Václav. Zpěv třetí.

Vojmír s rozbrojníky do Kouříma

Zašel. Právě Radoslav zde se vším

Městem slavil Milady své vnadné

Dcery s Břetislavem hlučnou svatbu.

Hry a hody obživily lidnou

Krajinu, a znadějily vřelé

Hlavy nejistotou třených mužů.

Jakoby z nich skály veškerého

Světa spadly, jakby na mžiknutí

Zlaté hrady do povětří, štěstí

Květné v lůno utišených lidí

Vystoupily, Bohové se na své

Vyvolence usmívali; takto

Zjevnou nebešťanů přízní, šťastných

Lidí pronikavou veselostí

Vyobřivše divy prováděli

V podmaněné vlasti, lid y páni,

Zem y nebe kořili se mužům.

Již nic odvážencům nemožného.

Bez průtahu k dvoru pospíšivše,

Vyjevivše pronásledování

Znádherněných Křesťanů co k Bohu

K knížeti se utíkají, nebes

Syna rozmilého posvěcují

Za mstitele svých a Bohů věčných.

Radoslav se usmívaje praví

K dvořenínům: Dobrá novina, a

Káže, Pražanéby radovánek

S nimi použili. Radosti se

Výší hluk, a muž y stařec spiti

Jsouce sladkou nadějí již v duchu

Rozdělují v rodiny své poklad,

Vybírají růžované krásy,

Ujímají zlatem vypínavé

Doliny a hory s stoletými

Duby sobě věčníc. Kníže obraz

Božství zhlíží v rozšířené kraje,

Usmívá se, veselosti skončiv

Rad svých do hromady povolává.

Zde se, skrývaje své zámysly, a

Jako v pochybnosti kolíbaje,

Zkušených rad táže: K jaké straně

Přirazyti, pokojeli, čili

Zmatenice má se uchopiti?

Zemané a kněží na rozpacých

Vidouc Radoslava zkameněli.

Chlubné naděje co stíny v páry

Rozplynuly, na zkaleném nebi

Bouře záhuby se stahovala,

Hromové se smrtí ozbrojili

Na zástupce Bohů; po všem veta!

Z uleknutí morných Damoslav se

Povytrhnuv, klekal, ruce napínaje

Ku knížeti, prosyl, by se kněží

Zhanobených, Bohů oloupených

Ujav národ v zahynutí spasyl.

Bohové tě za mstitele, synu

Boží, světí. Pražan nedočkavý

Trne, tvářli zblažujícý spatří

Slavného pána, aby jak hrom

Na Křesťany vrazyv jedným rázem

Novotáře zmařil. Povstaň, pokyň!

Pokynutím Bohy vysvobodíš.

K čemu zapotřebí naší zbraně,

Na svou mocli kněží spoleháte?

Pravil Václavíček dvořský blázen.

Hrdinové kyňte, skály shrknou,

Hrady zboří se, a zástupové

Zničí. Vítězové protáhnete

Povolnými služebníky k Praze,

Bohům zachovaným a y sobě

Vystavíte chrámy. Praviv smích sy

Z vychloubavých kněží strhl. Y starcy

Byliby se rozesmáli, kdyby

Nebyl prchlý Břetislav v řeč skočil:

Blázne! při radostech šaškuj, v radě

Slova mužům popřej. Opatrní

Muži přistupují k vojně rychlé,

Y já s Bohy prohlašuji vojnu.

Kdož ti, muži, brání? táhni na boj!

Propověděl směšně Václavíček,

Já se u rozkošné milostenky

Usadím, a na rozkvetajícý

Krásu patře, mrakli v pohledu se

Usmívavém stahovati počne,

Řeknu: Co ti, růže milostivá!

Bílí tváři? Žel-li duši sladkou

Kormoutí, že muž se milý na smrt

Házý? Netrň, outlé srdce! Chytrý

Hrdina v byt smrti nezaběhne.

Uvidí-li mečů lesk, a protivníků

Stíhajícých vzteky, rozpomene

Rek se na růžovou krásu, vzdechne

Na sladivá usta, na rozkoše

Zblažujícý, jako střela prchnuv

Smrti, k vábné uková se milce.

Takto blázen vynikaje v radě

Nad vladyky moudrostí chtěl kníže

Ku pokoji přivinouti, když dnes

Prvně vládař opovrhnuv bláznem

Myšlení své pronesl: Prahu zbořiv

Nedospělé kníže v lomy hodím.

Utichl. Rady skláněli své hlavy

Divíce se slovům přehluboké

Moudrosti a sýly. Václavíček

Jen se posmívaje statečnosti

Plaché prozpěvoval o hrdinství

Nedostíhlém písně, obrazoval

Skoky zpitomělých poběhlíků,

Čest a slávu unáhlených chlapů.

Zralý chytrák knížetem co míčem

Pohrávaje v sněmu srážel rady

Nedozrálé moudrých hlav, a doma

Veselosti nenadálým vtipem

Vršil. Chtěl-li ku knížeti s prosbou

Dorazyti pán, neb žena lásky

Zýskati sy mocné; otvírali

Branou důvtipného blázna cestu

Ku knížecý moudrosti, a v chrámu

Rozkošnosti utišení došli.

Jakého tu divu dnes, že bláznu

Radoslav se příčí, myslí, jako

Skála myšlení y svého hájí.

Msta a závist vytvořujíc div ten,

Radoslava na mžik vyobřila.

Slýchalť o mladistvém Václavovi

Lahodivou pověst, s obdivením

Zhlížel, že lid o něm nevyvodí

Slova. Honívaje zočil zvěř co

Dravce bůjnou, jako na nebesých

Hvězdy hojnou. Ta se procházela

Na svobodě po oboře Pražské.

Lovec namlsaný hořívaje

Dychtivostí, rádby překročil y

Meze svého panství, kdyby strach mu

Do svědomí třícých nehnal šípů.

Nyní vhodné příležitosti mu

Poskytuje nebe, ráj se s zvěří

Otvírá, a rozkoš rozsypává

Nevypravné veselosti ze svých

Čarodějných stanů. Sláva jasné

Budoucnosti otvírajíc průchod

Do věčnosti korunuje věncem

Neuvadlým prostitele Bohů,

Zástupníka lidí; zem y nebe

Krásý vítěze, a srdce šíříc

Do výsostí nedostíhlých tvornou

Vyprovázý hlavu. Trůn se perlí

Na růžové pláni, slunce pocty

Hoří, zpěvové se zbožňujícý

Rozlíhají; Václav poklekaje

Otrok líbá poručníku nohy,

Zalívaje zemi slzami co

Žena prosý o svůj nahý život,

Radoslav se mračí, kyne, chlap mře.

Zhrdnuv podíváním lichotivým

Kázal boj, a boj se připravoval.

Pověst rychlá do leknuté Prahy

Přinášela zprávu, jak se k boji

Nepřátelé mstiví vypravují.

Slyše Václav pověst propověděl:

Tedy brániti se budem. A hned

K vojně chystaje se Čechy mužil.

Všudy jsa, a všecko přehlížeje

Sýlil duchy národu, a rámě

Zoceloval. Pán y sprostý jedna

Duše, jedna vůle pohleděvše

Na vévodu, s statečnými syny

Zbrojili se, ulekaným srdce

Dodávajíc. Panstvo s potěšením

Na mužnost a rychlost svého vůdce

Patříc zahořelo vážností a

Láskou pro vévodu vznešeného.

Ráz ho sýly víc, než moudrosti a

Lásky duch, v jho poslušnosti zpoutal.

V Boleslavi obživnuly plesy.

Praha v nebezpečenství a kníže

Kolíbavé v zmatku. Kdo se, synu!

Zpříčí tobě? Jen se vypínejte

Plazytelé rouhajícý, s Bohy,

S matkou válku veďte. Perun hřmí, a

Kam se mžikem děly zmužilosti?

Moly potřel Bůh, trůn stkví se muži.

Pronášela bujná Drahomíra

Čekajícý, brzy-li se vojsko

Rozprchnuvši Boleslava zvýší.

Mylné náděje a radovánek

Plachých podvrátila skutečnosti

Bystrost. Pražané se zmohli, vtrhli

Na osudné pole; na Václava

Hledíc prováděli divy, ani

Práce, ani nemocy a hlad a

Parno mocných nesnížily duchů.

S nejpřednějším setkali se plukem.

Břetislav je zhlídl, a kynul k divům.

Jakého tu radování, že se

Vítězstvími zastkví u potomstva.

Václavíček svědek nevypravných

Činů kráčel s Břetislavem k boji.

Kázal, začala se půtka. Mladík

Napomínal k rozvětření, nežli

Ulekaný Čech se zplaší. Stojí

Pražan. Václav s hor se vyhrnuje,

K předu Hovora se tiskne, rány

Naň se sypou; Pražan zuří, hrůza

Pojímá lid nepřátelský; smělý

Prchl duch, zkamenělost ráží oudy.

Zástup skládá zbraň, a Břetislav se

S Václavíčkem vede do vězení.

Václav chodě po bojišti, zbité

S raněnými přehlížeje slzy

Vycedil, a vzdychl, až srdce těsné

Pukalo: O pejcho lidohubná!

Což krev vylitá, což naříkání

Žen a dětí, otců zoufání a

Matek prosby o mstu prospějí ti

V zemi roztrhané? Hospodine

Dobrotivý! zachovej svých dětí!

Nechcy, pro celý svět nechcy krve

Vylívati drahé? Nevinnosti

Svatá! upokoj se, sám se vydám

V boj, bych chránil tebe. Řekl a jako

Anděl s zemdlenými nakládaje

Hovorovi rány vázal, srdce

Mladíkovo k Božství zdvihl, když skutky

Jeho pochvalami ověčňoval.

Když se tyto věcy na bojišti

Děly, přikvapila zpráva: Václav

V bitvě padl. Hned na tisýce ran jak

Hromů zdrcujícých roztřepilo

Srdce zkamenělých lidí. Praha

Obraz smutku rozvětřila nářky.

Ach! můj otec! kdo mých zastane se

Dítek? Kdo mé v ouzku nevinnosti

Přiochrání? rozlíhali městem

Hlasové se, přebíhali venku.

Jáť jsem pro manžela naříkala

Svého na hřbitově, svět y nebe

Na mne zanevřely; svou smrt vidouc,

Bůh mne opustil, jsem bědovala.

Neopustil, slyším hlas, a zočím

Spanilého muže, ten mne těší,

Ten mne živí, se světem y Bohem

Míří. Ach! můj anděl do věčnosti

Přešel; kdo se zavržené ujme?

Žena vzdychala, a mdlobou klesla.

Ženo vyspělá! ty hořekuješ,

Což my ubožátka máme činit

Na syrobě? Otec jediný nám

Umřel, y my opuštěncy zemřem.

Jako lazarové leželi jsme

Na sylnicy, lidé kráčejíce

Vůkol zaslechali pláč, a patříc

Na trnoucý děti pominuli

Nás, jen otec všeho národu, jen

Posel Boží nepominul mroucých

Neviňátek, neoslyšel hlasu

Chudoby a sníženosti, jako

Bratří uzdravoval, choval nás, a

K Bohu vedl. Kdo k mdlým se skloní dětem,

Srdce posylní, a duše zvýší?

Naděje ach! osyřeným zhasla,

Štědré ruce klesly, oči vlídné

Zavřely se, usta lahodivá

Na věky, ach! pro svět oněměla.

Vojtěch tak a Václav, outlé dítky

Škytajíce bolestí, svých rukou

K nebi pozdvihovali, by Bůh jim

Anděla a otce z mrtvých vzkřísyl.

Křesťané jak dítky bědujíce,

Kněží, sprostí sem se sešli, zde své

Pronášeli cyty, tvořili sy

V burné budoucnosti vítězství a

Plesy protivníků zobrujícých,

Hrůzy muk a zoufání a smrti

Věrných svému Krystu posvěcenců.

Strach rostl, křik a pláče k nebesům se

Rozbíhaly, důl y vrch se třásly.

Právě v tomto vybouření vedli

Jaté nepřátely. Jak je ženy

Zhlídly, jako dračice se shlukly

Pomstit velitele milostného.

Oči jiskřily jim vztekem, čela

Mračila se pomstou, po krvi se

Třásly ruce, již již hulákajíc

Roztrhati chtěli muže, že jim

Panovníka zbili. Zvítězyl, a

Zdráv jest Václav, provolali strážní.

Zvítězyl a zdráv jest! opětujíc

Ženy vydobyly z hrobu radost.

V plésání a zpěvu provázely

Břetislava s lidem do žaláře.

Břetislav co žena na řetězy

Pohledaje, hrůzou ztrnuv vzdychl: Ach!

Duše milovaná! kam mne žádost

Z lůna cti a blaženosti strhla?

Do rozkoše, vykřikl Václavíček,

Povstaň, oslavený hrdino, a

Plésej vzhledna na zvěčněné činy,

Slávy chrám a rozkošnosti sady!

Národové se ti koří, písně

Zbožňujícý prozpěvují mocní

Duchové, a krásy nevídané

Přiletují s věncy, by tě, květe

Cti a rozkoše a lásky, v ráji

Usadily věčném. Co to vidím?

Ty-li zamračeně jako dítě

Nepodárné vrtkavého štěstí

Věsýš hlavu? Tváři pokropuješ

Slzami, a pouty řechtáš, jakbys

Duši z těla vyděsyti mínil?

Naděje-li zklamala tvé smysly?

Růžoví-li snové prchli v dým, a

Skutečnost tě trpkou naučila

Pravdu znáti? Bůh-lis? čili člověk?

Sláva, smrt-li milostníka zlíbá?

Smrt nám před očima lítá, a ty

U věčnosti zátočiny smíchem

Svůj čas maříš? smutný Břetislav dí.

Snadbych plakal, stoje u věčnosti

Moře? Václavíček odpovídal;

Dnes-li umru, nebudu se zejtra

Chystat k smrti, dnes-li ucýtím muk,

Nezazpívám zejtra sobě. Snadno

Oželím, co ztratím; ale ty se

Z rozkošného sýdla, od milostné

Ženy, od pokladů do pustiny

Tmavé zabereš, a k stínům složíš

Marným. Zde jsy plésal, tam sy vzdychej.

Řekl, a Břetislav se v slzy rozliv,

Volal na spanilou ženu, na hry

Veselého věku, na rozkoše

Lásky, lomil rukama, a skříval.

Václavíček do zpěvu se spustiv

Mladíkovi do svědomí hřměl, že

Nechtě hlasu poslechnouti zralé

Moudrosti co chrt se po slepícým

Stínu slávy, bohatství a vlády

Honě, střely neštěstí a smrti

Na sebe a milou ženu zostřil,

Otroctví kruh na veškeren národ,

Krupobití nesnáz na kvetoucý

Svalil zem, a hanbu svou a lidu

Utrýzněného proklínání zvěčnil.

Tuť se svědomí zlé na zmatence

Obořilo. Běda! vykřikl, padl, a

Bez rozumu po zemi se plazyl.

Václav v táboře své starší svolav

Vyjevil, že nepřipustí, by se

Nevinná krev prolívala, kraje

Pohubily. Posla vyvolil, a

Mluvil k němu: Dojdi ku knížeti

Kouřímskému, vyřiď jménem mým: Proč

Kníže vyhrožuješ s vojskem, nás y

Naše krajiny že zkazýš? Což, rcy,

Provinili starcy, což mdlé ženy

S dítkami, že mají nectně sjíti?

Nevinně-li lidé trpí, tvé-li

Srdce žádá cti a vlády, slavný

Bojovníku, zachraň lidu, ušetř

Země kvetoucý, a s panovníkem

Pražským v půtku vstup, kdo vítěz, vládni

Kouřímem y Prahou. Václav řekl, a

Posel kvapil k nepříteli, kde strach

Rozbil trůn, co Břetislav s svým vojskem

Do otroctví zklesl. V dým rozvětřila

Moc se, sláva zakalivši tváří

Pouty pohrozyla nádherníkům.

Kníže vzdychal lomě rukama: O

Vraťte Bohové mi zetě, vraťte!

Zasedl v kout, a naříkaje jako

Nedotklivá žena vlasy s hlavy

Trhal, třásl se ouzkostí, a stínu

Lekal, zdali stín y nevyhrne

Hrozýcýho slabým protivníka?

V tom tu posel Pražský. Y hned všickni

Zaplésali, y hned všickni: Díky,

Bohové, že Václava jste zmátli,

Mluvíc, ku knížeti s radostí se

Hnali. Sláva tobě, nepříteli

Záhuba! co hrom věž zdrcujícý

Hřměli. Havrán klekl, a pravil směle:

Kráčej v boj, Bůh posvěcuje tebe

K činům nesmrtedlným. Ty svět zmůžeš!

Kníže přijal souboj, přisahal, že

Smlouvy svatosvatě šetřit bude.

K boji vtrhli; vojsko s dychtivostí

Pohlíželo, koho štěstí zvýší,

Koho nehoda se chopí. Strach a

Naděje se v duše usadily,

Oči buďto jiskřily, neb hasly.

Václav vyjev, očí k nebi pozdvihl:

Bože! ty mé srdce znáš, chraň lidu

Nevinného! praviv k boji spěchal;

Kůň jak vítr vyskakuje hlavou

Házel, potkovami jiskřil, stál, a

Kořisti své hledal. Radoslav se

Prodrav čelem, pohrdaje světem

Bohů posvěcenec v podnebesý

Duchem proletoval, nepřítele

Třel, a národ smělý v pouta koval.

Z blesku větrného protrhnuv se

K zemi, spatřil Václava, an tichou

Tváří na knížete hledí, na smrt

Jako na hru postupuje, zkostl, a

Hrůzou duši zbil. Co odsouzenec

Z omámení zhlíží, plamení svou

Mysli, vidí, jak se nebešťané

K Václavovi přirážejí, zočí

Blesky, slyší hlasy jako hromy,

Václav meče dobývá, a anděl

Hrozý zaslepency. Radoslav se

Děsý, padá s koně, kleká, Bůh tvůj

Zvítězyl, dí, y se podrobuje.

Tuť hluk z obou stran se rozlíhá, a

Václavovi společnícy Bohu

Děkujíce vyhlašují svého

Velitele do nebeských končin,

Prozpěvují o vítězství slavném,

O dobrotě v světě neslýchané.

Protivnícy zkleslí žehrajíce

Na vévodu svého tím se těší,

Hrom že pomsty zbitých nezachvátí.

Pohané však na Pražany hany

Slívajíce, Radoslava muže

Nezdárného pohrůžkami bohů

Uražených zděsujíce jako

Sovy utíkají do pustiny

Skrýt se, životů by uchránili.

Václav pozdvihuje s přívětivou

Tváří Radoslava trnoucýho

Z prachu, žádá, by ho doprovodil

K Praze v sýdlo pokoje a lásky.

Starší rozkazují přemoženým,

Aby odloživše zbraně táhli

Domů, a zde v tichosti své půdy

Vzdělajíce o rodiny bděli.

Veškeren lid s potěšením slyše

Rozkaz, zahazuje zbraně, kvapí

K domovu, a nepřítele svého

Jako Boha strážce oslavuje.

Ku Praze se Václav s vojskem blížil,

Praha vyhrnula plésajícý

Obyvatelé, a mládency a

Panny, zbor žen a dětí, starců

Trnoucých a zpívajícých kněží

Zástupové obklíčili kníže

Vítězné, a chytali se šatů,

Chytali se rukou, vycedili

Slzy nemohouce vytržením

Pronášeti varných cytů, srdcým

Uleviti burným. Vida kníže

Národ svůj, a patře s srdečností

Na kynoucý štěstí dobrých duší

Zplésal v srdcy, kráčel v chrám a Bohu

Vzdával díky za vítězství čisté.

Radovánky slavily se v Praze,

V Kouřímě však smutek opanoval

Hrdý dvůr. Jak zpráva zdrcujícý

Dorazyla k srdcým outlých žen, hned

Uleknutím matka s dcerou mdlely.

Služebnice vyděšené lomíc

Rukama a pláčem k outrpnosti

Vzbuzujíce zkamenělé srdce,

Vybouřily všecken hrad. Křik a shon a

Pomáhání ochotného zboru

Probudily kněžnu z mdlob; co trhlá

Miláda se podívala na své

Věrné služky, na své bojovníky,

Přehlížela řady zástupu, a

Nespatřivši vyvolence svého,

Škytla, jakby duše vyletěla.

Služky přiskočily k ní, a křísýc

Milou paní plakaly, a srdce

Usedalo jim, až slzami a

Křikem duše znova v život vešla.

Na rozmilé pohleděvši oči

Jako bez života zarazyla

V bědujícý, ani cytu, ani

Slova nejevila, stála, klesla.

Darmo dělíc srdce s poručnicý

Milovanou vystavěly hvězdu

Naděje a potěšení v tiché

Budoucnosti, darmo přisahaly,

Že květ krásy, cti a vznešenosti,

Že muž nad svět dražší zblahoslaví

Milostenku přítomností sladkou;

Kněžna vzdychnouc ani utišení

Stínu nespatřujíc zarývala

Meče bolesti, a zoufání jed

Rozlívala v srdce zkřižované.

Bouře stahovala mraky krupné

Nad zmatenou hlavou, kat – ó Bože!

Kat – můj milý! vyřkla, kat se blíží,

S milým zvrátí život, čest a duši,

S milým v plameniny pekla shrkne.

Ach! jak mední snové lahodili

Cytlivému srdcy, když se květy

Rozkoše a krásy rozvíjely,

Když muž zrakem čarodějným v ráj vedl

Z motanice zemské milovnicy.

Nyní zmizel muž, s ním čest y život.

Matka Budislava okřívajíc

Po milé se ohlížela dceři,

Spatříc strach a zoufání své duše

Zblažujícý jako dračice sy

Počínala, na mstu poprosyla

Bohů, na mstu povolala mužů;

Však lid s Bohy nehrnul se k pomstě,

Neujal se potlačených srdcý.

Pláč tu, rukou lomení a lidu

Proklínání z ust se rozlíhaly

Rozpěněných, až se třáslo

Veškerenstvo. Hlukem zbudila se

Miláda. Kdes, vyvolený srdce

Mého? Proč se milovnice straníš?

K věrné duši z víru ukrutenství

Nezaletíš? Přiviň, k milému se

Srdcy přiviň! okřej po divoké

Bouři, setři s čela pot, a očí

Povyjasniv duši zmuž, a Bůh svým

Radovánky kaž, by zaplésaly

Zkamenělé duše, volnost živla.

Řekla, rozvinula ruce, jakby

Rozmilého k srdcy přiblížiti,

Duši do duše mu vlíti chtěla.

Marná žádost! miláček se, pouta

Neroztrhav otroctví, k tvé duši

Nepřipojil, nerozlíbal tváři

Růžované, neobživil srdce

Zemdleného. Ach! smrt, kruh a hanba

Stojíc po boku mu, milence se

Posmívaly vroucý. Hoře v pláč se

Rozlívalo, srdce rozplynulo

V nářky. Vidouc zoufajícý dceru

V slzých, slyšíc strašná bědování

Matka, trhla sebou, dítě k prsům

Vinouc, usta bědujícý stiskla.

Ztiš své hoře, dítě! pomoc Bůh nám

Sešle, půjdem k milým do žaláře;

Buď je kruhů sprostím, nebo s nimi

Zemru; dí, a na cestu se chystá.

V Praze jsou. Jak otrokyně plazý

Ku dvoru se, na kolenou prosý

O životy milých mužů, za ně

Jmění, čest a krev svou obětují.

Václav ukazuje na svobodě

Knížata, a zármutek se prudký

V radost proměňuje nevyslovnou.