Václav. Zpěv sedmý.

Blažena co mrtvá ještě dlouho

Ležela, až děti nespatřivše

Živé duše, ze své vylezali

Skrýše, na všecky se ohlížely

Strany, pospíchaly k matce, aby

S ní se před syvými ukrutníky

Skryly. K máteři se přivinuly,

Tvář y ruce líbajíce s pláčem

Prosyly, by dravcům miláčků svých

Nevydala. Když se neozvala,

Padly na milenku bědujíce.

Matka jako z hlubokého sna se

Probudivši, okem na ně hodíc

Vstala, slova nepromluvíc kolem

Hledala, a oči mnula, zdali

Sen jí nešálí, a poznávajíc

Pravdy, jako divá líbala své

Děti, v pláč se s nimi dala, děti

Zavolaly na milého otce,

Matince by přispěl. Provolání

Nevinnosti bodlo srdce syré

Ženy, mrak se před očima zmítal,

Hrůzy vyhrnuly, na zem padla.

Děti pro matinku zaplakavše,

K ní klekaly, s lomícýma k nebi

Ručičkama ku pomocy Boha

Volajíce, žádaly, by Bůh se

Nad dítkami usmilovav matku

Milou živil. Bůh vzhlídl na nevinu,

Matku vzkřísyv, poobčerstvil láskou

Outlá srdce. O mé opuštěné

Děti! Kdo se ujme nevinnosti,

Kdo nás před divochy pouchrání?

Bože můj! proč muže šlechetného

Nepřátelům vydav nás jsy potřel?

Odpusť, pane, duši pomatené!

Ach! má hlava, ach! mé srdce mře, a

Rozum tratí bystrost. A tu klekla,

Modlila se k Hospodinu; jakby

Jiskra naděje jí zasvítila

S nebe, poskočila, chytila se

Dětí, s nimi z pouště pospíchala,

V běhu zastavila kroky své, a,

Neviňátka drahá! vyřkla dítky

Líbajecy, mámli protivníkům

Vydat vás, a na smrt obětovat?

Což jste zavinily, že vás matka

Katům vyzrazuje? Nevzdychejte,

Kráso má a lásko! matka krev y

Zcedí za vás, matka spasý milky.

Pravivši své ruce ovinula

O ně, na srdce sy položila

Potěšení své a nejsvětější

V světě poklady, pak uvodivši

V skrýš své milé, řekla: Posečkejte

Tady, já jdu k otcy, rozmilého

Přivedu sem. Šla, a dítky z skrýše

Vyskočivše, pospíchali k matce,

Zajaly ji s pláčem: Neopouštěj

Milých! y my s tebou půjdem k otcy.

Matce srdce pukalo; ach! láska k

Manželovi doháněla ženu,

Láska k dětem uskalila matku.

K dětem skočíc s divokostí k prsům

Tiskla neviňátka. Nešťastnice!

O manžela přijdeš, a y dítky

Tobě vlcy schvátí. Kam se vrhneš?

Nikdež pomocy. Tu na rozumu

Pomatená sedla, hořem ztuhla.

Zatím Pomnikvas, jak domů přišel,

Zaslechl, že syn milý vyzrazen jest.

Na pustinu kvapil, aby syna

Zachoval. Již cestou k ulekaným

Uším donášel se nářek, spěchal,

Neštěstí své spatřil. Uleknutím

Stařec omrtvěl. Tak matka zmrtví,

Když se s pole vracý, na miláčka

Těší, pospíchá, a na kolíbce

Poklad svůj a lásku mrtvou vidí.

Z umrtvení protrhly ho děti.

Bědováním neviňátek procytl

K životu, a ouzkosti své ztrojil.

Zočilť zoufajícý vdovu, křehká

Vňoučata, již syrotky; co rána

Bořícých se nebes dorazyla

Hrůza na zlekané srdce, jako

Zpitomělý patřil na zoufání

Zdivočené ženy, zaslechl pláče

Dítek pro milého otce, vrhl se

K prsům milujícý nevěsty, a

Škytal bolestí, až mdlá se duše

S tělem rozděliti chtěla. Pomoc,

Milý otče! zkřikla Blažena, a

Mdlobou klesla. Starce hoře zmohlo,

Usedl, a své cyty vylil varné

V hořekování, že ztrativ syna

Život ztratil. Když se ukrotily

Proudy divé bolesti, a jiskra

Rozumu mdlé osvítila smysly,

Marných zanechavše naříkání

Ozbrojili srdce zmužilostí,

Děti sebrali, a k činům přešli.

K Podivínu do žaláře hoře

Doráželo v světě nejstrašnější.

Nevinný muž jako zlosyn k skále

Ukován jsa, cýtil všech muk, které

Zdivočený vztek jen vymysliti

Může. Hlad a žížen utejraly

Tělo, vejhrůžky a posměch duši

Usnížily. Nevšímaje sobě

Bolestí svých, na rodinu milou

V duchu zhlížel, viděl klesajícý

Ženu, opuštěné děti, otce

Strachem mroucýho, a vrážel klíny

Zoufalosti do měkého srdce.

Svět se na něj sypal, vyrojily

Hrůzy zdusujícý smysly, rozum

Slábl, a důvěra y k Bohu skalná

Začala se otřásati. V zmatku

Nejděsnějším vkročil do žaláře

Věřný přítel Strachlín. Pohlížeje

Na zármutek šlechetného muže,

Otřásl sebou, do náručí vletěv

Rozmilému s srdečností pravil:

Chtěl jsem na svobodu vypraviti

Tebe, však smrt nepřátelé vyřkli.

Toť mi povědomo, protož smrti

Očekávám, smutný Podivín dí.

A té ujdeš, jeví Strachlín. Bůh náš

Nepřátely zmátl, že pod ochranu

Mou tě odevzdali. Dosud spějí,

Vstaň, a z místa strašlivého prchni.

Toho neučiním. Příteli, snad

Myslíš, že mi život sladší než čest?

Boleslav mne do žaláře hodiv

Pohnal na soud; stojím zde, ať soudí.

Nevinnost má známa; jestli prchnu,

Svalím vinu na sebe. Byť práv y

Nešetříce vyřkli smrt, muž čestně

Umru, s srdnatostí Podivín rce.

Na to s zkormouceným srdcem Strachlín:

Tyli pohrdaje životem v bok

Smrti vřelec kráčíš? Chválilbych tvou

Hrdost, kdyby žena s dětmi, kdyby

Otec nevolali do života

Zástupníka svého; však krev vřeli

V žilách tvých, cyt lidský tvýmli srdcem

Pohybuje, Bůh a čest tvé řídí

Kroky, pomni na svou zoufajícý

Ženu, na hynoucý dítky, ustrň

Nad otcem se slabým, buď jim skalou

V nebezpečenství a vůdcem ve tmách.

Zachovášli sebe, y své spasýš.

Podivín mu vroucně odpovídá:

Příteli! ty před oči mi stavíš

Neštěstí mých chtěje na životě

Zachovati otce; sámbys z lásky

Zapomenul na rodinu outlou?

Vrahem bylbych hodným nectné smrti,

Kdybych vyrvav z pout se, na popravu

Tebe, do otroctví vyvedl dítky.

Buď živ, kráso vlasti! blaž své milé,

Ujmi mých se osyřenců; toť má

Prosba. Hodina mi vypršela,

Od svých odstoupím jen na čas, Bůh nás

Milujícý na věčnosti spojí.

Praviv bratra objal. Požehnavše

Sebe roztrhli se slyšíc hlukot.

Přítel hleděl roztrhnouti pouta

Příteli, a nepřátelé draví

Na ouklady obmejšleli, jakby

Nectí, jakby mukami a smrtí

Zasypali muže. Drahomíra

Ousměšnými řečmi podpálila

Boleslava, sám že rozsekati

Protivníka mínil. S Drahomírou

Bohdal zabránivše zůřivosti

Překvapené, poradili chytře,

Aby na soud vydav Podivína,

Právem vynesl: Podivín že za své

Nepravosti mrzkou sejde smrtí.

Nerád povolil, a svoliv nutil,

Aby okřidlili soud, a kati

Ku popravě pokvapili s stroji.

Soudcové se sešli. Drahomíra

Pohrůžkami, zlatem, sliby duší

Porušila lehkých. Soud se začal.

Bohdal k soudcům ulekaným mluvil:

Podivín se zpříčiv pánu bouřil

Lid, toť světu známo; a předc živ, a

Šlechetnícy hájí neznaboha?

Bohové, kde jsem? a koho vidím

Před očima? Jsouli Čechové to

Věrní, kteří tratí čest, a krev y

Rádi cedí pro knížete svého?

Nastojte! zde vymřel stud, čest zhasla;

Nešlechetní potomkové slavných

Otců na urážku patří, a předc

Nevrou zlostí, hledí na mladíka,

Jak se na milého velitele

Káše, místo pomsty s oblíbením

Pohlížejí na buřiče, tajně

Vypatrují byt, by vraha skryli.

O kde otcové jste blahorodní?

Proč hlav z hrobů nezdvihnete, na své

Zhanobené syny patříc, k ctnosti

Nevzbudíte malicherných duší?

Otřeste své hlavy hrůzou, nás y

Naše bojovníky rozplameňte

K činům, ztvrďte srdce v skály, bychom

Čestní mužové a bojovnícy

Bohů vstavše zatratili vraha.

Přestal na celém se těle třesa.

Kníže s usmíváním na miláčka

Hledě, Drahovína k řeči pohnal.

Chtěje u knížete sobě lásky

Vydobyti, ouklikami jako

Hadě svou řeč vyváděti počal;

Všickni vinni jsouce trestu jsme y

Hodni, že jsme nepomstili křivdy.

Na nás tvůj hněv, na nás smrt y padni.

My jsme chybili, však srdce nejsou

Pokažena, dosaváde pro tě

Láskou hoří. Rozkaž, poletíme

Na smrt. Kdo lid tedy ospalostí

Zmrazyl? Proč tě milujíce skutkem

Nejevíme lásky? Podivín nás

Zmámiv, na čas krátký muže zhyzdil.

Moudrostí a schytralostí svou se

Nadýmaje párami mdlé spíjel

Duše, bystře bublinami slepil

Oči, že jsme posla s nebe vidouc,

Více uvěřili mu, než Bohu.

Povstav proti pánu, zděsyl naše

Duše, sahali jsme k zbrani chtíce

Rozsekati zrádce; však strach náhlý

Sesypal se na nás, Podivín v mžik

Svými čáry zmizev, ubezpečil

Lid, že divotvorec; duch se lekl, a

Ruce zklesly, bojovnícy skalní

Jako děti v strachu zalezali

V kouty, by jich dravcy neschvátili.

Slunce oslavy tvé vyšlo, pouta

Spiala divotvorce, ulekancy

Poznáváme, vrah že mamič lidu.

Koruno a slunce nebes povstaň

Ve své divotvorné mocy, rozdrť

Pouta, hrůzy na hlavy syp naše,

Sepni pána! Co? ty němý stojíš?

Svírajíli pouta slabé oudy?

Tedys vinen. Soudcové, co dlíte?

Soudcové se třásli. Hroznata jen

Nezděsyv se pohrůžkami směle

Řekl: Já viny na něm nenalezám.

Poctivý muž na svobodu kráčej!

Pravil; bouření se v radě strhlo,

Nasylnícy vytasyli meče,

Donutili pohrůžkami soudců

K výpovědi: Umři. Hroznata se

Opřev, prohlašuje Podivína

Nevinného, ctný muž vyšel z rady.

Nepřátelé zaplesavše nález

Městem prohlásyli, pochopové

Podivína do žaláře vedli.

Šimon slyšel nález, Podivína

Viděl upiatého, strnuv utekl

V les, a pustinami probíhaje

Chrastotu se lekal, lekal burných

Snů a vytváření hromovládných;

Nevěda, kde vězý, živli, čili

Bůh ho v peklo srazyv potvorami

Syčícými štve, a jedovaté

Zkřídliv meče srdce zkřižované

Rozbodává. Jakby rozumu se

Jiskra zamžikala v rozvětřené

Hlavě, spatřil činy zlopověstné,

Lásku zplameněnou k modle vnadné,

Podíval se na urážku Boha

Pravdivého. Pro sen, pro květ mroucý

Dnem ach! zradil krásu věčnou, blahost

Nehynoucý, zvolil vášeň duši

Zprzňujícý, pramen neřestí a

Bídy; za pokutu Bůh ním mrštil

V proudný nerozumu vír, Bůh mstitel

Honil neznaboha k nešlechetným

Činům. Protos vrah a zrádce, proto

Svět se na tě sype, otvírá se

Pekla ohnivého touň. Jak vyrvu

Z hanebností duši zavedenou,

K Bohu přivinu se hněvivému?

Smrtli v letu sepnu? Navrátímli

Život mrtvým? Podivíne, bratře!

Katané tě vedou, dítky v poušti

Bolestí a hladem umírají.

Utište se, zlatá neviňátka!

Jáť vás otce zbaviv, vám zas otce

Vrátím. Půjdu, na kolenou prose

Všecky poklady a statky pánu

Za drahého bratra obětuje

Oblomím y skály; kníže patře

Na mou lítost, vyslyší mé prosby,

Vrátí rozmilého vám. Řekl, střela

Hnal se k Boleslavi, prosyl, zlato

Za výplatu přisliboval pánu,

Pán se s rádcy vysmívaje bláznu,

Volal katany, a vyhrožoval

Smrtí, ze dvora-li nevystoupí.

Z dvora vyběhl lomě rukama, že

Svodná naděje ho oklamala.

Vtřel se v pustiny, a potěšoval

Dítek mdlých y sebe. Nestrachujte

Nehody se žádné neviňátka!

Já vás pod ochranu přijav, srdce,

Poklady a statky zdělím s vámi,

Já vám otcem jsa y matkou, jako

Oko v hlavě, jak své nejmilejší

Statky dítky milovati budu.

Jako na nebesých hvězdy, jako

Na zahradě ušlechtilé kvítky

Vykynouce v kráse, pozdvíhnete

Očí k nebi, promluvíte k Bohu:

Pane Bože! vzhédni na nevinné

Duše, jak y v moudrosti y v kráse

Prospíváme, jak nás dobrotivý

Otec láskou rozpaluje, štěstím

Zasypává. My jsme, Bože, šťastní

Naším otcem, on nás k tobě vede,

Přijmi, Pane Bože, starostného

Otce do věčného chrámu, odpusť

Pro nás provinění chatrnému

Tvoru, posylň jeho duše, oblaž

Milostí svou srdce bohabojné.

Praviv nadějí se sladkou koje

Kvapil do pustiny, hledal, nikdež

Dítek, nikdež duše živé, všudy

Trest a hrůza. Jakby se skaliny

Rachotícý ďábel po něm sahal,

Jakby v cestě peklo otvíralo

Usta lidohubná, skočiv vykřikl:

Po všem veta! Bůh se neudobří.

Sebou trhl, neb Důbravinky s duchy

Usmrcených pozoroval lidí.

Podivín a žena, pochopové

S pouty ohnivými vykročili

V cestu, mstitel věčný vyhrožuje

Mečem švihal k hlavě, uhnul ráně

Odsouzenec se, a do jeskyně

Zalezl, míně v temnosti se skrýti.

Darmo, ze skal rozvalených hlavy

Vycházely, jazykové oheň

Syrný šlehajíce blížili se

K utrýzněncy, v boku krása v světě

Nevídaná loudíc rozpálence

K sobě rozkázala, by se odřekl

Boha, do knížete svůj meč vrazyl.

Jakby padal svět, se vyhnuv tvoru,

Krásou mámícýmu, zakryv oči,

Běžel do pustiny, a zde stromu,

Skal a potoků se lekal burných,

Stání nemaje, a potvorami

Děse duši zhasl y jiskru mdlého

Rozumu, a jako zvíře dravé

Jen se cytem strachu řídě v horách

Bloudil, hladem mřel, a potýkal se

S černalými stromy jako s ďábly,

Do skal mlátil, jakby protivníky

Třel, a Podivína vysvobodil.

Vítězství! zkřikl, z pustiny se vyhnal,

Chvátal k Praze, u Václava k nohoum

Padl, a prudkým namáháním omdlel.

Ku pomocy pospíchali všickni.

Obživivše rozvětřence, strachy

Naplnili pomatenou hlavu.

Y zde, duchové jste? y sem peklo

Vysýlá své muky? Pomoc, pomoc!

Než mne obr lapí, zkřikl, a okno

Zhlídnuv, skočil, letěl do hlubiny.

Zkameněli hrůzou; oddechnuvše

Sobě, pospíchali na ulicy,

Šimon roztřískaný povyděsyl

Lidu všeho. Václavovi slzy

Horoucý se vyproudily z očí,

Nešťastníku! žes se Boha zpustil,

V květu mladosti jsy zašel. Lidé

Žehrajíce na mrtvého vraha

S povržením odcházeli domů.

V tom y rozděliv se s rodinou svou

Pomnikvas sem ukročil, poznal mládka,

Vzdychl, a Václavovi vypravoval

Neštěstí své, vzteky dravých soudců.

Václav slíbiv pomoc ztišil starce.

Zatím Blažena se přiblížila

K Boleslavi. Cestou brzy hvězda

Naděje tmy zoufalosti z hlavy

Vypudila, brzy ukrutenství

Hromy roztřepily posylněnou

Nadějemi duši. Budoucnosti

Jasné slunce otvíralo brány

Chrámů pokoje a blaženosti.

Andělové lidé přijímali

Laskavými tvářemi své věrné

Společníky, posypali kvítím

Cesty k bytu tichosti, a šťastní

Milencové s rozmilými srdcy

Usadili v byt se lásky, štěstí

Pravé ukovali k nevinnosti

Skále, vzdělávali ráj, a Bohu

Milostnému koříce se písně

Pronášeli andělskými zvuky.

Zde se usmívala láska, tady

Moudrost stavila sy trůn, a zdraví

K pracovitosti své připojilo

Krásy, z prachu vykvetalo nebe.

Vidouc v budoucnosti blahorodné

Žena div, jak slunce vyjasňuje

Tmavé nebe, tak y potěšením

Zapudila mraky ulekané

Tváři, sklonila se k dítkám, milky

Líbajecy řekla: Jdeme k lidem,

Pohlednouli na laskavé tváři

Nevinnosti zlaté, pohnou srdcy

Divokými, zblaží děti otcem.

Jen mé holubinky! lidi proste,

Sepatýma ručičkama jako

K Bohu zavolejte: Rozmilého

Otce ubožátkům poskytněte!

Jak Bůh vyslyší vás dobré kníže,

Otec na svobodě navrátí se

Do své vlasti, uvede své milé

Dítky do příbytku cti a lásky,

S dědem, s srdečnými lidmi budem

Přebývati, budem vzdělávati

Pole, zahrady a vinohrady

Na dolině, na vršině klásti.

Dítky patříc na matinku s láskou

Zblažujícý, zaplésaly v srdcy,

Poskočily k matce, rozlíbaly

Tvář y ruce milostence, jako

Andílkové zazpívaly, že se

S otcem dobrým potěší, a v sadě

Růžovaném probíhati budou.

V Boleslavi byly; srdce dobré

Ženy začínalo ouzkostí se

Třásti; uvidělať zamračené

Lidi, otroctví a mornou tichost.

Ani záře outrpnosti s očí

Zdivočených na ni nezableskla,

Naděje sen krásný v páru zmizel,

Mrakové se stahovali, bouře

Záhubivá vysypala hromy,

Blaženosti chrám, byt lásky v touni

Zavířil se náhlé zoufalosti.

Jak duch s srdcem trnoucým, a tváří

Rozsápancy ulekanou v hrad se

Brala, dech se tajil, srdce tuhlo,

Noha klesala, a ouzkost tělo

Ukovala k dětem; nehnula se,

Smrt a muky před očima vidouc.

V strachu nejráznějším Bůh jí v srdce

Vstoupil, Bůh jí rozum osvěcoval.

Jakoby se znovu narodila,

Jakby duše zaletěla k nebi,

Ozbrojila srdce zmužilostí,

Okřidlila nohy, poháněla

Duše k činům. Děj, co děj se, byť y

Smrt se vystavila s nehodami,

Nevysvobodímli muže, aspoň

Umru s ním, a dítky zblahoslavím.

Před knížete klekla, rozvinula

Srdce stísněného cyty, prosby

Vypravila ku knížeti Bohu,

Pohleděla s okem zoufajícým

Na miláčky, jakby tázala se

Otců: Smíli zatratiti otec

Neviňátka? Dítky rozplakaly

Srdečnými prosbami y muže.

Boleslav tvář zaškarediv cyty

Laskavosti uskalil, a strachem

Zmrtvil duše. Zděsyvše se náhlé

Ukrutnosti, vyloudali z sýně

Otcové se, nechtíc na nelidské

Zříti dotírání. Znamenaje

Kníže plachost vrtkých náchylníků,

Jak hrom ku Blaženě: Kliď se! zahřměl;

Muž tvůj umře; neprchnešli, y ty

S odbůjčaty bez milosti padni!

Blažena se utuživši s pláčem

Zavolala: Neodstoupím, jestli

Muže ženě, dětem nenavrátíš

Otce. Pro milosrdenství Boží,

Pro manželku tvou a zkvetajícý

Dítky tebe prosým, nezavrhuj

Nevinného rodu, nezatracuj

Šlechetného muže. Jakby člověk

Dobrý, pravý Čech mohl hanebnosti

Oblibuje vraždy prováděti?

Onť y červíčkovi neublíží,

Nezakalí před divokou zvěří

Vody, jeho duše jako nebe

Vyvoluje ctnost, a láskou blaží.

Každý šlechetníka miluje, toť

Známo světu, povědomo Bohu;

Jen ty, slavné kníže! ztvrdiv srdce

Hnalbys střely hněvu na milence

Nebes? Pomni, žes y člověk, Bůh že

Tebe může okamžením stříti!

Vyřkla, jako anděl Páně stála

Ve vší kráse nevinnosti, ve vší

Slávě ctnosti, oči jiskřily co

Hvězdy, tváři rděly se co růže,

Postava co nebešťanky k lidu

Promluvila: Tak jen poselkyně

S nebe k srdcy dorážeti může.

Boleslav se nehnul ani krásou

Zkouzlujícý srdce, ani duší

Zvýšujícý plazytele k Bohu.

Msta ho proháněla, vztek ho řídil.

Patříc žena na mračícý čelo,

Poznávajíc, Bůh že zdivočeným

Nehne srdcem, míníc k zůřivosti

Dohnat zatvrzelce, aby s mužem,

S dětmi spojila se na věčnosti,

Jako Bohyně řeč rozvázala:

Kníže jsy, suď, já pře spravedlivé

Před národem, před věčností budu

Zastávati. Zhurta vypověděl

Boleslav: Já s ženou nepovedu

Války, bez urážky tak jen žena

Směla rokovati. Tvůj muž umře.

Služebnícy z hradu větrnicy

Vyvrhněte. Rozkaz vyplnili.

O samotě bez života ležíc

K outrpnosti povzbudila lidu.

Se všech stran sem zabíhali lidé,

Pohlíželi na nevinné dítky,

Na zmatenou ženu, povzdychali,

Otřásali se, a oněměli

Hrůzou. Z mdloby protrhla se žena,

S zdivočenou tváří na zástupy

Zarazyla oči, svět se v peklo,

V ďábly proměnili lidé. Vášně

Zvětřily se v duši zplameněné,

Láska, strach, a vztek a zoufalivost

Proháněly meče do zvadlého

Ulekáním srdce, jako divá

Vstáti, jako mstitelkyně Boží

Ukrutníky potírati chtěla;

Vstala, rozepřela ruce, na lid

Zaměřila ztuhlý, ohlídla se,

Uviděla klesajícý u noh

Děti, popatřila k nebi, Bůh se

Duši milujícý jevil; vztek a

Zdivočené prchly vášně, láska

Vtělila se v srdce, Bůh své dívky

Neopustí, Bůh y v mukách slabé

Duše zmocní, Bůh nás k sobě přijme.

Řekla, usadila k dítkám se, a

V slzy rozplynula, lid s ní splakal.

Slzami se všecky uhasyly

Vášně, žena křehká, bědujícý

Jako holubice sháněla se

Po svém milém lidi prosýc, by se

Smilovavše k rozmilému muži

Vedli ženu. Kyž jen jednou tebe

Vidím, s tebou potěší se srdce!

Ach! má duše touží po životě

Všeho štěstí, s ním se rozloučiti

Hodlá. Lidé! cytli obživuje

Lásky srdce vaše, ustrňte se

Pro svou lásku, pro budoucý štěstí

Nad nešťastnou s dětmi ženou, ach! jen

Na mžik do žaláře, ach! jen na mžik

K duši mého života mne pusťte.

Jako nebes bydlitelka s prosbou

Obrátila oči k nebi, ruce

Přeložila křížem čekajecy,

Duchli Páně vstoupí do vlídného

Srdce pravotného bojovníka:

Truchlivá řeč rozplakala zástup,

Jako k nebešťance upínali

Ruce s pobožností patříc na vzhled

Tichý duše utrýzněné. Strachlín

Nemoha se udržeti, svých y

Vroucých v srdcy umrtviti cytů,

Vstoupil k Blaženě, a ujav dítky

Řekl: Pojď, s svým se rozluč Podivínem.

Žena na dobrého vzhlédnouc muže,

Posle Boží! půjdu s tebou! vyřkla,

Vláčela se s dětmi do žaláře.

V žaláři se postavili; žena

Uviděla rozmilého v poutech,

Do náručí padnouc umrtvěla.

Podivín se lekl, křik dítek protrhl

Nešťastného z užasnutí; jako

Holubinky neviňátka k otcy

Tlačily se, zlíbajíce tvář y

Ruce bědovaly, že své milé

Opustil. Ach! neopouštěj, otče!

Neopouštěj miláčků svých nikdý.

Nikdý neopustím tebe, s tebou

Umru! žena z mdlob se trhnouc slabě

Promluvila. Podivín se zhrozyl

Milenky své; krása pominula,

Zoufání a smrti podoba se

Vyrazyly v tváři zabělavé.

S okem smutným na své dítky, na svou

Drahou ženu hledě muž, ach! má, řekl,

Milá duše! dítky, obraz svůj, bys

Mohla v zrádném opustiti světě?

Matkou buď y otcem neviňátkům.

Dítky ručičkama k matince se

Upínaly křičíc: Neopouštěj

Malých, buď nám matkou. Budu, zlatá

Neviňátka! k srdcy přivinuvši

Zbírala své milé. V tom hlas: Na smrt

Kráčej! zklesla mrtvá, ze žaláře

Vyšel vězeň, pochopové mrtvou

Nesli, Strachlín dítky lidem provedl.

Hluk se zbouřeného lidu rozlíhl,

Ženy spínajíce ruce, pomstu

S nebe na katany volajíce

Rozplakaly zatvrzelé muže,

Rozvětřily vřelce, na Blaženu

Jindy krásy hvězdu, nyní bledou

S těžkým pohlížely srdcem, na mdlé

Dítky upíraly zdivočené

Oči. Bože na nebesých! co se

S tvými vyznávači děje? jak hrom

Hulákaly, Bože! nevidíšli

Ukrutníků práv a šlechetnosti

Nedbajícých? na ně hromy sešli.

Shon rostl lidu, křik se vršil k nebi,

Proklínání otřásalo katy,

Již se rozsápali na pochopy,

Již se k Podivínu tiskli chtíce

Roztrhati pouta; když k nim jako

Slunce z děsných mraků vkročil Václav,

Jakby rázem vymřel lid, křik utichl.

Po zmrtveném užasnutí vzniklo

Radování zblaženého lidu.

Václav kázal, y hned Podivín stál

Na svobodě. Pomnikvas se tlačil

K synu, uzřev děti, ženu, splakal.

Boleslav se žene na Václava,

Proč jsy, bezbožníku, roztrhl pouta?

S hlukem zdivočeným zahřmí. Proto,

Že jest nevinen, že nepravosti

Nepřipustím. Václav mírným hlasem:

Já zde vládnu, služebnícy rozkaz

Splňte! slouhy probodaje okem

Boleslav vyřkl. Nehněte se na krok,

Václav, Bratře! což jsy zapomenul,

Že y tebou vládnu? Boleslav prchl.

Václav s Podivínem bral se k Praze.

Vítej oslavený muži z boje!

Drahomíra bodlavými slovy

Přivítala Boleslava na hrad.

Co se mračíš? násli ženy stříti

Míníš? Nezkameníš hromným okem

Mužných žen; vždyť s babicemi děti

Prchlému se vysmívají pánu.

S posměchem se odvrátivši do hor

Zasýlala nezdárného syna.

Boleslav se pejřil hanbou, hořel

Zlostí, od divoké utekl matky,

Skryl se do samoty; prohlížeje

Svůj čin, zabíraje do potupy

Svůj vtip, jako rozdrážděný kanec

Sápal na sebe se, vylil svůj hněv

Na nevinné tvory, vytrhnuv meč

Sekal stromy, do skaliny svého

Vzteku vrazyl střely, chtěl y bok sy

Probodnouti, posměchuby ušel.

Mířil, stál, vztek zproudil na dobrého

Bratra, jemu vyhrožuje pomstou

Zatřásl smysly, zoufalosti plamen

Rozšlehl na nevinu. Umři! vykřikl,

Povstav plésal zlatý věk sy tvoře.

Zobřiv, svolal na boj bojovníky.

Božena se dověděvši, co se

Děje, všecka vyděšená k svému

Pospíchala manželovi, slovy

Lahodnými se ho dotazujíc:

Milý manželi! kam chvátáš? Na boj!

Odpověděl. Boleslave, ty se

Chystáš na smrt, a se nerozloučiv

Zapomínáš na svou věrnou lásku.

Umři duše! pročby na světě jsy

V truchlivosti vzdychávala, když tě

Život tvého štěstí zavrhuje?

Tys můj život, tys můj svět; jak varný

Milovník jí odpověděl manžel.

Jenom k tobě z lásky chtěl jsem s hradu

Vyklouznouti, abych milce slzy

Uspořil y sobě zarmoucení.

A mne na smrt vydal, povzdychnula

Milujícý žena, Boleslave!

Kdybys do outlého nahlídl srdce,

Viděl cyty vybouřené lásky,

Ani na krok by jsy neodstoupil

Od své věrné ženy. Ach! můj Bože!

Ty se s nepřátely divokými

Honě hledáš dravých vyražení;

Ouzkostí já doma trnu, umru

Lekáními srdce žeroucými.

Toli láska, ženu hořem stříti?

Řekla, na srdce mu padla, ruce

Ovinula o milého muže,

Jakby ani Bůh jich rozdvojiti

Nemohl. Boleslav trhl sebou, zlíbal

Srdce věrné, s zajíkáním mluvil:

Nad svět miluji tě, ty jsy duše

Mého štěstí, pramen cti a slávy;

Pro tě, pro svůj rod jen začnu válku.

Chvátej, neustupný bojovníku,

Chvátej na smrt! děti do otroctví

Svrhni! já tě neopustím, y v smrt

S tebou letím, kde ty zajdeš; matka

S nemluvňátkem zajde. Boleslav, ač

Dravý, slyše řeč své milé ženy,

Roztrhl skálu zůřivosti v srdcy,

Otevřel ho cytům zblažujícý

Lásky, milostence k prsům klesl, a

Tvůj jsem, od tě neupustím, vyřknuv

S šetrností ženu svou v hrad uvedl.

Staň se muž, však opatrně jednej,

V soukromnosti Drahomíra k synu

Promluvila, pochvalujíc, že své

Poslechl ženy. Cožby s vojnou počal?

Václava lid brání, tě se štítí.

Čekej času, však mu neodpouštěj.

Takto Drahomíra rozmlouvala,

Bratra na dobrého bratra dráždíc.