Václavu Budovci z Budova.

Tvá postať často na mysli mi tane,

ty vetchý kmete, s posněženou hlavou

jak k popravě jdeš s tváří usmívavou

a s prosbou v srdci: „Odpusť jim, ó Pane!“

A dlouhé utrpení na mne patří

z tvé vráskovité tváře, když tu v duchu

se víření mi bubnu nese k uchu

a mečem klesáš, chloubo Českých bratří. –

Ó persekuce České slavný reku,

ta krásná jenom na tě upomínka

mé vlasti do budoucna skytá léku.

Však škoda jen, že v historii slovy

je zapsáno, co nemůžem dnes chápat:

Čím kalich Páně byl kdys Budovcovi. – –