Vadnoucí růže.

Kdys byla krásnou!... Štíhlé olše vzrůst

se jevil všady na postavě lepé

a když se smálo poupě drobných úst –

já cítil, touhou jak mi srdce tepe!

Jak zbožně tehdá v dětském nitru svém

já vnadám jejím vždy se obdivoval!

Jak v mysli bujné mnohým sladkým snem

již v budoucno si zlaté hrady snoval!

Jak často tehdá zřel jsem potají

na její svižnou, graciésní chůzi...

Ó, podnes dosud vždycky vítají

mne při zpomínce chvílí oněch Musy!

A tenkrát též já sblížil se s ní víc

a duši její, naskrz ušlechtilou,

jsem poznal tak, jak dýchala mi v líc

dvou modrých očí pohádkou ven milou!

Tenkrát, ach, tenkrát!... Léta prchla však,

a před sebou když nyní zřím ji státi –

jen mlhou šerou ovlhne mi zrak,

a divný smutek moje prsa chvátí!

Neb krutý čas, jenž tryskem kvapí dál,

juž lehce stírá milé vnady její

a sledy svoje zticha zanechal

i na ubledlém jejím obličeji...

Jen úsměv sladký na růžových rtech

jí v nezměněné zůstal dosud kráse,

jak zbytek jara, jenž i po létech

k nám upomínkou něžně vracívá se!

Ba jistě věru – je to úsměv týž,

tak líbezný i dobrý tak a vlídný,

leč víc než blaží, on mne bodá již,

a já se před ním cítím vždy teď bídný!

Neb výčitkou on prochvívá můj cit,

že tenkrát snad já v srdci cos jí vzbudil,

co nemohu dnes sám již omluvit

a proč mi zbývá, abych jen se trudil!

A bolno je mi zadívat se teď

v ty oči její, kdys tak modrem zářné,

kdy lítosti je zakaluje šeď,

a zvolna už jich sličná paní stárne...