe stýkajícý, že se

Vrhši do plamenin oslavy a

Božství pomyslila: Staň se kněžnou!

Pokynula hlavou, udusyla

Lásky cyt, a v ozbožnění vploula.

Praha vysypala lid, a panny

Krev a mléko v oděvu co snih hlav

Růžovaných poklonivše jako

Matku přijímaly Drahomíru

Do příbytku cti a blaženosti.

V Praze jsou, a Boleslav se blíží,

Matka k miláčkovi letí, ptá se

Na rodinu milou, na krajiny

Zprávně; s Václavem se chladně loučí,

Jako střela kvapí k Boleslavi.

Václav obět lásky vykonav, se

Zabral do svatyně, kde ho láska

K lidu nejsvětější nabízela

K skutkům, kdežto na tisýce vdov a

Syrotků co k otcy obracujíc

Oči skroušené a temné hlasy

V těsnu spěšných očekávajíce

Ulehčení tiskly k srdcým skřehlým

Naději, že hvězda blaženosti

Z hrůz je k chrámu ticha vyprovodí,

Že se otec potlačených zastav

Rány zhojí nesvorností zbité.

Spatřiv prosycý lid, poustrnuv

Ukrutenstvím zběhlým, svolal v Praze

Sněm, a cestu k spokojnosti rážel.

Muži vážní, zástupcové rodin

Sjížděli se, kníže zased v radu

V středu udatného panstva mluvil:

Květe národu, a hrade práv! co

Mír k nám vkročil, a co různé sýly

Do jednoty vešly, nad svornými

Čechy Bůh bdě rozlil hojnosti a

Štěstí proudy v obživené kraje,

Zmocnil lid, a veselosti vdeštil

V srdce bůjnícýho veškerenstva.

Pokoj líbá nás, čest přivinuje

K moudrosti se, zdraví krásý národ,

V lůně štěstí sedíc všecko plésá;

Mrak jen jeden v chrámu blaženosti

Zakaluje mužům tvář, a ženy

Outlé k vzdychání a k pláčí nutí.

Bůh nás mořem potěšení zblažil,

Bůh nás volá k sobě, a mi vděčné

Děti – ach! co s námi v pokoji se

Děje? my svých očí pozdvihnouti,

Srdce otevříti nesmějíce

Cyty vroucý, cyty zkřižované

Dusýc zalezáme v sklep, a sebou

Trhnouc zabíháme v lesy, aby

Slova s pláčem vyhnala se z těsných

Prsů, díky ukované strašným

Ukrutenstvím zalítaly k Bohu.

Zvěř se Bohu koří, pták mu zpívá,

Soused v Čechách volný Hospodina

Ctí; proč Křesťan svíraje se jako

Otrok nejčernější nepronáší

Před vším světem tvůrcy, dobrodincy

Milostnému okřidlených díků?

Myšlení a víra moudří kmeti!

Spnout se, ani udusyti nedá;

Jí kat nepřevrátí, pravotného

Srdce smrt a žalář nerozvyklá.

Tomu učí zkušenost, toť zdravý

Rozum navrhuje. Což to, rcete,

Prospívalo, že se ozbrojivše

Na Křesťany mečem rozhorlency

Jádro statečnosti bili, květy

Krásy, neviny a šlechetnosti

Ohněm hubíc rozsývali hrůzy?

Proud-li horlicýho náboženství

Spiav se utichl v nepaměti moři?

Vír se strhl, a zvrátil vlast a ctnost y

S štěstím svalil do hlubiny bezdné.

Z rozvaliny smrti jen se moudrost

Odvažujíc na břeh živobytí

Usadila vlast, a hvězda lásky

Jiskry rozumnosti posylujíc

Zapudila bludů mrak, a slunce

Svornosti a štěstí vyjasnilo

Tvář tvou milá vlasti! zakalenou.

Vaší pracý, vaší svorností se

Zaplašila bouře, zamlčely

Hromy záhubivé; však had záští

Ukryv hlavu do roztočin zmatku

Čeká, brzyli se ozve třeskot

Zpoury, z popele se zkřídlí plamen

Vojny národ syrný zhubujícý.

Kdožby ušlechtilé duše! znova

Viděti chtěl boj a rozjitření

Jedovatých po krajině vášní?

Lekáli se srdce divokosti,

Duch se odvracuje od záhuby;

Proč ó zástupcové lidí křehkých

Nehasýte rozbroje, y jiskry,

Nespoutáte vášní křižujícých?

Svolte, Křesťanéby bratří jak vy

Před veškerým světem Boha ctili,

Zemře boj, a mír se rozesměje.

Praviv přívětivým na vládyky

Hledě okem očekával, co se

V sněmu rozdvojeném zavře. Strach a

Naděje co hvězdy zčištějícý mezy

Muži proletujíc jasnily y

Zamračily čela, zbily srdce,

Obživily potěšením duše.

Křesťan tvořil v květné budoucnosti

Sobě chrámy jednoty a slávy,

Slunce rozumnosti rozlívalo

Blesky blažícýho náboženství

Na krajiny tiché, láska pevná

Jako nebe vkořenila v srdcých

Stromy šlechetnosti. Bůh a člověk,

Jaká rozkoš! vinuli se k sobě,

Umrtvili vztek, a zocelili

Trůn tvé blahé vlády víro svatá!

Pohan uleknutím zpitoměv co

Mrtvý do života pohlížeje

Jevil hasnoucýma očima a

Bledou tváří starostlivost, co se

S vlastí, co se s Bohy díti bude,

Cyzynec-li vštípí do Čech právo

Své, a moudrost pěnou lahodivou

Opiv, prudkost srdce ukolíbá?

Ach! řeč, nový obyčej a mravy

Jako krtkové se do šlechetných

Duší vryjí, zhyzdí krásu slávy,

Zkalí jasnost tiché nevinnosti.

Vlast, a lid a čest – ó kde jste mocní

Duchové kde předků uvěčněných?

Vstupte do zemdlených srdcý, oheň

Moudrosti a statečnosti vzbuďte

V zhaslých myslích, neustupte, za dlaň

Neustupte od svých práv, a Bohům

Věčníc chrámy novotáře zmařte.

Takto vášně rozvětřujíc kmety

V sněmu rozkejvaly svornost; vida

Moudrý Jaroslav boj, kynul rukou,

Pobouření ztišiv, mluvil vážně:

Kníže outočiště naše v zmatku,

Slunce pokoje a hvězda pravé

Moudrosti teď dobře propověděl

Jako člověk, však ne jak Čech zdárný.

Kdybychom co divočiny v lesých

Přebývajíc nepoznali uzdy

Zákonů a kázně, kdyby muže

Svoboda co bohyně v hry sladké

Všetečnosti uváděla; kdožby

Neskrocené směl se svobodnosti

Zpříti, zpupným rozkazovat mužům:

Takto mysli, tak y jednej! V čisté

Svobodě, kde poručníkův hlas se

Neozývá mocný, kde se každý

Cytem svým a vůlí řídí, koř se

Bohu, vol sy mravy, jak se libí.

Než zde, kde se národ srazyl, aby

Ušev rozbrojů byt blaženosti

Řádem zpevnil, u nás nepanuje

Čistá svoboda, ji mravy krotí,

Obmezují práva, tať jsou základ

Národu a pokoje y štěstí,

Podporyli jedné podvrátíme,

Celý rozvykláme byt, a zhynem.

Dokud jsme se řádů přidržujíc

Svých co bratří jedno srdce k svému

Pospíchali štěstí; usmívalo

Štěstí příznivé se na nás, láska

Proklestila trninami cestu

K veselostem, lid své líbal Bohy,

Lid své líbal bratří, ploval jako

Ryba v rozkoši, a zpíval písně

Sladké, až se rozlíhaly skály.

Však co bleskot cyzý, co y pěna

Ujímavá zrak y duši k sobě

Lichotily, co muž slunce pravdy

Spustiv se jen k pěně sprchajícý

Chýlil ducha; veta po tě lásko,

Pokoji a štěstí! Od té doby

Zrada, záští, blud a nedůvěry

Vyhubivše kmeny šlechetnosti

Rozsývaly sýmě rozbrojů a

Podvrátily uskalených štěstí;

A my mužové se hubícýmu

Čest y víru neopřeme proudu?

Nechytíme šlepějí svých otců?

Snadli malicherní odpadlícy

Jako děti vyneseme nález:

Naši předchůdcové pobloudili.

Pobloudili, s bolestí to srdce

Sevřeného pronáším, že jisker

Novot nezdusyli v vzniku; však zde

Láska svedla bratří; by těch rázným

Nezděsyli krokem, uvalili

Zhoubu nekonečnou na potomky.

Z jich chyb moudrosti se bratří učme,

Jsouce vlídní vkročme nerozumu

V cestu, nepřipusťme, pro celý svět

Nepřipusťme, by blud vtřel se v srdce,

Naši víru, řeč a mravy změnil.

Utichl Jaroslav, a po něm Václav:

Nechcem, pravil, slavný vladyko a

Moudrý! čistých porušiti mravů,

Ani vyhubiti obyčejů

Blahorodných; spravedlivosti jen

V těsnu Křesťan žádá. Který člověk,

Které právo smí nám odepříti,

Abychom co lidé vynikali?

Nejpřednější zákon v srdce naše

Vryt jest, rozumuby užívaje

Člověk prospěl v moudrosti. Snad očí

Nesmějíce otevříti, vjíti

Do rozumu, jako zvíře k tmě a

Pluhu odsouzeni jsouce máme

V lesých, v pustinách se ukrývati,

O den, o krm jen se starajíce

Nikdý z své se cesty, z obyčeje

Hanebného nikdý neuhnouti?

Člověk obraz Boží rozdrť pouta

Tuposti a klamu, zmuž své srdce,

Zbystři k činům ducha, k chrámu pravdy,

Byť se mraky, byť se jedoviny

Vzteku příčily, vkroč; té, ač jako

Slunce svítí, naleznouti nelze,

Protože blud, protože ji vášně

Zastěňujíc nepřipouštějí, by

Tváři vnadné poodkryla nám, a

Věrné oblažila milovníky.

Žádný tedy člověk nekaž: Muži

S kola nevycházej, syce zbloudíš!

Cesta naše nepřehledná krokem

Krásnější a bezpečnější nám se

Odkrývá, čím zmužileji světem

Kráčejíce bludy skládáme, a

Zraky bystříc světlu pravdy v oči

Hledíme. Jen dítě, nebo tupec

Na své hlavě stoje z krásy své by

Nevykročil, byť měl v moři klamu

Utonouti, byť ho rozdrtiti

Chtěly nerozumu skály. Dítě

S věkem rostoucým y zkušeností

Nabývá, a vstoupíc v mládenectví

Okol, a pohlížejíc do oudolí

Dětinského vynikání řekne:

Pravda, za kterou jsem hlavu sázel,

V blud se proměnila; prvé podvod

Opanoval rozum můj, již strhnův

Z pěn se zmamujícých k nezkalené

Pravdě chvátám, jí se jako obr

Držím. Nebe hřmi, a světe s peklem

Spoj se na mne, neupustím, Bůh mi

Svědkem, neupustím do věčnosti

Od své milé vydobyté pravdy.

Tak dí, jedná, povstává muž, krev mu

Chladne, rozum blouděním se čistí,

Chrám se blíží věčnosti, a mlhy lži

Rozplynují před očima pravdou

Zčistěnýma, muž běh přehlíží své

Vrtkavosti, vidí, trne, vzdychá:

Jak se člověk žádostí chlap víří

V touni nerozumu! Křehkosti své

Poznav zavrhuje neomylnost,

Hanbou zakrývá tvář, kolíbá se

Na rozcestí k pravdě, vida, že duch

Může chybiti, y na svém skalném

Kroku nezakládá jistoty a

S srdce třesením jen hledě v příští,

Vidí, že se časy, věcy měníc

Myšlení y mravy proměňují.

Jako člověk, tak y každý národ

V vzdělanosti krokem prospívává,

Z temnot dravosti a nerozumu

Vykročiv, a v jednotu a řád se

Srazyv ostří zraky, zbrojí rozum,

K světlu pozdvihuje ducha, hledí

Náboženstvím opoutati vášně.

Náboženství – kde jste andělové?

Plamenem mi nehasnoucým srdce

Rozpalujíc okřidlujte ducha,

By se z kalin podvodu a strachu

Vyrvav mocným letem k trůnu věčné

Blížil pravdy, spatřil blesk – ó Bože

Můj! co vidím? tma a šalby shrknouc

Do propasti pekel ustupují

Tobě pravdo svatá! záře jako

Nebe čistá osvěcuje rozum,

Oheň pronikavý rozněcuje

Srdce – Bůh můj neomylný vůdce

Otvírá mi stany blaženosti.

Koř se člověče, a přiviň k Bohu!

Líbej pravdu jako nejvěrnější

V ouzkostech y štěstí družku, pni svou

Do vysosti duši, milůj, snášej,

Blaž, toť káže tobě Bůh, toť slovy

Plamennými tiskne v srdce volné.

Hrneli se na tě krupobití

Závisti, sok tvůjli střílí hromy

Příkořenství, děští lijavcové

Chudoby, ó vytrhni se z mdloby

Člověčenství, ozbroj Božstvím ducha,

Láskou srdce, vylí vlídnosti a

Smíru balšám na syčícý jako

Hadi protivníky, strhni z nehod,

Vypni z smrti pout své násylníky!

Slunce pravdy svítí, Čechové, ó

Bratří! vyli zavírajíc oči

Z tmy se neprotřete, svýmli bratřím

Zraky zakaliti, srdce zkameniti,

Ducha v tuposti jho spnouti chcete?

Lidé! svolte bratřím lidmi býti!

Toho Bůh, cyt, láska k vlasti žádá.

Pravil; tváři hořely mu jako

V nejjasnějším máji dennice, a

Oči jiskřily co hvězdy v nebi

Nezkaleném, pohled usmíval se

Vlídný, jak se milostivé kvítky

V letě usmívají, po dravémli

Parnu tichá vláha lije život,

Vseje usměch rozkoše a krásy

Do ozdoby světa. Jakby s nebes

Anděl na zem sstoupil, zvěstovati

Maje ztrýzněnému světu radost,

Tak stál Václav, tak y potěšení

Rozlil v srdce šlechetného panstva.

Věkem ponížený kmet, a bujný

Mládenec co sosna hlavu k nebi

Pnoucý; Bohů pevný ctitel, Křesťan

Obživený s nevyslovným na tě

Milé kníže! oblíbením hledíc

Vyjevili srdcý vděčných cyty,

Vyjiskřili radost očima, žes

Jak Bůh sladkou výmluvností srdcy

Pohnuv, skály lsti a nedůvěry

Zvrátiv srovnal kroutěniny zysků

Příčícých se sluncy Božské pravdy.

Křesťan s sepiatýma rukama, a

Pohan s vzhledem povolujícým stál,

Ticho živlo, duch se mírnosti a

Lásky snášel nad velebným zborem.

Provolávač zákon svobody a

Lásky vyjeviti ku podivu

Veškerému lidu s spěchem mínil;

Když se z ticha blažícýho protrhl

Jako stržen sápajícý muž, a

Zjedovativ cyty, zkřídliv slova

K panstvu uleklému hmříti počal:

Darmo kníže jako oulisný had

Svůj jed rozlívaje lásku k vlasti

Umrtviti hodláš; nepřipustím,

Aby cyzyncy se do Čech třeli,

Poškvrnili naší slávy, mravy

Zohyzdivše na oltáře svaté

Svůj vztek ozbrojili. Světe shoř, teč

Proudem krvi, zahyň národe, než

Svolím, aby Křesťané se mužů

Neustupných s posmíváním ptali:

Kde jsou Bohové ó muži vaši?

Sotva vyhřměl, jako pomatenec

Vojmír vylítl z rady povzteklým

Hřmotem umrtvuje urozenstvo.

Z uleknutí unáhlených vytrhl

Stanislav své bratří, moudrý stařec,

Vlasti pravý syn, y Bohů ctitel

Zkušenosti slova pronášeje:

Což jste vlasti otcové! se vřelcem

Vzdorujícým zarazyli, jakby

Slovy větrnými ohromiti

Muže, pohrůžkami vyhubiti

Vlast mohl pevnou? Ať sy zůří, ať se

Hromem, lstí a mečem ozbrojuje;

Planých nadýmání nedbajíce

Mužové sy skalní pokračují

Krokem obrovým v chrám moudrosti, a

Na oltáři svaté pravdy pálí

Obět lásky, svornosti a sýly,

Aby v rázné mocy vyhubivše

Jedovaté bludy, roztřepivše

Záhubivé zpoury, zocelivše

Trůn své vlasti jasný uvěčnili

V Čechách jednotu a čest a štěstí.

Muži zákon vyřkli, všickni bratří

Kořte Bohu se, jak srdce káže.

Zákon jako skála mocný stůj, a

Bratr objímaje bratra plésej!

Řekl, a panstvo poctilo ho hlučnou

Chválou. Křesťané co vděčné děti

Vylívali slzy radosti, a

Ruce k nebi spínajíce Krysta

Ku pomocy na zem volajíce

Vyškubli se z ničemnosti prachu

Do nebeských rájů, kde své bratří

Zablouzené jako milé oudy

Věčné blaženosti uvítali.

Pohané tím krásným podíváním

Oblomili srdce, pocýtili

Zblažujícých radostí, že cyty

Zvýšujícý vděčných vidí bratří.

Jedna moc a jedna duše buďme!

Řekli, stvrzujíce přísahami

Stanovení ku prospěchu vlasti.

Poznav Václav, jak se duše pevné

Šlechetného panstva ku prospěchu

Moudrosti, a k štěstí vlasti chýlí,

Rozšiřuje zámysly své mluvil:

Růže náboženství rozkvetá ó

Moudří otcové! tím Bohu, tím jste

Ctnému národu se zavděčili.

Vizte, jak vám ke cti slzy svaté

Vděčnosti se vylívajíc obět

Lásky posvěcují; y když těla

Zpráchnivějí, duch váš na věčnosti

V chrámu blaženosti nekonečné

Rozkošemi oplývaje na zem

Vzhledne, uzří blahorodné v Čechách

Náboženství na tisýce ctností

Z svého lůna na svět vyváděti,

Uzří syny šlechetné a dcery

Nevinné, a pozaslechne vděčných

Spomínání na laskavé otce

Mocných zpěvů, strne potěšením

Nevyslovným. Tak y na věčnosti

Moudrost osvícené muže zblaží.

Však muž v vzdárném letu rozumnosti

Nezastaví sýly; čím se více k stanům

Moudrosti a podaření blíží,

Tím y více rozpaluje srdce,

Okřidluje ducha, v rájby slávy

Vkročiv nejčistšího dobyl věnce.

Šťastní zástupcové vlasti, pravdy

Neomylné milovnícy čistí!

Ráj a sláva otvírá se věčná,

Moudrostili nejvyššího stupně

Dostíhnouti, korunouli cti a

Vlídnosti a štěstí okrásyti

Čela, zbožňujícými-li zpěvy

Jména na věčnosti do paměti

Chrámu vrýti, sousedy své křehké

Ušťastniti chcete; pokračujte

K ohni pravdy posvátnému s srdcem

Rozpáleným k činům nesmrtedlným,

Mučírny a šibenice zrušte.

Slovo rcete, Bůh vás za své přijme,

Sláva osvícené zbožní muže.

Bratří, lidé! vy-li jako mstiví

Divochové s potěšením svého

Srdce byste pohlíželi, jak se

Na plamenu peče muž, jak panně

Zamračenec outlé trhá oudy,

S matkou dítě s posměchem se smaží?

O čí srdce kamenné, a oči

Nelítostné zhlíželyby na hry

Hanebného ukrutníka? Muži,

Tvore Boží! odvrať od mučíren

Oči, padni na kolena, Bohu

Díky hrň, že moudrostí tě zjasnil,

Do tvrdého srdce outrpnosti

Balšám naliv lásku v Čechách zmocnil.

Bože! jaké v zemi plesání, že

Ukrutenství pohynulo, rozkaz

K smrti v ustech umřel. Bože! jaké

Bezpraví se spialo! Člověk mžik a

Prach sy osoboval Boží právo,

Člověk člověku smrt chystal. Kde jste,

Lidé draví? sem se bližte, slyšte

Hlasy moudrosti a lásky! Lidé

Chtějí lidmi býti, z divočiny

Vyhladiti lidi. Byť y neřád,

Byť y nepravosti zohyzdily

Byty rozkoše, a proměnily

Tiché lidi v dravce; moudří muži

Vyjdou příšerám vstříc, nemravnícy

Vzhlédnou, zkřídlí svůj běh, z krajů rodných

Na pustiny vběhnou; po nich náš kraj

Změní se, a školy povstanou, a

Vážní učitelé vtipnou mládež

Cvičíc v rozumnosti zčistí mravy,

Náboženství sepnouc proudy vášní

Národ ctný a mravný zblahoslaví.

Václav utichl; vladykové rychlým

Uzavřeli hlasem: Školy vstaňte!

Mučírny a šibenice hyňte!

Lidé lidmi buďte! Řekli, zákon

Splnit rozkázali. Y hned v Praze

Radovánky rozkřísyly život

Ve všech žílách bujnícýho lidu.

Díky k nebi, díky k pánu, díky

K moudrým vladykám se obracely,

Zákonové uváděli v skutek.

Ještě panstvo pohromadě bdělo,

Cýsař vyslav oslavené posly

Mluvil: Kníže ctné a vladykové!

Buďme bratří, sousedové pevní,

Hunům divokým se opírejme!

Opřeme se divokosti dravých

Národů, a pejchu ocelovou

Sražme! řekli, v spolek svatý vešli

S cýsařem, a v plesu veškerenstva

Na své hrady páni odjížděli.