Václav. Zpěv šestý.

Při slavnosti seznali se páni,

Mladíkové zahořeli láskou

Pro vlast, pro milenky růžované.

Jako hvězdy zasvítily panny,

Okrasami těla, ozdobami

Duše zajímaly milovníků

Varných srdce, rozhodnuly štěstí

Pro celičký život rozšafného

Muže. Mezy všemi mladicemi

Nejkrásnější Důbravinka krásy

Převýšila vnadné, jako růže

Převýšuje kvítky, jako měsýc

Hvězdy. Kde kdo, každý zarývaje

Do jímavé krásy oči, tratil

Svobodu a srdce. Z milovníků

Nejvřelejší Šimon v srdcy plamen

Zžírajícý, na rozum rákos

Větrem kolíbavý jak stín chodě

S tvorem rajským, šetře duše hnutí

Bodal střely lásky nehynoucý

Do burného srdce; bez ní neměl

Stání, bez ní nemohl ani mžiku

Býti. Jako anděl krásný láska

Vábila ho k panně, jako mstitel

Přísný odháněla od rozkošné

Kouzedlnice nedotklivá víra.

Pohleděl-li na nevinnost zlatou,

Na domácý tichý, pracovitý

Život, na kynoucý moudrost duše

Vyvýšené, srdce okřálo mu

V těle, oko zasmálo se, duch rostl,

Jakby k nebi prolítnouti mínil.

Vida, jak tvor krásný svého otce

Miluje, a na myšlení zhlíží,

By ho uvodila v skutek, než se

V hlavě zrodí, jak jen v otcy živa

Neví, zdaž co v světě milejšího,

Vzácnějšího? ach! tu vzdychá: Kyžbych,

Krásný tvore! s tebou v blaženosti

Přebývaje starostlivé poznal

Lásky! Patře, jak co anděl s nebe

Mezy květinami chodíc kvítku

Outličkého ostříhává jako

Sestra přívětivá: Cvič se, praví

S srdečností, cvič se, panno vnadná,

V lásce, miluj mne, jak miluješ své

Kvítky. Však když nejkrásnější kvítek

Mezy rozkošnými květinkami

Živý cyt v zpěv vylil lahodivý,

Když y příjemností kouzlujícý

Každá potěšením okřívala

Žíla v člověku, tuť Šimon zvětřiv,

Nemoha se proudu vířícýho

Zmocy, letěl, milostence k nohoum

Padl, a vykřikl: Miluji tě, kráso

Božská! miluji tě jako Boha.

Uchopiv se ruky, trnul, třeštil, mlčel,

Hleděl, skočil, ze zahrady jako

Divoch běžel. Panna s podivením

Na trhlého patřila, až zmizel.

Polem běhaje, a napínaje

K nebi ruce křičel, až se ptácy

Vyděsyli, otřásaly hory:

Bože můj, ó Bože! což jsem činil,

Že jsem pro prach tebe, kráso věčná,

Zradil? A tu pláče naříkal, až

Srdce usedalo, až y duše

Z chatrného bytu vylítnouti

Chtěla; tu se jak červ v prachu svíjel,

Jakby hoden nebyl očí k nebi

Pozdvihnouti. Po všem veta! jiskra

Naděje y zhasla, Hospodin mne

Zavrhl, muky na věky mne budou

Trápit. Co sy počnu? Pukni, srdce

Zrádné; Ty jsy protivnicy Boží

Zamilovalo, tys spasytele

Lásku věčnou zapřelo, tys stín – ach!

Ukrutných slov nepronesla usta.

Zklesl, své řeči lekl se, peklo viděl,

Hrůzou otřásaje sebou ruce

Spial, a Bohu zapřisahal se, že

Vášeň jedovatou zkrotí, Boží

Protivnice milovati nechce.

Jakby s něho spadl svět okřívaje

Klekl, a Bohu poděkoval strážcy,

Že ho z tenat šálivého pekla

Strhnuv, Božím osvěcoval duchem.

Vítězství to netrvalo dlouho,

Strach v dým vplynul, krása rozvinula

Vnady milostivé dívky, těla

Sličnost, duše vyvyšenost jak blesk

S nebe vjely v žíly vybouřené,

Hnaly k srdcy vířícýmu, až se

Hlava mátla, rozum bouří pošel.

Byť svět rozbořil se, byť y peklo

Zplamenilo odpory, muž hrůz se

Neuleknu, s veškerenstvem vkročím

V boj, a vydobudu nejsličnější

Pod nebesy ženu. Ha! co dím? co

Pomatenec konám? Bože můj, ó

Bože! slyšel-li jsy rouhajícý

Slova nezdárného bojovníka?

Slyšels? Msta se sype, stín se černý

S ohnivými meči dere z mraků

Krupovitých, míří na mne, švihá.

Bože! ach! kam uteku? kdo skryje

Neznaboha? Všudy plno ohně,

Všudy děsý hrůza smrtonosná.

Smilování! nechcy, do smrti mé

Nechcy stínu hynoucýho chlap se

Přídržeti. Bože, smilování!

O mé srdce hoří, duch se sklání

Pod švihavým mečem, smrt, ach! smrt mne

Lapá! křičí, běhá horami a

Dolinami, padá bez života.

Zemdlený duch, tělo utejrané

Vzdychá po oddechu, přirozenost

Zmahá zvětřujícý vášně, spíná

Cyty, ukolíbá tělo s duchem

Jako v spaní věčné. Tvrdě usnuv,

Neví, co se v světě, co se v nebi

Děje. Okřáv spaním, v srdcy cyty

Obživuje, duch se budí, sen ho

K požívání vábí rozkošnému.

Na oblace růžovaném plyne

Anděl, šat co sníh a tvář co slunce

Stkví se, jako slavík prozpěvuje:

Proč se, mládenečku, soužíš, sobě

Naříkaje, jakbys Hospodina

Láskou pourazyl ctnostnou? Netrň!

Bůh vlil do srdce cyt nehynoucý

Zplameněné lásky, abys dívku,

Výtvor krásy, moudrosti a ctnosti

Hvězdu z kalin bludu uvedl k chrámu,

Zblažujícý víry, aby obmyv

Škvrny zemské láskou, nebeskými

Okrasami vyperloval duši

Blahorodnou. Praviv na mládence

Kynul; mládenec s ním vkročil v ráj, a

Zočil div. Sad rozkládaje krásy

Rozmanité dychal vůněmi, a

Rozkošemi spíjel nebeskými

Okouzlené duchy. Po kvetoucý

Stráni vybírali andělové

Květiny, a uvíjeli věnce.

Na zelené hoře Důbravinka

Leskla se co hvězda. Pohlížeje

Šimon na ni nemohl s zrostajícý

Krásy odvrátiti očí, nemohl

Na andělské spanilosti smyslů

Vyjevených nasytiti. V tom hlas

Jako zpěvu rozkošného zaslechl

Z porostlého květinami chrámu:

Šťastný mládenče! tys pannu krásnou

Znebesyv, se slávou povyjasnil

Věčnou. Přijmi, horliteli Boží!

Přijmi věnec za odplatu lásky

Tvé a víry neklesavé. Šimon

Plésal, chtěje vyvolenou pannu

Přivinouti k srdcy, strhl se ze sna,

Patřil vůkol, nikdež Důbravinky,

Nikdež přátel Božích nespatřuje;

V zámyslu se tvrdil svém, že anděl

Páně růžový sen rozvinuv, ho

Napomínal, aby milostenku

Za manželku pojav, pravdivému

Bohu zýskal ctitelkyni pevnou.

Zkřídliv nohy, představil se panně.

Krásná panno! Bůh mi káže, já tě

Za manželku volím. Důbravinka

S podivením na mládence hledíc

Praví: Sen tě mámí. Ne sen, Bůh mne

Vede, Bůh mi káže, bych tě, duše

Bludná spasyv do věčného uvedl

Ráje. Což ti Bůh tvůj nevyjevil,

Ptá se s usmíváním Důbravinka,

Jaké nám se příčí rozvaliny?

Ty jsy ctitel Krystův, já se Bohů

Držím starožitných; v manželství jest

Přátelství a lásky zapotřebí.

Kde těch nepřebývá, veta po tě,

Štěstí, veta spokojenosti sladká!

Tybys Křesťan horlil, nenávistby

Zrostla v srdcy nedověrném.

Chtěje k nebi uváděti duši

Bludnou nezvítězylby jsy vřelec

Nad tvrdostí víry vkořeněné

Vychováním starostlivým otce

Rozšafného. Takby záští, rozbroj

Opanoval srdce zvětřené, a

Do propasti bíd vrhl příčná srdce;

Protož ustup, nevěř snům, tvou ženou

Nemohu se státi. Řekla, prchla.

Šimon zkameněl. Jak duch v něm obživl,

Prohlídl, nespatřuje Důbravinky,

Viděl utrhačnou dívkou víru

Pevnou na rozkazy Boží jak sen

Vrtký podvrácenou. Zlý duch v kráse

Rajské kouzlil pomatence, zlý duch

Od pravého Boha odtrhl duši

Lehkou. Vinu hroznou trest y hrozný

Stihne. Ze světa pryč! nechce tváři

Lidské více spatřit, s přátely se

Potěšiti povrchními, vše sen,

Všecko marnost, do pustiny zajde,

Tam svůj pochová věk, tam své tělo

Bujné ztryzniv, zmrtví všetečného

Ducha. Darmo přátelé ho prosýc

Rozkládají poklady a krásu,

Čest a slávu rozkošného světa.

Darmo nutí, aby v milujícých

Lůnu pokání své vyvedl, Boha

Napraveným srdcem smířil; Šimon

Zpírá moudrosti se; neb, byť tělo

Bil, a hladem mořil, umořiti

Vřelý duch se nedá, vidí pannu

Milostnou y v snách, a viděním se

Děsý krásným; prchá z společnosti

Přátel starostlivých do pustiny

Strašné, a y stání nemaje zde

Větrem proskakuje ze snů, hrozným

Stínem pohání se k zoufalosti.

V pustině té bydlel Podivín ctný,

O němž roznášela pověst, že zvěř

Dravá roztrhala něšťastníka.

Otec oplakával rozmilého

Syna na oko, a Boleslav se

Přesvědčiv, že zbůjník bídně pošel,

Živil chatrného Pomnikvasa,

Zatím Podivín se mezy vrchy

Divokými ukryv, byt sy vzdělav,

Trávil v pokojnosti se svým rodem

Život. Žádný z lidí nedotřel se

K poušti lekajícý; Pomnikvas jen

Otec navštěvoval syna časem.

S milými se těšívaje na hlas

Sápavého zapomínal dravce,

S srdečností políboval děti

Krásné jako růže, dobré jako

Neviňátka v nebi. Právě přišel

K roztomilým srdcým, když se Šimon

V poušti plazyl. Blažena a dítky

Spatříc děda pospíchaly jako

Srnky k laskavému starcy, ruce,

Tváři líbaly mu, hladily jej,

Jako matka milujícý hladí

Synka, vypravovaly mu vše, co

Uviděly, čemu od otce se

Naučily, natrhaly květin,

Posázely květinami šat a

Hlavu, ve průvodu zpívajíce,

Vedly k otcy děda, radovánky

Obnovily, když děd dobrý vnuky,

Když děd nevěstu, a syna líbal,

Zalívaje slzami jim tváři,

Srdce věrná k srdcy přitiskuje

Věrnému. Z těch radovánek proudných

Vytrhli je vděční lidé. Otec

S matkou, syn s svou milou přicházeli

Poděkovat osvoboditeli.

Mladík vyšvihl na vysoký strom se,

Suk se zlomiv srazyl odvážlivce.

Ležel jako mrtvý, Podivín sem

Zašel, viděl, mládka na rameno

Vloživ do chaloupky vnesl, a se svou

Ženou jako o milého bratra

Péči veda, nešťastníka zhojil.

Nyní vděčný mládenec se vydal

Na pustinu s rodiči a s milou,

Dobří nemohouce vypraviti

Díků slovy, obraceli oči

K nebi, spiali ruce, modlíce se

K Bohu za milého dobrodince.

Nevěsta co růže klekla na zem,

K ní se vrhl jak k vyvolency Páně

Mládenec, a oba líbajíce

Nohy, líbajíce ruce slzy

Lili, vzdychajíce, až se srdce

Otřásala, až se zasvítily

Horlivostí oči jako hvězdy,

Hrnuli cyt zproudovaný láskou

Varnou. Otče! dobrodinče, mého

Štěstí duše! vyřkli. Bože dobrý!

Žehnej svého posvěcence! prosýc

S vzdycháním a pláčem odcházeli,

Pohlíželi na milého muže,

Požehnali osvoboditele

Svého, a se s hlukem do pustiny

Zabírali. Otec s usmíváním

Na milostné podívání hledě,

Cedil slzu, poděkoval Bohu

Za dobrého syna: Dítky k starcy

Sypaly se, probudily ze snů

K přítomnosti lahodivé děda,

Vyprávěly, čeho outlá srdce,

Čeho láska poskytovala, a

Jako ptácy švihajíce sebou,

Přinášely dárky, odkrývaly

Hračky, květinkami postelouce

Drnek, připravily vonný stánek

Pro milého děda. Dědoušku, rcy,

Zůstanešli s námi? Jáť tě budu

Milovali jako otce, jako

Matku, promluvila Bětolinka,

Při každičkém slově políbila

Rozmilého, pohladila tváři,

Vysypavši vůkol kvítky pěkné

Usmívala na starečka se co

Anděl s nebe, poskočila jako

Srnka, natrhavši nových květin

Vila věnec, posadila slušně

Na šedivou hlavu. Nynís krásný!

Řekla, zatleskala ručičkama,

A se o stařečka ovinula.

Pacholíček Václav podav dědu

Ptáčka pravil: Vezmi, dědoušku, ó

Vezmi ptáčka, ten tě vyrážeti,

Ten ti lahoditi bude vůkol

Lítaje, a prozpěvuje sladké

Písně. Když sy lehneš, pták y zdřímne,

Jak se slunce vzbudí, švihlý ptáček

Probudí se, zazpívá ti, ze sna

Strhne rozmilého k podivení.

Neboť na slunečko pohledneš, a

Vůni z květin dychajícých zdraví

Píti, poslouchati zpěv, a dítky

Milovati budeš, že ti zrána

Připravily radovánky. Proč se

Ptáčku durdíš, nechceš dědouškovi

Sloužit? Nermutiž se, na svobodu

Pustím tebe, abys po stromečku

Lítaje, a svolávaje ptáčky

Prozpěvoval Bohu díky, dědu

Zpěvem potěšoval dobré srdce.

Já mu na pahorku besýdečku

Vystavím, a kvítky rozestelu.

Můj děd zlatý do ni sedne, a vy

Pěkní zpěváčkové přiletíte,

U besýdky sednouce sy zpěvy

Rozmanité pronášeti, duši

Vyrážeti budete, by v světě

Nejkrásnějších použila hodin

Mezy námi. Vyleť, ptáčku, vyleť

K nebi, zavolej sem tovaryšky,

Kouzli v poušti ráj, a lidi oblaž!

Ptáček letí k nebi, děde milý!

Za něj přinesu ti jiný dárek.

Řekl, a zaběhl do pustiny, hned se

Ale vrátiv křičel: Otče, pomoc!

Kanec dáví muže. Otec spěchal,

Za ním hrnuli se ku pomocy

Všickni, uhlídali, jak boj s kancem

Vede muž, jak klesá, Podivín tu,

Za chřtán zvíře lapá, odtrhuje

Od mládence trnoucýho, kanec

Obracý se, rochá, zuby tesá,

Pomstou vyhrožuje, již jsou v sobě.

Matinko! o patř, dí Václav, zvíře

Umdlívá, ráz, dostals dravče! hlavu

Shýbá, rána v bok, pryč táhne, zas se

Staví, zuby cení, otcy hrozý;

Hroz jen, a se kasej, však ty otce

Nevyděsýš, ten ti natře, že již

Na lid nevypadneš. Rozmejšlí se,

Ohlíží, a vzteká; dostals, otec

Za ucho ho praštil, dravec rány

Nedbá, na otce se tlačí, Bože!

Pomoc! otce poráží. O otče,

Schop se, bí, my přispějeme tobě.

Pospíchají, otec skočiv vzhůru,

Všecku srazyv sýlu, jako šipka

Otáčel se, hledě obratností

Zvíře zmejliti, a uchopiti

Z nenadání. Skokem lapiv kance,

Chřtán mu svíral, drávec bránil se, a

Pomnikvas se přihnav, tloukl ho v zad, a

Žena zakřičela, zaplakaly

Děti; kanec kouká, ráz boj rozhodl.

Dítky na mrtvého sedajíce

Prozpěvují jako vítězové,

Pohrávají jako s holubinkou

S rozvzteklencem. Nyní po muži se

Ohlížejí přemoženém, vidí

Mrtvého, a do chaloupky tělo

Vnášejíce doufají, že duch se

Zmocní, člověk sebou pohne, všudy

Přehlížejí rány, zastavují

Krev, a opatrně na zem kladou

Nehybného, pozorují, vidí,

Jak dech v něm se ozývá, a srdce

Začíná běh krve cýtiti, co

Stín se střese, živne duch, a oči

Otvíraje, s hrůzou pohlíží, a

Trne lidi vida, ti ho těší,

O vítězství vypravují, zdraví

Brzké slibujíce mládencovi

Povdychují život do mrtvého.

Podivín ho poznal. Jaký rozdíl,

Prvé kvetoucý co růže, jak

Sosna sylný, smrti podoba teď,

Stařec kost a kůže. Lekl se druha

Mladosti své, skrýval před ním, znaje

Bojácné a vrtké jeho srdce.

Přestal mluviti, a jak krm žena

Přinesla, se stranil, rozmilé své

Požaduje, by ho vyrážela.

Blažena se snažila, by slovy

Laskavými potěšila muže,

Donutila k jídlu. Pošmouřenec

Krmu ani potěšení nechtěl

Přijímati, sebou trhal, jakby

Ďábla zočil. Důbravinka jest to,

Mstitelkyně Boží, zašeptalo

Cosy do divoké plaché duše.

Ta tě honí, ta tě všudy smrtí.

Uteč, straň se lidí! prchal, však mu

Cestu zamezyla lahodivá

Žena. Sedl, a s hrůzou na hrajícý

Dítky, na vážného starce zhlížel.

Do sebe se zavřel, přemejšlel, a

Loupal očima, a rozhazoval

Rukama, by mstitelkyni zahnal

Strašnou. Jakby z vidění se protrhl,

Pamatoval na skutečnost, pátral

Po svém osvoboditeli, ptal se

Po něm. Ach! jej nepřátelé zbili!

Zkřikl a zplakal, až mu poskočilo

Srdce; ulekaným lidem vlasy

Povstávaly, Podivín sám strnuv,

Ozval se mu. Nehořekuj, živ jsem,

Živ ty mezy přátely a Boha

Pravdivého vyznávači. Ztiš se,

Poží pokrmu, a pobuď u nás,

Dokud Bůh ti zdraví nenavrátí.

Praviv u mládence sedl, a stále

Rozmlouvaje, na příhody známé

Dorážeje, k jídlu nutě ani

Na mžik oddechu mu nedal. Šimon

Na hovořivého Podivína

Pohlížeti, za ochranu začal

Děkovati, umlkl, trhl se, děsyl.

Čeho, mládenče! se lekáš? Duchů

Pekelných. My nejsme duchové, my

S tělem, s duší lidé přebýváme

Tady, vyrážíme z trampot tebe.

Šimon bystře Podivína spátrav

Vykřikl: tedys Podivín. O Bože!

Kam jsem upadl? Mezy přátely své,

Kteří tebe milovati budou,

Podivín řekl. Šimon propověděl:

Kterých milovati nesmím, kteří

Do kladby mne strhnou. A tu strachy

Zakryl tváři, muk a smrti nectné

Lekaje se škytal. Bože! jak jsy

Strašný, jak tvá pomsta hrozná co svět

Na mé srdce padá, shlaď mne, spas ho!

Podivín se vřelce dotazoval:

Příteli mé mladosti ty jako

Boleslavli rozjeduje srdce

Přítele snad zradíš, by ho dravec

Mstivý zabil? To-li láska, kterous

Duši lehkou na učení kojil?

Takli v meče, v jed a oheň pro mne

Vletíš, bys mne hájil? Vstaň, jdi, vyzraď

Ukrutníku, že zde s dětmi bydlím.

Umru katem, umře žena, kmet a

Děti semnou; však ty zrádce Bohem

Přísným v ouzkostech se potáceti

Budeš. Vyřkne Bůh, a zapudí tě

Do rozvalin světa, meč tě pomsty

Stíhati, a pronásledovati

Můj stín dnem y nocý vraha bude.

Žena, děti s starcem jako Boží

Poslové se na tě vyřítí, a

Do mdlé duše zkřiknou: Bůh tě stíhá.

Běda! Bůh mne pomstou stíhá, Bůh mé

Srdce meči ohnivými bodá,

Křičel Šimon, že jsem do příbytku

Tvého vkročil, s protivníkem svého

Pána mluvil. Straň se, straň se duchu

Jedem bouře nakvašený, muže

Pokojného straň se! syc Bůh vyšle

Hromy na bezbožnou hlavu, srazý

Neznaboha do propasti věčné.

Takli, tovaryši! soudíš o mně,

Jemuž každý můj krok, můj dech známý?

Kdo se příčí vrchnosti, ten v klatbu,

V trest y Boží padá. Tak zní zákon.

Nebouřil jsem, Šimone! jen outlé

Hájil nevinnosti. Boleslav lid

Obíral a soužil, vladyka mu

Představoval křivdu, vřelý kníže

Šlechetníku hlavu sťal. Tu povstav

Boleslava pamatoval jsem, že

Otcem knížetem jsa, jako otec

S poddanými jednat má. Vztek projel

Žíly jeho, y mne zavražditi

Mínil, šlechetnícy obhájivše

Skryli druha; kníže zuřil, darmo

Za mne přátelé se přimlouvali,

Darmo Václav blahorodný vkročil

O smír; vášeň zuzdiv, v soukromí se

Zapřisahal, že mně neodpustí.

Bych y sebe, bych y rod a otce

Zachoval, jsem do pustiny zašel.

Bůh mne hájil! chcešli ty mne zbíti?

Blažena a s dítkami děd ruce

Obrátili k Šimonovi, by co

K Bohu mluvíc, vyprosyli život

Rozmilého otce od mládence.

Žena promluvila: Podivín se

Pustiv v nebezpečenství, tě vytrhl

Z klepet smrti, a ty, nevděčníku!

Chceš zbít osvoboditele svého?

Ty se Bohem pravým chlubíš; Bůh jest

Láska, a ty prach a stín chceš hlavu

Šedivou a moudrou stíti? Patři

Na nevinné dítky, na sklíčenou

Ženu! což jsme zavinili, že nám

Smrtí vyhrožuješ? Andělé se

Usmívají na nevinu zlatou,

Bůh své vyvolené živí, Bůh jich

Na pustině mezy dravou zvěří

Hájí; pokroč dravče, z pekla, vyrvi

Ze samoty děti, sepni nás, a

Na popravu vyveď! Bůh živ, Bůh křivd

Mstitel srazý s oslavy tě v necti

Propast, já mdlá žena po smrti mé

Jako mstitelkyně Boží zrádce

Horami a dolinami, městem,

Polem ve dne v nocy stíhati, a

Hanbu vyobrazovati budu

Tvou, až mých se zděsyv pohrůžek, své

Smysly ztrativ, otrok vášní v řeku

Skočíš. Takto vyhrožováními

Dorážela na trhlého vřelce;

Již zas prosbami a lichocením

Srdcem hnouti, k outrpnosti duše

Divé povzbuditi umínila.

Jako otrokyně po zemi se plazýc

K nohoum, vylívala slzy, k srdcy

Mluvíc pronášela vše, co láska,

Vše co Bůh kladl v usta, slova jak med

Sladká, jak meč vnitřnost pronikavá

Vyplynula z duše zkřižované,

Oči jako hvězdy jiskřícý a

Ruce jako k vznešenému Bohu

Spiaté, vzdychání a mdloby ženy

Rozkošné co střely s nebe srdce

Proháněly jako skála tvrdé;

Dítky s sepiatýma ručičkama

Jako modlícý se za milého

Otce, stařec stiskujícý ruce

Divokého mládka trhli duší,

Že zklesl přisahaje Bohu: Slyš mne,

Bože, soudce přísný! nevyzradím

Podivína, nepohnu se z pouště.

Jak to vyřknul, skála se srdce mu

Spadla, oddechnuv sy, povyjasnil

Čelo, s příjemností na nevinné

Dítky, na rozkošnou ženu zhlížel;

Upamatoval se na radosti,

Kterých na učení s Podivínem

V lůnu venkovského ticha užil.

Klekl, a poděkoval Bohu strážcy

Za podporu v pomatení smyslů,

Podivína k srdcy přivinul, a

Pohrávaje s dětmi, prozpěvuje

S nimi vrhl se v sladké radovánky.

Okřáv na těle y na své duši

U laskavých lidí, ustanovil,

Že se do pustiny hrubší pustí,

Aby o samotě slouže Bohu,

Viny smazav lásku Páně zýskal.

S tváří smutnou rozloučil se, nechtě

V nocy burné posečkati v spolku.

Když nic nabízení, když nic prosby

Neprospěly, řekla žena: K nebi

Vzhlédni! mrak se sstahuje, a bouřkou

Hrozý světu. Snadbys v krupobití

Pustinami kráčel, nevěda kam

Před nehodou skrýti hlavy? Bůh mi

Káže, hlas to Páně! řekl, a vyběhl.

Lesem bloudě srdce potvornými

Myšlinkami křižovati začal.

Již se bouře přiblížila, vicher

Klátě stoletými stromy ze skal

Vyvracoval sosny, tma své hrůzy

Vysypala, blesk se protrhl, ozval

Hrom, až země zatřásla se strachem,

Plameniny v nebi, na zemi tma

Jako v hrobě vystrašily duši

Odvážlivcy. Šimon pomstu Boží

Před očima vida, slyše hromy

Ztřepujícý skály, zkřikl: tys zrádce

Boží! tys y poškvrnil své duše

Podivínem. Řekl, v tom blesk a hrom třískl

Před nohy mu, upadl, omdlel, vstal, a

Probíhaje křičel: Bůh tím rázem

Pravdu ztvrdil. Nebe otevřené,

Hromů bícých neustavné třesky

Omámily každý tvor. Soud, vzdechl, ach i

Poslední soud! Hospodina všudy

Plno; kam se skryji? Smilování!

Klekl, a modliti se začal. Kroupy

Zdrcujícý stromy sesypaly

Střely na hlavu mu, mdlobou upadl.

Kroupy praštěly, a déšť se spouštěl,

Přívalové po zemi se hnali,

V proudu plovaje se zpíral, jakby

Čertové ho do rozvalin pekla

Zanášeli. Bouře tichla, blesk a

Hromy z daleka se ozývaly,

Vicher skryv se, upokojil les, jen

Proudní průvalové s skalin v touň se

Bezednivou skácejíce jako

Hromů třesky umrtvily sluchy.

Přijda k sobě, jakby zaslechl hlas: Kde

Podivín? se z hrůzy protrhl k nové

Hrůze. Hřmícý hlas to Boleslavův.

Již ho pochopové zatáčejí

Řinkajíce pouty; straní se jim,

Jako vítr upaluje, stojí

Vida rozkacenou s mečem ženu.

Blažena to, ukazuje muže

Pouty sepatého, za ní dítky

S lomícýma ručičkama, stařec

Strachem mroucý. Umři, nevěrníče!

Umři, jak muž umřel. Vyřkla, zem y

Nebe na mstu volajícý žena.

Šimon utíkal, a do jeskyně

Vrazyl, na zem suchou padl, mdlel, usnul.

Jako mrtvý spal, sen nevybouřil

Polekaných smyslů. Až se tělo

Utužilo, zmocněl duch, krev vřelá,

Běhajícý v žilách, dorážela

K srdcy oddechlému; teprv hlava

Tvořiti sny, vyváděti ráje

Začínala. Cosy příjemného

Válo ku mládency, vůněmi se

Přeplňoval kraj, krev bujněla, a

Rozšlehala mocné v srdcy ohně.

Pod širokým ležel dubem, z sadu

Vycházela Důbravinka s věncy

Růžovými, k rozmilému hlavu

Poklonivši políbala tváři.

Jako růže krásná růžovými

Pouty upínala nohy; ze sna

Mládenec se protrhuje, na svou

Milostenku hledě vstáti chce, a

Pouta zabraňují, o svobodu

Prosý, panna přislibuje, slibli

Věčné lásky před Bohem jí vyřkne.

Šimon přisahá, a Důbravinka

Rozvázavši nohy, přitiskuje

Rozmilého k srdcy, v zpěvu vede

K městu, odkrývá mu poklady a

Rozkoše a slávu. Tam, dí, budem

Šťastní. Šimon hrozý města se, a

Pustinu sy blaženosti sýdlo

Volí. Důbravinka trhá sebou

Mračíc čelo, prstem hrozýc rce: Tys

S bezbožníkem vešel v spolek, a mne

Jak on Boleslava ošáliti

Míníš. Kráčej semnou k městu, a tam

Požívaje blaženosti plésej,

Neb zde s dravcy přebývej, a Bohů

Mstitelkyně poznej. Řekla, však tím

Nezvyklala muže; z milostenky

Dračice se vytvořila, k městu

Táhla nevěrníka, ještěry a

Hady za své společníky vzavši

Rozbodala srdce milencovi.

Prudkou bolestí a namáháním

Skočiv ze sna běžel, jakby v skutku

Pekelnícy nešťastného hnali,

Křičel, až hlas odrazyvše skály

Rozvětřily hřmoty, rozčtveřily

Strachy. Ouzkostí jsa bodán, ducha

Popadnouti nemoha zběhl v pole,

A tu na lid vrazyl. Střeštěnce se

Uchopivše vyptávali lidé:

Co se děje? Kdo ho z lesa honí?

Dračice mne, vzdychá, od mrzkého

Podivína odhánějí; ty mne

K městu nutí. S užasnutím slyší

Řeč, a nešťastného těšíc vedou.

Bohdal s nimi scházý se, a zvěděv,

Co se přihodilo, ku knížeti

Mládka zmateného vyprovázý.

Boleslav se zprávou povýšuje

K nebi, Drahomíra do náručí

Padá synu vznešenému, líbá

Rozpálené tváři, tiskne k srdcy

Bouřivému srdce burné, slávu

Vytvořuje v budoucnosti jasnou,

Skáče radostí, a cyty varné

Vyhrnuje z trnoucýho srdce:

Pospěš, šťastný Boleslave! pospěš

K činu, Bohové ti připravují

Slávu nevypravnou, bohové ti

Poskytují příležitosti, bys

Jak muž jednal. Potři Podivína,

Než se Václav o milého pádu

Doví. Jak se milouškovi srdce

Láskou třásti, srdce hrůzou mříti

Bude, až mu řeknou: Podivín živ,

Podivín y mrtvý. Pravíc k činům

Boleslava roznítila prudkým.

Zatím Bohdal nejlítější způrce

Podivínův Šimonovi hory,

Doly přislibuje, rozkoší a

Poklady a slávou duši lehkou

Zajímaje hleděl vyzvěděti,

Kdeby buřič Podivín se ukryl.

Šimon, jakby Podivína neznal,

Přetvařuje duši ani slova

Nepromluvil o něm, vymlouvaje

Mdlobou se, chtěl pospíchati domů.

Drábové mu zabránili, jídla

Přinášeli služebnícy, Bohdal

Mládenečka šlechetného k jídlu

Nutil, aby těla posylnil y

Duše knížecými lahůdkami.

Šimon zpíral se, a Bohdal prosyl,

Až v tom kníže do světnice vešel.

Hrůzou Šimon zkostl, hrom svědomí v něj

Vrazyl. Kníže s okem zamračeným

Kázal: Rcy, kde Podivín? Chtě Šimon

Podivína hájiti, y pánu

Vyhověti, na kolena padl, a

Řekl, by nemožnosti nepožádal.

Kníže hřměl: Buď mlč, a umři, nebo

Mluv, a kníže na svobodu kráčej.

Nemohu, ach! nesmím vyzraditi

Pane slavný! Podivína tobě,

Na celém se těle třesa pronesl

Šimon, slib mi zavřel usta, Bůh mi

Stálost káže. Podivín a s dětmi

Žena prosbami a zaklínáním

Jako střely Boží na mé srdce

Doráželi, abych nevyjevil

Skrejše tobě. Slíbiv potvrzoval

Bohem jsem, že raději se v pekle

Smažit budu, nežbych víru zradil.

Přestaň na mne pane, hnáti, syce

Boha na se ozbrojíš. Snad války

Pro člověka s Bohem nepovedeš?

Mladík mluvil trnoucými slovy

Mysle Bohem zastrašiti pána.

Kníže kynul, pochopové jali

Mládka, rozkládali pochodně, a

Rozbírali nástroje, již oheň

Syčel, třpytily se meče, smrt své

Rozeslala hrůzy, již y šaty

Roztrhavše s těla, počínali

S pochodněmi blížiti se k němu.

Šimon vida smrt, vyřkl: svoboda mu

Za odplatu. Bohdal chvátal na poušť.

Podivín se se svou milou, s svými

Neviňátky obíraje na svět

Zrádný nezpomínal; otec domů,

Šimon z paměti mu zašel. Krásný

Den, zpěv ptactva vyvábily duše

Šťastné do zahrady, na nebesa

Pohlížeje, k svým se obracuje

Milým blaženosti v srdcy cýtil

Nejčistější. Z lůna rozkoše ho

Nepřátelé strhli; dítky zkostly,

Žena umrtvěla. Podivín se

Na miláčky ohlížeje pouty

Spatý jako zlosyn s dráby kráčel,

Cestou Šimon s ním se potkal. Jakby

Peklo všecky vysypalo hrůzy,

Vyděsyl se, schopil, na pustinu

Běžel, tady ženu mrtvou, děti

Skryté spatřil, zkřikl, a v zoufání prchl.