VÁCLAVU DURYCHOVI

Jakže? S verši Banvilla

spojila

jméno mé tvá jemná ruka,

Banvilla, v němž všecko jest

soulad hvězd,

jas a hudba čarozvuká?

Který jako čaroděj

kyne v rej

chaotický mlh a stínů

a vše mění v luzný tvar,

v třpyt a žár

a jíl sprostý do rubínů?

Jméno mé, jenž chudým jsem

básníkem,

na němž příliš zemská tíha,

jemuž jenom ve snění

v plameni

Ideál se v dálce míhá?

Jistě myslil’s, že ať květ

mdlý jsem, bled,

a on celou nivou pestrou,

svojí láskou ke Kráse

stává se

duše má přec jeho sestrou.

A měl’s věru pravdu v tom,

jako strom,

jehož listy slunce pijí,

do celého vesmíra

rozvírá

duše má se poesii.

A že tutéž lásku zřím

srdcem tvým

pláti stejném ve souzvuku,

nelekám se snít, že nám

Banville sám

bratrsky by stiskl ruku.