Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne,

Vadnou moje bílé květy – všechno s nimi pro mne vadne,

a pro jejich uzdravení neznám v světě rosy žádné.

Klamával jsem sama sebe, když jsem tušil, co se dálo:

ale srdce míti chtělo, proto věřit nepřestalo.

Tak jsem opil svoji hlavu, dal se cestou stokrát kletou

uzavřený před myšlénkou, že mé květy nedokvetou.

Tak jsem se dal cestou klamů – ach, jak šlo se po ní lehce! –

až konečně musí přece srdce znát, v co věřit nechce,

a co dřív jsem tušit nechtěl, nahlas musím v duši říci,

když jsem přistih' svoje květy plakající při měsíci,

že mi všechny – všechny svadnou, že mi všechno s nimi svadne:

vždyť i já, jenž tolik doufal, neznám pro ně rosy žádné.