VÁCLAVU JANSOVI

Žes umřel? Ne, tys pro mne dále živ,

ať v čtveru stěn dlím neb jdu středem niv.

Jak druha druh rád měl tak v hluboku,

vždy dál tě budu tušit po boku.

A jak jsme šli tak spolu řadu let,

na tebe myslit, s tebou rozprávět.

Až svět mne zraní, jak by ve strom třísk,

zas ve své ruce pocítím tvůj stisk.

Vždyť tys to poznal, co to tíž je cest

a za květ hanu, trn a slinu nést.

A vtip až blýskne v kruhu přátel mých,

vždy uslyším i srdečný tvůj smích.

Vždyť jako ty, tak vesele a rád,

se nikdo neznal světa frašce smát.

A jak jen shlédnu krásné tvary skal,

rybníky lesklé, oblak šerých cval,

lučiny květné, stromů besedu,

vždy řeknu si: „Sem Jansu povedu.

Vždyť nikdo nezná lépe nežli on

tu krásu cítit, stihnout jemný tón,

zpol smutek a zpol slunce jasný ples,

jak sám to v duši celý život nes.“