VÁCLAVU HANKOVI.

Nad příkrým břehem sirá děva sedí,

do proudu časů v němém žalu hledí.

Proud plyne z vlasti, z níž vyobcována,

proto jí teskno z večera do rána! –

Bouřný byl den, již o polednách mraky,

v nichž kmitaly se božích hněvů znaky.

Nastala noc, i měsíc v tmách se koupal,

a po vlnách jak mrtvola se houpal.

K ránu ten proud i krví pozarděl se –

tak že hlas děvy v bolu pozachvěl se.

Utichla! – jako hrobky socha bílá,

bezcitný zrak co v prázdnou dálku sílá.

V tom kmitla zář blankytném po nebesku,

že obživnul zrak děvy v novém lesku.

Vítězné slunko tmou tam proskočilo,

i luh i háj i vlnky probudilo.

A po proudu, hle, z vlasti co se vine

k uradované dívce – kytka plyne.

Dojemný znak, že v dálce, co se tají,

na osiřelou dosud zpomínají.

Aj, skočí v proud a k srdci vine květy –

i provanou ji nových písní světy;

než ale novým zpěvem v dál zatouží,

především díky své tam v proud pohrouží:

„Ach, kdybych znala písně naše blahé,

které to máti bývaly jste drahé,

nosila bych je vroucně v srdci dětinném.“

„A kdybych věděla, kdo v kytku svázal vás,

dobrým jsa otcem vám, kdo nám odkázal vás,

uzavřela bych jej v svém srdci povděčném.“

„Že znám však pečlivou tu duši bratrskou,

jež oblažila nás tou svatou památkou,

přisámbůh že nosím ji dávno v srdci svém!“