Václavův přípitek.

V kundratickém večeřadle scházejí se čeští páni,

Václav král je k sobě pozval k veselí a hodování.

Šťastně z Wildberku se vrátil, chutě v lese srny honil,

večer s hosty zlatou číší o stříbrné džbány zvonil.

Na oko se smířil s pány, na oko jen páni s králem,

ale tajně na zmar země ve sváru jsou neustálém.

Na pravici králi sedl Jindřich z Růže, hlava pánů,

s ním Hync z Dubé s Jindrou z Hradce; Bergov na levou sed’ stranu.

Níž Jan z Michalovic, Bořek z Riesenburka vedle něho,

k nim pak ze Skály sed’ Břeněk, hlava rodu Švihovského.

Veselí se král a pije labských svahů rudou šťávu,

na svůj návrat netušený, Karlu otci na oslavu.

„Ej, kterak to svítí, hoří! Krev to jiné révy, páni,

nežli té, z níž na Wildberku dávali mi Rakušani!“

Čilý rozhovor je v síni, v pohárech se víno pění,

jenom Bergov potměšilý střídmější je v popíjení.

Střídmější, jak Zikmund asi, ve všem sobě rovni byli;

na ústech jim kvetly růže, hadi se jim v ňadrech svili.

Popíjeno, dopíjeno; hasly, mřely stolu svíce,

Bergov krále napilého doprovodil do ložnice.

Když se páni domů brali, seděl Bergov ještě s králem,

usmíval se, ohlížel se v popíjení neustálém.

Sklonil Václav těžkou hlavu; vhodná chvíle pána zvala,

ruka jeho v zlatou číši tajně jedu nasypala.

Připili si. – Václav klímá, v síni mrtvo jako v hrobě,

nad stolem se lampa kmitá, na něm číše prázdny obě. –

Hrozno bylo Václavovi na ráno se probuditi,

jako šílen těkal, volal: „Hlava pálí, víno k pití!

Víno, víno! ňadra shoří!.. Lékař přišel: „Zle se stalo;

běda tomu, jehož rámě k vínu jedu přimíchalo!“

„Blesky boží! Bodrá chasa, ti smíření moji páni!

Ó jak mě to pálí v hrudi, o jak mě to bodá v skráni!

Páni, dravci rozkacení! Kat můj budiž svatým Jiřím,

tak dlouho je muč a rubej, až je zhubí; tak je smířím.

Ej, má lebka! Pálí, puká, chabost podráží mi nohu;

Bergove, ty’s pomoh’ pánům, střez se; posud něco zmohu!“

Bergov skryl se u Sigmunda; Václav žár když v ňadrech cítil,

šílen bolestí a pomstou konvici a pohár chytil.

Pil a hynul. – Od té chvíle více nežli Sigmundovi

a proradným pánům věřil katovi a svému psovi!