VÁDA LISTŮ.

Síň redakční je prázdna; všecko stojí,

jen hodiny jdou, moucha na skle bzučí,

a listy dva – co v černi jich je žluči! –

se na stole prou v stále větším boji.

Z nich jeden praví: K předu v jednom voji!

Ty vrháš národ zkáze do náručí,

čím jsme, co máme, co tu kvete, pučí,

to uznat musíš, plod je strany mojí!

A druhého smích zní tak rozpustilý:

Buď zdráv, ó, slavný vítězi a reku,

čím jsme?.. Chacha! Nic nejsme v zlobách věku,

a víš, co máme? Nic, můj brachu milý!

Se skříně socha Umění se dívá

a bolestně se, trpce pousmívá.